Operní kukátko (27)
Evžen Oněgin jako drama ruské duše
Nová inscenace Čajkovského opery Evžen Oněgin v berlínské Komische Oper sklízí velmi kladné ohlasy. Výtvarnice Rebecca Ringst vytvořila pro režii Barrieho Koskyho metaforickou scénu s poetickými obrazy ruské přírody a symboly ruské citlivé duše, která je tak těžko pochopitelná, pokud nejste Rus… Chválu také sklízí pěvecký soubor v čele s charismatickou sopranistkou Asmik Grigorian (jako host) v roli Taťány, která sklidila značný úspěch v hlavní roli Čajkovského Čarodějky v Theater an der Wien v loňském roce.
Oněginem je Günter Papendell, který na sebe nedávno na této scéně upozornil svým jiným svůdcem – Donem Giovannim, a pozornost na sebe strhl i český tenorista Aleš Briscein bezchybným pěveckým výkonem. Premiéra se konala 31. ledna 2016, v únoru následují čtyři reprízy a opera se vrátí na jeviště opět v březnu a červnu.
Stiffelio jako manželské drama ve Frankfurtu
Verdiho opera Stiffelio (1850) není častým hostem repertoáru světových divadel, stejně jako její přepracování do podoby opery Aroldo (1857) se zcela pozměněným dějem a libretem. Stiffelia nyní nastudovala frankfurtská opera (premiéra 31. ledna 2016) v oceňovaném hudebním provedení Jérémieho Rhorera. Australský režisér Benedict , žijící ovšem na Islandu, inscenoval příběh manželského trojúhelníku jako drásavé drama ve stylu manželského pekla dramatika Augusta Strindberga nebo filmaře Ingmara Bergmana. Andrews je všeobecně oceňován jako tvůrce činoherních inscenací a díky opakované spolupráci s herečkou Cate Blanchett. V roce 2011 debutoval jako operní režisér a letos se objevuje jeho filmařská prvotina. Jeho režijní výklad opery ale tentokráte hudební kritici příliš neocenili. V hlavních rolích členové domácího souboru: Russell Thomas coby protestantský kněze Stiffelio, americká sopranistka Sara Jakubiak jako žena Lina, Dario Solari jako její otec Stankar a Vincent Wolfsteiner jako její svůdce Raffaelle.
Hvězda v Covent Garden
V českých zemích zcela neznámá francouzská lehká opera L’étoile (Hvězda; 1877) se vrátila v nové sérii představení do Covent Garden v Londýně. Dílo s pohádkovým motivem z Příběhů tisíce a jedné noci stojí nakročeno mezi operou a francouzskou operetou offenbachovského typu, ke které se londýnské provedení spíše přiklání v inscenačním stylu francouzské operní režisérky Mariame Clément. Inscenátorka velmi úspěšného Dona Pasquala v Glyndebourne se také inspirovala světem filmů komediální skupiny Monthy Python, což je vidět už z upoutávky na operu.
U kritiky sklízí úspěch především hlavní milenecký pár v podání mezzosopranistky Kate Lindsey (Lazuli jako travesti úkol) a sopranistky Hélène Guilmette (Laoula). Sérii únorových představení diriguje sir Mark Elder, specialista na francouzskou a italskou operu devatenáctého století.
Rihmova opera Hamletmaschine se vrací
V německy mluvících zemích objevují dramaturgové operních divadel znovu díla skladatele Wolfganga Rihma (narozen 1952). V několika nastudováních se vrátila jeho druhá komorní opera Jakob Lenz (1979) podle Büchnerovy literární předlohy. Na salcburském festivalu slavila velký úspěch opera Die Eroberung von Mexiko (Dobytí Mexika; 1992) s Angelou Denoke v hlevní roli Montezumy, psanou pro dramatický soprán (naši recenzi najdete zde). V současnosti probíhá v Curychu série představení Die Hamletmaschine (1987), zpravidla je nesnadný název překládán do češtiny jako Hamlet-Stroj, podle stejnojmenné postmoderní hry Heinera Müllera, který ji také sám upravil na libreto. Dílo je jakousi moderní lingvistickou variací na postavy ze Shakesperova Hamleta, ale v těsné konfrontaci se současnou civilizací. Postava Hamleta je rozdělena pro tři představitele (herečka, herec a barytonista).
Dílo je zároveň velmi politicky angažované, reaguje na řadu událostí dvacátého století. Mezi epizodními postavami nacházíme například Mao Ce-tunga, Lenina nebo Marxe. Sedm představení v Curychu v lednu a únoru (premiéra 24. ledna) je dílem dirigenta Gabriela Feltze a režiséra Sebastiana Baumgartnera. Kritiky vedle invenční inscenace vyzdvihují i výkony představitelů, především Nicoly Beller Carbone v roli Ophelie.
Dante jako operní hrdina
Slavní spisovatelé, respektive básníci, nebývají příliš často operními hrdiny (nejznámější zřejmě budou básník André Chénier v stejnojmenné Giordanově opeře, William Shakespeare, který se objevuje například v Thomasově opeře Le Songe d’une nuit d’été nebo Vergilius v Rachmaninově opeře Francesca da Rimini). Zcela zapomenutá opera Benjamina Godarda (1849-1895) Dante et Beatrice z roku 1890 byla provedena koncertně v Mnichově v Prinzregententheater 31. ledna 2016. Koncert z rozhlasové řady Bayerischer Rundfunk byl zaznamenán a bude vydán na pevném nosiči ve spolupráci s Foundation Palazzetto Bru Zane. Námětem je klasický milostný trojúhelník slavného renesančního básníka, jeho ideálu Beatrice a jejího manžela, boháče Siméona Bardiho. Samozřejmě jde o milostný příběh, který má s historickými fakty společného jen málo. Romantizující efektní partituru přednesl Münchner Rundfunkorchestr za řízení Ulfa Schirmera. Hvězdou představení byla francouzská sopranistka Véronique Gens (Béatrice), partnery pak litevský tenorista Edgaras Montvidas (Dante) a kanadský barytonista Jean-François Lapointe jako žárlivý manžel.
V opeře vystupuje jako drobný charakter také Vergiliův stín. Godardova tvorba, která obsahuje symfonická díla, větší objem takzvané salónní hudby a několik oper, upadla takřka v úplné zapomenutí. Na koncertních pódiích ale dlouhá desetiletí žila jeho ukolébavka z opery Jocelyn (1888), často zařazovaná pěvci jako efektní přídavek.
Rozhovor týdne
Renée Fleming v Londýně. „Královna Met“, jak ji list The Telegraph nazývá, poskytla během svého pobytu v Londýně rozhovor přednímu anglickému listu, ve kterém se zamýšlí nejen nad svou kariérou. A hodnotí nejen své četné úspěchy a show, která ji světově proslavila (například vystoupení na Superbowl 2014 nebo prezidentská inaugurace), ale také vzpomíná na svůj největší profesionální neúspěch – vystoupení v titulní roli Donizettiho Lucrezii Borgii v milánském Teatro alla Scala 1998, kdy byla náročným publikem vypískána, nebo nedávné vystoupení v hudební komedii na Broadwayi, která byla brzy stažena. Dávný neúspěch v Miláně přičítá i duševní nepohodě v době, kdy procházela rozvodovým řízením. Slavná diva je představena nejen jako umělkyně, ale také jako matka dvou dospělých dcer. Zároveň vstoupila nedávno do dalšího manželského svazku s washingtonským právníkem. Zajímavý je výběr rolí, které by ji lákaly. Ráda by zpívala Alžbětu ve Verdiho Donu Carlosovi a Leonoru v Trubadúrovi a atraktivní jí také připadá Massenetova Manon. Podle jejího názoru jí ale nejvíce vyhovovala hudba Richarda Strausse. Pěvkyně zřejmě změnila svůj názor na part Normy, který dnes již nepovažuje vhodný pro svůj hlas. Rozhovor se dotýká i dalších oblastí operního života, možného operetního repertoáru a také jejího nadšení a propagace přímých přenosů z Met (včetně úskalí, která přímé přenosy přinášejí) i funkce umělecké poradkyně chicagské opery. Poněkud překvapivě také uvádí, že její vystoupení v roli Maršálky v Covent Garden a Met příští sezonu budou jejími posledními „mainstreamovými“ operními vystoupení. Ale o úplném odchodu ze světa opery zdaleka neuvažuje. Plné znění rozhovoru: Live cinema is a threat to opera (Živé přenosy jsou hrozbou pro operu) najdete zde .
Dvanáct nejpřitažlivějších zpěváků
Tentýž časopis uvedl na začátku února žebříček nejatraktivnějších operních zpěváků. Krása je velmi subjektivní pojem, ale nezaškodí uvést dvanáct finalistů.
1. Ildebrando D´Arcangelo (italský basista)
2. Iestyn Davies (anglický kontratenorista)
3. Michael Fabiano (americký tenorista)
4. Renée Fleming (americká sopranistka)
5. Angela Gheorgiu (rumunská sopranistka)
6. Jonas Kaufmann (německý tenorista)
7. Pumeza Matshikiza (jihoafrická sopranistka)
8. Anna Netrebko (ruská sopranistka s rakouským občanstvím)
9. Danielle de Niese (americká sopranistka s exotickými předky)
10. Luca Pisaroni (italský barytonista)
11. Kate Royal (anglická sopranistka)
12. Erwin Schrott (uruguayský basbarytonista)
Bohužel, článek (najdete zde ) je doplněn z větší části fotografiemi poněkud staršího data.
Pád Riccarda Mutiho
Ve středu 3. února Maestro Riccardo Muti upadl ve svém bytě v Ravenně. Došlo ke zlomenině krčku stehenní kosti a slavný dirigent byl následujícího dne operován. Trpí takzvanou „kobercovou zlomeninou“, jak ji v lékařské hantýrce nazývají ortopedičtí lékaři, kdy především v nočních hodinách dochází k zakopnutí o koberec a pádu starších pacientů. Riccardo Muti byl hospitalizován krátce před zájezdem do Číny a bude muset na několik týdnů veškeré závazky odříci. Po operaci bude následovat intenzivní rehabilitace.
Kniha týdne
Bostridge, Ian – Schuberts Winterreise. Lieder von Liebe und Schmerz (Schubertova Zimní cesta. Písně bolesti a lásky). Z angličtiny přeložila Annabel Zettel. München, Verlag C. H. Beck 2015. 405 stran. Anglický lyrický tenorista Ian Bostridge (narozen 1964) je považován za jednoho z nejinteligentnějších a nejsenzitivnějších operních pěvců naší doby. Méně se ví, že je také absolventem Cambridge ve dvou oborech (historie a dějiny vědy). Dosáhl několika vědeckých titulů a jeho vydaná studie o dějinách čarodějnictví (ovšem v Oxfordu) je považována za přední dílo svého oboru. Pěvec interpretoval Schubertův cyklus více než stokrát na koncertním pódiu a také ho v roce 1997 natočil jako film (režie David Alden).
Ve své knize Schubert’s Winter Journey: Anatomy of an Obsession (Schubertova Zimní cesta. Analýza posedlosti; 2014). Německý, lehce upravený překlad knihy analyzuje jednotlivé písně z hlediska mnoha oborů. Dějiny hudby jsou jen základnou pro další rozbor. Zprvu se zdá někdy autorův přístup až překvapivý, například při analýze přírodních fenoménů v tomto písňovém cyklu. Velmi zajímavé je vřazení Schubertova díla do proudu německého romantismu, a to nejen hudebního, ale především poukazuje na vliv výtvarného díla malíře Caspara Davida Friedricha. Originální přístup, daný i zažitými historickými přístupy a metodami ze studia dějin vědy, je zároveň velmi čtivý a dává velmi plastický obraz díla z mnoha úhlů, ze kterých zpravidla písňové cykly ani nevnímáme. Samozřejmě k odborné diskuzi zůstávají Bostridgovy načrtnuté závěry týkající se utajených aspektů soukromého života Franze Schuberta, kdy vztahuje některé psychologické motivy cyklu na biografická data skladatele. Především navazuje na četné dohady ohledně skladatelovy sexuální orientace, tentokráte ve směru homosexuality. Působivá publikace, se kterou by se měl seznámit opravdu každý interpret Zimní cesty, stejně jako každý milovník Schubertovy písňové tvorby. Kniha má být po těchto dvou jazykových mutacích vydána ještě v dalších sedmi jazycích.
Hudební úsměv
Gustav Mahler a mladá pěvkyně. Když slavný skladatel a dirigent Gustav Mahler (1860-1911) nastoupil do Wiener Hofoper jako Kapellmeister, musel převzít i pro něho velmi nepříjemnou povinnost – posuzovat pěvce při předzpívání.
Jednoho dne byl přinucen vyslechnout mladou pěvkyni, která přijela do Vídně předzpívat z venkova. Protože ale šlo o chráněnku vysokého úředníka na císařském dvoře, musel ji na hlavním jevišti po obědě přece jenom vyslechnout. Po několika minutách bylo jasné, že dívka příliš talentu nepobrala. Gustav Mahler ji ale dále nechal zpívat a potichu si zavolal divadelního zřízence, stojícího opodál. Zeptal se ho: „Kolik je hodin?“ Zřízenec mu odpověděl: „Půl druhé, pane.“ Na to slavný umělec zareagoval slovy: „Tolik? Prosím vás, jděte na jeviště a řekněte té dámě, že pokud bude tu árii zpívat rychleji, stihne ještě vlak domů, který jede ve dvě.“
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
