Operní panorama Heleny Havlíkové (114)
Týdny od 25. března do 7. dubna 2013
– Brněnský pokus s Prodankou nezůstal jen laboratorní
– Carlos v Národním – zmar a trosky
– „Archanděl“ jako Mefisto, svůdce i záletný manžel
– Inspirace na dny příští
***
Brněnský pokus s Prodankou nezůstal jen laboratorní
Komorní opera Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění v Brně se po uvedení Evropské turistiky Josefa Berga a Krásky a zvířete Miloslava Ištvana v rámci festivalu Janáček Brno 2012 dále zabydluje ve své „hudebně-dramatické laboratoři“ v Divadle na Orlí, které ještě stále svítí novotou. Nyní uvedla Prodanou nevěstu Bedřicha Smetany.
Koho napadlo pojmenovat neotřele řešené divadlo „laboratoří“, patrně coby dítě miloval „Malého chemika“ – pro divadelní produkce to zní dosti nabubřele, ale možná to lépe vypadá na žádostech o granty. Laboratoř je „pracovna vybavená přístroji a zařízením pro bádání, pokusy“, nabízí se i pokusnictví na laboratorních zvířatech a další souvislosti… Laboratoř by měla být sterilní – což se v tomto případě naštěstí nestalo; nicméně pokus vyšel jen částečně.
Pro režiséra Davida Kříže byla tato Prodaná nevěsta absolventským představením (u Václava Málka), inscenací završovali své studium i sólisté druhé premiéry Alena Nevimová jako Mařenka (u Jaroslavy Janské) a Pavel Valenta jako Jeník (u Zdeňka Šmukaře). Scénu a kostýmy navrhla uzbekistánská výtvarnice Anastasia Chaplenko, videoprojekce a kresby připravil Jakub Kříž.
Inscenátoři vyšli z původní singpielové – operetní dvouaktové verze Prodané nevěsty z roku 1866 (bez tanců a sboru To pivečko i Mařenčiny árie Ten lásky sen), v níž ovšem upravili mluvené recitativy do soudobé češtiny, vypustili kuplet Principála a Esmeraldy Ten staví se svatouškem, ale Mařenku její slavnou árii zazpívat nechali, jakkoli Ten lásky sen Smetana doplnil až do verze z roku 1869. A Prodanou nevěstu pojali jako komiks ve stylu Foglarovek. Jakkoliv se nápad zdá bláznivý, Křížovo pojetí fungovalo, Prodance nijak neuškodilo, ba dokonce z ní vykřesalo nové významy a vztahy. Panely malovaných komiksových sekvencí (včetně typických textových „bublin“) se promítaly na spuštěnou oponu a některé se zvětšily zoomováním na reálnou velikost tak, že se po vytažení opony otevíralo jeviště s trojrozměrnou verzí obrázku pomocí jednoduchých malovaných dekorací. Méně se do toho hodily kostýmy hlavně svou módně “trendy” barevností a střihy, které s výtvarným stylem komiksu příliš nekorespondovaly.
David Kříž „prošpikoval“ Prodanku řadou „minipříběhů“, které utilitárně svěřil těm, kteří zrovna nezpívali. Brněnská Prodaná nevěsta začíná se v kostele, kde sbor zpívá své Proč bychom se netěšili jakémusi jinému páru snoubenců, které dal dohromady Kecal, ovšem ke zjevné nelibosti nevěsty i ženicha, což oba dávají energicky najevo, dokud je Kecal autoritativně nezpacifikuje. Rande Jendy a Marušky (Kdybych se cos takového až po Věrné milování) se odehrává na hřebenu střechy, na který navazuje horní patro Krušinovic domu s oknem Maruščina pokoje. Praktický Jenda využije schůzky k tomu, aby prověřil krejčovské zdatnosti své nastávající, a nechá si od Marušky spravit vestu – na výsledek jejího snažení ovšem raději pečlivě dohlíží. To už samolibý Kecal (Jan Kučera) v modrém sametovém saku, žluté vestě, nepadnoucích kalhotách s nepostradatelnou, notně opotřebovanou aktovkou na dva masivní zámky, z níž důležitě vytahuje svá „akta“, vystrnadí Krušinovým (Romana Jedličková a Jiří Miroslav Procházka) z jejich koloniálu zákazníky – na sjednání dalšího sňatkového kšeftu je třeba klid (Jak vám pravím – Mladík slušný – Tu ji máme). Ludmila mu zatím zkompletuje nákup podle připraveného seznamu a Maruška přičinlivě pomáhá.
Ani Vašek (Vít Habernal) (Ma-ma-ma matička) na hrázi rybníka rozhodně nelelkuje (Ma-ma-ma matička) – docela prakticky vybaven dekou, má i on rande s půvabnou dívčinou, která se ale hodně naštve, když z Vaška vyleze, že tahle sice koktající, nicméně zajímavá partie z bohaté rodiny není určena pro ni. A Maruška (Známť já jednu dívčinu – Já bych se vám líbila) se pro travičské výhrůžky Vaškovi inspiruje četbou Maryši. Kecal si to jde s Jendou vyříkat do jeho stroze zařízeného podnájmu, který Jenda sdílí se spolubydlícím (Nuže, milý chasníku – Každý jen tu svou – Znám jednu dívku). Nejdřív si kluci si z toho nafoukaného páprdy pěkně utahují, dokonce mu v nestřeženém okamžiku z jeho nákupu ukradnou rohlík, než jedna z nabídek na bohatou nevěstu z Kecalovy aktovky zaujme nikoli Jeníka, ale jeho kamaráda. Jenda (Až uzříš, komus koupil nevěstu) má jiný plán, a to že ho na návsi „bubliny“ označují za „šmejda“, nijak „neřeší“ (Pojďte lidičky).
Zatímco Vašek upadá do osidel vypočítavé Esmeraldy (Jana Jelínková), která bryskně zavětří, že Vašek je pro ni hotové terno (To mi v hlavě leží – Milostné zvířátko), Kecal Mařence na cibulích přísně stopuje její rozmýšlení (Rozmysli si, Mařenko). Když Vašek coby medvěd utíká, Esmeralda si bohatého nápadníka obezřetně hlídá. A Kecal rychle ví, jak z trapasu ven – „překabátěný“ v saku na ruby se vrátí jakoby nic. Dobrá věc se podařila a z režijního hlediska měla inscenace spád a rytmus a nabité hlediště zjevně bavila.
Hodnocení autorky: 50 %
***
Carlos v Národním – zmar a trosky
Verdiho Don Carlos podle dramatu Friedricha Schillera jen volně inspirovaného historickými událostmi na španělském královském dvoře šedesátých let 16. století je pochmurný příběh individuálních lidských osudů v nemilosrdném soukolí moci s tématem osvobození utlačovaného národa, Verdimu jistě blízkým. Neúprosně spěje k bezútěšnému tragickému konci, kdy jedinou naději skýtá hodnota síly sebeobětování.
Koprodukční nastudování čtyřaktové italské verze se z helsinské Národní opery (premiéra 19. října 2012) nyní přesunulo do pražské Státní opery. Z propagačního plakátu, kde je Carlos v modré „rockerské“ bundě se spoustou zipů a cvočků, ověšený řetězy, se dalo soudit, že tento Carlos nebude „tradiční“. Ke kurtoazii, vysoké kultuře (nejen odívání) i striktní španělské dvorské etiketě 16. století měla inscenace skutečně daleko.
Režisér Manfred Schweigkofler (1962), intendant Městského divadla v italském Bolzanu a muž mnoha talentů, se příliš upnul na svou zkušenost (a zálibu) rockového frontmena. Se scénografem Waltrem Schützem a výtvarnicí kostýmů Heidi Wikar zúžili mnohovrstevnatou hloubku Verdiho opery na všeobecnou revoltu. V jakémsi satanistickém nebo gothic klubu se stříbřitými lidskými lebkami nejrůznějších velikostí na oltáři, hrobce, mečích, holích, lustrech, prstenech, křížích v tom „jedou“ všichni – nejen infant Don Carlos, markýz Rodrigo a flanderští rebelové s blonďatými číry, ale i král Filip II. a Velký inkvizitor. V ponurém prostoru – snad chrámu – prorůstají z hromady (kašírovaných) kamenů mohutné seschlé (kašírované) stromy, mezi nimiž v průhledu na horizontu létají černí ptáci jako poslové špatných zpráv. Po autodafé se scéna promění v depresivní spáleniště s ohořelými troskami původní dekorace. Bezútěšná scenérie byla protínána ostrými zelenými nebo fialovými světly „diskotékových“ neonových trubice. Tato „spálená krajina“ je ovšem ve Filipově duši a Verdi to dokonale postihl hudbou – polopatistické „zvnějšnění“ rezignuje na sílu Verdiho hudby. Ve scéně autodafé režisér ještě „přitlačil na pilu“ a mezi vlečené odsouzence přidal i dítě, které – neseno dvěma biřici – zoufale kope nožičkami. Stylizace ministrantů do jakýchsi plešatých a ušatých hobitů byla pak už zcela hloupá.
Ve spojení s baštou katolicismu Španělskem a Zeleným čtvrtkem, na který premiéra připadla, takové pojetí působilo obzvláště nepatřičně. Podstatné ale je, nakolik takový posun vyjádřil Verdiho hudební drama lásky, přátelství a zrady, odehrávající se na pozadí složitých vnitropolitických poměrů ve Španělsku v době inkvizice a napjatých vztahů mezi Španělskem a Francií s širokou výrazovou škálou intimních osobních dramat i mohutných davových scén.
Carlos navzdory ocvočkované bundičce a černé dlouhovlasé paruce vlastně nepůsobil ani jako rebel ani jako člověk zdeptaný láskou k nevlastní matce. Jakoby na scénu zabloudil z natáčení dalšího dílu televizního opelichaného rockera Ozzáka, vložil Michal Lehotský do partu Carlose hodně forte, italskou kantilénu ve všech rejstřících, ale bohužel i špatné sykavky. Až komicky působilo jeho krví zpečetěné pokrevní bratrství jako z Májovek, které po duetu, v němž si Carlos a Rodrigo přísahají přátelství, svou polopatičností tuto oslavu přátelství v emočním účinku oslabilo. Barytonistovi Vladimíru Chmelovi se jako premiérovému Rodrigovi do měkkých oblouků kantilény však nepřeslechnutelně vkrádal chrapot. Herecky nejvýrazněji působila Eva Urbanová, která se v saracénské písni princezny Eboli s mečem zakončeným lebkou místo mandolíny „odvázala“ jako temperamentní rockerka a její postava měla vývoj od pýchy a nenávisti k závěrečným výčitkám a pokornému pokání. Vedle až příliš přetmavených hloubek ale jakoby zpívala ještě „druhá“ Urbanová s nepříjemně ostrými výškami.
Na inscenační řešení doplatil i král Filip – při jeho hluboké meditaci o osamělosti vládce (Ella giammai m‘amò) si uprostřed spáleniště polonahá Eboli (dubl) nasazuje černé punčochy. Nejenže představa, že by král takto před Eboli obnažoval nejtajnější pocity svého nitra, je málo pravděpodobná, ale inscenátoři zřejmě nevěřili síle Verdiho hudby, kterou přitom Jiří Sulženko pěvecky vyjádřil s velkou emoční silou a v premiérovém obsazení jednoznačně dominoval. Vedle jeho světlejšího basu ale bas Olega Korotkova jako Velkého inkvizitora nepřinesl zejména v noční konfrontaci těchto dvou vládců kontrast ani charisma autority mocného starce, kterého se obává i král. Jeho příchod, který obvykle budí hrůzu, zde jen odšuměl, když „slepý kmet“ se docela svižně proplétá mezi troskami.
Také Alžbětě chyběla vznešenost královny a v podání Adriany Kohútkové – i v souvislosti s jejím lyričtějším oborem – působila vůči Carlosovi spíše jako unylá matka (ovšem kostýmem s přídechem operetní mrcky v blyštivě vyzývavé velké večerní zakončené jakýmsi boa), než žena, která v sobě dusí své milostné city. Jako jediná se ovšem Kohútková snažila o dynamiku, což nebylo nad mocně burácejícím orchestrem vůbec snadné a dařilo se to suverénněji pouze sboru pod vedením Blanky Juhaňákové, který v kostýmech připomínal spíše nevázaný kabaret než španělský královský dvůr.
Akustika Státní opery je záludná. Uprostřed přízemí vpravo zněl Carlos pod taktovkou Jaroslava Kyzlinka jako sóla především pro dechové nástroje s doprovodem sólistů. Rozložené tupé akordické výplně klarinetů, nepřesné přiznávky fagotů, rozladěné flétny a kiksající žestě čněly natolik nepříjemně, že stmelenost i plasticitu Verdiho partitury zcela překryly.
Hodnocení autorky: 35 %
***
„Archanděl“ jako Mefisto, svůdce i záletný manžel
Po hudebním utrpení z Dona Carlose byl recitál italského basbarytonisty Ildebranda D’Arcangela ve Dvořákově síni Rudolfina hotový balzám. Jakkoli se ani Pražská komorní filharmonie pod taktovkou Christophera Franklina příliš nezaskvěla – srovnání bylo nemilosrdnější tím spíš, že D’Arcangelo do programu zařadil i Filipovu árii z Dona Carlose v podání, které v linii dlouhodeché kantilény skutečně vyjádřilo hloubku osamění a smutku muže, kterému královská koruna nepřináší lidské štěstí. Byl také v další Verdiho opeře otcem Fieskem, který ze zoufalství nad smrtí své dcery přísahá pomstu svému úhlavnímu nepříteli Boccanegrovi a obviní z neštěstí i Pannu Marii, kterou pak v modlitbě prosí o odpuštění (Il lacerato spirito).
Jakkoli i další části z Verdiho oper – výstup Metre, Gonfiarsi l’anima parea s kabaletou Oltre quel limite, t‘attendo, o spettro huntského vojevůdce Attily i romance Banca Come dal ciel percipita z 2. dějství opery Macbeth – jasně přesvědčily o mimořádném rozsahu výrazové škály tohoto basbarytonisty vybaveného spolehlivou technikou belcanta, publikum si získal především jako uhrančivý Mefisto. Zpíval obě árie z Goudnova Fausta – posměšnou serenádu Markétce Vous qui faites l’endormie ze 4. dějství, kterou v programu recitálu předsadil efektnímu vstupu Mefista do druhého dějství, který k všeobecné oslavě přispěje nejen vyčarováním vína, ale i písni Le veau d’or est toujours debout!, v níž s ďábelskou jistotou popisuje neodbytnou lidskou chamtivost, díky níž Satan vítězí nad Bohem. Tuto gounodovskou část podpořila i efektní Fantasie brillante Henryka Wieniawského s houslovým sólem Jana Fišera, zatímco Adagio pro trubku a orchestr se sólistou Lubomírem Kovaříkem vyznělo matně.
D’Arcangelo zároveň předvedl, že pověst vyhlášeného mozartovského pěvce rozhodně nepřehání, když ke koncertní árii pro bas a orchestr Per questa bella mano, KV 612 (s mimořádně obtížným nepříliš přesvědčivě zahraným kontrabasovým sólem Pavlem Klečkou) zařadil recitativ a árii Hai già vinta la causa… Vedrò mentro’io sospiro, v níž nadšení Hraběte nad tím, že se mu podařilo přesvědčit Zuzanku ke schůzce, vystřídají podrážděné pochybnosti o pastích, které na něj jeho sloužící líčí. A svůj smysl pro humor pak nadobro „rozbalil“ při přídavcích s Giovanniho šampaňskou árií a Figarovým výsměšným pochodem, ve kterém si utahuje z novopečeného nešťastného Cherubína, který se z přelétavého milence má podle hraběcího rozkazu stát vojákem.
Třebaže basbarytonový obor nemá onen třpyt sopránových nebo tenorových celebrit a ani přímo D’Arcangelo není u nás všeobecně známou operní „star“, svou přirozeností, uvolněným barevným vyrovnaným hlasem a uměním vtáhnout posluchače do emocí svých postav si publikum zcela zaplněného Rudolfina zcela podmanil.
Hodnocení autorky: 85 %
***
Inspirace na dny příští
Otevření nového divadla v Linci: La Fura dels baus – Ein Parzival (11. 4. 2013); Philip Glass: Spuren der Verirrten (12. 4. 2013).
***
Bedřich Smetana:
Prodaná nevěsta
Upravená původní verze s mluvenými texty
Režie: David Kříž
Dirigent: Ema Mikešková (alt. Gabriel Rovňák)
Hudební nastudování: Tomáš Krejčí, Jiří Najvar, Klára Roztočilová, Jana Moravcová
Scénografie: Anastasija Chaplenko
Videoart Jakub Kříž
Sbormistr: Klára Roztočilová
Janáčkův akademický orchestr
Janáčkova akademie múzických umění – hudební fakulta
Komorní opera Hudební fakulty JAMU
Premiéra 23.března 2013 v Divadle na Orlí Brno
(psáno z 2. premiéry 25.3.2013)
Mařenka – Alena Nevimová (alt. Lenka Ďuricová, Lucie Staňková)
Jeník – Pavel Valenta (alt. Lukáš Hacek)
Vašek – Vít Habernal (alt. Marek Belko, Otakar Souček)
Kecal – Jan Kučera (alt. David Szendiuch)
Ludmila – Romana Jedličková (alt. Karolína Žmolíková)
Krušina – Jiří Miroslav Procházka (alt. Jan Faltýnek)
Háta – Jana Plachetková (alt. Kateřina Hloušková)
Mícha – Martin Frýbort (alt. Jiří Miroslav Procházka)
Esmeralda – Jana Jelínková (alt. Zdislava Bočková, Valeryia Kuchinskaya)
Principál – Otakar Souček (alt. Vít Habernal)
Indián – Tadeáś Horehleď
www.komorniopera.jamu.cz
www.divadlonaorli.jamu.cz
***
Giuseppe Verdi:
Don Carlo
Hudební nastudování: Jaroslav Kyzlink
Režie: Manfred Schweigkofler
Scéna: Walter Schütze
Kostýmy: Heidi Wikar
Choreografie: Lotta Kuusisto a Olga Kyndlová
Sbormistr: Blanka Juhaňáková
Orchestr a sbor Státní opery
(koprodukce Národní divadlo Praha – Suomen Kansallisooppera Helsinki)
Premiéra: 28. března 2013 Státní opera Praha
Filippo II. – Jiří Sulženko (alt. Štefan Kocán, Peter Mikuláš)
Don Carlo – Michal Lehotský (alt. Marcelo Puente)
Rodrígo – Vladimír Chmelo (alt. Jiří Brückler, Miguelangelo Cavalcanti)
Elisabetta di Valois – Adriana Kohútková (alt. Anda-Louise Bogza, Dana Burešová)
Eboli – Eva Urbanová (alt. Monika Fabianová)
ll Grande lnquisitore – Oleg Korotkov (alt. Zdeněk Plech, Luděk Vele)
Un frate –Zdeněk Plech (alt. Miloš Horák)
ll Conte di Lerma / Araldo – Martin Šrejma (alt. Václav Lemberk, Radek Prügl)
Tebaldo – Jana Horáková Levicová (alt. Erika Jarkovská )
Voce dal cielo – Jana Sibera (alt. Yukiko Šrejmová Kinjo)
***
Ildebrando D‘Arcangelo – basbaryton
Dirigent: Christopher Franklin
Pražská komorní filharmonie
2. dubna 2013 Dvořákova síň Rudolfina
program:
Wolfgang Amadeus Mozart:
– Per questa bella mano
koncertní árie pro bas a orchestr
sólo na kontrabas Pavel Klečka
Giuseppe Verdi:
– Předehra k opeře Luisa Miller
– A te l’estremo addio… Il lacerato spirito
recitativ a árie Jacopa Fiesca z prologu k opeře Simon Boccangera
– Adagio pro trubku a orchestr
Lubomír Kovařík – trubka
– Ella giammai m’amo
árie Filipa II. ze 3. dějství opery Don Carlo
– Come dal ciel precipita
romance Banca z 2. dějství opery Macbeth
= přestávka =
Giuseppe Verdi:
– Mentre gonfiarsi l’anima parea… Oltre quel limite, t’attendo, o spettro!
árie a kabaletta Attily z 1. dějství opery Attila
Charles Gounod:
– Vous qui faites l’endormie
serenáda Mefistofela ze 4. dějství opery Faust
– Le veau d’or est toujours debout!
píseň Mefistofela z 2. dějství opery Faust
Henryk Wieniawski :
– Brilantní fantazie na témata z Gounodova Fausta pro housle a orchestr (část)
Jan Fišer – housle
Wolfgang Amadeus Mozart :
– Hai giŕ vinta la causa… Vedrň mentr’io sospiro
recitativ a árie Hraběte ze 3. dějství opery Figarova svatba
přídavky:
Wolfgang Amadeus Mozart:
– Finch’han dal vino (Don Giovanni)
– Non più André (Le nozze di Figaro)
Připravujeme ve spolupráci s Českým rozhlasem 3-Vltava
Zvukovou podobu zkrácené rozhlasové verze Operního panoramatu Heleny Havlíkové najdete zde
Foto Marta Ošmerová, Hana Smejkalová, Petr Dyrc
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
