Operní esej: Smetanův a Wenzigův Dalibor

  1. 1
  2. 2

O Daliborovi, Smetanově třetí opeře, byly popsány stohy papíru. Byla to jeho jediná opera s námětem tragickým (pokud za tragickou operu nepovažujeme Branibory v Čechách či Čertovu stěnu), který byl tématicky převzat z českých dějin. Bedřich Smetana měl k dispozici libreto již v době, kdy dokončoval svou druhou operu, Prodanou nevěstu, a operu samotnou začal komponovat 15.4.1865 ( Prodaná nevěsta měla premiéru dne 30.5.1866). Smetanovi bylo tak v době započetí kompozice Dalibora 41 let, měl před sebou jenom 19 let života a kromě jiných hudebních opusů na něj čekalo ještě 5 operních děl. Smetana Dalibora dokončil na konci roku 1867 a již 16.5.1868 měl Dalibor premiéru a to při příležitosti položení základního kamene Národního divadla. Premiéra se odehrála v Novoměstském divadle, které stálo přibližně v místech dnešní Státní opery. Premiéra Dalibora sice zaznamenala úspěch, ten byl však později přičítán slavnostní atmosféře, kterou vyvolalo kladení základního kamene. Jinak řečeno, opera po premiéře v podstatě propadla. Nejen, že byl Smetana nařčen z epigonství Richarda Wagnera, ale na představeních Dalibora chyběli prostě diváci a ti, kteří dorazili, odcházeli se smíšenými pocity. Smetana Dalibora částečně upravil do 2.verze, která měla premiéru v roce 1870, ale i tak se Dalibor hrál do Smetanovy smrti v roce 1884 pouze patnáctkrát. 15 představení za 16 let není věru mnoho, v průměru tak vychází necelá jedna repríza na rok. Teprve nové nastudování v roce 1886 znamenalo podstatný průlom a tato inscenace zaznamenala do roku 1900 81 repríz.


Karel Burian (Dalibor)(ND Praha 28.7.1900)

Pak se už stal Dalibor běžnou a oblíbenou součástí repertoáru českých operních divadel. Jen v Národním divadle „dosáhl“ Dalibor 27.1.1984 na rekordní tisícou reprízu (!).

Růžena Maturová (Milada)(ND Praha 28.7.1900)

Účelem tohoto článku však není zkoumat důvody počátečního neúspěchu a následného úspěchu opery u diváků, ani analyzovat zjevné hudební kvality Smetanova díla. To, co zůstává oprávněně v pozadí za dramatickým tokem hudby, je libreto, jeho historie a prameny z nichž vzniklo. Veřejnosti často uniká fakt, že libretistou opery byl pražský Němec Josef Wenzig (1807-1876), který byl přes svůj německý původ nadšeným obdivovatelem vznikající a obrozující se české kultury, který uměl docela slušně česky, ale psát se však v tomto jazyku nikdy neodhodlal. Netřeba připomínat, že Wenzig byl jako Němec i libretistou národní opery číslo jedna, tedy Libuše. Wenzig byl dokonce starostou Umělecké besedy v Praze, významné to české instituce. Členem Umělecké besedy byl i mladičký Ervín Špindler (1843-1918), kterému Wenzig se Smetanou svěřili překlad libreta do češtiny, a kterému bylo v době práce na Daliborovi pouhých 22 let. Špindler přeložil i libreto k Libuši, poté se však jako umělec již nikdy významně neprojevil. Absurditou osudu zůstává, že sám Smetana chtěl operu složit jak na český, tak na německý text. Dařilo se mu to však jenom do taktu 608 a to do proslulé árie Dalibora „Když Zdeněk můj ve svatém nadšení“, pak komponování na německé libreto vzdal a pokračoval v práci pouze se Špindlerovým překladem.


Ema Destinnová (Milada), Bohumil Pták (Dalibor) (ND Praha 14.5.1903)

Historické prameny syžetu jsou pro českou kotlinu příznačné. Dalibor byl ve skutečnosti pouhým zločincem, který v roce 1496 podnítil povstání poddaných proti svému šlechtickému sousedovi Adamu Ploskovskému proto, aby poté uchvátil jeho panství a celý majetek. Český král Vladislav Jagellonský (původem však Polák) ho za tento čin zatkl a po dvou letech nechal popravit. Dalibor z Konojed (nikoli z Kozojed, jak se notoricky nesprávně jeho původ označuje) nikdy na housle nehrál, ty ostatně v této době neexistovaly a celý zidealizovaný omyl vznikl zřejmě z toho faktu, že pro výpověď vězně, vynucené mučením, se používal výraz „housti“. Svévolně fabulovaná, romanticky a dojemně vymyšlená scéna, kterou použil nejen Wenzig (viz níže), kdy bojovník za práva nevolníků a hrdina Dalibor hraje v proslulé věži Daliborka na housle za naslouchání stovek prostých lidí, kteří se srocují u paty tohoto středověkého vězení, mělo asi za následek to, že vymyšlený příběh Dalibora se stal ještě před uvedením opery díky této scéně známým příběhem, a to mnohokrát zpracovaným. Sám Wenzig složil báseň s názvem „Die Daliborka“, o Daliborovi vznikaly i další romantické básně, pravda především z pera německých básníků. Před Smetanovým Daliborem byla již jedna opera se shodným názvem i tématem napsána a to Františkem Bedřichem Kottem, dnes již neznámým skladatelem, též na německé libreto neznámého autora a měla premiéru v Brně v roce 1844. Zůstává otázkou, zdali ji Smetana s Wenzigem znali.

Theodor Schütz (Dalibor)(ND Praha 7.6.1910)

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentujte

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na