Výročí: Pietro Metastasio, nejslavnější libretista své doby

Operní libretisté jsou ve stínu operních skladatelů a jen pár jmen je známých víc než jen znalcům a milovníkům opery či odborníkům. Jsou to zejména ti, kteří jsou spojeni s konkrétním skladatelem, pro kterého napsali více libret, jako například Lorenzo Da Ponte, který napsal libreta pro tři slavné opery Wolfganga Amadea Mozarta, Arrigo Boito, jenž spolupracoval na posledních dvou shakespearovských operách Giuseppa Verdiho, nebo Hugo von Hofmannstahl, autor libret k šesti operám Richarda Strausse. A jistě mezi ně patří i nejslavnější libretista opery seria, básník Pietro Metastasio, který zemřel 12. dubna 1782 ve věku 84 let.
Martin Van Mytes: Pietro Metastasio (olejomalba, foto archiv OP)

Budoucí libretista se narodil v Římě 3. ledna 1698 jako Pietro Antonio Domenico Trapassi. Jeho otec působil v korsickém regimentu papežské armády. Pietra adoptoval římský milovník literatury a umění Giovanni Vincenzo Gravina (1664–1718), který mu v roce 1716 změnil i příjmení, když se do tisku připravovala Pietrova první větší práce, tragédie Giustino; pseudonym Metastasio je vlastně řeckým překladem italského slova trapasso (přechod, přestup, metastáze). Pietrovi se dostalo přísně klasického vzdělání, připravoval se na dráhu právníka, ale zlákalo jej divadlo. Gravina, který byl mimo jiné zakladatelem literární společnosti známé jako Arkádie, jež se velmi zasloužila o rozvoj italské literatury a umění vůbec, mladíkovi posléze odkázal svůj majetek. Dalším Pietrovým učitelem byl karteziánský filozof Gregorio Caloprese (1654–1715), u kterého několik měsíců studoval v Kalábrii. Po návratu do Říma byl vysvěcen na jáhna (proto je občas titulován jako abbé). Po smrti Graviny odešel Metastasio roku 1719 do Neapole, kde přijal podřadné místo pomocníka v advokátní kanceláři. Brzy se však proslavil jako básník a libretista.

K psaní libret nasměrovala Metastasia slavná sopranistka Marianna Benti Bulgarelli zvaná La Romanina (1684–1734), s níž se seznámil v Neapoli. La Romanina účinkovala při uvedení Metastasiových prvních serenád a velice si jej oblíbila a uvedla ho do neapolské hudební společnosti. Metastasio se spřátelil se skladatelem Nicolou Porporou i s tehdy začínajícím zpěvákem (kastrátem) Farinellim a vstřebával do sebe ducha i formální a společenská pravidla operního divadla. První velké Metastasiovo operní libreto zhudebnil v roce 1724 Domenico Sarro (Sarri). Byla to Didone abbandonata (Opuštěná Dido) a básník ji psal přímo pro svou přítelkyni La Romaninu. Toto libreto pak bylo zhudebněno ještě více než šedesátkrát.

Z Pietra Metastasia se brzy stal nejslavnější italský básník své doby a nejčastěji využívaný libretista v dějinách vůbec. Počet Metastasiových velkých operních libret sice nedosahuje ani třicítky, jednotlivé texty ale byly mnohokrát zhudebněny různými skladateli, a tak se hovoří celkem asi o tisíci zhudebnění. K nejznámějším Metastasiovým operním libretům patří například Ezio, Semiramide riconosciuta, Artaserse (zhudebněn asi stokrát), L’Olimpiade (zhudebnil mimo jiné Josef Mysliveček), La clemenza di Tito, Temistocle, Antigono, Il re pastore či Il trionfo di Clelia. Ze známých skladatelů, kteří jeho texty zhudebnili, jmenujme Antonia Caldaru, Johanna Adolpha Hasseho, Niccola Jommelliho, Christopha Willibalda Glucka, Baldassara Galuppiho, Niccola Piccinniho a Wolfganga Amadea Mozarta, jenž jako mladý komponoval několik vážných oper na přepracované Metastasiovy texty a v roce 1791 zhudebnil jeho libreto La clemenza di Tito (opera měla premiéru v Praze ve Stavovském divadle 6. září 1791).

Johann Ernst Mansfeld – Johann Nepomuk Steiner: Pietro Metastasio (mědiryt Artaria und Compagnie, Wien 1756)

V roce 1729 byl Metastasio pozván do Vídně, kde se usadil o rok později a stal se dvorním císařským básníkem císaře Karla VI., když nahradil již stárnoucího básníka Apostola Zena (1668–1750). Do Itálie se již natrvalo nikdy nevrátil a ve Vídni nakonec i v roce 1782 zemřel. Po nástupu císařovny Marie Terezie na trůn v roce 1740 sice zájem o umění na vídeňském dvoře upadal a jinými cestami se vyvíjel i vkus obecenstva, Metastasio však byl uctíván jako žijící legenda, což trvalo až do jeho smrti i po ní. Díky Farinellimu, který působil na španělském královském dvoře, byl Metastasio velmi populární i ve Španělsku. Jeho díla se uváděla po celé Evropě, ale třeba i v Brazílii. Kromě operních libret psal také texty k oratoriím, například La Passione di Gesù Cristo (zhudebnili mimo jiné Antonio Caldara, Josef Mysliveček a Antonio Salieri), La Betulia liberata (zhudebnili mimo jiné Niccolò Jommelli, Leopold Koželuch a Wolfgang Amadeus Mozart) či Gioas re di Giuda (zhudebnili mimo jiné Luigi Boccherini a Johann Christian Bach). Metastasio dále napsal texty pro řadu kantát (La danza, Il nome, Amor timido, Irene, La gelosia, L’Armonica, L’Aurora, La tempesta, Pel giorno natalizio di Maria Teresa, Pel nome glorioso di Maria Teresa a další).

Jan Trojan v Dějinách opery o Metastasiovi píše: „Jeho styl je uhlazený, převládá lyrická složka v duchu rokoka, jež ovládalo tehdejší aristokratickou společnost. […] Hrdinové Metastasiových libret jsou šlechtici, jejichž ctnosti a city jsou idealizovány, avšak jako jejich protihráči se objeví i násilnické a intrikánské postavy z aristokratických kruhů. V textech je vyjádřena touha po svobodě a spravedlnosti. Básníkova libreta vyzařují vysoké etické cíle, humanismus a směřují k osvícenství. Tak pochopíme, proč si Metastasiových textů vážil ještě F. Schiller a J. A. Hiller.“

Poesie del Signor Abate Pietro Metastasio (Quittau, Paris 1755)

A autor pokračuje: „Metastasio byl vzdělaným hudebníkem a sepisoval své texty u cembala, aby si ověřoval možnost jejich hudební adaptace. Omezením počtu osob na 5–6 posílil dramatický účinek libret. Všechny básníkovy texty mají 3 jednání, pod vlivem italské komedie, a to se stalo nepsaným zákonem. […] V Metastasiových libretech se ustálil kontrast mezi recitativem a árií jako jeden z hlavních znaků opery seria. Recitativ jedné nebo více osob vyjadřuje dramatické napětí, v něm se děj posouvá kupředu. V árii vyslovuje jediný zpěvák, sólista, své city divákovi; děj jako by se zastavil, ulpěl na afektu, který určitá osoba vyjadřuje. V tom smyslu se ocitá recitativ i ansámbl v opeře seria v úloze jakéhosi pozadí, z něhož vyrůstá árie. Recitativ a árie se navzájem doplňují a prostupují.“

Carolyn Abbateová a Roger Parker ve svých Dějinách opery charakterizují Metastasiova libreta jako „strohá a vyvážená“. Metastasio podle nich „dál stavěl na Zenově díle a zdokonalil je. Komplikované látky – nalezenci, ve kterých někdo rozpozná prince; bláznivé vedlejší zápletky nezbytné pro to, aby skladatelé mohli méně významné postavy zásobovat áriemi – musely opět pryč a počet postav se dále zredukoval. Zásadní význam mělo to, že se Metastasio řídil Zenovými názory a zrušil komické postavy. Čistota žánru – nesměšování tragédie s fraškou – byla aristotelovským ideálem a v osmnáctém století dobře souzněla s tehdejší všeobecnou touhou vše třídit a klasifikovat. […] Libreta začala být důstojná. Metastasio, dítě racionálního osmnáctého století, stanovil etický kód, podle kterého se ctnost dočká věčné odměny a hřích bude navěky potrestán nebo – což je lepší – po strašlivém pokání dojde velkomyslného odpuštění.“

Podle Rodolfa Cellettiho v Historii belcanta přinesl Metastasio „emotivnější děje, v nichž mezi historické záležitosti vsazuje epizody pramenící z fantazie, v téměř nezaměnitelném schématu recitativu jako počátku a árie jako závěru scény. Odtud vede velmi obratně své hrdiny a hrdinky až na samý okraj katastrofy – ale vždycky k neklamně radostnému konci.“ Metastasiovy verše se podle Cellettiho vyznačují, na rozdíl od Zenových, „mimořádně plynulou hudebností, která vyvolává dojem, že už sama jeho poezie vnutila skladateli melodická řešení.“

Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na