Operní inscenační tradice a život, který žijeme

Přemýšeli jste někdy o tom, co se vám na opeře líbí a čím vás tak přitahuje? Každý asi řekne krásná hudba, nádherný zpěv. Mně na tomhle hudebním žánru přitahuje ještě i to, že se jedná o příběhy. Příběhy bájné, pohádkové, příběhy o vztazích mezi lidmi, příběhy velkolepé, příběhy popisující historické události, příběhy lásky…


Don Carlos, klasická scénografie


Don Carlos, Gran Teatre Liceu, Barcelona

To všechno vyjadřuje hudba a zpěv, reflektujíc dobu vzniku, hudební cítění autora, kvalitu předlohy, libreta a interpretační schopnosti protagonistů – orchestru, dirigenta, pěvců. A také režiséra a inscenátorů. Navštěvuji operní představení mnohem raději, než je poslouchám na CD nebo sleduji na DVD. A to i přesto, že technika zprostředkovává zvuk i obraz v nevídané kvalitě.


Salome, Mnichov


Salome, Covent Garden

Proč raději zasednu do sedadla v divadle, poslouchám tlumené šepotavé hlediště a ladící orchestr? Čekám na první takty a zvednutí opony, než sedíce doma v křesle sleduji kvalitní zvuk i obraz na velkoplošné obrazovce? Protože chci prožívat okamžik spolu s protagonisty, žít realitu inscenace, nechat se oslovit jejím duchem, vnímat vše, co se na jevišti děje. Odcházet naplněný hudbou, zpěvem a prožitkem. A vzpomenout si na tu atmosféru prožitku ještě mnohokrát později.


Zeffirelliho klasická inscenace Toscy


Tosca v Bregenzi


Tosca, Lyrická opera Chicago

Ano chodím do divadla na operu také proto, abych obohatil svůj citový život a prožil život hrdinů operní inscenace. Ale abych to mohl zažít, musí mě inscenace oslovit, musím v ní vidět paralelu životních situací, které prožívám sám ve svém životě 21. století. Divadlo odráží dobu a její společnost, kulturní zvyky. Operní inscenace v době svého vzniku reflektovaly společenské rozvrstvení, události a vztahy své doby, popisovaly historické události. U inscenací, jejichž předobrazem jsou velké historické události, je zcela přirozené, že se inscenují v dobových kulisách. Těžko si představím Aidu v civilních kostýmech a odehrávající se třeba na půdě současného Bílého domu. Takových historických témat je v námětech oper menšina, více se děj točí okolo vztahových problémů, společenského uplatnění, vyčlenění odlišných jedinců ze společnosti, citů…


Taková témata jsou univerzálně platná v jakékoliv době. Musím říci, že tato témata mě také nejvíce oslovují. Inscenace mě však musí vtáhnout do děje a musí ve mně vyvolat dojem, že to, co prožívají aktéři na jevišti, mohu prožít i já, že se mě to může týkat. I proto mám rád nové režijní postupy, inscenace postavené tak, že nosné téma věrně nekopíruje reálie doby svého vzniku, ale ukazuje se jako nadčasový společenský nebo citový problém. Proto mám rád špičkově odvedené režie, které jen nepopisují děj v kašírovaných kulisách se stojícími zpěváky v dobových kostýmech.


Lohengrin, klasická inscenace


Lohengrin zcela jiný

Naštěstí je doba takových inscenací za námi. Před dvaceti lety jsem obdivoval krásně popisně provedenou Zeffirelliho inscenaci s dobovými kostýmy a detaily z MET jako vrchol inscenátorského operního přístupu. Postupem času jsem z divadla odcházel s naplněnými očekáváními spíše po představeních, která dokázaly přenést myšlenku a obsah do „kulis“ dnešní doby, společnosti a životního stylu. Zjistil jsem, že takové inscenace dokáží vytvářet jen špičkoví režiséři, že moderní kostýmy a abstraktní kulisy vždy neznamenají to, že inscenace neztratí obsah. Modernizace bez obsahu a myšlenky inscenaci uškodí. Ale dobrá režie, která přenese myšlenku blíž chápání člověka žijícího v dnešním světě, přinese víc než jen krásnou hudbu a zpěv.
Takovou první mojí inscenací byl pražský Tristan a Isolda režiséra Jana Pitínského nebo Don Giovanni Jany Kališové. Následuje pár dalších domácích inscenací, bohužel už ne nastudovaných domácími režiséry (třeba poslední Věc Makropulos). Pak následovalo mnoho inscenacích v Drážďanech a v Německu vůbec. Mimochodem, v málokterém německém divadle narazíte na klasicky pojatou operní inscenaci. Vlastně za deset let, co do Německa jezdím, jsem nenarazil na žádnou. Většinou se jedná o velmi dobré inscenátorské počiny, pomáhající pochopit sociologii a psychologii děje současnému divákovi. Režie takových inscenací hledají paralely, děje odehrávajícího se v době vzniku díla s naším současným žiovotem. Většinou se snaží nalézt souvislosti v psychologii postav té doby s realitou dneška.


Norny splétající nit osudu operních inscenací 21. století

Světové operní scény nabízejí nové inscenace, které prakticky vždy přinášejí moderní inscenátorské přístupy. Mnichov, Drážďany a Berlín jsou modernímu pojetí nejblíže. Vídeň někdy přináší modernu bez obsahu. MET se snaží z klasiky, kterou dlouhá léta Američané produkovali ve špičkové kvalitě, přejít k modernímu inscenátorskému pojetí. Zatím je na půli cesty. Itálie, kolébka opery, se drží konzervativního pojetí.

Aby bylo jasno, nejsem zastáncem moderních inscenátorských přístupů za každou cenu. Mám rád kvalitně režijně pojaté dílo, které můj život obohatí nejenom o požitek z hudby a zpěvu, ale i o psychologii postav, přenesenou do tepu života jedenadavcátého století. Jaké inscenace se líbí vám?

7
Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment
7 Comment threads
0 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
0 Comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na

Od včerejška, kdy jsem si přečetla tento příspěvek přemílám v hlavě své operní zážitky a přemýšlím, co se vlastně líbí mně osobně? Především si vždy vzpomenu na jednoho svého přítele, velkého operního znalce a fanouška, který při shlédnutí jakékoliv inscenace v moderním pojetí vždy svatě rozčílen burácí, ať si tvůrci napíší svoji operu, pokud mají potřebu jakýmkoliv způsobem nějaké dílo prznit! Jeho trefné poznámky a argumenty mě vždycky dokáží pobavit, ale přiznám se, že mi některá moderní pojetí nevadí! Naopak! Pokud je inscenace skutečně dotažena do všech detailů, pokud opravdu rozumím tomu proč se na jevišti děje přesně to, co… Číst vice »

Aleš Bráza

Naprosto s vámi souhlasím. Když všechno zapadá do sebe, člověk chápe smysl každého pohybu a gesta na jevišti, pak je jedno (možná spíše ku prospěchu věci), když je děj přenesen do kostýmů a kulis současného světa.

Takové bývají špičkové inscenace v Německu. V MET je to někdy úsměvné přenesení do moderních kulis, bez obsahu a návazností. Ale MET omlouvá to, že publikum bylo dlouhou dobu zvyklé na "klasiku" a odvážnost německých divadelních inscenací si nemůže zatím dovolit. Snad se dočkáme časem :-)

Anonymous

Leonora3 rekla k predchozimu: na rozdil od vas Alesi mnozi doufame, ze "odvaznost" nemeckych divadel nikdy nedorazi do Met. Poslednich par let jsem pokazde v Met utratila ze vstupenky peknych par stovek dolaru, ale za inscenace jake jsem videla z Nemecka (nastesti pouze ukazky na youtube a to stacilo) napr. jako Evzen Onegin v Berline s R.Villazonem, (vsichni jsou naliceni jako klauni), nebo otrasnou inscenace Onegina v Bratislave nem.rezisera Petra Konwitchneho (pry slavnou rezii prenesenou z Drazdan, kde vsichni,krome Tatany,a vcetne Lariny matky a Tataniny chuvy nezrizene piji vodku)a nekolik dalsich (Rigoletto v Drazdanech s Zelko Lucicem, Nabucco v Berline… Číst vice »

Aleš Bráza

Leonoro3 díky za názor. Každý očekává od divadla něco jiného. Takže je v pořádku, že vy očekáváte jistou inscenační podobu. Někdo jiný může očekávat jinou. Celkové působení inscenace je dáno režijním záměrem v celém kontextu a vizuální stránka tento záměr pak jen dotváří. A tak nikdy nesoudím inscenace podle ukázek z YouTube nebo hudebních kritik, ani podle vyprávění těch, kteří je viděli a popisují mi je jako hrůzostrašné nebo naopak super. Jdu se na ně kouknout sám a udělat si svůj názor. Vnímání každého člověka je jedinečné, je dané jeho zkušenostmi, společenským zařazením, rozhledem a znalostmi, schopnostmi vnímat věci v… Číst vice »

Aleš Bráza

Leonoro3 díky za názor. Každý očekává od divadla něco jiného. Takže je v pořádku, že vy očekáváte jistou inscenační podobu. Někdo jiný může očekávat jinou. Celkové působení inscenace je dáno režijním záměrem v celém kontextu a vizuální stránka tento záměr pak jen dotváří. A tak nikdy nesoudím inscenace podle ukázek z YouTube nebo hudebních kritik, ani podle vyprávění těch, kteří je viděli a popisují mi je jako hrůzostrašné nebo naopak super. Jdu se na ně kouknout sám a udělat si svůj názor. Vnímání každého člověka je jedinečné, je dané jeho zkušenostmi, společenským zařazením, rozhledem a znalostmi, schopnostmi vnímat věci v… Číst vice »

bianca

Tohle téma mě hodně zaujalo. Pamatuji si doby, kdy jsem také byla příznivcem klasických operních inscenací. Vlastně to není áni tak dávno. Poté, co jsem začala jezdit na opery do světa ( hlavně do Vídně) jsem tu a tam narazila na modernější pojetí. Myslím, že zásadní zlom v mém vnímání znamelala Salzburská inscenace Traviaty v r. 2005. Bylo to přesně, jak říká Aleš – tím, že scéna byla velmi zjednodušena, nic neodvádělo pozornost od hlavního tématu, tedy vztahů mezi hlavními protagonisty. Byl to pro mě neuvěřitelně silný zážitek. Od té doby začínám takovéto moderní inścenace preferovat před těmi klasickými. Nejde… Číst vice »

Anonymous

Leonora3 k predchozi debate:Ja jsem stoupencem jak klasickeho tak moderniho pojeti operniho divadla, pokud je to predstaveni, ktere je krasne a ktere mne "chyti za srdce". Velke city, vasen, extaze, tragedie, fatum a aspon mala davka nadeje (abychom tu tihu mohli unest) opera musi mit (nemluvim o buffe). Tak nejak to rekl Mark Rothko o umeni vubec a o opere to plati detto. Ovsem vzdy budu proti nezmyslnym sokujicim interpretacnim uletum, ktere maji pramalo spolecne s libretem, o kterych jsem cetla a ktere jsem videla ( i kdyz vetsinou na youtube , ale pouze proto, ze take inscenaci si k… Číst vice »