Operní inscenační tradice a život, který žijeme

Přemýšeli jste někdy o tom, co se vám na opeře líbí a čím vás tak přitahuje? Každý asi řekne krásná hudba, nádherný zpěv. Mně na tomhle hudebním žánru přitahuje ještě i to, že se jedná o příběhy. Příběhy bájné, pohádkové, příběhy o vztazích mezi lidmi, příběhy velkolepé, příběhy popisující historické události, příběhy lásky…


Don Carlos, klasická scénografie


Don Carlos, Gran Teatre Liceu, Barcelona

To všechno vyjadřuje hudba a zpěv, reflektujíc dobu vzniku, hudební cítění autora, kvalitu předlohy, libreta a interpretační schopnosti protagonistů – orchestru, dirigenta, pěvců. A také režiséra a inscenátorů. Navštěvuji operní představení mnohem raději, než je poslouchám na CD nebo sleduji na DVD. A to i přesto, že technika zprostředkovává zvuk i obraz v nevídané kvalitě.


Salome, Mnichov


Salome, Covent Garden

Proč raději zasednu do sedadla v divadle, poslouchám tlumené šepotavé hlediště a ladící orchestr? Čekám na první takty a zvednutí opony, než sedíce doma v křesle sleduji kvalitní zvuk i obraz na velkoplošné obrazovce? Protože chci prožívat okamžik spolu s protagonisty, žít realitu inscenace, nechat se oslovit jejím duchem, vnímat vše, co se na jevišti děje. Odcházet naplněný hudbou, zpěvem a prožitkem. A vzpomenout si na tu atmosféru prožitku ještě mnohokrát později.


Zeffirelliho klasická inscenace Toscy


Tosca v Bregenzi


Tosca, Lyrická opera Chicago

Ano chodím do divadla na operu také proto, abych obohatil svůj citový život a prožil život hrdinů operní inscenace. Ale abych to mohl zažít, musí mě inscenace oslovit, musím v ní vidět paralelu životních situací, které prožívám sám ve svém životě 21. století. Divadlo odráží dobu a její společnost, kulturní zvyky. Operní inscenace v době svého vzniku reflektovaly společenské rozvrstvení, události a vztahy své doby, popisovaly historické události. U inscenací, jejichž předobrazem jsou velké historické události, je zcela přirozené, že se inscenují v dobových kulisách. Těžko si představím Aidu v civilních kostýmech a odehrávající se třeba na půdě současného Bílého domu. Takových historických témat je v námětech oper menšina, více se děj točí okolo vztahových problémů, společenského uplatnění, vyčlenění odlišných jedinců ze společnosti, citů…


Taková témata jsou univerzálně platná v jakékoliv době. Musím říci, že tato témata mě také nejvíce oslovují. Inscenace mě však musí vtáhnout do děje a musí ve mně vyvolat dojem, že to, co prožívají aktéři na jevišti, mohu prožít i já, že se mě to může týkat. I proto mám rád nové režijní postupy, inscenace postavené tak, že nosné téma věrně nekopíruje reálie doby svého vzniku, ale ukazuje se jako nadčasový společenský nebo citový problém. Proto mám rád špičkově odvedené režie, které jen nepopisují děj v kašírovaných kulisách se stojícími zpěváky v dobových kostýmech.


Lohengrin, klasická inscenace


Lohengrin zcela jiný

Naštěstí je doba takových inscenací za námi. Před dvaceti lety jsem obdivoval krásně popisně provedenou Zeffirelliho inscenaci s dobovými kostýmy a detaily z MET jako vrchol inscenátorského operního přístupu. Postupem času jsem z divadla odcházel s naplněnými očekáváními spíše po představeních, která dokázaly přenést myšlenku a obsah do „kulis“ dnešní doby, společnosti a životního stylu. Zjistil jsem, že takové inscenace dokáží vytvářet jen špičkoví režiséři, že moderní kostýmy a abstraktní kulisy vždy neznamenají to, že inscenace neztratí obsah. Modernizace bez obsahu a myšlenky inscenaci uškodí. Ale dobrá režie, která přenese myšlenku blíž chápání člověka žijícího v dnešním světě, přinese víc než jen krásnou hudbu a zpěv.
Takovou první mojí inscenací byl pražský Tristan a Isolda režiséra Jana Pitínského nebo Don Giovanni Jany Kališové. Následuje pár dalších domácích inscenací, bohužel už ne nastudovaných domácími režiséry (třeba poslední Věc Makropulos). Pak následovalo mnoho inscenacích v Drážďanech a v Německu vůbec. Mimochodem, v málokterém německém divadle narazíte na klasicky pojatou operní inscenaci. Vlastně za deset let, co do Německa jezdím, jsem nenarazil na žádnou. Většinou se jedná o velmi dobré inscenátorské počiny, pomáhající pochopit sociologii a psychologii děje současnému divákovi. Režie takových inscenací hledají paralely, děje odehrávajícího se v době vzniku díla s naším současným žiovotem. Většinou se snaží nalézt souvislosti v psychologii postav té doby s realitou dneška.


Norny splétající nit osudu operních inscenací 21. století

Světové operní scény nabízejí nové inscenace, které prakticky vždy přinášejí moderní inscenátorské přístupy. Mnichov, Drážďany a Berlín jsou modernímu pojetí nejblíže. Vídeň někdy přináší modernu bez obsahu. MET se snaží z klasiky, kterou dlouhá léta Američané produkovali ve špičkové kvalitě, přejít k modernímu inscenátorskému pojetí. Zatím je na půli cesty. Itálie, kolébka opery, se drží konzervativního pojetí.

Aby bylo jasno, nejsem zastáncem moderních inscenátorských přístupů za každou cenu. Mám rád kvalitně režijně pojaté dílo, které můj život obohatí nejenom o požitek z hudby a zpěvu, ale i o psychologii postav, přenesenou do tepu života jedenadavcátého století. Jaké inscenace se líbí vám?

Reakcí (7) “Operní inscenační tradice a život, který žijeme

  1. Od včerejška, kdy jsem si přečetla tento příspěvek přemílám v hlavě své operní zážitky a přemýšlím, co se vlastně líbí mně osobně? Především si vždy vzpomenu na jednoho svého přítele, velkého operního znalce a fanouška, který při shlédnutí jakékoliv inscenace v moderním pojetí vždy svatě rozčílen burácí, ať si tvůrci napíší svoji operu, pokud mají potřebu jakýmkoliv způsobem nějaké dílo prznit! Jeho trefné poznámky a argumenty mě vždycky dokáží pobavit, ale přiznám se, že mi některá moderní pojetí nevadí! Naopak! Pokud je inscenace skutečně dotažena do všech detailů, pokud opravdu rozumím tomu proč se na jevišti děje přesně to, co se tam děje, nechám se ráda pobavit!
    (Pokud se týká neklasických inscenací, které se mi opravdu líbily, pak to byl Othelo ve Státní opeře ( tehdy ještě ve Smetanově divadle) počátkem devadesátých let. A potom samozřejmě Romeo a Julie v ND, kterou režíroval pan Bednárik. Zahraniční inscenace příliš neznám.
    Viděla jsem i „úlety“, které jsem při nejlepší vůli nepochopila. Byl to poslední Dalibor v ND, byla to inscenace Prodané nevěsty v ND, kde Mařenka měla několik afrocopánků…. Nebo Adriana Lecouvrer v ND plná fantasmagorických kostýmů i paruk, se kterými se ale nijak zvlášť nepracovalo…
    Docela na rozpacích jsem byla z inscenace La Somnambula při přímém přenosu z MET! Ačkoliv začátek vypadal skvěle, bavila jsem se nejvíc „hvězdnými manýry“ v podání paní Dessay, hodně velkou část opery jsem už ale potom v návaznosti jaksi nechápala….)
    Omlouvám se, nechci tady obtěžovat výčtem všech svých úletových operních zážitků. Jen na závěr povzdech. Nevadí mi, když tvůrci inscenace naloží s dílem jakkoliv. Jediné, co žádám je, aby pak ale všechny akce, vztahy mezi jednotlivými postavami, měly prostě smysl. Skončit úlet v první třetině opery a nabízet divákům nelogické nesmysly, to mi opravdu vadí! Obdivuji všechny režiséry, kteří se do nějakého moderně posunutého díla pustí, snaží se je zaktualizovat pro dnešní dobu, pro dnešního diváka. Na co by ale neměli zapomínat je zcela jistě základ díla, o které se pokoušejí. Autor beze všech pochyb věděl co, jak a proč píše! Tohle je, podle mého názoru, vždycky nutné ctít.

  2. Naprosto s vámi souhlasím. Když všechno zapadá do sebe, člověk chápe smysl každého pohybu a gesta na jevišti, pak je jedno (možná spíše ku prospěchu věci), když je děj přenesen do kostýmů a kulis současného světa.

    Takové bývají špičkové inscenace v Německu. V MET je to někdy úsměvné přenesení do moderních kulis, bez obsahu a návazností. Ale MET omlouvá to, že publikum bylo dlouhou dobu zvyklé na "klasiku" a odvážnost německých divadelních inscenací si nemůže zatím dovolit. Snad se dočkáme časem :-)

  3. Leonora3 rekla k predchozimu:
    na rozdil od vas Alesi mnozi doufame, ze "odvaznost" nemeckych divadel nikdy nedorazi do Met. Poslednich par let jsem pokazde v Met utratila ze vstupenky peknych par stovek dolaru, ale za inscenace jake jsem videla z Nemecka (nastesti pouze ukazky na youtube a to stacilo) napr. jako Evzen Onegin v Berline s R.Villazonem, (vsichni jsou naliceni jako klauni), nebo otrasnou inscenace Onegina v Bratislave nem.rezisera Petra Konwitchneho (pry slavnou rezii prenesenou z Drazdan, kde vsichni,krome Tatany,a vcetne Lariny matky a Tataniny chuvy nezrizene piji vodku)a nekolik dalsich (Rigoletto v Drazdanech s Zelko Lucicem, Nabucco v Berline )bych neutratila ani par centu!
    O nemeckych inscenacich jsem se nahodou bavila i s v NY zijicimi Nemci a zopakuji jejich nazor, ktery je i nazorem mym: v Nemecku se takove opery mohou delat pouze proto, ze divadla jsou stedre dotovana statni kasou a tak se reziseri nemusi ptat, jestli se to divakum libi nebo ne a kto tu inscenaci zaplati. Ja osobne nevidim zadnou genialitu v tom, kdyz Tatana si od chuvy zada pero a papir a kdyz dopis napise na psacim stroji, to jiz muze zrovna Oneginovi poslat SMS, kdyz tak chteji byt "up-to-date".
    Ja jsem pripravena na "divadelni magii" ktera ode mne vyzaduje jistou predstavivost a nezadam naprostou realistickou popisnost, ale i ta ma jiste hranice.( Kdyz jsem si jiz jako priklad vybrala Onegina, tak predse Onegin z Met taky nebyl vubec popisny a podobne je to i s dily italskeho repertoiru.)
    Leonora3

  4. Leonoro3 díky za názor. Každý očekává od divadla něco jiného. Takže je v pořádku, že vy očekáváte jistou inscenační podobu. Někdo jiný může očekávat jinou. Celkové působení inscenace je dáno režijním záměrem v celém kontextu a vizuální stránka tento záměr pak jen dotváří.

    A tak nikdy nesoudím inscenace podle ukázek z YouTube nebo hudebních kritik, ani podle vyprávění těch, kteří je viděli a popisují mi je jako hrůzostrašné nebo naopak super. Jdu se na ně kouknout sám a udělat si svůj názor. Vnímání každého člověka je jedinečné, je dané jeho zkušenostmi, společenským zařazením, rozhledem a znalostmi, schopnostmi vnímat věci v souvislostech a dalšími psychologicko-sociálními charakteristikami. To, co se líbí mé kolegyni, mě neuspokojí a naopak. Proto existuje umění. Entita, která je tak různorodá a mnohotvárná.

    Ani režiséři v MET se nemusejí nikoho na nic ptát, i přesto že způsob financování je jiný, než v evropských divadlech. A rozhodně neplatí, že "klasicky" pojaté inscenace plní hlediště MET spolehlivě a ostatní ne. Problém návštěvnosti MET po 15.září spočívá v něčem jiném. Nicméně MET je v posledních pár letech příkladem nastoupené cesty k moderním inscenacím bez obsahu. Dáno je to strategií uměleckého vedení divadla, přiblížit se mladšímu publiku a udělat to tak, aby to pro konzervativnější publikum nebyl takový šok. A z toho vznniká něco na půli cesty.

    Jsem rád, že článek rozpoutal debatu. Režie je umění a o umění se bude polemizovat vždy:-)Tak to má být.

  5. Leonoro3 díky za názor. Každý očekává od divadla něco jiného. Takže je v pořádku, že vy očekáváte jistou inscenační podobu. Někdo jiný může očekávat jinou. Celkové působení inscenace je dáno režijním záměrem v celém kontextu a vizuální stránka tento záměr pak jen dotváří.

    A tak nikdy nesoudím inscenace podle ukázek z YouTube nebo hudebních kritik, ani podle vyprávění těch, kteří je viděli a popisují mi je jako hrůzostrašné nebo naopak super. Jdu se na ně kouknout sám a udělat si svůj názor. Vnímání každého člověka je jedinečné, je dané jeho zkušenostmi, společenským zařazením, rozhledem a znalostmi, schopnostmi vnímat věci v souvislostech a dalšími psychologicko-sociálními charakteristikami. To, co se líbí mé kolegyni, mě neuspokojí a naopak. Proto existuje umění. Entita, která je tak různorodá a mnohotvárná.

    Ani režiséři v MET se nemusejí nikoho na nic ptát, i přesto že způsob financování je jiný, než v evropských divadlech. A rozhodně neplatí, že "klasicky" pojaté inscenace plní hlediště MET spolehlivě a ostatní ne. Problém návštěvnosti MET po 15.září spočívá v něčem jiném. Nicméně MET je v posledních pár letech příkladem nastoupené cesty k moderním inscenacím bez obsahu. Dáno je to strategií uměleckého vedení divadla, přiblížit se mladšímu publiku a udělat to tak, aby to pro konzervativnější publikum nebyl takový šok. A z toho vznniká něco na půli cesty.

    Jsem rád, že článek rozpoutal debatu. Režie je umění a o umění se bude polemizovat vždy:-)Tak to má být.

  6. Tohle téma mě hodně zaujalo. Pamatuji si doby, kdy jsem také byla příznivcem klasických operních inscenací. Vlastně to není áni tak dávno. Poté, co jsem začala jezdit na opery do světa ( hlavně do Vídně) jsem tu a tam narazila na modernější pojetí. Myslím, že zásadní zlom v mém vnímání znamelala Salzburská inscenace Traviaty v r. 2005. Bylo to přesně, jak říká Aleš – tím, že scéna byla velmi zjednodušena, nic neodvádělo pozornost od hlavního tématu, tedy vztahů mezi hlavními protagonisty. Byl to pro mě neuvěřitelně silný zážitek. Od té doby začínám takovéto moderní inścenace preferovat před těmi klasickými. Nejde to ale říci jednoznačně. Napr. klasický Rigoletto letos na jaře v MET na mě působil trochu jako muzejní kousek, naproti tomu klasická Traviata v červenci v Londýně byla svěží a strhující – také díky hluboce přesvědčivým výkonům hlavních protagonistů. Hodně se mi líbí i některé Curyšské inscenace -například Macbeth s Thomasem Hampsonem, kterého jsem viděla bohužel jen na DVD, ale celou dobu jsem si říkala – o takovéhle dokonalosti jsem v opeře vždycky snila. Nebo teď v záři Don Givanni, kterého jsem viděla živě – obecně tu operu nemám moc ráda, ale v Curychu je ta inscenace velmi vtipná a plná originálních nápadů spolu s nádherně řešenou jednoduchou scénou, takže jsem odcházela nadšena. Je ale pravda Aleši, že k režijnímu pojetí v Německu přistupuji trochu s obavami, protože to, co jsem zatím viděla, mě od dalších pokusů spíše odradilo, přesně jak píše Leonora. Onoho Oněgina v Berlíně jsem viděla dokonce dvakrát, ale ani po absolvování divácké diskuse s režisérem Achimem Freyerem se mi nepodařilo pochopit jeho režijní záměr. A protože jak píšete, za 10 let jste v Německu neviděl ani jednu klasickou inscenaci, tak když si mám vybrat, jestli pojedu na Simona Boccanegru do Berlína nebo Londýna či Milana, tak Berlín si zatím raději nevyberu. Mimochodem – jsem hodně zvědavá na Toscu v MET, kterou uvidíme v přímém přenose – publikum při premiéře režii vypískalo, což slibuje, že by to mohla být docela zajímavá inscenace.

  7. Leonora3 k predchozi debate:
    Ja jsem stoupencem jak klasickeho tak moderniho pojeti operniho divadla, pokud je to predstaveni, ktere je krasne a ktere mne "chyti za srdce". Velke city, vasen, extaze, tragedie, fatum a aspon mala davka nadeje (abychom tu tihu mohli unest) opera musi mit (nemluvim o buffe). Tak nejak to rekl Mark Rothko o umeni vubec a o opere to plati detto.

    Ovsem vzdy budu proti nezmyslnym sokujicim interpretacnim uletum, ktere maji pramalo spolecne s libretem, o kterych jsem cetla a ktere jsem videla ( i kdyz vetsinou na youtube , ale pouze proto, ze take inscenaci si k navsteve nevybiram!) Nevidim v tom zadnou genialitu,ale jen a jen snahu sokovat, kto mne neveri, at se podiva na arii Abigail (Sylvia Valayre) z Nabucca z Deutsche Oper Berlin z r.2008.
    Obcas se neco "podobneho" povede i v Staatsoper ve Vidni (napr. francouzska verze Don Carlose v rezii uz zmineneho Petra Konvitschneho, nebo nedavny Evzen Onegin.), ale nastesti ne v te sile!

    Krome hudby a opery samotne (poslouchani, cestovani za operou) o opere a tvurcich rada ctu: memoary, biografie, vzpominky, clanky atd. Nevzpominam si, ze by nekto z velkych interpretu mel tyto "moderni revolucni" rezie rad.
    P.S. pro Blanku:
    Inscenace Rigoletta v Met byla velkym sklamanim i pro mne. Tyto muzealni kousky mohou snad zachranit jen soliste, kvuli kterym si dost casto dany kus vybereme: ale ani to se nestalo, protoze Zeljko Lucic byl nemocen a nezpival. (Doufam, ze budu mit vice stesti v sobotu ve Vidni na predstaveni Nabucca.)

Napsat komentář