Operní inscenační tradice a život, který žijeme

Přemýšeli jste někdy o tom, co se vám na opeře líbí a čím vás tak přitahuje? Každý asi řekne krásná hudba, nádherný zpěv. Mně na tomhle hudebním žánru přitahuje ještě i to, že se jedná o příběhy. Příběhy bájné, pohádkové, příběhy o vztazích mezi lidmi, příběhy velkolepé, příběhy popisující historické události, příběhy lásky…


Don Carlos, klasická scénografie


Don Carlos, Gran Teatre Liceu, Barcelona

To všechno vyjadřuje hudba a zpěv, reflektujíc dobu vzniku, hudební cítění autora, kvalitu předlohy, libreta a interpretační schopnosti protagonistů – orchestru, dirigenta, pěvců. A také režiséra a inscenátorů. Navštěvuji operní představení mnohem raději, než je poslouchám na CD nebo sleduji na DVD. A to i přesto, že technika zprostředkovává zvuk i obraz v nevídané kvalitě.


Salome, Mnichov


Salome, Covent Garden

Proč raději zasednu do sedadla v divadle, poslouchám tlumené šepotavé hlediště a ladící orchestr? Čekám na první takty a zvednutí opony, než sedíce doma v křesle sleduji kvalitní zvuk i obraz na velkoplošné obrazovce? Protože chci prožívat okamžik spolu s protagonisty, žít realitu inscenace, nechat se oslovit jejím duchem, vnímat vše, co se na jevišti děje. Odcházet naplněný hudbou, zpěvem a prožitkem. A vzpomenout si na tu atmosféru prožitku ještě mnohokrát později.


Zeffirelliho klasická inscenace Toscy


Tosca v Bregenzi


Tosca, Lyrická opera Chicago

Ano chodím do divadla na operu také proto, abych obohatil svůj citový život a prožil život hrdinů operní inscenace. Ale abych to mohl zažít, musí mě inscenace oslovit, musím v ní vidět paralelu životních situací, které prožívám sám ve svém životě 21. století. Divadlo odráží dobu a její společnost, kulturní zvyky. Operní inscenace v době svého vzniku reflektovaly společenské rozvrstvení, události a vztahy své doby, popisovaly historické události. U inscenací, jejichž předobrazem jsou velké historické události, je zcela přirozené, že se inscenují v dobových kulisách. Těžko si představím Aidu v civilních kostýmech a odehrávající se třeba na půdě současného Bílého domu. Takových historických témat je v námětech oper menšina, více se děj točí okolo vztahových problémů, společenského uplatnění, vyčlenění odlišných jedinců ze společnosti, citů…


Taková témata jsou univerzálně platná v jakékoliv době. Musím říci, že tato témata mě také nejvíce oslovují. Inscenace mě však musí vtáhnout do děje a musí ve mně vyvolat dojem, že to, co prožívají aktéři na jevišti, mohu prožít i já, že se mě to může týkat. I proto mám rád nové režijní postupy, inscenace postavené tak, že nosné téma věrně nekopíruje reálie doby svého vzniku, ale ukazuje se jako nadčasový společenský nebo citový problém. Proto mám rád špičkově odvedené režie, které jen nepopisují děj v kašírovaných kulisách se stojícími zpěváky v dobových kostýmech.


Lohengrin, klasická inscenace


Lohengrin zcela jiný

Naštěstí je doba takových inscenací za námi. Před dvaceti lety jsem obdivoval krásně popisně provedenou Zeffirelliho inscenaci s dobovými kostýmy a detaily z MET jako vrchol inscenátorského operního přístupu. Postupem času jsem z divadla odcházel s naplněnými očekáváními spíše po představeních, která dokázaly přenést myšlenku a obsah do „kulis“ dnešní doby, společnosti a životního stylu. Zjistil jsem, že takové inscenace dokáží vytvářet jen špičkoví režiséři, že moderní kostýmy a abstraktní kulisy vždy neznamenají to, že inscenace neztratí obsah. Modernizace bez obsahu a myšlenky inscenaci uškodí. Ale dobrá režie, která přenese myšlenku blíž chápání člověka žijícího v dnešním světě, přinese víc než jen krásnou hudbu a zpěv.
Takovou první mojí inscenací byl pražský Tristan a Isolda režiséra Jana Pitínského nebo Don Giovanni Jany Kališové. Následuje pár dalších domácích inscenací, bohužel už ne nastudovaných domácími režiséry (třeba poslední Věc Makropulos). Pak následovalo mnoho inscenacích v Drážďanech a v Německu vůbec. Mimochodem, v málokterém německém divadle narazíte na klasicky pojatou operní inscenaci. Vlastně za deset let, co do Německa jezdím, jsem nenarazil na žádnou. Většinou se jedná o velmi dobré inscenátorské počiny, pomáhající pochopit sociologii a psychologii děje současnému divákovi. Režie takových inscenací hledají paralely, děje odehrávajícího se v době vzniku díla s naším současným žiovotem. Většinou se snaží nalézt souvislosti v psychologii postav té doby s realitou dneška.


Norny splétající nit osudu operních inscenací 21. století

Světové operní scény nabízejí nové inscenace, které prakticky vždy přinášejí moderní inscenátorské přístupy. Mnichov, Drážďany a Berlín jsou modernímu pojetí nejblíže. Vídeň někdy přináší modernu bez obsahu. MET se snaží z klasiky, kterou dlouhá léta Američané produkovali ve špičkové kvalitě, přejít k modernímu inscenátorskému pojetí. Zatím je na půli cesty. Itálie, kolébka opery, se drží konzervativního pojetí.

Aby bylo jasno, nejsem zastáncem moderních inscenátorských přístupů za každou cenu. Mám rád kvalitně režijně pojaté dílo, které můj život obohatí nejenom o požitek z hudby a zpěvu, ale i o psychologii postav, přenesenou do tepu života jedenadavcátého století. Jaké inscenace se líbí vám?

0 0 vote
Ohodnoťte článek
7 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments