Operní panorama Heleny Havlíkové (123)

Týden od 3. do 9. června 2013
– Proč až na druhé premiéře?
– Další myslivečkovské spříznění Collegia 1704
– Adrenalin belcanta
– Inspirace na dny příští 
*** 

Proč až na druhé premiéře? 

Druhá premiéra Dvou vdov v Národním divadle 3. června bohužel jen potvrdila, že se dirigentovi Robertu Jindrovi nepodařilo dát hudebnímu nastudování sjednocený tvar, orchestr stále působil nesourodě a oproti první premiéře dokonce hrál ještě méně soustředěně a dopouštěl se více nepřesností v souhře. Už při prvním premiérovém uvedení bylo zřejmé, že inscenačnímu týmu Jiří Nekvasil (režie), Daniel Dvořák (scéna), Theodor Pištěk (kostýmy) a Ladislava Košíková (choreografie) se v prázdném rozlehlém prostoru jeviště nedaří překonat unylou salonní uhlazenost a oživit ji lehkostí a vtipem konverzační komedie.

Proč si však vedení opery „schovávalo“ lepší obsazení na druhou premiéru? Marii Fajtové se vedle Jany Sibery daří Karolinu vyjádřit plastičtěji jako energickou, podnikavou ženu s jiskrou šibalství a s perlivým sopránem, zrazovala ji však intonační přesnost koloratur. Richard Samek zpíval zamilovaného Ladislava s lyrickou kantilénou a vroucností, ve vyšších polohách se mu však hlas lámal. Bas Zdeňka Plecha je sice znělejší a průraznější než Luďka Veleho, s hereckým ztvárněním Mumlala si nad rozšafně kymácivou chůzi neví příliš rady. Po smutném zjištění, že naše první scéna nemá v současné době bezproblémové obsazení pro tři role základního díla českého smetanovského repertoáru, se hvězdou celého nastudování nakonec stala Dana Burešová jako Anežka. Její sytý plný hlas a hloubka vyjádření proměny truchlící vdovy do zamilované ženy konečně vnesly do Dvou vdov standardy, které bychom v Národním divadle měli očekávat. O tom, že především právě její výkon oslovil publikum, svědčil i nadšený potlesk, který právě ji provázel.Nejvtipnější na novém nastudování Dvou vdov stále zůstává plakát se dvěma rakvičkami se šlehačkou – že je ovšem v závěru inscenace spořádá právě Mumlal, napovídá, proč tyhle Dvě vdovy zůstaly bez humoru jen na půli cesty k soudobému ztvárnění této opery.

Hodnocení autorky: 70 %
***

Další myslivečkovské spříznění Collegia 1704

Zda se Josefu Myslivečkovi (1737-1781) v dobách jeho největší slávy v Itálii přezdívalo „Il Boemo“ nebo „Il divino Boemo“ není dnes podstatné – důležité je, že dílo tohoto skladatele začínáme doceňovat doma, byť s velkým zpožděním. Velkou zásluhu na znovuobjevování Myslivečkova odkazu má dirigent Václav Luks, který neúnavně řadu let pracuje na oživení pokladnice barokní hudby a jeho soubory Collegium 1704 a Collegium Vocale 1704 jsou spolehlivou značkou a zárukou špičkové interpretace staré hudby, dnes již v evropském měřítku.

V rámci Pražského jara 2013 zaznělo 29. května v Dvořákově síni Rudolfina Myslivečkovo oratorium La Passione di Gesú Cristo – a po jeho Olympiádě v Národním divadle to byl další zásadní vklad do prosazování Myslivečkova díla v mezinárodním kontextu.

Na čí zakázku Mysliveček zhudebnil libreto Pietra Metastasia (který ho vytvořil pro Karla VI. na počátku svého pobytu ve Vídni, kdy se v roce 1730 stal dvorským básníkem), už asi nezjistíme – podle některých pramenů je ovšem možné, že bylo po premiéře ve Florencii provedeno v Praze u Křižovníků v roce 1773. Metastaiovo libreto se poněkud vymyká obvyklému baroknímu způsobu zpracování pašijové tématiky – nemá vypravěče, který nás provází posledními dny a hodinami Kristova života, a také nekončí radostnou zvěstí vzkříšení a příslibu nového života, jak ji známe z evangelií, ale snaží se spíše o vhled do pocitů a duší aktérů, kteří byli nablízku při Kristově smrti. Všichni jsou vystaveni zkoušce pevnosti své víry – Kristus zemřel a jeho učedníci zoufale očekávají jeho zmrtvýchvstání – u vědomí své nedostatečnosti a viny čekají trest za svá selhání a zpytují své svědomí, zda se nemohli zachovat statečněji. Rozhřešení se jim ale zatím nedostane.

Na svou dobu nebývale moderní libreto podněcovalo tehdejší umělce a bylo podle dostupných údajů v průběhu let 1730 až 1812 zhudebněno na padesátkrát. Mysliveček v době, kdy byl na svém kompozičním zenitu, k tématu přistoupil sice jako k tradičnímu pašijovému námětu, ale se zkušeností italského pojetí „azione sacra“ se mu podařilo vybudit zvláštní dráždivé napětí mezi tokem hudby (která by obstála v tehdejší opeře) a až „existenciálně“ pojatým textem libreta, zachycujícím úzkost, nejistotu a pochybnosti lidí na životní křižovatce, kdy barokní ornamentika jejich partů je jen jakoby záchytnou sítí, poskytující jim oporu v jejich rozhodování, co se svými životy dále učinit. Právě tento moment životní zkoušky se všem čtyřem sólistům podařilo skvěle postihnout, stejně jako vyvažovat napětí mezi duchovním a světským pólem partitury – při zvládnutí vysokých nároků na pěveckou techniku, v níž si toto oratorium nijak nezadá s brilantními party, dlouhými frázemi i výrazovými nároky opery seria.

Petr (Martina Janková, soprán) se trápí pocity viny ze svého selhání, když Krista zapřel a nyní se od svých přátel s hrůzou dozvídá, že jejich Pán a Mistr byl zmučen a nakonec ukřižován. Další z apoštolů, Jan (Sophie Harmsen, mezzosoprán) ještě netuší, že jeho svědectví o událostech Kristova ukřižování se stane součástí Evangelií. Magdalena/Marie Magdalská (Simona Šaturová, soprán) je dívka opředená legendami (včetně „pochybné“ pověsti) – a ještě netuší, že se jí Kristus po svém zmrtvýchvstání zjeví. Josef Arimatejský (Krystian Adam, tenor), který Ježíše nechal pohřbít na své zahradě, také neví, že hrob bude nalezen prázdný (a on se stane jednou z klíčových postav legend o svatém grálu).Dirigent Václav Luks a jeho Collegium 1704 (z něhož se v oratoriu koncertantně uplatnila zejména flétnistka Lucie Dušková) i Collegium Vocale 1704 zaslouží absolutorium. Léta práce zúročují a jejich výkon (nejen na Pražském jaru) je tolik postrádaným pozitivním příkladem, že i v dnešní zmatené době existují hodnoty, které lze rozeznat okamžitě. „Poznáte je po jejich ovoci,“ stojí psáno (Mt 7, 16) a v případě „luksovců“ to platí bezvýhradně. Bravo, luksata!

Hodnocení autorky: 95 %
***

Adrenalin belcanta

Zařazení Anny Boleynové Gaetana Donizettiho do dramaturgického plánu ostravské opery se mohlo jevit až jako troufalé. Vždyť tato první z trojice tudorovských operních dramat, která definitivně Donizettiho proslavila jako mistra italského belcanta po boku Rossiniho a Belliniho, je pěvecky extrémně náročná: titulní roli psal pro legendární Giudittu Pastu, která operu v Miláně v roce 1830 premiérovala, a později v ní excelovaly takové divy jako Maria Callasová, Dame Joan Sutherlandová, Montserrat Caballé nebo „naše“ Edita Gruberová, v přenosu z Metropolitní opery v říjnu roku 2011 Anna Netrebko.

Děj (částečně) vychází z historických faktů dramatického střídání dvou ze šesti žen Jindřicha VIII. A zručný libretista Felice Romani zpracoval období, kdy se tento vládce Anglie rozhodl svou manželku a královnu Annu vystřídat na trůně i v loži její dvorní dámou Janou Seymourovou tak, že Anna zaplatí za milostné vzplanutí krále ponižujícím soudem a nakonec životem. Právě vztah těchto dvou žen je nosným tématem celé opery a k vrcholům opery patří scéna z počátku druhého jednání. Bezprostřední rozhovor, který obnažuje konflikt lásky k jednomu muži nikoli jako přímočarou žárlivost, ale v kombinaci s loajalitou i osobní ctí, kdy se Jana snaží Annu zachránit před trestem smrti, ale současně ví, že je to právě ona, kdo k vyhrocení situace přispěl – a Anna pochopí, kdo ji má na trůně vystřídat.Premiéra jasně ukázala, že odvaha ostravského operního souboru byla podložena oprávněnou důvěrou v celý tým se sólisty a sborem jako klíčovými složkami tohoto operního stylu. Historická událost z anglických dějin roku 1536 a pěvecká gymnastika belcanta v Ostravě nezůstaly odtažitou muzeální vykopávkou a brilantními tirádami pro pouhý efekt, ale staly se strhujícím psychologickým dramatem vášně, touhy, úzkosti, moci i ponížení vyjádřeného hudbou, z níž mrazí, která něžně dojímá i divoce burácí.

Královnou večera byla Jana Šrejma Kačírková nejen proto, že vytvořila roli skutečné, jakkoli v tu chvíli zavrhované anglické královny Anny Boleynové, která přes všechna ponížení končí svůj život odpuštěním. Hlas této sopranistky získává na homogenitě, s níž obsáhne více než dvě oktávy rozsahu tohoto partu nejen ve výškách až po es3, ale probarvuje se i v mezzosopránové tessituře. Její hlas má stříbřitou lehkost, hbitost, pružnost, kterou dokáže rozvinout do dramatické síly. Je nadána muzikalitou, s níž dává frázím stavbu při propracování dynamiky. A přesně ví, o čem zpívá. V širokém repertoáru, který zahrnuje role mozartovské, Aminu v Belliniho Náměsíčné, Violettu ve Verdiho Traviatě, Neddu v Leoncavallových Komediantech, Julii v Gounodově opeře, ale i Anne Trulove ve Stravinského Životu prostopášníka, je role Anny Boleynové dalším významným krokem v kariéře této mimořádné sólistky. 

Inscenace Anny Boleynové však není postavena pouze na výkonu Jany Šrejma Kačírkové. Také Michaela Kapustová se vyrovnala s nároky mezzosopránového partu Jany Seymourové a postihla touhu po moci i váhavost této Anniny sokyně v lásce a další kořisti poživačného krále Jindřicha VIII. Toho zvládl David Szendiuch nejen jako vladaře, ale především jako muže, který je mimo „protokol“ posedlý vášní k novému objektu své touhy – kácí židle kolem sebe, aby se už už mohl žádostivě na Janu vrhnout a do jejího klína pak přilezl po čtyřech jako hodný pejsek. V kalhotkové roli nešťastného pážete Smetona s krásnou romancí zazářila díky svému temnému mezzosopránu Václava Krejčí Housková. Také Luciano Mastro v roli královnina utajovaného milence Lorda Richarda Percyho po nejistém začátku přesvědčil, že při různorodosti repertoáru, který v Ostravě obsáhne, má italské belcanto v krvi. Podobně jako v Lohengrinovi ocenění zaslouží i sbor pod vedením Jurije Galatenka, jehož umění nechává Donizetti v této opeře prověřit i v rozsáhlých výstupech určených pouze mužskému nebo pouze ženskému sboru. Oporou bylo sólistům hudební nastudování Olivera Dohnányiho s citem pro sólisty a hudební energii dramatických situací, kdy koncentrovaný výkon orchestru byl zřejmý už od předehry a přes občasná zakolísání udržel kvalitní úroveň/tah až do finále opery.Ostravští navíc měli odvahu vsadit na inscenátory, kteří s operou ještě nemají zkušenost – v případě Anny Boleynové na činoherního režiséra Ivana Krejčího. Jeho operní debut s výtvarníkem scény Milanem Davidem a kostýmů Martou Roszkopfovou byl velice úspěšný a jednoznačně potvrdil, že i u nás mohou vznikat zajímavé inscenace, srovnatelné se současnými operními trendy. Kostýmy navozovaly pouze základní styl dobového odívání, použité materiály s převažující lesklou černou a stříbrnou barvou však byly zcela současné. Na přesahy tohoto chtíčem zasaženého královského vládnutí odkazovaly i desítky „dvorských“ židlí v jinak jednoduchém hlubokém prostoru ohraničeném zdmi s obdélníkovými vchodovými výřezy a podlahou potaženou zrcadlovou fólií, přes kterou je od druhého dějství natažen úzký rudý koberec. Jednoduchým spuštěním krychle zahalené bílým tylem inscenátoři vytvořili intimní prostor královniny ložnice. Rozestavění židlí, světelné proměny, přesně načasovaná gesta rukou, otočení hlav sboru, použití masek zakrývajících sebemenší hnutí mysli dvořanů – to vše v souladu s hudbou dodávalo inscenaci napětí a dynamiku při výmluvnosti symboliky gest. Zatímco čtveřice odsouzených v bílých halenách a rudém světle sklání hlavy, v pozadí dvořané v záplavě konfet oslavují nový sňatek Jindřicha VIII. a Janou Seymourovou.

Ostravská opera je v posledních letech naším nejzajímavějším domácím souborem, kterému se daří často objevnou dramaturgii spojit s velmi kvalitním provedením inscenací. I poslední premiéra Donizettiho Anny Boleynové potvrdila, že pozice, do které se Národní divadlo moravskoslezské propracovalo, není jen šťastnou shodou okolností, ale výsledkem dlouhodobé koncepční práce. Annou Boleynovou ostravská opera zahájila ambiciózní projekt „tudorovské“ série, kdy by se postupně měly realizovat i dvě další Donizettiho opery – Marie Stuartovna a Robert Devereux. Po premiéře Anny Boleynové je zřejmé, že tyto plány mají reálný základ. Ostravští mají v Anně Boleynové inscenaci, která aspiruje na operní událost sezony.

Hodnocení autorky: 90 %
***

Inspirace na dny příští

Johann Sebastian Bach — Smutek a naděje v kantátách lipského mistra. Hudební most Praha – Drážďany. Collegium 1704 & Collegium Vocale 1704, dirigent Hans-Christoph Rademann. 13. června 2012 Kostel sv. Šimona a Judy Praha 19:30 hod.

*** 

Bedřich Smetana:
Dvě vdovy
Hudební nastudování: Robert Jindra
Dirigent: Robert Jindra
Režie: Jiří Nekvasil
Scéna: Daniel Dvořák
Kostýmy: Theodor Pištěk
Sbormistr: Martin Buchta
Choreografie: Ladislava Košíková
Dramaturgie: Beno Blachut
Orchestr a sbor Národního divadla
2. premiéra 3. června 2013 Národní divadlo Praha

Karolina – Marie Fajtová 
Anežka – Dana Burešová 
Ladislav Podhájský – Richard Samek 
Mumlal – Zdeněk Plech 
Toník – Václav Sibera 
Lidunka – Yukiko Šrejmová Kinjo

www.narodni-divadlo.cz

***

Pražské jaro 2013
Josef Mysliveček: 
La Passione di Gesù Cristo
Dirigent: Václav Luks 
Martina Janková (soprán)
Simona Šaturová (soprán)
Sophie Harmsen (mezzosoprán)
Krystian Adam (tenor)
Collegium 1704 
Collegium Vocale 1704
29. května 2013 Dvořákova síň Rudolfinum Praha

www.festival.cz
www.collegium1704.com

***

Gaetano Donizetti:
Anna Bolena
Hudební nastudování: Oliver Dohnányi
Dirigent: Oliver Dohnányi (alt. Jakub Žídek)
Režie: Ivan Krejčí
Scéna: Milan David
Kostýmy: Marta Roszkopfová
Pohybová spolupráce: Števo Capko
Sbormistr: Jurij Galatenko
Premiéra 6. června 2013 Divadlo Antonína Dvořáka Ostrava

Anna Boleynová – Jana Šrejma Kačírková (alt. Agnieszka Bochenek-Osiecka / Elona Korzhevych)
Jana Seymourová – Michaela Kapustová (alt. Kateřina Jalovcová)
Jindřich VIII. – David Szendiuch (alt. Martin Gurbaľ)
Lord Richard Percy – Luciano Mastro (alt. Philippe Do)
Lord Rochefort – Jan Šťáva (alt. Bogdan Stanislaw Kurowski / Václav Živný)
Smeton, páže – Václava Krejčí Housková (alt. Anna Nitrová)
Sir Hervey – Josef Moravec (alt. Václav Morys)

www.ndm.cz

Připravujeme ve spolupráci s Českým rozhlasem 3-Vltava 
Zvukovou podobu zkrácené rozhlasové verze Operního panoramatu Heleny Havlíkové najdete zde

Foto Hana Smejkalová, NDM Ostrava – Martin Popelář, PJ – Ivan Malý