Ivan Kusnjer: Být to dnes, možná bych byl o krok dál

  1. 1
  2. 2

Jako malý kluk hrál na housle a plánoval, jak půjde na konzervatoř. Když ale spadl z kola a pohmoždil si ruku, byl s podobnými plány konec a nastoupil na strojní průmyslovku. Doma však pořád „hulákal“ u klavíru, a proto ho otec postrčil, aby se učil zpívat. Po strojní průmyslovce tedy přišla Akademie múzických umění. Pak angažmá v Ostravě, Brně a záhy Praze.

Před pár týdny devětapadesátiletý barytonista Ivan Kusnjer se drží na špici ve svém oboru už hodně dlouho. A už hodně toho má za sebou. Soupis rolí, které v Národním během svého bezmála třicetiletého angažmá vytvořil, je už hodně dlouhý a začíná se pomalu, ale jistě přibližovat ke stovce. Zpíval ve Vídeňské státní opeře, v milánské La Scale, v berlínské Staatsoper, v newyorské Carnegie Hall… Doma je ale pořád v Praze.


Máte krátce před zkouškou na čtvrteční společný koncert s Ivanem Ženatým v Národním divadle. Těšíte se na něj?

To víte, že se těším. Tento dvojrecitál svým způsobem navazuje na můj koncert s Dagmar Peckovou před dvěma lety. Repertoár, který zazpívám, je pro Národní divadlo netradiční. Ani Píseň o dlouhé touze Josefa Bohuslava Foerstera ani Pěvcovo prokletí Ferruccia Busoniho nejsou skladby, které by bylo možné slyšet každý den.

Proč právě tyto?

Vybrali jsme je společně s dramaturgem opery. Třeba Busoniho píseň jsem našel doslova přehrabováním v jeho tvorbě. Má úctyhodných dvacet minut! Zkomponoval ji ve velmi mladém věku, nalezl jsem pouze jedinou její nahrávku. Co se týče Foerstera, je to opět repertoár, který je dnes velmi málo žádaný.

Říkáte, že Josefa Bohuslava Foerstera nikdo nechce…

…myslel jsem písňový repertoár.

Ale to do značné míry platí i o jeho operní tvorbě. Čím to podle vás je? Co se od dob, když jste v Národním divadle začínal, změnilo?

Od doby, kdy jsem do Národního divadla nastoupil, tedy od roku 1982 se uváděla pouze jediná Foersterova opera, a to Eva.

V.Novák: Karlštejn (Karel IV. – s A.Denygrovou, ND Praha 1986)

No a kde tedy vidíte důvody, že třeba i Smetana je na repertoáru v menší míře, než tomu bylo dřív? Před rokem 1989 byla například jeho Hubička na programu často a prakticky pořád vyprodaná, avšak její zatím poslední inscenace z roku 2007 se hrála jen párkrát a její reprízy byly poloprázdné…

Určitě je to i mírou zájmu o operu jako žánr. A pokud se mám vrátit ke zmíněnému Foersterovi, jeho opery jsou opravdu hezké, ale nutno také říct, že Foerster v nich nic nového nevymyslel. Bedřich Smetana, Antonín Dvořák, Leoš Janáček – ti měli své postupy, harmonické a obecně hudební. U Foerstera tolik té originality nenalézáme. Osobně si i myslím, že některé části jeho oper jsou poměrně těžkopádné nebo i rozvláčné.

Písňový repertoár Josefa Bohuslava Foerstera je žádanější?

Právě ani ne, zájem se koncentruje kolem Bedřicha Smetany, Antonína Dvořáka, popřípadě Leoše Janáčka či Bohuslava Martinů. I z pohledu sólisty je Foerster těžký – na učení.

Nechci z vás dělat kmeta, ale zajímalo by mě, jak vy vnímáte to, co se za těch skoro třicet let vašeho angažmá v opeře Národního divadla změnilo…

Změny můžete vidět částečně v kvalitě, ale zejména v kvantitě. Ale změnila se přece i doba! Pokud chceme operu v Praze srovnávat třeba s Vídní nebo jinými světovými operními domy, nejdříve musíme začít u financí. Každopádně snížení počtu představení je patrné. Když jsem do divadla nastupoval, hrál náš soubor kromě Národního a Stavovského rovněž v Smetanově divadle, dnešní Státní opeře. Takže nebyl problém, aby se opera dávala na těchto scénách dohromady i padesátkrát měsíčně.

 

G.Verdi: Falstaff (Ford – ND Praha 1985)

A co podle vás kvalita operních inscenací Národního divadla?

Dovolím si říct, že i v Praze jsme schopni vytvořit inscenaci na evropské úrovni. I velké operní domy, třeba zmiňovaná Vídeň, mají některé velice průměrné inscenace. V náš neprospěch je ale dnešní repertoárová forma, kdy Národní divadlo má tři soubory, které využívají stejná jeviště. Navíc v minulosti neměli sólisté tolik možností a zůstávali v Praze. Když jsem dostal nabídku na dvouleté angažmá do Hamburku a požádal jsem o neplacené volno, tehdejší šéf opery Zdeněk Košler mě přemlouval, abych zůstal. Domluvili jsme se, že pokud nebude týden do premiéry, tak mě kdykoliv pustí do zahraničí hostovat. To i dodržel, ale masivnějšímu cestování bránily složité procesy vyřizování cestovních doložek. A všechny zahraniční cesty byly organizovány přes Pragokoncert, což bylo, řekl bych, na dlouhé lokty. Odejít z Prahy by pro mě vlastně znamenalo emigraci.

Litujete, že jste to neudělal?

Možná bych byl o krok dál, ale nelituji.

O krok dál v jakém smyslu?

Třeba v kontaktech.

G.Verdi: Macbeth (Macbeth – s N.Miriani-Kavtarashvili, ND Praha 2002)

Když se vrátím ke své otázce, byla operní tvorba v Praze v minulosti kvalitnější?

Ano i ne. Je pravda, že Národní divadlo kdysi zastřešovalo operní tvorbu v České republice. Byli zde výborní zpěváci – René Tuček, Václav Zítek, Jaroslav Horáček, Karel Petr a další. My jsme uměli vytvořit skvělé představení i před rokem 1989, ale vlastně se o něm v zahraničí nikdo nedozvěděl. Jestli to bylo kvalitní? Asi ano, ale bylo to nesouměřitelné. Dnešní divák má mnohem větší přehled, cestovat do Vídně nebo do Londýna je pouze otázkou financí. Ale i tam, když se zeptáte místních, jestli jsou s operní produkcí spokojeni, si postesknou a mluví o úpadku.

Týká se to i zpěváků?

Určitě.

Čemu přičítáte ten pokles? Sám také učíte…

Mým prvním působištěm byla Ostrava a tehdejší šéf opery Jiří Pinkas se mě zeptal, jaké role bych chtěl zpívat. Řekl jsem, že Rigoletta a Bludného Holanďana. Dostal jsem Indiána v Prodané nevěstě a Barona v Traviatě. Pokud by se mně v té době splnily mé sny okamžitě, tak dnes nejspíš už nezpívám. Co tím chci říct? Jsem přesvědčen, že zpěvák musí zrát. Nemůže nastoupit po škole do stěžejních rolí. Tím si může jen ublížit.

  1. 1
  2. 2

Související články


Reakcí (13) “Ivan Kusnjer: Být to dnes, možná bych byl o krok dál

  1. Nevim, zda je to jen souhra nahod, ale mit moznost precist si celkem rychle po sobe 1)rozhovor s Adamem Plachetkou (ma celou karieru teprve pred sebou) a 2) rozhovor s Ivanem Kusnjerem (uz vse zpival a dosahl vrcholu) je genialni napad editoru OP.

    Precetl jsem si ted oba rozhovory jeden po druhem a mam dojem, ze je tam urcita spojitost pokud se tyka progrese peveckych karier. To vse samozrejme odvisi dnes i v minulosti od spolecensko-politicke situace v Cesku a ve svete, coz je z rozhovoru tez velmi patrne.

    Nepochybne zpevaci generace IK prisli o mnoho sanci zpivat v zahranici, ale mozna prave diky tomu se jim vyhnul hlasovy "burn out", mozna i deprese z pretizeni a meli mene narusene osobni vztahy. Melo to samozrejme svoji cenu.

    Generace AP ma vetsi moznost roztahnout kridla a letet tak daleko, jak jim vydrzi sily a penize. V globalizovanem svete je take ale daleko vetsi konkurence, je to jakysi "worldwide open market". Ocekava se temer od zacatku absolutni pripravenost, zdatna fyzicka kondice, komunikacni schopnost v cizich jazycich, byt k dispozici cestovat z mista na misto, z jedne casove zony do druhe, urcity vzhled atd. Pokud tito mladi zpevaci odpovidaji uprimne a mnozi ano, priznaji, ze se musi vyporadavat casteji, nez by chteli s tim, ze jsou sami v hotelovem pokoji nebo ze si "sahnou na dno". To je cena co plati oni.

    Obema umelcum preji prijemne vanocni svatky a aby se jim splnilo vse, co si preji v roce 2011.

    VT

  2. Povedený rozhovor. Opět se čte jedním dechem. Věřím, že si přečtou i ti, co neustále lamentují nad domácí úrovní. Srovnání s Vídní je zajímavé. Všechno je relativní. Vídeňané žehrají na domácí produkce, my na ty své. Tak to bude vždycky.

    Přeji panu Kusnjerovi krásné Vánoce a zdraví v celém novém roce. Ať vám to zpívá!

    To samé přeji i Opeře Plus. Hodně takto zajímavých rozhovorů v příštím roce!

    Marie K.

  3. Krásný rozhovor s vynikajícím umělcem. Oceňuji nejen odpovědi pana Kusnjera, ale i výborně položené otázky panem Dvořákem.
    Myslím, že zkušenosti lidí formátu pana Kusnjera by se měli více využívat nejen ve vedení Národního divadla, ale i v operní kulturní politice celého státu.
    Zbyněk Brabec

  4. Umělec je pan Kusnjer mimořádný. Vážím si ho i jako člověka. Skromný a poctivý. Takové vlastnosti dnes u každého nenaleznete.

    Z rozhovoru je patrné, že otázky kladl člověk, který o panu Kusnjerovi něco ví. Takovéto rozhovory jsou nejcennější.

    Děkuji a přeji vše dobré v novém roce.

  5. Normálně rozhovory nečtu, beru je jako selfpromotion politiků, populárních umělců a jiných… Tady jsem se poprvé s chutí před časem začetl do rozhovoru sdirigentem Koutem. Byl to otevřený a výborně vedený rozhovor. Od té doby je čtu. Stejně jako ostatní oceňuji, že otázky jsou zde kladeny tak, aby neklouzaly po povrchu, se znalostí věci. Tento rozhovor je také takový. Pan Kusnjer dosáhl vrcholu a ví co si může a nemůže ve své profesi dovolit. Ví to a podle toho se chová. Zažil dlouhou operní éru. Souhlasím s panem Brabcem, že rozumní lidé hýbající kulturou by mohli jeho zkušeností využít ku prospěchu domácího operního dění.

  6. Pana Kusnjera považuji za mimořádnou osobnost. Nejvíce na něm oceňuji jeho zodpovědný přístup k divákům/posluchačům: když v představení nebo na koncertě zpívá on, lze se VŽDY spolehnout na to, že se bude jednat o špičkový profesionální výkon. Také je velmi sympatická jeho snaha podílet se na zcela nekomerčních projektech. Díky, Mistře!

Napsat komentář