Operní panorama Heleny Havlíkové (109)

Týden od 18. do 24. února 2013

-Taťánino vzpomínání v Královské opeře
-Zářící Rejchova královna Kněžíková
-Inspirace na dny příští
***

Taťánino vzpomínání v Královské opeře 

Pražské Bio Oko (a řada dalších kin v ČR a ve světě) uvedlo v rámci evropského projektu operních přenosů 20. února 2013 z londýnské Královské opery sedmé představení nejnovější tamní inscenace, nové nastudování Evžena Oněgina Petra Iljiče Čajkovského. Inscenace je dílem dánského režiséra, čtyřicátníka Kaspera Holtena, který je od podzimu 2011 nástupcem Elaine Padmore ve funkci ředitele Královské opery. (Elaine Padmore vystřídal i v roce 2000 v Dánské královské opeře a stal se tehdy nejmladším operním ředitelem v Evropě; „ustál“ i otevření nového divadla v Kodani v roce 2005.)

Oněgin je Holtenovou první režií v Covent Garden po té, kdy má za sebou šest desítek operních inscenací v Dánsku, Švédsku, Norsku, Finsku, Francii, Rakousku, USA i Rusku. Ke spolupráci si přizval dánskou scénografku Miu Stensgaard, kostýmy navrhla Katrina Lindsay, která je také ceněnou scénografkou.

Tato trojice, patrně vzhledem k věku protagonistky, světově známé bulharské sopranistky Krassimiry Stoyanovy (1962), pojala inscenaci jako jakési Taťánino i Oněginovo „vzpomínání“ na mládí a jejich osudové setkání. Aby nějak vyřešili problém, jak padesátnici uvěřit její první dívčí milostné vzplanutí, vybavili ji mladičkým půvabným tanečním alter egem, které zpívající Taťána s odstupem a nostalgií pozoruje jako zhmotněnou „vzpomínku“ své paměti – včetně sepisování onoho pověstného dopisu Oněginovi (choreografie Signe Fabricius). Mladé taneční alter ego měl také Oněgin, kterého ztvárnil britský barytonista Simon Keenlyside (1959).

Takovéto uspořádání mohlo fungovat jako činohra. V opeře zbarvení a zralost hlasového projevu Stoyanovy s pevným sopránem nekompromisně charakterizovalo Taťánu jako zkušenou ženu a manželku, která už ví, jak to v životě chodí. Přes neustálé připomínání, že příběh mladičké dívky, pohroužené do četby romantických příběhů a čekající dychtivě na svého prince, zkušená Taťána pouze „vypráví“ jako dávnou vzpomínku, rozpor s Čajkovského hudbou byl neřešitelný.

Také Oněgin Simona Keenlysida byl zjevně muž v letech. Zatímco Puškinův a Čajkovského Oněgin je muž velkého světa, vychovaný po „francouzsku“ a ctící společenskou etiketu, Oněgin v Covent Garden měl k dandymu daleko a připomínal svým oblečením spíše Jeníka z Prodanky než elegantního příslušníka petrohradské smetánky. Ovšem silnou emoci v sobě měla scéna, kdy před soubojem, v němž je zastupován svým mladým dvojníkem, z pohledu člověka, který už ví, jak to všechno dopadlo, úpěnlivě objímá Lenského ve snaze souboji zabránit. Když si po zastřelení Lenského sám přiloží pistoli ke spánku a váhá, zda nestisknout spoušť, je to jen prázdné gesto: soubojové pistole byly jen na jednu ránu a pak se musely znovu docela složitě nabíjet. S Lenským to nedopadlo dobře ani v rámci Holtenova režijního pojetí: nechal ho mrtvého ležet uprostřed jeviště až do konce a se postupně místo připomínky osudových okamžiků stal jen jakousi součástí interiéru. Ovšem pěvecky a v rámci dané koncepce i herecky byl slovenský tenorista Pavol Breslík excelentní a jeho výkon patřil v rámci přenosu k nejlepším.Mnoho nového nevnesli inscenátoři do charakteru Taťániny sestry Olga (ruská mezzosopranistka Elena Maximova), která svým strnulým úsměvem a poskakováním vskutku nenechala nikoho na pochybách, že je úplně jiná než Taťána.

Rozložitý basista Peter Rose jako kníže Gremin se ke svému příteli Oněginovi chová až agresivně v tušení, že by Oněgin mohl jeho vztah k manželce ohrozit. A Diana Montague spíše připomínala britskou aristokratku, než ruskou statkářku.

Petr Iljič Čajkovskij byl mnohými označován za „neruského“ kosmopolitu – přitom jeho opery jsou nezpochybnitelně ruské a autorovu národnost vyjadřují natolik výrazně, že (podobně jako u Smetany) postihují duši národa. Právě zde je největší slabina Holtenova inscenačního pojetí. Má daleko k atmosféře vesnického statku Larinových a Holten se tak připravil o kontrast s luxusem komnat knížete Gremina a proměny nesmělé romantické čtenářky v dámu velkého světa (jakkoliv si pod večerní róbou ponechala vykukující červené „dívčí“ šaty). Průhledy otevřenými vysokými dveřmi do stylizované „venkovské“ krajiny byly sice výtvarně působivé (světelný scénář Wolfgang Göbbel), ale nezdařilo se je propojit s „venkovským“ lidem, přicházejícím na oslavu dožínek v černém, dámy dokonce v jakési velké večerní, stejně jako na Taťániny narozeniny i na ples jako jakási všudypřítomná přelévající se černá masa. Jakkoli hrál orchestr Královské opery pod taktovkou mladého britského dirigenta Robina Ticciatiho suverénně stejně jako mistři zvuku a hudební režiséři vyvážili audio stránku přenosu, byl to takový spíše kosmopolitní Oněgin.

Nelze nepřipomenout slavné hostování moskevského Velkého divadla, dostupné také na DVD, v němž v roce Rusové v roce 2008 doslova dobyli Paříž s přelomovou inscenací Oněgina, v níž mladý ruský režisér Dmitri Černiakov našel odvahu prolomit více než šedesátiletou (!) tradici předchozího nastudování Velkého divadla. Černiakov ve svém Oněginovi ukázal, jak ruské divadlo citlivě vnímá dění na evropské divadelní scéně a bere si z ní to nejlepší – aniž popírá svou vlastní identitu. Černiakovi se podřilo výborně postihnout komplikovanou „ruskou duši“, onu zádumčivost, ale i drsnost tím, že do hloubky rozkryl myšlenky a reakce všech postav (včetně sboristů) ve smršti gest, pohledů, rozestavění postav obtěžkaných významy. Černiakov zavrhl zahradu statku, Taťáninu ložnici nebo soubojovou zimní pláň, ale uzavřel příběh míjení se, pýchy, melancholické naivity, sobectví i zlovolných pomluv mezi čtyři stěny jídelny s vysokými dveřmi a okny jakéhosi místně i časově blíže neurčitého panství. Příběh s nově rozkrytou logikou soustředil kolem oválného stolu s pětadvacítkou židlí s typově jedinečnými sólisty v čele s polským barytonistou Mariuszem Kwiecienem v titulní roli, Tatianou Monogarovou jako Taťánou, ale i Margaritou Mamsirovou v roli Olgy nebo Andrejem Dunajevem jako Lenským. Triquetův kuplet zde zpívá přímo Lenskij, čímž se podtrhuje „jinakost“ tohoto básníka, která je terčem posměchu celé společnosti, souboj se odehraje jako rvačka Oněgina a Lenského s puškou, z níž nešťastně vyjde rána a celá závěrečná scéna Oněginova vyznání Taťáně je zinscenována pod dohledem chladně kalkulujícího politika Gremina.

Debut stávajícího šéfa Královské opery Holtena tak znovu klade otázku, zda urputné pokusy o inovace tradičního pojetí klasických oper jsou dostatečně vyváženy novým obohacujícím výkladem – v případě Oněgina se tak nestalo.

Hodnocení autorky: 65 %

***

Zářící Rejchova královna Kněžíková

Symfonickému orchestru hl. m. Prahy FOK patří uznání za to, že provedl v rámci svého orchestrálního cyklu alespoň koncertně ve zkrácené verzi „císařskou“ operu Argene, regina di Granada českého rodáka, skladatele, pedagoga a hudebního teoretika Antonína Rejchy (1770-1836), Beethovenova vrstevníka. Tato Rejchova opera, která vznikla na objednávku pro císařovnu Marii Terezii Neapolsko-Sicilskou, nebyla zřejmě veřejně dosud provedena – první produkce se konala v roce 1802 nebo 1805 „jen“ v hudebním salonu vídeňského císařského sídla. Titulní roli psal Rejcha přímo „na míru“ císařovně a part svědčí o její pěvecké zdatnosti. Třebaže jeden z mužských partů je psán pro tenoristu, druhý dle pravidel opery seria pro kastráta. Rozsáhlé obsazení orchestru i zapojení sboru svědčí o možnostech, které byly na císařském dvoře pro podobné produkce k dispozici.

Děj této „heroické“ opery, jak zní podtitul opery patrně na libreto Giambattisty Castiho, vychází z tradice opery seria a má typicky „adorační“ vyznění: velkorysý lusitánský panovník Edimiro se vzdá své nevěsty ve prospěch svého přítele, když pochopí, že granadská královna Argene si ho sice váží, ale opravdovou láskou miluje jeho přítele, syrakuského prince Almerica. Ze zkrácené verze, kdy při druhém uvedení kvůli onemocnění představitelky Rossane byly navíc vypuštěny i dvě árie této postavy, si nelze udělat představu ocelkové struktuře opery. I z takového uvedení je však zřejmé, že Rejcha dokázal v hudebních číslech přesvědčivě hudebně vyjádřit vypjaté emoce, v nichž se postavy opery zmítají, a v rozsáhlých doprovázených recitativech kladl důraz na dramatickou pravdu.

V roli Argene, která se ocitá mezi povinností vzít si lusitánského krále Edimira a vášnivou láskou k syrakuskému princi Almericovi, se blýskla Kateřina Kněžíková – skoro jako by Rejcha psal tuto roli se spoustou perlivých koloratur na míru jí. Třebaže ani sopranistce Michaele Šrůmové nelze upřít technickou zdatnost, pro dramatický kastrátský part prince Almerica jí chyběla především pevnější hlubší poloha. Jaroslav Březina jako Edimiro znovu ukázal, že vedle charakterních tenorových rolí typu pana Broučka, jsou barokní a klasicistní opery jeho další doménou. Orchestr suverénně řídil dirigent Vojtěch Spurný, skvěle se uplatnil i Český filharmonický sbor Brno.

Po seznámení s operou Argene se můžeme, ba musíme ptát, kolik zajímavé hudby leží zapomenuto v archívech. Je dobře, že FOK takto připomněl odkaz Antonína Rejchy, jehož význam jako pedagoga a teoretika doplňuje i jeho talent skladatelský nejen v oboru dechového kvinteta, ale i v opeře.

Hodnocení autorky: 85 %

***

Inspirace na dny příští

Hvězdy barokní opery: Mezi nebem a zemí 
Sonia Prina – alt. Collegium 1704, dirigent Václav Luks 
program:
Georg Friedrich Händel — Water Music Suita F dur HWV 348
Georg Friedrich Händel — Va tacito e nascosto | opera Giulio Cesare HWV 17
Georg Friedrich Händel — Empio dirò tu sei | opera Giulio Cesare HWV 17
Leonard. Leo — Sinfonia k oratorium Santa Elena al Calvario
Antonio Vivaldi — Longe mala, umbrae, terrores RV 629 | moteto
Nicola Porpora — Sinfonia | opera Carlo il Calvo
Georg Friedrich Händel — Pena tiranna | opera Amadigi di Gaula HWV 11
Georg Friedrich Händel — Sento la gioia | opera Amadigi di Gaula HWV 11
Domenico Sarro — Introduzione | opera Didone abbandonata
Georg Friedrich Händel — Cara sposa | opera Rinaldo HWV 7
Georg Friedrich Händel — Vivi tiranno | opera Rodelinda HWV 19
Dvořákova síň, Rudolfinum, úterý 26. února 2013 19:30 hod.

Richard Wagner: Parsifal. Dirignet Daniele Gatti, režie François Girard. Parsifal – Jonas Kaufmann, Kundry – Katarina Dalayman, Amfortas – Peter Mattei, Klingsor – Jevgenij Nikitin, Gurnemanz – René Pape. Přímý přenos z Metropolitní opery do kin v ČR, sobota 2. března 2013 17:45 hod.

Olga Peretyatko – recitál. Árie z debutového alba La bellezza del canto. Filharmonie Bohuslava Martinů, dirigent Giuseppe La Malfa. Smetanova síň Obecního domu, neděle 3. března 2013 19:30 hod.

***

Petr Iljič Čajkovskij:
Evžen Oněgin 
Dirigent: Robin Ticciati
Režie: Kasper Holten
Scéna: Mia Stensgaard
Kostýmy: Katrina Lindsay
Světla: Wolfgang Göbbel
Video: Leo Warner
Animace: Lawrence Watson
Choreografie: Signe Fabricius
Orchestr a sbor Královské opery.
Premiéra 4.2.2013 Royal Opera House Londýn
(přímý přenos do kin 20.2.2013)

Taťána – Krassimira Stoyanova
Evžen Oněgin – Simon Keenlyside
Olga – Elena Maximova
Lenskij – Pavol Breslik
Gremin – Peter Rose
Larina – Diana Montague
Filipěvna – Kathleen Wilkinson
Triquet – Christophe Mortagne
Předzpěvák – Elliot Goldie
Zareckij – Jihoon Kim
Guillot – Luke Price
Kapitán – Michel de Souza 

www.roh.org.uk
www.izive.net

***

Antonín Rejcha:
Argene, regina di Granata
Dirigent: Vojtěch Spurný
Sbormistr: Jan Ocetek
Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK
Český filharmonický sbor 
20. a 21. února 2013 Smetanova síň Obecního domu v Praze 
(psáno z koncertu 21.2.2013)

Argene, královna granadská – Kateřina Kněžíková
Rossane, Argenina přítelkyně – Yukiko Šrejmová Kinjo
Almerico, princ syrakuský – Michaela Šrůmová
Edimiro, král lusitánský – Jaroslav Březina
Velekněz – Zdeněk Plech

www.fok.cz

Foto Bill Cooper, archiv

Připravujeme ve spolupráci s Českým rozhlasem 3-Vltava.
Zvukovou podobu zkrácené rozhlasové verze Operního panoramatu Heleny Havlíkové najdete zde