Operní gala Zuzany Markové bez zaslouženého potlesku

Na programu byly operní árie italského bel canta, především oblíbených autorů Zuzany Markové: Belliniho, Donizettiho, Rossiniho. Česká sopranistka sklízí v tomto oboru uznání v samotné kolébce bel canta, v Itálii, kde žije se svým manželem, významným operním dirigentem Giacomem Sagripantim. Na pražském vystoupení ji měl původně doprovázet na klavír právě on, ale kvůli covidové situaci to nebylo možné. Lukáš Klánský byl tak plnohodnotnou náhradou.

Koncert zahájila pomalá zasněná a velmi jemná árie Giulietty Eccomi in lieta vesta… Oh, quante volte ti chiedo z 1. dějství Belliniho opery I Capuleti e i Montecchi. Giulietta ji zpívá omámená drogou, po níž má upadnout do stavu připomínajícího smrt. Láska milenců spojující nespojitelné bojující strany, ať mezi dvěma rodinnými klany, znepřátelenými národy či vojsky, se táhla jako červená linka dramaturgií programu.

Následující rozmarná kavatina Ah, tardai troppo – O luce di quest’anima Lindy ze Chamounix, dcery sedláka, která se zamiluje do aristokrata v opeře Gaetana Donizettiho, ukázala brilantní hlasové schopnosti Zuzany Markové, lehkost jejích koloratur a pevnost intonace ve výškách. Mohla si dovolit i zrychlování ve stále složitějším partu, aniž by ztratila svůdně ženský výraz. Konec kavatiny byl opravdu triumfální. Také árii Adiny z 1. dějství Donizettiho Nápoje lásky Della crudele Isotta zahájila Marková smíchem a uvolněným zpěvem v mírném valčíkovém rytmu, který postupně vystřídaly odvážnější a bojovnější koloratury.  Zuzana Marková, jak si ji pamatuji z pódia, se nezříká hereckého ztvárnění a výrazu ani na koncertních vystoupeních. Ještě energičtěji vyzněl řízný kuplet vojenské kantýnské Marie Chacum le sait, chacun le dit z 1. dějství Donizettiho opery Dcera pluku. Hlas Markové se s rozhodností šplhal do stále závratnějších výšek, bez jediného zaváhání, s maximální čistotou.  

Italský živel v první půlce koncertu dvakrát vystřídala salónní elegance klavírního romantika Fryderyka Chopina. Nocturno Des dur, op. 27, č. 2 zahrál Lukáš Klánský s veškerým citem a noblesou, jemné okouzlující tóny navodily atmosféru prchavé vzpomínky, letního večera, kde je ve vzduchu něco nevysloveného, nezachytitelného jako sen. Slavné Nocturno Es dur, op. 9, č. 2 vyšperkoval filigránsky jemnými trylky a ozdobami, skladba vyzněla kultivovaně a niterně. Lukáš Klánský studoval na AMU mj. i u svého otce Ivana Klánského a patří rozhodně k pozoruhodným talentům mladé klavírní generace.

První polovinu galakoncertu završila srdeční role Zuzany Markové – Aminy z Belliniho Náměsíčné, přesněji náročná árie Ah! Non credea mirarti – Ah! Non giunge z 2. dějství. Slyšeli jsme, jak se průrazný soprán Markové rozléhá prázdnou Dvořákovou síní.

Po přestávce vyplněné na Vltavě poněkud bláznivou směskou Vergilia, Petrarcy v originále a recepty na vaření (člověk by čekal spíše předtočené rozhovory s umělci apod.), přišel na řadu Vilém Tell. Velká opera italského skladatele Gioachina Rossiniho ve francouzštině, který ji napsal pro Paříž roku 1829. Sopranistka propůjčila Mathildě v árii Sombre fôret z 2. dějství úzkostný výraz, pramenící z toho, že se habsburská princezna zamiluje do mladíka z nepřátelské země.

Zlatým hřebem druhé poloviny galakoncertu byla Belliniho Norma, další ze srdečních rolí sopranistky, slavná árie Casta diva… Ah! bello a me ritorna z 1. dějství. Bellini z tohoto skvostného kousku udělal vynalézavé variace, jak potrápit zpěváka všemi způsoby: dlouhé fráze a dynamické oblouky na jeden dech, skoky do výšek v rychlosti a v plné síle, nejrůznější technické dovednosti a nároky. Ostatně Norma je druidská kněžka, takže kouzla s hlasem se očekávají. Zuzana Marková je zvládla na jedničku, ještě k tomu na mikrofon a s klavírem, takže tady se nic neschová. Její hlas je výkonný a ve všech polohách zní vyrovnaně. I když jsme zvyklí na zvuk s velkým orchestrem, její výraz s klavírem jakoby dostal niternější náboj. Klavírní spolupráce Lukáše Klánského byla velmi inspirativní.

V podání sólového klavíru jsme slyšeli ještě dvakrát Smetanu: krátkou hříčku Pensée fugitive – Prchavá myšlenka, kterou složil Bedřich Smetana pro hraběnku Thunovou, u níž působil jako soukromý učitel hudby, a Poetickou polku Es dur, op. 8, č. 1. Také Zuzana Marková se přidala k českému repertoáru: árií Armidy Za štíhlou gazelou z Dvořákovy stejnojmenné opery a Mariny z Dvořákova Dimitrije (Nechť vzhůru se poháry vznáší). Opět jsou zde motivy lásky k nepříteli (Armida) nebo národní hrdosti navzdory carskému manželi (Marina). Přes jistou menší srozumitelnost textu danou zpěvem v extrémních polohách je tento repertoár další metou, kam se mladá sopranistka může úspěšně posunout.

Slyšet pak jen tiché kroky sólistky opouštějící pódium místo nadšeného potlesku, bylo skličující. Hodně to připomínalo hudební soutěže, kde porota sedí za plentou a tiše hodnotí výkony umělců. U fotbalových přenosů televize většinou simuluje hluk fanoušků, aby sportovní zážitek byl úplnější a nepřipomínal trénink. Rakouská televize například u tradičního Novoročního koncertu zprostředkovala potlesk z mnoha připojených domácích počítačů zpět do vysílání. Ale i přes zázraky digitální doby se skutečnému koncertu s živým publikem nic nevyrovná. Proto je dobře, že stejný koncert plánuje agentura Nachtigall Artists zopakovat naživo znovu, až tomu nebudou bránit vládní opatření.

Hodnocení autorky recenze: 80%