Operní kukátko (18)
Anna Netrebko jako panenská Giovanna d’Arco
Tradičně se 7. prosince otevřelo milánské Teatro alla Scala. Hvězdou premiéry Verdiho méně hrané opery Giovanna d’Arco (Johanka z Arku) podle dramatu Friedricha Schillera byla sopranistka Anna Netrebko, která roli poprvé zpívala na salcburském festivalu před dvěma lety. Oproti zkrácenému koncertnímu festivalovému provedení současná inscenace obsahuje plné znění bez škrtů. Roli Karla VII. po jejím boku převzal tenorista Francesco Meli, který jí byl partnerem i při salcburském představení, kde vystupoval též Plácido Domingo v roli Giacoma. Za náhle onemocnělého Carla Alvaréze převzal roli Giacoma italský barytonista Devid Cecconi, který tuto roli zpíval i v rámci letního festivalu v Buxtonu 2015.
Režie je dílem tandemu Moshe Leiser a Patrice Caurier, dirigentem je hudební ředitel divadla – slavný Riccardo Chailly, který toto Verdiho dílo uvedl již v roce 1989 v Bologni. Opera není bez dramaturgických problémů a na světových jevištích se objevuje spíše výjimečně. Stejně jako Čajkovského Panna orleánská, která vychází z téže látky – to jest Schillerova dramatu, nenese příliš výrazný dramatický oblouk a spíše se rozpadá do jednotlivých scén. Navíc hlavní hrdinka nemá regulérního silného protihráče. Ostatně stejně tak Schillerovo drama nebývá ani na německých jevištích častým hostem. „Božská Anna“, jejíž sňatek se kvapem blíží, otevírala milánskou operní sezonu již v roce 2011 jako Mozartova Donna Anna. Anna Netrebko bude zpívat sedm představení Verdiho opery, v repríze 2. ledna 2016 vystoupí v této roli italská sopranistka Erika Grimaldi (narozena 1980). Premiéru provázela zpřísněná bezpečnostní opatření, prohlídky a také instalace detektorů kovů ve foyer. Kanál ČT art v pondělí převzal přímý přenos tohoto představení z milánského Teatro alla Scala; bylo to v den svátku svatého Ambrože a představení bedlivě očekávali operní fanoušci celého světa.
Cavalleria rusticana a Komedianti v Covent Garden
Věčná kombinace dvou veristických krátkých oper vždy přitáhne diváckou pozornost. V londýnské premiéře 3. prosince navíc obsazení slibovalo skvělý pěvecký zážitek (a také nezklamalo): Eva-Maria Westbroek (Santuzza), Aleksandr Antonenko (Turiddu), Dimitri Platanias (Alfio) v Mascagniho opeře; v Leoncavallově druhém příběhu chorobné žárlivosti pak Carmen Giannattasio (Nedda) a znovu oba jmenovaní pánové – Aleksandr Antonenko jako Canio a Dimitri Platanias jako Tonio. Kritikové chválí také Elenu Zilio jako Mammu Luciu. Za dirigentským pultem stál Antonio Pappano. Režisér Damiano Michieletto po „skoroskandálu“ s Rossiniho Vilémem Tellem v loňské sezoně vytvořil tradiční realistickou režii.
Hänsel und Gretel kralují německým scénám v prosinci
Humperdinckova opera Perníková chaloupka v měsíci prosinci jednoznačně vévodí programům operních scén německy mluvících zemí. Před Vánocemi ji totiž uvádějí následující soubory: Komische Oper v Berlíně, Chemnitz, Darmstadt, Dortmund, Semperoper v Drážďanech, Düsseldorf (ten zároveň i na scéně v Duisburgu), Erfurt, Frankfurt nad Mohanem, Görlitz, Grossenhain, Halle, Staatsoper v Hamburku, Hannover, Heidelberg, Karlsruhe, Kassel, Opernhaus v Lipsku, Linc, Lübeck, Magdeburg, Meiningen, Bayerische Staatsoper v Mnichově, Münster, Neustrelitz, Oldenburg, Radebeul, Vídeňská státní opera a zároveň i Volksoper ve Vídni, Wiesbaden. Ale také ji naleznete na programech mimo jiné v Amsterdamu, Bruselu, Nantes, Sofii, Washingtonu a v Praze. Neotřesitelné postavení tohoto díla jako vánočního představení pro děti a dospělé trochu klade otázku českým divákům a dramaturgům – existuje adekvátní vánoční operní titul pro české diváky, především rodiče s dětmi různého věku?
Linda Watson debutuje jako Turandot
Vysokodramatická sopranistka Linda Watson, známá v Praze jako Wagnerova Isolda a Brünnhilda, debutovala v Duisburgu v titulní roli Pucciniho Turandot s premiérou 5. prosince 2015.
V jejím převážně wagnerovském a straussovském repertoáru se italské role objevují zřídka. Zoran Todorovich je Kalafem a Brigitta Kelle Liù. Režisérsko-inscenační tým – režie Huan-Hsiung Li, dirigent Wen-Pin Chien střídající se s Axelem Koberem, scénografka Jo-Shan Liang – pochází z Taiwanu, kde s úspěchem inscenoval Wagnerův Prsten Niebelungův. I tato inscenace je koprodukcí s National Kaohsiung Center for the Arts (Weiwuying) na Taiwanu. Režie se inspirovala skutečnými událostmi z nedávné čínské historie. Maska hlavní hrdinky nás přesvědčuje, že půjde o pohádku jen pro otrlejší děti.
Anna Caterina Antonacci jako Pénélope
Italská zpěvačka, zvládající řadu sopránových i mezzosopránových partů, a také vynikající operní herečka Anna Caterina Antonacci, která jako jedna z mála operních umělkyň nepodléhá tlaku většinové operní dramaturgie, opět zazářila v nekomerčním a takřka neznámém operním titulu. Operní scéna v alsaském Mulhouse, městu s pouhými sto tisíci obyvateli, zařadila do repertoáru Pénélope – operní dílo Gabriela Faurého, tedy skladatele, jehož opusy jsou častou součástí koncertních programů, ale jehož dvě opery zůstávají mimo Francii zcela neznámé. Antonacci ale již zpívala v koncertním provedení této opery v Paříži v červnu 2013 v Théâtre des Champs Elysées, kde byl jejím partnerem tenorista Roberto Alagna. První velká Faurého hudebně-dramatická práce (Prométhée), rozsáhlá operní kantáta se sbory na prométheovský námět, zůstává známá jen ve výběru hudebních čísel na kompaktních discích.
Monumentální opera Pénélope se na francouzských jevištích objevuje s velkými přestávkami, jistou popularitu jí dodaly záznamy s Régine Crespin (live, 1956) a s Jessye Norman (studiová nahrávka, 1982). Opera, jež vznikla na podnět jiné slavné pěvkyně, francouzské operní tragédky Lucienne Bréval, a zažila slavnou premiéru v Monte Carlu roku 1913, nabízí nádhernou titulní roli pro vyzrálou zpěvačku, schopnou patetického přednesu. Faurého partitura, směs francouzského impresionismu a wagnerovských vlivů, je skrytým pokladem. Dílo také pro svou všeobecně známou mytickou látku představuje zajímavý prostor pro scénické řešení.
Partnerem obdivované a stále velmi krásné italské divy byl tenorista Marc Laho v roli Ulysseho (Odyssea), známý v Praze jako Hoffmann v Hoffmannových povídkách. Skoroveterán francouzské operní scény Jean-Philippe Lafont zanechal výrazný dojem v roli Starého pastýře. Pro Annu Caterinu Antonacci to byl jistě velmi zajímavý rok, protože před prázdninami ztělesnila v USA ve světové premiéře hlavní roli v opeře Two Women (Dvě ženy) Marca Tutina podle Moraviova románu a De Sicova filmu Horalka, tedy roli známou především z dvojí filmové adaptace se Sophií Loren. Inscenace Faurého opery, jež vznikla původně pro jeviště štrasburské opery, je dílem dirigenta Patricka Davina a skvělého inscenačního týmu: Olivier Py, jehož režie je považována kritiky za nanejvýš mimořádnou i na evropské poměry, zde spolupracoval s oskarovým výtvarníkem Pierrem-André Weitzem a autorem světelného designu Bertrandem Killym. Bohužel série obsahovala jen pět představení ve Štrasburku a dvě v Mulhouse. Zřejmě mimořádný zážitek pro pokročilejšího operního diváka.
Bassaridky v Římě
Jiná antická látka ožila v inscenaci celovečerní opery v jednom aktu a intermezzu, v „opera seria“ (jak ji charakterizoval sám skladatel) Hanse Wernera Henzeho Die Bassariden (Bassaridky), tentokráte v Teatro dell’Opera di Roma. Podle Euripidova dramatu libreto napsali zkušení literáti Wystan Hugh Auden a Chester Kallman, mimo jiné také libretisté Igora Stravinského a Benjamina Brittena. Dirigentem představení je Stefan Soltesz a režisérem Mario Martone. Italská kritika mimo jiné také chválí výkon českého tenoristy Ladislava Elgra v roli Dionysa.
Před několika lety velmi úspěšné představení v mnichovské opeře, na které letos navázal nedávný úspěch inscenace v Mannheimu, a teď italské provedení, potvrzují hudebně-dramatické kvality této opery, která existuje ve dvou autorizovaných jazykových verzích – v německé (premiéra na Salcburském festivalu 1966) a v anglické, která ale byla jazykově prvotní (Santa Fe 1968).
Don Giovanni. Poslední večírek v Praze
Inscenace činoherního divadla Thalia v Hamburku Don Giovanni. Poslední večírek v režii Antúa Romera Nunese byla závěrečným představením Pražského divadelního festivalu německého jazyka (29. listopadu 2015). Představení, které vychází z hudby Wolfganga Amadea Mozarta a libreta Lorenza Da Ponteho, příliš milosti u českých kritiků nenalezlo. Z časných recenzí citujme Janu Machalickou v Lidových novinách (1. prosinec 2015, strana 7), která inscenaci mnohé vytýká – například: „…otrávil svou vyprázdněností, ukřičeností a stálým aktivizováním diváků…“ Navíc byla Mozartova hudba nahrazena pop-rockovou náhražkou. Tentokráte se tedy asi „věčná“ inspirace donjuanovským mýtem nedostavila.
Luc Bondy mrtev
Po Nikolausovi Lehnhoffovi odešla další významná osobnost světové operní režie posledních dekád. Švýcarský divadelní a filmový režisér Luc Bondy zemřel v sobotu 28. listopadu 2015 v Paříži (některé zahraniční servery ale udávají jako místo úmrtí Curych).
V Paříži v posledních týdnech zkoušel v divadle Odeon a příčinou smrti měl být zápal plic, na který umělec zemřel v pouhých sedmašedesáti letech. Režíroval na nejvýznamnějších operních scénách v Evropě a USA i na světových hudebních festivalech. Z Metropolitní opery například vzpomeňme jeho Tosku z roku 2009 s Karitou Mattilou, Salome z roku 1992 v Covent Garden s Catherinou Malfitano nebo jeho Mozartova Idomenea v milánské La Scale z roku 2005. Opakovaně spolupracoval s festivaly Wiener Festwochen, Aix-en-Provence a Salzburger Festspiele. Dlouhodobá spolupráce a přátelské vazby ho vázaly především s bruselským Théâtre de la Monnaie a belgickým skladatelem Philippem Boesmansem, kterému právě na této scéně vypravil několik operních premiér – například Reigen (Rej) podle Schnitzlerova erotického dramatu (1993), Wintermärchen (Zimní pohádku) podle Shakespearovy stejnojmenné hry (1999) a Julie podle Strinbergovy známé hry Slečna Julie (2005), ale i Boesmansovu verzi Monteverdiho Korunovace Poppey (1989). Ne vždy sklízely Bondyho režie pozitivní ohlas kritiků a diváků, ale požíval velkého respektu napříč celou světovou divadelnickou obcí. Jeho operní režii charakterizoval jasný psychologický náhled na téma i postavy díla a zároveň důraz na živou a efektní teatralitu.
Virtuální prohlídka Wiener Staatsoper
V rámci zpřístupnění nejvýznamnějších světových budov byla do série virtuálních interaktivních prohlídek mezinárodního programu Performing Arts pod záštitou společnosti Google zařazena i budova Vídeňské státní opery.
Nové technologie umožňují vysoce kvalitní přenos dat, která zprostředkovávají panoramatické záběry v celkovém 360stupňovém okruhu s velmi jednoduchým uživatelským ovládáním. Vídeňská první operní scéna se tak zařadila mezi prestižní nabídku cca šedesáti budov z dvaceti zemí, kde také například figuruje Opéra national de Paris nebo Carnegie Hall v New Yorku.
Obraz týdne
Marc Chagall – Le Triomphe de la musique (Triumf hudby). Výstava umělcových prací inspirovaných hudbou a divadlem. Paříž, Philharmonie de Paris. Výstava trvá do 31. ledna 2016. Obsáhlá výstava velikána výtvarného umění dvacátého století Marka Chagalla (1887–1985) soustřeďuje řadu málo známých i světově proslulých prací, jež se vztahují k baletu, opeře i výzdobě operních a koncertních domů.
Výstava obsahuje přes dvě stě sedmdesát exponátů, vedle maleb, kreseb a scénografických i kostýmních návrhů také několik maket a překvapivě skulptur. Pro většinu diváků je naprostým překvapením série čtyř zachráněných nástěnných panelů pro moskevské Židovské divadlo z roku 1919, které jen zásluhou uměnímilovných lidí přežily stalinistickou éru, která právě nebyla tomuto souboru později nakloněna. Dokumentovány jsou výpravy a kostýmy pro balety a opery, například pro Rachmaninovu kratší operu Aleko (Mexico City 1942), ale především velkolepé nástěnné malby pro novou budovu Metropolitní opery v New Yorku nebo malba pro operní budovu ve Frankfurtu nad Mohanem, a především realizace v Paříži (Palais Garnier). Opuletním centrem výstavy jsou návrhy scény a kostýmů i realizované kostýmy pro inscenaci Kouzelné flétny v Met roku 1967 v režii Güntera Rennerta, ve které také vystupovala Lucia Popp. K výstavě je vydán mimořádně krásný katalog.
Operní nahrávka týdne
Anna Moffo – The Complete RCA Albums Recital. RCA Red seal 1960–1974. Box-set (12 CD). Limitovaná edice: 2015. Americká sopranistka italského původu Anna Moffo (1932–2006) proslula nejen nádherným hlasem s výjimečným tmavým témbrem, ale také hereckými schopnostmi a krásou. Bohužel problémy s technickým vedením hlasu ji přiměly k předčasnému ukončení kariéry v roce 1976 po několika vážných hlasových selháních v roce 1974. Na operním jevišti ještě výjimečně vystupovala až do roku 1980. Vícekráte uvažovala o comebacku, především v rozhovorech zmiňovala roli Normy, kterou toužila ještě vytvořit. Po smlouvě s EMI podepsala exkluzivní nahrávací smlouvu s RCA. Za jednoho z ředitelů společnosti – Roberta Sarnoffa – se pak umělkyně podruhé provdala, po prvním sňatku s italským režisérem Mariem Lanfranchim, který ji také uvedl do světa filmu a televizních show. Anna Moffo natočila i několik celovečerních filmů a díky své kráse a hereckým schopnostem byla žádanou hvězdou při televizních inscenacích klasických operet. Společnost nyní vydává box se dvanácti jejími recitály od roku 1961 (debutové album s francouzskými a italskými áriemi) přes populární milostná a operetní dueta, italské a francouzské árie a velké milostné duety z italských oper. Soubor obsahuje i alba se scénami z Massenetovy Manon a Pucciniho Manon Lescaut, výběr scén z Netopýra (v angličtině) a pak méně známé, ale skvěle znějící Debussyho písně s klavírním doprovodem nebo výběr z Canteloubeho Písní z Auvergna a další.
Nechybí ani výběr árií z nahrávek kompletních oper u RCA. Hezky vybavený cd-box přetiskuje na úsporných přebalech originální fota původních LP alb. Samostatná úvodní stať doplněná o fotografický materiál je už dnes samozřejmostí. Soubor zprostředkovává velmi kvalitní představu o umění Anny Moffo, které má dodnes řadu obdivovatelů.
Opera na ČT art
Po Janáčkově Věci Makropulos zařadili dramaturgové na ČT art v sobotu 5. prosince 2015 na 20.20 záznam inscenace Donizettiho Nápoje lásky z roku 2012 z Festspielhausu v Baden-Badenu. Hvězdou představení a také režisérem je Rolando Villazón v roli Nemorina, který přenesl děj ze slunné Itálie do filmových ateliérů, kde se natáčí westernový příběh z Divokého západu. Adina v podání Miah Persson je obletovanou filmovou hvězdou.
Tento ne zcela nový režijní nápad bývá divácky většinou dobře přijat a vcelku jednoduchý původní děj Donizettiho oblíbeného kusu tak bylo možno vybavit řadou dalších gagů, které s sebou nese filmové natáčení. Dynamiku záznamu představení dodávají nejen kvalitní komediální výkony představitelů, ale také občasné přehození do černobílého formátu coby výsledného filmového produktu. Dále vystupují Roman Trekel a Ildebrando D’Arcangelo. Vkusná a vtipná inscenace s velmi hezkými kostýmy.
Operní úsměvy
Plzeňský divadelní ředitel potřeboval narychlo záskok do hlavní role Wagnerova Lohengrina na následující den. Protože se dobře znal s tenoristou Karlem Burianem (1870–1924), světovým interpretem této role, který zrovna dlel ve svém sídle v Senomatech u Rakovníka, poslal mu telegram následujícího znění: „Zítra večer Lohengrin – honorář pět set korun! Tisíc pozdravů – Veverka!“
Za několik hodin mu slavný pěvec s obvyklým smyslem pro humor telegraficky odpověděl: „Lohengrin možný – honorář tisíc korun! Pět set pozdravů – Burian!“
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
