Opera se tu dělá báječná. Sbohem Sydney!

  1. 1
  2. 2

Sluncem ostře osvícené bělostné ostny, hrdě se tyčící na břehu zálivu k nebi. Tam pod námi to je. Čtyřiadvacetihodinový let z Londýna je v cíli. Konečně Sydney. Stále zřetelněji se v okénku letadla rýsující slavná budovy sydneyské opery se ovšem najednou z ničeho nic začne opět vzdalovat. A vzápětí se z reproduktoru ozve hlas kapitána, vysvětlujícího, že přistání dostal příkaz na poslední chvíli přerušit a kvůli přeplněnému letišti ještě nějakou dobu kroužit nad Sydney dál. Architektonická perla „opery ve skořápce“ se tak po nějaké chvíli pod námi objevuje znovu, aby se svojí pyšnou dech beroucí krásou a jen zřídka vídanou harmonií až magicky přitažlivých tvarů pochlubila co možná nejdůkladněji. Tím spíš v příštích dnech, už stojící před ní, dávám za pravdu tvrzení nejednoho z tištěných průvodců po australské megalopoli: totiž že úchvatnost, ale i obrovitost masivu téhle jinak až nečekaně subtilně působící stavby snů vynikne se vším všudy jedině při pohledu z letadla. Vítejte v Sydney.Budovu opery si v Sydney na rozdíl od jiných metropolí nenechá ujít snad žádný z turistů. A tak v jejím okolí máte většinou co dělat, abyste se mnoha fotícím se skupinkám vyhnuli, zcela plno je pokaždé i v celodenně otevřeném obchodě se suvenýry přímo v budově divadla. Větších či menších modelů, skládaček či fotek betonové krásky tam mají nespočet, co do množství jim konkurují snad už jen nejrůznější možné i nemožné nahrávky s ikonou australské opery Joan Sutherland. Ani ona ale během svojí snové kariéry nemohla prolomit nemalou geografickou bariéru, která Australany od zbytku (ale vlastně celého) operního světa odděluje. A tak kdo se chce nejen s dnes už čtyřicetiletou, ale stále ladnou architektonickou kráskou osobně seznámit, ale taky na vlastní uši a oči posoudit úroveň místních operních produkcí, musí podstoupit hodně dlouhou cestu. Avšak věřte, že opera v Sydney má každý večer operních fanoušků z celého světa ve svých útrobách víc než dost. Znám dokonce i našince, který byl kvůli jednomu jedinému zdejšímu představení Její pastorkyně ochoten letět do Sydney oněch bezmála dvacet tisíc kilometrů prakticky na „otočku“.Opera v Sydney hraje prakticky celoročně, jen obvykle srpen je věnován jedné muzikálové produkci. A rozhodně je z čeho vybírat. Tuto sezonu tam mají na programu nové inscenace Donizettiho Lucie z Lammermooru, Straussovy Salome a Verdiho Maškarního plesu, doplněné reprízami Pucciniho Madamy Butterfly, Bohémy (té mimo jiné i jako slavnostního silvestrovského gala večera) a Tosky, Verdiho Trubadúra, Falstaffa, Síly osudu a Traviaty, Donizettiho Dona Pasquala, Brittenova Alberta Herringa a také Offenbachova Orfea v podsvětí. Některé z těchto inscenací mají několik představení i v devět set kilometrů vzdáleném Melbourne, krom toho se v Sydney v přístavu na jaře konají obří openair mega produkce, kdy po loňské Verdiho Traviatě tam právě v těchto dnech je na programu Bizetova Carmen.

V příští sezoně chystají v Sydney mimo jiné i kompletní Wagnerův Ring, samostatnou kapitolou jsou vysoce ceněné inscenace místního baletního souboru, stejně jako až omračující nabídka symfonických i komorních koncertů v druhém sále budovy.

Čtyři inscenace, které jsem měl před pár týdny možnost v Sydney v rozmezí jednoho měsíce z repertoáru tamní opery ochutnat, mě upřímně řečeno ohromily. Ohromily svojí úžasnou divadelností, nenásilně moderním, avšak přitom naprosto sdělným a rozhodně ne samoúčelným převyprávěním v mnohém neotřele nově uchopených známých příběhů, ale i svým naprosto precizním hudebním nastudováním, s hodně dobrými až výtečnými pěveckými výkony, kde byste byť jediný slabší – třeba „jen“ v epizodní roli – hledali marně, o fascinující hře „pouhého“ divadelního orchestru i skvěle zpívajícím sboru ani nemluvě.

Alespoň stručně a hlavně obrazem k  jednotlivým inscenacím: vlastně tradiční, ale přesto v mnohém neotřele nová, sympaticky svěží a rozhodně ne prvoplánově sladkobolná je v Sydney Bohéma australské režisérky Gale Edwards, ověnčené řadou především domácích ocenění.

Anglický režisér Matthew Barclay zase vystavěl svého Trubadúra především jako niterné psychologické drama, zpřehledněné oproštěním od všech zbytečně matoucích a pozornost odvádějících reálií, stejně jako i potlačením mnoha nelogičností v samotném příběhu.

I z operní Evropy dobře známý Alex Ollé, umělecký šéf známé katalánské divadelní skupiny La Fura dels Baus, odvážně, ale vcelku přesvědčivě tlumočil Maškarní ples coby apokalypsu zdegenerované paranoidní společnosti aristokratů, která nakonec sama sebe zničí.

No a Verdi do třetice a to nejlepší nakonec: nejspíš nejlepší Falstaff, jakého jsem kdy viděl. Australan Simon Phillips ve svojí inscenaci doslova rozpoutal nekonečný gejzír gagů a perfektně vypointovaných mizanscén, až neskutečně dokonale provázaných s geniálně vystavěnou partiturou.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat