Operní kukátko: Lucia di Lammermoor ve vile Tugendhat

Týden od 5. do 11. září 2016. Operní kukátko (58). Skvělá Anja Harteros jako Sieglinde. Vila Tugendhat inspiruje operní režii. Peter Greenaway znovu jako operní režisér. Tomáš Hanzlík o Ensemble Damian i dalších tématech. Nová nahrávka Fibichovy Nevěsty messinské. Anna Netrebko na ČT art. Kniha o straussovské interpretce Margarethe Siems. Mary Garden a její garderoba v Operním úsměvu.

Anja Harteros jako Sieglinde
Jen superlativy kritiků na svůj výkon v koncertním provedení prvého aktu Valkýry Richarda Wagnera si může přečíst německá sopranistka Anja Harteros. Skvělé provedení úvodního dějství (které námětově a dramatickou křivkou vlastně tvoří ucelený operní příběh milostného, byť incestního trojúhelníku, od seznámení milostného páru sourozenců až k „vyřešení“ manželského problému) s dirigentem Donaldem Runniclesem (s orchestrem a sborem Deutsche Oper Berlin) v sále berlínské Philharmonie ozdobily i výkony dalších dvou pěvců – především Georga Zeppenfelda jako Hundiga a také wagnerovského tenoristy Petera Seifferta, kterému však část kritiků vytýká násilné tvoření tónů a zbytečné nadužívání forte. V prvé části koncertu 7. září 2016 zazněla skladba dánského skladatele Rueda Langgaarda Music of the Spheres (Hudba sfér nebo nebeských těles). Večer ale podle všech kritiků jednoznačně patřil Sieglindě v podání Anji Harteros, která znovu potvrzuje, že patří k absolutní interpretační špičce současnosti.

Vila Tugendhat inspiruje operní režii
Brněnská vila Tugendhat a její historie se stala inspirací pro novou inscenaci Donizettiho opery Lucia di Lammermoor v Kolíně nad Rýnem. Režisérka Eva-Maria Höckmayr i výtvarník scény Christian Schmidt vyšli z pohnuté historie slavné funkcionalistické architektonické památky, kterou navrhl světově proslulý architekt Ludwig Mies van der Rohe v roce 1928.

Po spěšném nuceném odchodu majitelů, kteří jako Židé museli republiku opustit, byla vila roku 1939 zabavena gestapem. Po osvobození roku 1945 byl objekt využíván Rudou armádou pro ubytování vojáků (a také koní). A právě klíčová doba ukončení světového válečného konfliktu a návrat původního židovského majitele je východiskem přesazené operní zápletky z rodiny velkoprůmyslníka a jeho syna, který se zapletl s německými okupanty a snaží se zbavit viny nuceným sňatkem dcery, respektive sestry Lucie, s nemilovaným zástupcem amerických osvoboditelů. A do této situace přichází Edgaro, syn bývalých majitelů, o kterém nikdo nepředpokládá, že přežil. Stylizaci představení odpovídají i dobové civilní kostýmní návrhy Saskie Rettig. Představení nastudovala i diriguje Eun Sun Kim a v obnoveném nastudování v letošní sezoně jako Lucia místo Olesye Golovnevy vystupuje výborná koloraturní sopranistka Bernarda Bobro ze Slovinska. Po sérii představení v červnu a počátkem července 2016 následuje další série představení až v červnu 2017.

Peter Greenaway a operní režie

Legendární britský filmový režisér Peter Greenaway (narozen 1942) bude znovu režírovat operu. V týmu se svou častou uměleckou partnerkou, holandskou multimediální umělkyní Saskiou Boddeke, vytváří režijní koncept pro Verdiho operu Giovanna d’Arco v Teatro Farnese v Parmě s premiérou 2. října 2016. Čtyři představení budou součástí akce Festival Verdi, konané po celý říjen v Parmě a Bussetu, tedy dvou městech, neodmyslitelně spjatých s tímto mistrem italské opery. Greenawayův obdivuhodný výtvarný styl, často těžící z výtvarného odkazu minulosti, a to jak z barokní kultury, tak třeba ze specifik holandského malířství, si již vícekrát našel cestu na divadelní pódium, včetně několika operních inscenací. Ostatně Greenaway je také autorem několika operních libret a dlouhodobě spolupracuje jako autor textů a výtvarných konceptů se dvěma předními skladateli moderní doby – Holanďanem Louisem Andriessenem a Britem Michaelem Nymanem, který několikrát doprovodil svými minimalistickými kompozicemi Greenawayovy filmy. Verdiho Jana z Arku je režijně velmi obtížné dílo, ostatně to již ukázala nedávná inscenace v Teatro alla Scala. Libreto nevyniká ani dramatičností a ani vysokou úrovní textu. Dá se ale předpokládat, že režisérská dvojice použije filmové prostředky, aby zpřístupnila dnešnímu divákovi svět francouzské středověké národní hrdinky.

V rámci verdiovského festivalu zazní i další mistrovy opery: Don Carlo a Il trovatore (Trubadúr; oboje v Teatro Regio di Parma), I masnadieri (Loupežníci; Teatro Giuseppe Verdi, Busseto), i koncert z církevních děl Giuseppe Verdiho.

Rozhovor týdne
Baroko je bezbariérové z hlediska vkusu i jazyka, tak zní název rozhovoru s Tomášem Hanzlíkem, uměleckým vedoucím souboru Ensemble Damian a impresáriem kočovného divadla Theatrum Schrattenbach.

Jako skladatel zkomponoval již patnáct oper a svůj skladatelský styl definuje jako „nebarokní minimalismus, charakteristický zacyklením historizujících harmonických a melodických fragmentů“. Interview, pořízené při příležitosti zářijového festivalu Hortus Magicus, jehož třetí ročník se konal v kroměřížské Květné zahradě (3. a 4. září 2016), uveřejnil Muzeion, časopis muzea umění města Olomouc (2016, číslo 3, strany 29-31). Zajímavé čtení o práci v hudebních archivech, inscenacích nejen operního souboru Ensemble Damian a především o odkazu a přínosu barokní hudební kultury dnešku.

Nahrávka týdne

Fibich, Zdeněk – Nevěsta messinská. Magdeburgische Philharmonie, dirigent Kimbo Ishii. CPO 7 61203 79812 4 (2 CD). Německý label Classic Produktion Osnabrück, založený roku 1986, často vydává zapomenuté a raritní operní tituly, které jsou inscenovány na německých nebo rakouských scénách. Zpravidla využívá nahrávek z několika představení (z nichž vzniká výsledný zvukový sestřih) a nejinak tomu bylo i u nové nahrávky Fibichovy opery, jejíž inscenace v roce 2015 v Magdeburgu (premiéra na německých jevištích, naši recenzi najdete zde) vyvolala zájem i u četných českých operních fanoušků. Zřetelná tendence vzkřísit Fibichovo operní dílo pro současné jeviště je zřejmá i v inscenaci Pádu Arkuna v Národním divadle (naši recenzi najdete zde a zde) i v zařazení jeho operní verze Shakespearovy Bouře do nové sezony ostravským operním ansámblem. Látka opery podle stejnojmenného dramatu Friedricha Schillera je ale jen zdánlivě atraktivní pro německy mluvící diváky.

Právě Schillerovo drama Die Braut von Messina (1803) patří spíše k encyklopedickým heslům německé literatury a na německých jevištích se objevuje velmi vzácně (především ve srovnání četnosti inscenací například s jeho dalšími dramaty jako jsou Marie Stuartovna, Úklady a láska nebo Loupežníci). Například Národní divadlo v Praze tuto činohru neuvedlo za celou dobu své existence. I české libreto Otakara Hostinského, především významného českého estetika, méně už literáta, vykazuje až přílišnou úctu k Schillerově předloze. Výsledný libretní tvar nevyniká ani přílišnou dramatičností a působí uměle. Cenná Fibichova partitura zřetelně vykazuje ovlivnění hudebně-dramatickým dílem Richarda Wagnera. Díky dosavadním osmi inscenacím na scéně pražského Národního divadla od premiéry v roce 1884 dílo vykazuje určitou inscenační tradici, ale poslední inscenace (s premiérou v roce 1979) měla poslední reprízu již před třiceti lety v roce 1986. Tato poslední inscenace se hrála v průběhu takřka sedmi let sedmačtyřicetkrát.

Zachycená inscenace z Magdeburgu disponuje kvalitním obsazením. Především role Donny Isabelly žádá představitelku s mohutným mezzosopránem až altem, schopnou monumentálního výrazu. Při premiéře ztělesnila tuto „královskou“ roli skladatelova manželka Betty Fibichová, v poslední inscenaci se pak v roli vystřídaly Věra Soukupová a Libuše Márová. Právě Libuše Márová také tento part nahrála v kompletní nahrávce Supraphonu z roku 1975 pod taktovkou Františka Jílka s dalším výborným obsazením – Gabriela Beňačková (Beatrice), Václav Zítek (Don Manuel) a Ivo Žídek (Don Cesar). Předkládaná nahrávka je ovšem živější a poněkud zeslabuje, hlavně v orchestrálním pojetí, monumentální rozměr díla, který se měl přiblížit principům antické tragédie. Velmi příjemně a snad až příliš mladě působí mezzosoprán kanadské zpěvačky Lucie Cervoni v roli zkoušené matky-kněžny, naopak tmavě témbrovaný soprán izraelské sopranistky Noai Danon (Beatrice) zní žensky a zrale. Tyto dvě sólistky i představitel Dona Manuela, americký barytonista Thomas Florio, patří k oporám ansámblu magdeburského souboru. Druhého knížecího syna Césara zpívá český tenorista Richard Samek, který se nadále úspěšně etabluje v německém regionu. Po úspěších v Drážďanech (Staatsoperette) bude na podzim právě v Magdeburgu zpívat Gounodova Fausta.

Nahrávka upoutá živostí provedení i vyrovnaností zastoupeného zpěváckého souboru. CD set je vybaven kvalitním bookletem s vícejazyčnými verzemi libreta a krátkou hudebně-historickou studií k opeře. V souvislosti se zhudebněním tohoto Schillerova dramatu je třeba připomenout italskou operní verzi La sposa di Messina skladatele Nicoly Vaccaje (též Vaccai; 1790-1848), která byla vydána roku 2012 na základě představení z jednadvacátého ročníku Rossiniho festivalu v Bad Wilbadu roku 2009. Ve Vaccajově opeře z roku 1839 jsou ale ženské hlasové obory kupodivu prohozeny, role kněžny Isabelly je svěřena dramatickému koloraturnímu sopránu (v nahrávce Naxosu vynikající Jessica Pratt) a role dcery Beatrice pak mezzosopránu.

Anna Netrebko slaví i na ČT art

18. září slaví slavná ruská sopranistka Anna Netrebko pětačtyřicáté narozeniny. Ač není příliš taktní upozorňovat na věk dámy, k oslavám se připojil i umělecký program České televize. Několik pořadů zařazených ve dnech 15. až 18. září připomíná život i umění „Božské Anny“. Ve středu 14. září (20.20) bude uveden ruský dokument o délce asi padesáti minut Anna Veliká z roku 2014. Do dokumentu jsou zahrnuty ukázky z jejích vystoupení na operní scéně i na koncertním pódiu. Zároveň jsou zařazeny vstupy jejích kolegů – zpěváků a dirigentů. Zpěvačka také nechává nahlédnout do svého soukromí. Pořad je reprízován v pátek 16. září (0.55) a v pondělí 19. září (1.10). Ve čtvrtek 15. září pak ve stejném vysílacím čase (20.20) bude reprízována inscenace Verdiho Trubadúra z berlínské Státní opery z roku 2013, kterou dirigoval Daniel Barenboim. Režisérský výklad Philippa Stölzla umisťuje děj opery do muzea a partnerem pěvkyně bude Plácido Domingo. Třikrát je do programu (pátek 16. září, 20.20; sobota 17. září, 1.00 po půlnoci; úterý 20. září, 1.55) zařazen záznam mnichovského koncertu pod otevřeným nebem, ve kterém jí byli partnery tenorista Jonas Kaufmann a barytonista Thomas Hampson a dva další speciální hosté (mezzosopranistka Elena Zhidkova a basista Ildar Abdrazakov). Ostravskou Janáčkovu filharmonii diriguje Claudio Vandelli. V koncertu z minulého roku, který sledovalo patnáct tisíc diváků, zazněly nejen operní árie a dueta, ale v přídavcích i několik operetních hitů.

Dalšího záznamu operního představení se český divák dočká 17. září ve 20.20 a bude to titul, který patří ke stěžejním rolím Anny Netrebko. Její Taťánu z Čajkovského Evžena Oněgina doprovodí další skvělé výkony slovanských pěvců – Piotra Beczały jako Lenského a Mariusze Kwiecieńa v titulní roli. Představení z roku 2013, režírované Deborah Warner, která dílo inscenovala v kulisách konce devatenáctého století, diriguje Valerij Gergijev. Anna Netrebko, stejně jako Angela Gheorghiu, vlastně vzkřísily institut operní primadony známý z konce devatenáctého a počátku dvacátého století. Vlivné ženy, kombinující umělecké schopnosti s atraktivním vzhledem, dokázaly využít prostředků masových médií a propojení s dalšími ekonomickými oblastmi, především s módním a kosmetickým průmyslem. Sílu image posiluje účast na prestižních událostech a vystoupeních, nejen koncertních, ale třeba i sportovních, jako jsou například olympijské hry.

Příležitostná vystupování ve filmu a samozřejmě v televizních show dokázala zasáhnout mnohem širší spektrum diváků, než jen běžné operní návštěvníky. Jejich osobní vztahy jsou sledovány stejně, možná i více než jejich umělecká kariéra, což se může stát v určitém bodě kariéry až únavné při intenzitě možností špehování dnešního mediálního světa, které celebrity dnes a denně zažívají. Dochází pak k určitému rozporu mezi image a soukromím. Za povšimnutí stojí například oficiální obraz Anny Netrebko v médiích a způsob jejího „ležérního“ oblékání na náhodně zachycených snímcích. Ve Spojených státech podobnou dráhou prochází sopranistka Renée Fleming, jež více respektuje požadavky amerického diváka a zákonitosti místního trhu, a ještě mnohem více než Anna Netrebko a Angela Gheorghiu vytváří vlastní glamour obraz. Cíleně budovaná image Renée Fleming navíc pracuje s přitažlivostí kulturního snobství, luxusu a výlučnosti, tedy jevy, na které americký kulturní konzument buď velmi dobře reaguje, nebo je vehementně popírá.

Kniha týdne
Sommeregger, Peter – Wir Künstler sind andere Naturen. Das Leben der Sächsischen Hofopernsängerin Margarethe Siems. (My umělci jsme jiné přirozenosti. Život saské dvorní pěvkyně Margharethy Siems.) Wien, Seifert Verlag 2016. 166 stran. ISBN: 978-3-902924-64-3 LP, doporučená cena: 19,95 euro. Autor, známý jako novinář v oblasti hudební kultury a zapálený operní nadšenec, napsal knihu o oblíbené interpretce Richarda Strausse. Margarethe Siems (1879-1952) se stala první Chrysothemis, první Maršálkou i první Zerbinettou ve stuttgartské premiéře Ariadny na Naxu.

V letech 1909 až 1920 byla hlavní oporou drážďanského operního souboru, předtím ale roku 1902 debutovala a působila v Praze v Neues Deutches Theater v souboru Angela Neumanna, kde také byla první Mimi a Butterfly na této německé scéně. Životopis se zabývá nejen její uměleckou kariérou, ale také soukromým životem nevšedního a nekonvenčního osudu i lesbickou orientací, která jí přinesla mnoho problémů po převzetí moci národními socialisty.

Operní úsměv
Slavná operní diva Mary Garden (1874-1967), sopranistka skotského původu, jejíž těžiště umělecké práce ale spočívalo na francouzských a amerických scénách, proslula i jako dobová módní ikona.

Odvaha v oblékání byla u této pěvkyně, která například ztělesnila první Melisandu v Debussyho opeře Pelleas a Melisanda, pověstná, a to až do vysokého věku. Ve dvacátých letech dvacátého století se jednou dostavila na zkoušku koncertu ve velmi odvážné a dekoltované róbě. Postarší dirigent, poněkud šokován jejím zjevem, jí doporučil: „Miss Garden, na vašem místě bych se více zahalil!“ Samozřejmě se z řad orchestru ozvalo veselé pochechtávání. Diva, která vynikala i mimořádnou vtipností, okamžitě slovní útok odvrátila: „Při pohledu na vás, Maestro, opravdu věřím tomu, co říkáte!“