Operní panorama Heleny Havlíkové (11)

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Týden od 6. do 12. prosince 2010

° Tehilim Orchestru Berg
° Milánská Valkýra s turnýrou
° Don Carlos patřil v MET Ferruccio Furlanettovi
° Inspirace na dny příští

***

Tehilim Orchestru Berg

Tehilim v hebrejštině znamená Kniha žalmů. Takto nazval Orchestr Berg závěrečný – scénický – koncert svého letošního cyklu. Orchestr Berg se v české hudební krajině vyprofiloval jako spolehlivá značka kvality; objevuje místa, kam se tradiční orchestry příliš nevydávají. Navíc si pro své produkce umí vybrat prostředí, které s programem nejen souzní, ale často ho dokáže i povýšit.

To se stalo při posledním koncertu letošního cyklu, na kterém zazněla původní, komornější verze dramatického žalmu Arthura Honeggera Král David (1921). Ve Španělské synagoze v čase svátku světel chanuka skutečně působivě vyzněla jeho hymnická aleluja, tklivá lamenta i bojovné vytrubování. V této skladbě, která bývá označována také jako symfonický žalm nebo oratorium, v němž je 27 hudebních částí propojeno textem vypravěče, Arthur Honegger zkoncentroval podněty od gregoriánského chorálu po jazz do působivé zkratky o životě biblického krále.

Oratorium Král David na text Reného Moraxe zkomponoval Honegger na objednávku v době, kdy umělecká moderna hledala nová teritoria pro své výboje a Paříž (a hlavně její hospody, bary a ateliéry) se stala kulturní Mekkou bohémů Evropy, soustředěných hlavně kolem Ďagileva a dalších Rusů (ostatně do tohoto vření se zapojil i náš Martinů). Honegger se stal členem Pařížské šestky, ale jeho biblický Král David, oratorium shrnující v působivé zkratce život vyvoleného vládce Izraele z doby, kdy do příchodu Krista zbývalo ještě skoro tisíciletí, se tvorbě „šestky“ vymyká svou závažností, danou nejen biblickým námětem, ale hlavně seriózností hudebního zpracování, kterou na sebe Honegger právem upoutal pozornost a která vedla k tomu, že Král David se zejména v plné orchestrální verzi udržel na repertoáru dodnes a těší se přízni posluchačů i hudebníků.

Dramaturgickou nápaditost zvýraznilo (tradičně) výborné hudební nastudování pod taktovkou Petera Vrábela se sólisty sopranistkou Jitkou Burgetovou, kontratenoristou Janem Mikuškem (zpíval mezzosopránový part), tenoristou Tomášem Kořínkem a sborem Martinů Voices. Za jejich kompaktním a poučeným pojetím režie Skutru zaostávala; jejich zkušenost zatím na biblické téma nedosáhla. Ani Vladimír Javorský jako vypravěč, který promlouval ve strnulých pózách z různých míst synagogy, neobsáhl všechny polohy biblického tématu a náročnost žánru melodramu.

Honeggerovu Králu Davidovi vhodně předcházela světová premiéra tří výrazově kontrastních zlomků z Žalmů a hudebních gest Pinnas columbae/Křídla holubice Víta Zouhara (1966), který už mnohokrát předvedl, že má nakročeno nejen na stručné „zlomky“, jakkoliv skvělé. Jan Mikušek se v nich uplatnil nejen jako sólista, ale i hráč na cimbál.

***

Milánská Valkýra s turnýrou

La Scala je vedle Metropolitní opery dalším prestižním operním divadlem, které v průběhu několika sezón postupně uvádí Wagnerovu tetralogii Prsten Nibelungův jako svůj profilový projekt. Po Zlatu Rýna z loňské sezóny nyní přišla na řadu Valkýra. Při jednom z nejvýznamnějších večerů italské kultury, jakým zahájení sezóny milánské Scaly bezesporu je, před italskou politickou elitou vystoupil od dirigentského pultu Daniel Barenboim, osobnost respektovaná nejen v uměleckém světě. Postavil se za demonstranty na podporu kultury, které hrozí snižování dotací kvůli ekonomické krizi. Daniel Barenboim prohlásil: „Kultura není luxus. Není to pouze něco estetického. Je to morálka. Je absurdní si myslet, že se ekonomické problémy mohou řešit škrty v kultuře.“Auditorium měl početné, protože slavnostní premiéra byla promítána i na obrazovku v centru Milána, vysílána televizemi RAI5 i Mezzo a také do 350 kin po celém světě. Až se zdálo, že tímto prohlášením má úspěch zaručený, ať už by se během večera přihodilo cokoli.

Z přenosu do kina v pražském Slovanském domě ovšem bylo zřejmé, že se „přihodilo“ Barenboimovo mistrovství, podložené jeho hudební i lidskou wagnerovskou zkušeností. Daniel Barenboim, dirigent a klavírista s židovskými kořeny, se proslavil prolomením tabu uvádění Wagnera v poválečném Izraeli – i tyto souvislosti je třeba znát, neboť tento „politický rozměr“ Valkýry je mnohými dosud citlivě vnímán. Barenboim dokázal proniknout do hloubi přediva právě Wagnerovy partitury a zprostředkovat ji prostřednictvím špičkově hrajícího orchestru. Jeho pojetí má silný emocionální náboj. Přesvědčivě buduje stavbu příznačných motivů tak, aby při své spletitosti působily srozumitelně, zřetelně, s přirozenou samozřejmostí. Dokázal postupně a trpělivě stoupat ke gradacím stejně jako překvapovat prudkými změnami nálad. Vyváženost.orchestru a sólistů, u Wagnerových oper tak obtížná v prostoru divadla, dokáže pro přenos zvuková technika korigovat – v tomto případě citlivě.

Barenboimovo plastické, výrazově a barevně bohaté pojetí umocnila především vyhlášená wagnerovská sopranistka Waltraud Meier, která dodala Sieglindě mimořádnou emocionální intenzitu gradující od bojácného područí do vize naplnění údělu porodit ničím nespoutaného hrdinu. Také švédská sopranistka Nina Stemme vytvořila v Brünnhildě silnou osobnost, a to nejen jako divokou Valkýru, ale i hrdou a odbojnou dívku i něžně milující dceru vládce bohů Wotana. Ukrajinský basista Vitalij Kowaljow, který v této roli vystřídal Reného Papa, byl pro tuto roli až nezvykle mladý, ale svým měkce znějícím plným basem postihl deprese a sklíčenost, které tímto kontroverzním světo- i boho-vládcem v této části Prstenu zmítají. Wotanova manželka Fricka tu není za hašteřivou obstarožní protivku, ale v podání ruské mezzosopranistky Ekatěriny Gubanové za bohyni, která pravidelně konzumuje jablka mladosti a která důstojně hájí svátost manželství. Ze skutečně silného týmu jen Simon O’Neill v závěru partu Siegmunda už zápasil s výdrží svého hrdinného tenoru.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Související články


Reakcí (6) “Operní panorama Heleny Havlíkové (11)

  1. Tak nevím, ale ta vychvalovaná W. Meier má, soudě z ukázky, s rolí Sieglindy dost co dělat. Udržet sopránovou polohu a zpívat čistě! Vzpomínám, jak jsem kdysi poslouchat její Isoldu live z Paříže a bylo to úděsné utrpení, neboť dokázala zpívat celou roli pod tónem.
    Zato výkon paní Stemme se její jako velice slibný!
    Škoda, že jsem to nemohl v kině vidět. Třeba jednou na DVD…

Napsat komentář