Operní panorama Heleny Havlíkové (112)

Helena Havlíková, 19.03.2013 0:01

Týden od 4. do 10. března 2013
– Verdiho hrubozrnný smích z Chicaga místo Windsoru?
– Zastarale kašírované peklo v Met
– Předvelikonoční pašijové rozjímaní se souborem Collegium Marianum
– Inspirace na dny příští
***

Verdiho hrubozrnný smích z Chicaga místo Windsoru?

Nejen Pražské Bio Oko, ale i kina v Blansku, Táboře, Chrudimi a Havířově v cyklu Živě s přímými přenosy i záznamy operních představení z významných evropských divadel tentokrát uvedla v přímém přenosu z Pařížské opery Falstaffa Giuseppe Verdiho.Skoro osmdesátiletého Mistra k třetí shakespearovské opeře (po Macbethovi a Otellovi) přemluvil jeho přítel, libretista a skladatel Arrigo Boito: „… nyní můžeme skončit hurónským smíchem,“ napsal Verdimu a ten mu odpověděl: „Milý Boito, Amen! Staniž se. Dělejme Falstaffa.“ Boito v libretu propojil Shakespearovy Veselé paničky windsorské s dramatem Jindřich IV. Falstaffem se završuje Verdiho operní dílo, které započal také komedií, tehdy ovšem neúspěšným dílem Jeden den králem – aby na sklonku života takto vytvořil svou druhou komickou (a svou vůbec poslední) operu. Premiéra v milánské Scale v roce 1893 byla dalším z Verdiho triumfů. Právem – ve Falstaffovi Verdi zúročil svou zkušenost umělce i člověka do celoživotní bilance. Je zřejmé, že si vychutnával svého břicháče, tlučhubu nenapravitelného pijana – ale vlastně milého lumpa, chvástala, šizuňka, rošťáka, kterému není cizí žádná špatnost, a také svérázného filozofa, jak se Falstaff sám charakterizuje – urozenost samu a ozdobu Anglie. Jeho proradní sluhové, kteří nejsou o nic lepší než jejich věčně zadlužený pán, využívají každou možnost, jak si přivydělat, třeba i zradou svého chlebodárce, který jim však často nemá čím zaplatit.

Inscenátoři však z této opery, která moudře přitakává i dionýsovskému přístupu k životu, udělali těžkopádnou hrubozrnnou buffu. Pařížská opera obnovila pro devět představení hraných v časovém rozmezí od 27. února do 24. března svou inscenaci Falstaffa z roku 1999 v nastudování Dominiqua Pitoiseta, herce a od roku 2004 ředitele Národního divadla v Bordeaux, který se jako činoherní i operní režisér uplatňuje především ve Francii, v Pařížské národní opeře nastudoval také například Dona Giovanniho nebo Purcellovu Didonu a Aenea.

Třebaže se inscenátoři (scéna Alexandr Beliaev, kostýmy Elena Rivkina) drželi realistického herectví, děj přenesli z Windsoru přelomu 14. a 15. století s hostincem U Podvazkového řádu a tajemným nočním parkem s Hernovým dubem kamsi na počátek století dvacátého. Důvodem bylo patrně jen to, aby uplatnili nablýskaného „automobilového dědečka“. A zamilovaný Fenton tu za svou milovanou Nannettou jezdí na kole. Luxusní automobil parkuje v pochmurných garážích hotelu se zdmi z omšelých cihel, jehož patra propojuje syrové železné „požární“ schodiště, ze kterého je Falstaff v prádelním koši svržen do Temže. A zdatně po něm za Nannettou pro hubičku šplhá mladý Fenton v podání lyrického tenoristy Paola Fanala. Připomíná to spíše Chicago z dob Někdo to rád horké, než Windsor. Stařičký automobil, který ale jezdí tiše „na baterky“, působil nepatřičně, stejně jako cigarety s filtrem; zcela zbyteční byli hned dva fotografové se svými aparáty, z nichž pufaly blesky. Pitoiset pak zcela pokazil třetí jednání, kdy na dvorku garáží (Hernův dub je nahrazen promítáním plazivého břečťanu na zdi hotelu) nad rozkrokem povaleného zesměšněného rytíře Falstaffa Bardolfo s Pistolem máchají mačetou a sekáčkem, jako by chtěli připravit svého pána ještě i o jeho mužství a „lékaři“ nad ním krouží s injekčními stříkačkami. Tím ale inscenátoři zcela poškodili skvělý sbor, jehož dokonalý výkon byl touto hloupou etudou odsunut mimo pozornost diváků. Překvapivá je v závěru také situace, v níž šizuňk Falstaff, který nemá na zaplacení vlastních dluhů, „vmete“ Fordovi zpět peníze, kterými ho Ford (inkognito jako Master Brook) uplatil, aby mu Falstaff získal přístup vlastní manželce Alice.Ovšem – základem každého nastudování Falstaffa je obsazení této titulní postavy. Ambrogio Maestri se zdá být pro tuto roli doslova předurčen svou patřičně rozložitou postavou a burácivým barytonem. Už v úvodní scéně v hospodě je ho všude plno, když se naparuje a vychvaluje coby neodolatelný svůdce žen. Maestri si zjevně užíval především rytířovu poživačnou robustnost, která pořádně rozčeří usedlý poklid windsorských měšťanů. Rafinovanější vrstvy této postavy s melancholií stárnoucího fauna bohužel nevyužil.

Falstaff je mimořádně náročný množstvím ansámblů s proplétáním partů ve svižných tempech; vyžaduje hlasy, které se k sobě hodí. V pařížském nastudování se to podařilo především v typově přesném obsazení ženských postav: švitoření paniček Alice Fordové v podání sopranistky Svetly Vassilevy, Meg Pageové v pojetí mezzosopranistky Gaëlle Arquez s paní Quickly se zemitým altem Marie-Nicole Lemieux a zvonivým sopránem zamilované Nannetty díky Eleně Tsallagové mělo švih, vtip i půvab. Scéna, kdy si Alice s Meg vyměňují milostný Falstaffův dopis, aby zjistily, že oběma poslal stejný text, měla v sobě přirozený humor.
Do jejich šveholení, v němž se těší, jak si z rytíře vystřelí, vpadnou Falstaffovi mazaní sluhové Bardolfo (tenorista Bruno Lazzaretti) a Pistola (basista Mario Luperi), kteří varují ctihodného měšťana Forda, že se jejich pán chystá nad jeho hlavu zavěsit pořádné parohy. Artur Rucinski pojal pana Forda spíše jako usedlého váženého muže, než žárlivého manžela, který vybuchuje vzteky, když se dozvídá, že záletnický opilec má schůzku s jeho ženou. Dr. Cajus (tenorista Raúl Giménez) tu je za obstarožního loudila, který se spíše než Nannettu snaží obloudit jejího otce.

Izraelský dirigent Daniel Oren, který hlavně verdiovský a italský repertoár diriguje po celém světě včetně Covent Garden a Met, rozehrál s orchestrem a sborem Pařížské opery tuto Verdiho brilantní partituru se rtuťovitou energií a plným zvukem; při poslechu prostřednictvím reproduktorů v kině však přímý přenos postrádal vytříbenost a rafinovanost, která dodává Falstaffovi onu hloubku moudrého nadhledu, kterou Verdi do své opery tak plasticky vložil.

Hodnocení autorky: 65 %

***

Zastarale kašírované peklo v Met

Newyorská Metropolitní opera vrátila po třiceti letech do svého repertoáru operu italského skladatele Riccarda Zandonaie (1883-1944), která nese název podle jména titulní představitelky – Francesca da Rimini. V roce 1984 ji v Met realizoval režisér Piero Faggioni, hudebně ji tehdy nastudoval James Levine. Zandonai byl vrstevníkem Igora Stravinského, Albana Berga nebo Bély Bartóka, Richard Strauss ho přežil o pět let. Například Janáčkova Její pastorkyňa měla pražskou premiéru dva roky po Francesce, uvedené poprvé v Turíně v roce 1914. Ve stylovém kvasu tohoto období se Zandonai přiklonil k pozdnímu romantismu. Navázal na to nejlepší z operních mistrů století předcházejícího: Wagnera a Verdiho – a navíc byl vyškolen veristy (na hudebním lyceu v Pesaru studoval u Pietra Mascagniho) a také Puccinim. Francesca da Rimini, dnes nejznámější z jeho třinácti oper, je velké postpucciniovské hudební drama, srovnatelné s díly Zandonaiových hudebních vzorů. Z opery se doslova řinou vášně – milostné touhy (beze slov s jímavým violoncellovým sólem), nenávisti, žárlivosti, závisti. Zandonai tyto emoce vyjadřuje široce klenutými, místy až sentimentálními melodiemi a plnými, až křiklavými orchestrálními barvami. Kompozičně nezapře, že je Ital. Také libreto Tita Riccordiho podle dramatu Gabriela d’Annunzia hýří v textu bohatými jazykovými obrazy a symboly. Osud Francesky z Rimini, která skutečně žila v letech 1255 – 1285 a byla současnicí Danteho Alighieri, inspiroval desítky básníků, dramatiků, skladatelů pro operní i symfonická díla stejně jako výtvarníků. Zandonaiova verze vychází dramatu Gabriela d’Annunzia na základě 5. zpěvu Dantova Pekla z jeho Božské komedie. Na pozadí rodových sporů mezi ghibelliny a guelfy ve 13. století líčí příběh nikoli milostného trojúhelníku, ale hned čtyřúhelníku, ve kterém trojice charakterově odlišných bratrů miluje krásnou mladou Francesku. Ta je podvodným úskokem přinucena z politických důvodů ke sňatku s jedním z bratrů, tělesně znetvořeným, zvaným Gianciotto, zatímco se rozvíjí její tajný milostný vztah s dalším z bratrů Paolem, který má pro svoji krásu přezdívku Il Bello. Bratr třetí, který v bojích přišel o jedno oko – Malatestino dall’Occhio, tento poměr odhalí a ze žárlivosti prozradí žárlivému manželovi, takže příběh nezadržitelně směřuje k závěrečné vraždě milenců rukou manžela. Do příběhu se volně promítají i náměty dalších proslavených milenců – Tristana a Isoldy nebo rytíře Lancelota a Guinevry.

Příběh se má odehrávat v Itálii 13. století, zmítané rodovými boji ghibellinů a guelfů. Pokud honosné kostýmy (Franca Squarciapino) inscenace v Met navozují počátky renesance v decentní kombinaci se secesí, dobou vzniku opery, pak scéna (Ezio Frigerio) připomíná spíše jakýsi industriální prostor, snad tovární slévárnu nebo železárny průmyslové revoluce. Staticky těžkopádné herecké akce směrované nikoli na vztahy mezi postavami, ale vůči divákovi, dnes působí zastarale a v detailních záběrech kamer (se kterými tehdy režie nepočítala) místy až směšně – například scéna bitvy ve druhém dějství se šípem, který se trefí do dřevěného sloupu těsně vedle hlavy Paola, ten – ač nezasažen – předvádí smrtelné vrávorání a Francesca se poněkud nemístně ubezpečuje, že nemá zkrvavené ruce. Zoom na vrstvy rudého latexu Malatestinova oka, zasaženého šípem, byl až odpudivý. Jamese Levina za dirigentským pultem vystřídal Marco Armiliato a pod jeho vedením podal orchestr Met tradičně perfektní výkon s plným průchodem hudebnímu vyjádření vášní. Sestavě sólistů dominovala v hlavní roli nizozemská sopranistka Eva-Maria Westbroek, která má pro náročnou roli Francescy průpravu ve wagnerovském repertoáru a dokázala po všech stránkách vyjádřit milostné soužení přitažlivé ženy. Bohužel její osudová láska, Paolo řečený Krásný, neměl v podání Marcella Giordaniho charizma osudového milence a s náročným partem zápolil na hranici svých dnešních hlasových možností svého spíše lyrického tenoru, který zde přepínal do mladodramatického výrazu. Výraznější byli oba jeho bratři, jakkoliv jejich role nejsou tak exponované – chromého válečníka Gianciotta, manžela Francesky, ztvárnil hřímajícím barytonem Mark Delavan a roli jeho zhrzeného bratra Malestina, jehož milostné návrhy Francesca odmítla, charakterní tenorista Robert Brubaker, který vnesl do představení přirozenější, živější herecký projev. Paradoxně tak nejsilnější nebyly milostné dialogy Francescy a Paola, ale divoký výstup plný žárlivosti, nenávisti, závisti a pomstychtivosti mezi podváděným manželem Gianciottou a po „jagovsku“ intrikujícím bratrem Malestrinou.

Obnovená inscenace Francesky z Met byla spíše dokumentem o křižovatkách opery na počátku 20. století a připomenutím operní inscenační praxe 80. let minulého století. Inspirací pro současnost přinesla pramálo.

Hodnocení autorky: 65 %

***

Předvelikonoční pašijové rozjímaní se souborem Collegium Marianum

Soubor Collegium Marianum se od svého založení v roce 1997 pod vedením Jany Semerádové systematicky věnuje poučené interpretaci hudby 17. a 18. století u nás patří k uskupením, která dokážou skloubit dramaturgickou neotřelost s nápaditou volbou míst svých koncertů, propojují různé žánry a naplňují vysokou úroveň provedení. Už po třinácté Collegium Marinum nabízí v rámci Barokních podvečerů promyšlený cyklus koncertů, tentokrát s podtitulem Všechny cesty vedou z Říma. U příležitosti dvojího výročí Arcangela Corelliho (1653-1713) trojice koncertů v jarní řadě připomene nejen tohoto barokního mistra triových sonát, sólových, především houslových sonát (sám byl vynikajícím houslistou) i formy concerto grosso se střídáním skupiny sólistů (concertino) a celého orchestru (ripieno), ale i jeho současníky, kteří v barokním Římě také působili.

Jakkoli Corelli nebyl autorem vokální hudby, zahajovací koncert v čase předvelikonočního rozjímání byl vhodně směrován především k převážně pašijovým oratoriím Corelliho staršího současníka Alessandra Stradelly a jeho mladších skladatelských kolegů – Alessandra Scarlattiho a Georga Friedricha Händela. Po Stradellově árii Salome z jeho oratoria Svatý Jan Křtitel, v níž dcera Herodiady žádá o hlavu Jana Křtitele, následovaly ukázky z oratorií na téma ukřižování a utrpení Krista, které korespondovaly s postní meditací směřující k nejvýznamnějším křesťanským svátkům. Třebaže se v komorním obsazení orchestru v prostoru Míčovny Pražského hradu nedařilo vždy zcela zřetelně zvukově odlišit právě ono střídání sólistů a celého orchestru a altistka Markéta Cukrová si zachovávala až jakýsi odstup od zpívaného textu, především sopranistka Hana Blažíková vtáhla posluchače do barokní barvitosti hudebních obrazů, vyjadřovaných prostřednictvím alegorických postav – Viny a Milosti.

Hodnocení autorky: 75 %

***

Inspirace na dny příští

Igor Stravinskij: Oedipus Rex. Ian Bostridge – Oedipus, Angelika Kirchschlager – Jokaste, Neal Davies – posel, Timothy Robinson – pastýř, Darren Jeffery – Kreon, Matthew Best – Teiresias (Bariton), HK Gruber – Hlasatel, dirigent. Filharmonie BBC, sbor Viennensis. Vídeňský Konzerthaus, pondělí 18. března 19:30 hod.

Franz Schubert: Mše č. 2 G dur, D167, Joseph Haydn: Stabat mater, Hob. XXa:1Sólisté: Jana Šrejma Kačírková (soprán), Markéta Cukrová (alt), Tomáš Kořínek (tenor), Svatopluk Sem (bas). Český komorní orchestr, Pražský komorní sbor. Dirigent Theodor Guschlbauer. V rámci cyklu FOK Komorní hudba, kostel sv. Šimona a Judy, úterý 19. března 2013 19:30 hod.

Gioacchino Rossini: Stabat Mater. Adriana Kučerová – soprán, Kateřina Jalovcová – mezzosoprán, Peter Berger – tenor, Jiří Sulženko – bas. Dirigent Jaroslav Kyzlink, sbormistr: Pavel Vaněk. Orchestr a sbor Národního divadla. Stavovské divadlo pátky 22. a 29. března 19:00 hod.

***
Giuseppe Verdi:
Falstaff
Dirigent: Daniel Oren
Režie: Dominique Pitoiset
Scéna: Alexandre Beliaev
Kostýmy: Elena Rivkina
Světla: Philippe Albaric
Sbormistr Patrick Marie Aubert.
Paris Opera Orchestra and Chorus
Obnovené nastudování 27. února 2013 Opéra Bastille Paříž
(přímý přenos do kin 12.3.2013)

Sir John Falstaff – Ambrogio Maestri
Ford – Artur Rucinski
Fenton – Paolo Fanale
Doktor Cajus – Raúl Giménez
Bardolfo – Bruno Lazzaretti
Pistola – Mario Luperi
Mrs Alice Ford – Svetla Vassileva
Nannetta – Elena Tsallagova
Mrs Quickly – Marie-Nicole Lemieux
Mrs Meg Page – Gaëlle Arquez.

www.operadeparis.fr

***

Riccardo Zandonai:
Francesca da Rimini
Dirigent: Marco Armiliato
Režie: Piero Faggioni
Scéna: Ezio Frigerio
Kostýmy: Franca Squarciapino
Světla: Gil Wechsler
Choreografie: Donald Mahler
The Metropolitan Opera Orchestra and Chorus
Jerry Grossman (violncellové sólo)
Premiéra 9. března 1984 Metropolitan Opera New York
(Met: Live in HD 16.3.2013)

Francesca da Rimini – Eva-Maria Westbroek
Paolo – Marcello Giordani
Giovanni – Mark Delavan
Malatestino – Robert Brubaker
Samaritana – Dina Kuznetsova
Smaragdi – Ginger Costa-Jackson
Garsenda – Disella Làrusdóttir
Biancofiore – Caitlin Lynch
Altichiara – Patricia Risley
Donella – Renée Tatum
Simonetto – John Moore
Ostasio – Philip Horst
Toldo – Keith Jameson
Berlingerio – Stephen Gaertner
Archer – Hugo Vera
Prisoner – Dustin Lucas

www.metopera.org

***

Barokní podvečery
Všechny cesty vedou z Říma
Cesta do Jeruzaléma
Hana Blažíková – soprán
Markéta Cukrová – alt
Collegium Marianum
umělecká vedoucí Jana Semerádová
14. března 2013 Míčovna Pražského hradu, Praha

program:
Arcangelo Corelli:
– Concerto grosso no. 10 in C major, op. 6
Alessandro Stradella:
– Aria di Erodiade z oratoria San Giovanni Battista
– Cantata Crocifissione e morte di N. S. Gesù Cristo
Alessandro Scarlatti:
Oratorio per la Passione del Nostro Signor Gesu (výběr)
= přestávka =
Georg Friedrich Händel:
– Concerto grosso no. 3 in G major, op. 3
Alessandro Scarlatti:
– Oratorio per la Passione del Nostro Signor Gesu (výběr)
Georg Friedrich Händel:
– Duetto di Maddalena e Cleofe (Oratorio La Resurrezione, HWV 47)