Symbol operního světa s napnutými plachtami

1 560 tisíc bílých a šedých glazovaných keramických destiček odráží sluneční světlo tak neskutečně, že si připadáte jako ve fantastickém snu. Pěticípá střecha evokující plachty vzdouvající se ve větru vypadá, jako by ani nebyla z tohoto světa. Je tomu již 36 let, co se na místě bývalé pevnosti v tehdy okrajové části Sydney objevila nejkrásnější operní budova, jaká kdy byla postavena – Sydney Opera House.

Její vznik přitom nebyl nikterak jednoduchý, i když vše začalo poměrně standardně. Vláda státu Nový Jižní Wales rozhodla, že na vybraném místě postaví nový reprezentativní operní dům a vypsala soutěž. V ní zvítězil tehdy mladičký a neznámý dánský architekt Jorn Utson. Až potud vše, jak má být. Věci začaly nabírat na dramatičnosti až později. Po představení vítězného návrhu byla vybraná stavební společnost spolu s architektem požádána o stanovení rozpočtu. Vzhledem k tomu, že tak neobvyklá budova, inspirovaná mimo jiné mayskými chrámy, ještě nikdy předtím nebyla stavěna a technologie použité pro stavbu nebyly v praxi ověřeny, nešlo rozpočet exaktně stanovit. A tak začaly polemiky. Odpůrci návrhu a část tehdejší australské politické reprezentace vytáhla do boje za zrušení tohoto “šíleného” projektu, jehož provokativnost a nezvyklý tvar město Sydney „neunese“, a jehož finanční rámec nelze spočítat.

Jorn Utson i přesto s vybranou stavební firmou stavbu zahájil. V následujících osmi letech prostavěl 23 milionů dolarů a vybudoval vpodstatě jenom hrubou kostru budovy. Pouze unikátní konstrukce střechy, která vyžadovala speciální technologický postup, kdy segmenty střechy byly vyráběny na zemi a speciálními jeřáby se montovaly k sobě, spolkla celých 20 milionů dolarů a 5 let. Tlak na architekta ze strany politiků, kteří chtěli znát konečnou výši rozpočtu a odmítali dále uvolňovat státní peníze bez vidiny dokončení stavby, byl stále silnější a vedl k tomu, že vláda nakonec financování stavby zastavila. Architekt Jorn Utson neměl z čeho platit stavební práce a ze stavby odstoupil. Pravděpodobně se také domníval, že k tak ojedinělé stavbě bude vládou po nějakém čase povolán zpět k jejímu dokončení, protože australská vláda ustoupí. V tom se však mýlil. Vláda pozvala k dokončení jiného domácího architekta a po následných sedmi letech stavby a investici dalších 79 milionů dolarů byla budova dokončena.

Výstup po více než sto metrů širokém kamenném schodišti vás přivede do úplně jiného světa. Vystoupáte před chrám kultury, před nejvšestrannější budovu světa věnovanou hudebnímu umění, která ve dvacátém století vznikla. V pěti sálech, z nichž největší má kapacitu 2 700 míst a je domovem Sydney Symphony Orchestra, se ročně uskuteční 1 600 produkcí. Ty navštíví přes milion diváků. Další 4 miliony se jenom přijdou podívat na budovu, která byla v roce 2007 zapsána na seznam Světového kulturního dědictví. Opera v Sydney vznikla navzdory konzervativizmu politiků. Je chloubou mladého národa, světovým architektonickým klenotem, který v době vzniku posunul estetické vnímání i technologické možnosti. Je pýchou Austrálie.

Nepřipomíná vám příběh téhle budovy něco? Také my v Čechách jsme měli chuť či potřebu ve veřejném zájmu postavit novou kulturní instituci. Nepatřila sice do oblasti hudebního umění, ale souvisela s písemnictvím tohoto národa. Začalo to stejně, rozhodnutím vládních úředníků. Pokračovalo vypsáním soutěže, v níž sice nezvítězil neznámý mladý muž, ale vítězný návrh byl stejně omračující a novátorský, jako ten australský.

Pak se už oba příběhy liší. Ne, budování naší Národní knihovny v prvním plánu neprovázejí potíže s nedostatkem financí či s novými neznámými technologickými postupy. Budovu Národní knihovny, kterou navrhl architekt Jan Kaplický, a která zvítězila v regulérní soutěži, tyto problémy asi už nikdy provázet nebudou. Jejímu vzniku zamezily naše politické elity. Lidé, kteří kromě svého prospěchu, elitářství a mocenských ambicí, nezajímá vůbec nic. Lidé, kteří nevynikají ničím jiným, než tím, že ve svých rukách soustřeďují moc. A tuto moc použijí právě a jen pro své zviditelnění, pro posílení svého vlivu. Nejde jim ani o blaho těch, kteří je volili ani o veřejný zájem a koneckonců ani o to, co po nich zbude. V tom je příběh naší nové Národní knihovny jiný. Smutný.

Sydney nemá špičkový operní a baletní soubor, který by znal celý svět. Sydney má nejkrásnější operní budovu světa, kterou zná i ten, kdo o vážnou hudbu nikdy “ani palcem” nezavadil. A skrze tuto budovu je Sydney kulturním symbolem. Praha nemá ambice mít historicky nejcennější spisy ve svém držení. Praha mohla mít však jednu z nejzajímavějších budov na světě, věnovanou kulturnímu účelu – novou Národní knihovnu. Pomohla by tím sobě samé, celému národu, jeho vnímání v kontextu kulturní Evropy a nakonec i sebestředným a hloupým politikům.

V těchto dnech je to právě rok, co architekt Jorn Utson ve svých devadesáti letech zemřel. Mezi námi již není ani Jan Kaplický. Všem výjimečným, kteří tvoří neobvyklé umělecké počiny a bojují za ně, přeji tvůrčí sílu a odhodlání k překonávání překážek. Protože právě i jejich překonávání a boj s nepochopením a odmítáním k jejich práci patří. Ať už jde o nadané hudebníky, malíře, inscenátory, zpěváky či tanečníky nebo třeba architekty.