Operní kukátko (18)

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Monumentální opera Pénélope se na francouzských jevištích objevuje s velkými přestávkami, jistou popularitu jí dodaly záznamy s Régine Crespin (live, 1956) a s Jessye Norman (studiová nahrávka, 1982). Opera, jež vznikla na podnět jiné slavné pěvkyně, francouzské operní tragédky Lucienne Bréval, a zažila slavnou premiéru v Monte Carlu roku 1913, nabízí nádhernou titulní roli pro vyzrálou zpěvačku, schopnou patetického přednesu. Faurého partitura, směs francouzského impresionismu a wagnerovských vlivů, je skrytým pokladem. Dílo také pro svou všeobecně známou mytickou látku představuje zajímavý prostor pro scénické řešení.

Gabriel Fauré: Pénélope - Opéra national du Rhin 2015 (foto Klara Beck/Opéra national du Rhin)
Gabriel Fauré: Pénélope – Opéra national du Rhin 2015 (foto Klara Beck/Opéra national du Rhin)

Partnerem obdivované a stále velmi krásné italské divy byl tenorista Marc Laho v roli Ulysseho (Odyssea), známý v Praze jako Hoffmann v Hoffmannových povídkách. Skoroveterán francouzské operní scény Jean-Philippe Lafont zanechal výrazný dojem v roli Starého pastýře. Pro Annu Caterinu Antonacci to byl jistě velmi zajímavý rok, protože před prázdninami ztělesnila v USA ve světové premiéře hlavní roli v opeře Two Women (Dvě ženy) Marca Tutina podle Moraviova románu a De Sicova filmu Horalka, tedy roli známou především z dvojí filmové adaptace se Sophií Loren. Inscenace Faurého opery, jež vznikla původně pro jeviště štrasburské opery, je dílem dirigenta Patricka Davina a skvělého inscenačního týmu: Olivier Py, jehož režie je považována kritiky za nanejvýš mimořádnou i na evropské poměry, zde spolupracoval s oskarovým výtvarníkem Pierrem-André Weitzem a autorem světelného designu Bertrandem Killym. Bohužel série obsahovala jen pět představení ve Štrasburku a dvě v Mulhouse. Zřejmě mimořádný zážitek pro pokročilejšího operního diváka.


Bassaridky v Římě
Jiná antická látka ožila v inscenaci celovečerní opery v jednom aktu a intermezzu, v „opera seria“ (jak ji charakterizoval sám skladatel) Hanse Wernera Henzeho Die Bassariden (Bassaridky), tentokráte v Teatro dell’Opera di Roma. Podle Euripidova dramatu libreto napsali zkušení literáti Wystan Hugh Auden a Chester Kallman, mimo jiné také libretisté Igora Stravinského a Benjamina Brittena. Dirigentem představení je Stefan Soltesz a režisérem Mario Martone. Italská kritika mimo jiné také chválí výkon českého tenoristy Ladislava Elgra v roli Dionysa.

Hans Werner Henze: The Bassarids - Ladislav Elgr (Dionysus) - Teatro dell´Opera di Roma 2015 (foto ©Yasuko Kageyama / Teatro dell'Opera)
Hans Werner Henze: The Bassarids – Ladislav Elgr (Dionysus) – Teatro dell´Opera di Roma 2015 (foto ©Yasuko Kageyama / Teatro dell’Opera)

Před několika lety velmi úspěšné představení v mnichovské opeře, na které letos navázal nedávný úspěch inscenace v Mannheimu, a teď italské provedení, potvrzují hudebně-dramatické kvality této opery, která existuje ve dvou autorizovaných jazykových verzích – v německé (premiéra na Salcburském festivalu 1966) a v anglické, která ale byla jazykově prvotní (Santa Fe 1968).


Don Giovanni. Poslední večírek v Praze
Inscenace činoherního divadla Thalia v Hamburku Don Giovanni. Poslední večírek v režii Antúa Romera Nunese byla závěrečným představením Pražského divadelního festivalu německého jazyka (29. listopadu 2015). Představení, které vychází z hudby Wolfganga Amadea Mozarta a libreta Lorenza Da Ponteho, příliš milosti u českých kritiků nenalezlo. Z časných recenzí citujme Janu Machalickou v Lidových novinách (1. prosinec 2015, strana 7), která inscenaci mnohé vytýká – například: „…otrávil svou vyprázdněností, ukřičeností a stálým aktivizováním diváků…“ Navíc byla Mozartova hudba nahrazena pop-rockovou náhražkou. Tentokráte se tedy asi „věčná“ inspirace donjuanovským mýtem nedostavila.

W. A. Mozart: Don Giovanni. Poslední večírek (foto KIVA)
W. A. Mozart: Don Giovanni. Poslední večírek (foto KIVA)


Luc Bondy mrtev
Po Nikolausovi Lehnhoffovi odešla další významná osobnost světové operní režie posledních dekád. Švýcarský divadelní a filmový režisér Luc Bondy zemřel v sobotu 28. listopadu 2015 v Paříži (některé zahraniční servery ale udávají jako místo úmrtí Curych).

Luc Bondy (foto Georg Hochmuth)
Luc Bondy (foto Georg Hochmuth)

V Paříži v posledních týdnech zkoušel v divadle Odeon a příčinou smrti měl být zápal plic, na který umělec zemřel v pouhých sedmašedesáti letech. Režíroval na nejvýznamnějších operních scénách v Evropě a USA i na světových hudebních festivalech. Z Metropolitní opery například vzpomeňme jeho Tosku z roku 2009 s Karitou Mattilou, Salome z roku 1992 v Covent Garden s Catherinou Malfitano nebo jeho Mozartova Idomenea v milánské La Scale z roku 2005. Opakovaně spolupracoval s festivaly Wiener Festwochen, Aix-en-Provence a Salzburger Festspiele. Dlouhodobá spolupráce a přátelské vazby ho vázaly především s bruselským Théâtre de la Monnaie a belgickým skladatelem Philippem Boesmansem, kterému právě na této scéně vypravil několik operních premiér – například Reigen (Rej) podle Schnitzlerova erotického dramatu (1993), Wintermärchen (Zimní pohádku) podle Shakespearovy stejnojmenné hry (1999) a Julie podle Strinbergovy známé hry Slečna Julie (2005), ale i Boesmansovu verzi Monteverdiho Korunovace Poppey (1989). Ne vždy sklízely Bondyho režie pozitivní ohlas kritiků a diváků, ale požíval velkého respektu napříč celou světovou divadelnickou obcí. Jeho operní režii charakterizoval jasný psychologický náhled na téma i postavy díla a zároveň důraz na živou a efektní teatralitu.


Virtuální prohlídka Wiener Staatsoper
V rámci zpřístupnění nejvýznamnějších světových budov byla do série virtuálních interaktivních prohlídek mezinárodního programu Performing Arts pod záštitou společnosti Google zařazena i budova Vídeňské státní opery.

Wiener Staatsoper (zdroj www.deviantart.com)
Wiener Staatsoper (zdroj www.deviantart.com)

Nové technologie umožňují vysoce kvalitní přenos dat, která zprostředkovávají panoramatické záběry v celkovém 360stupňovém okruhu s velmi jednoduchým uživatelským ovládáním. Vídeňská první operní scéna se tak zařadila mezi prestižní nabídku cca šedesáti budov z dvaceti zemí, kde také například figuruje Opéra national de Paris nebo Carnegie Hall v New Yorku.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na