Opera v kině – fenomén, módní výstřelek nebo nuda v kině?

Už je to pár let, co Peter Gelb přišel s nápadem, že zkusí trochu vylepšit rozpočet Metropolitní tím, že pustí do hlediště kamery a prostřednictvím velkoformátového obrazu a prostorového zvuku zprostředkuje „úžasné“ inscenace i divákům v kinech. Nutno dodat, že to byl asi jeho dosavadní nejlepší počin, co se snahy o vylepšení neutěšeného ekonomického stavu tohoto bez nadsázky operního monstr domu týče. Dobrá propagace udělala své. I u nás. První rok přenosů, tehdy ještě jen v jediném zaplivaném klubovém kině na pomezí Žižkova a Vinohrad, byl úspěšný. Operní příznivci i jen občasní operní konzumenti kino plnili do posledního místa a druhá sezona přenosů v Česku se pak už rozjížděla ve velkolepějším stylu.

Nicméně všechno chce své. A projekty tohoto typu byť – jak se časem ukázalo – mířené spíše do řad tzv. kinodiváků (název, který se vžil a sami domácí pořadatelé ho začali hojně používat) obzvlášť. Získané publikum totiž musí Peter Gelb a jeho dramaturgický tým, stejně jako domácí pořadatelé, náležitě opečovávat. 

Doma se snažili: ze špeluněk špinavých klubových kin se projekce dostaly i do moderních multiplexů. Promítá se na mnoha místech po celé republice. Technické nedostatky a výpadky se postupně staly spíše neobvyklými, když na začátku byly více než pravidelným koloritem patřícím skoro ke každé z prvních projekcí. Úroveň titulků se dostala po několika zaváháních a šlápnutích vedle (Ring) na stav obvyklého standardu. Investovali do propagace na celostátní úrovni…

V New Yorku už se tolik nesnaží: trvalá tendence o zařazení co největšího počtu přenosů v sezoně vede k tomu, že se projekce začínají opakovat. Režijní koncept každého přenosu je stejný – rozhovory s hvězdami, dirigentem případně s drezéry roztodivné zvěře (pokud v dané inscenaci vystupuje na jevišti spolu se zpěváky) či stereotypní záběr na inspicienta s jeho obligátním hlášením “Maestro to the pit, please…” A to už víc než pět let.

To spolu s fakty, že i pro domácího operního fandu je rozhodující živě zhlédnutý výkon a že pro občasného kinodiváka stačí vidět věhlasnou Met produkci jen jednou za čas, vedlo k tomu, že počáteční davové nadšení pro přenosy z Met poněkud upadlo. V kurzu sice zůstávají trháky, které kinodivák navštíví proto, že jsou to operní odrhováky nebo zpívá některá z hvězd. Zbytek projekcí zeje v nejednom sále když ne prázdnotou, tak určitě poloprázdnotou. Ale to je zákonitý vývoj. Když na operní trh v Česku před časem přenosy z Met vstupovaly, lačnil domácí divák především po kvalitních operních produkcích. Postupem času si ovšem začal daleko víc vybírat. Prvotní okouzlení opadlo, dramaturgie jediného operního domu s předvídatelnými výsledky a inscenační podoba s výsledky ještě předvídatelnějšími či nabídka přenosů z jiných evropských operních domů nutí operního fanouška přemýšlet o tom, za co často více než čtyři stovky utratí. Nabídka okolních států co se reálného operního divadla týká je dramaturgicky i umělecky mnohdy zcela srovnatelná, nejednou dokonce lepší,než co může nabídnout Met. A tak se z fenoménu přenosů stal tak trochu módní výstřelek a z módního výstřelku rutinní promítání v kinech, od kterého víte předem, co můžete čekat.

Ale jistota, že uslyšíte zpravidla výtečné hudební nastudování i pěvecké výkony už po sedmi letech za ony čtyři stovky nevydá. Pan Gelb, ale i domácí organizátoři by měli začít přemýšlet o tom, zda není třeba inovovat. Zda místo omamného množství přenosů, jejichž část se opakuje, počet nezredukovat na únosnější míru nebo zda třeba nevytvořit dvě projekční řady – pro kinodiváky (obsahující zaručené trháky) a pro operní fandy (obsahující dramaturgicky zajímavé nebo neobvyklé tituly). Stejně tak bude určitě do budoucna nutná inovace samotných přenosů, třeba častější obohacení o dokumenty o vzniku inscenace, o díle či o inscenátorech, namísto povrchních a mnohdy plytkých rozhovorů s hvězdami či garderobiéry, produkovanými jak na běžícím páse cvičky u Bati. Doma by pak organizátorům neškodilo zahodit samolibost a spojit se s některým z operních domů a vymyslet třeba společnou část dramaturgie, kdy třeba některé tituly z přenosů by se mohly objevit na programu některého z tuzemských divadel, anebo se například spojit s některou z agentur, která prefabrikovaně dováží na koncerty do Česka „ty zaručeně největší operní hvězdy“ a udělat s některým z dovezených umělců koncert či koncertní řadu, která bude reflektovat aktuální sezonu přenosů z Met. O besedách s odborníky, vydavatelských počinech inspirovaných dramaturgií přenosů z Met v domácích poměrech či zajímavé dokumentační činnosti týkající se přenosů by se dalo uvažovat také. Na operní fórum nebo konferenci zaštítěné výtěžkem z přenosů a přitom směřující k podpoře tuzemských operních souborů snad také není odvážné myslet. Zkrátka možných nápadů je v tomto směru až zdánlivě nekončená řada…

Zkrátka a dobře: z fenoménu a módního výstřelku se začíná stávat nudný metropolitněoperní stereotyp. Je čas myslet na to, jak přenosy oživit.
I váš text rádi v této rubrice uveřejníme. Naše adresa: [email protected]