Operní panorama Heleny Havlíkové (125)

Operní přenosy do kin – bilance sezony 2012/13

Je to opravdu vymoženost, že díky moderním technologiím můžeme sledovat v přímém přenosu nejen sportovní klání, ale i operu. Nápad, se kterým přišel ředitel newyorské Metropolitní opery Petr Gelb v roce 2006, se ujal a rozšířil do celého světa nejen díky dalším divadlům, která touto formou také začala rozšiřovat svůj okruh diváků, ale i v souvislosti se stále vzrůstajícím počtem kin, která přenosy – ať už přímé nebo ze záznamu – zařadila do svých programů. Jen u nás se k prvnímu malému artovému kinu na žižkovském dvorku v kině Aero, přidalo už na šedesát dalších kin nejen ve velkých městech, ale i Dobřanech, Týnu nad Vltavou, Veselí nad Moravou nebo v Uničově a Žatci.Zájemci o operu, kteří běžně nemají možnost jezdit do New Yorku, Londýna, Paříže nebo Milána, navíc na představení, která bývají dlouho dopředu vyprodaná a ceny vstupného dosahují v přepočtu tisíců korun, si díky přenosům mohou nejen udělat představu o prezentované inscenaci, zažít spolu s ostatními diváky někdy až adrenalinovou atmosféru on-line přenosu – ostatně je charakteristické, že spousta diváků tomuto kouzlu podlehne natolik, že i v kině umělcům na plátně tleskají. A nemusejí čekat, až vyjde titul na DVD, nebo se objeví (legálně) na internetu. Mnohé diváky určitě přitahuje i to, že mohou světové hvězdy vidět v detailních záběrech kamer a o přestávkách nahlédnout do zákulisí a účastnit se rozhovorů s inscenátory a protagonisty, moderovaných zpravidla některou z předních operních osobností.

Dá se srovnat návštěva kina s návštěvou představení v divadle? Při takovém srovnávání je třeba si uvědomit, že kino a divadlo jsou dva odlišné způsoby komunikace s divákem, každý s jinou atmosférou, jinými pravidly. Pochopitelně je v kině ošidné posuzovat, co vlastně vidí a slyší diváci v divadlech a naopak – přenosy jsou nasnímány prostřednictvím mikrofonů a zvukově upravovány, také tvůrci obrazové podoby přenosu často podléhají pokušení vyrábět si svou „vlastní“ režii nad (nebo pod) rámec divadelní inscenace. Upírat ale milionům diváků v kinech právo na hodnocení varianty inscenace v kinech s poukazem na to, že ta divadelní je jediná „správná“, však svědčí o naprostém nepochopení nejen tohoto novodobého fenoménu, ale základního principu scénických umění s jejich variabilitou i u těch nejdokonaleji nazkoušených inscenací a složitými kombinacemi komunikačních vazeb, které rozhodně nejsou přímočaré, protože do nich vstupuje mnoho maličkostí a „neznámých“. I v divadle jsou konkrétní představení jedné a téže inscenace odlišná – a vůbec to neznamená, že jedno lze hodnotit, a druhé nikoli. Krom toho v případě přenosů přece nejde o nějaký pokoutný ilegální snímek, ale o profesionálně zpracovaný přenos, na který se řádně prodávají vstupenky. Že se dojmy z divadla a kina mohou lišit, a to i diametrálně, dokonce mohou být odlišné i vjemy v jednotlivých kinech, je nasnadě a patří to – zaplať bůh – k půvabům scénických umění.

Nabídka opery v kinech se stále rozrůstá. Sezona 2012/13 přinesla celkem dvacet devět přenosů – z toho dvanáct z Metropolitní opery a sedmnáct z předních evropských divadel – italské La Scaly, londýnské Královské opery Covent Garden, Pařížské národní opery nebo festivalů v Salcburku a Baden-Badenu. To je srovnatelný počet inscenací s produkcí premiér našich stálých operních divadel, kterých bylo v této sezoně 2012/13 třicet. To už je hodně silná a hlavně systematická konkurence – dopady na „živé“ divadlo zatím nejsou zřetelné. Je ovšem zřejmé, že opera jako žánr díky přenosům získala nové publikum, které jinak na operu do divadla nechodí. A opačně – masivní odliv divadelních příznivců v souvislosti s přenosy, zatím není zřejmý.

Skladba repertoáru přenosů je dána jednak rozhodnutím vedení divadel, ale i vedení kin, v případě evropských operních divadel je na Biu Oko, jaký repertoár z celkové nabídky v projektu Opera in Cinema vybere. Je otázka, zda soustředění na výše uvedené scény není svazující v porovnání s šíří, kterou kdysi poskytovalo kino Palace Cinemas, a s nabízenými možnostmi, například Gran Teatre del Liceu, Maggio Musicale Fiorentino, Teatro Communale di Bologna, Teatro Regio di Parma, Arena di Verona, Teatro Antico, De Nederlandse Opera, Teatr Carlo Felice, ale i Opera on Sydney Harbour.

Asi nepřekvapí, že dominuje italská opera, a to drtivě – 16:13 operám „zbytku“ světa. Z italských titulů pak jednoznačně Verdi, a to nejen v této sezoně, do které spadá výročí tohoto operního velikána. Verdiho opery se objevily dokonce devětkrát, z nich Nabucco hned dvakrát, a to stejné nastudování dirigenta Nicoly Luisottiho v režii Daniela Abbada ve Scale a v Covent Garden, kdy jsme se se dvěma charismatickými barytonovými bardy, ať už s Leo Nuccim, nebo Plácidem Domingem, ocitli v mussoliniovské Itálii s asociacemi na holokaust. Aida také dvakrát – ze Scaly a z Met, v obou případech v tradičních nastudováních. Kupodivu ustoupil zájem o Pucciniho, objevila se pouze Bohéma, a to ve dvou diametrálně odlišných inscenacích – tradiční, realistické do posledního detailu v Královské opeře vedle Salcburského festivalu, kde mladý italský režisér Damiano Michieletto z party bohémů udělal rovnou bezdomovce, kteří se usídlili pod mostem, s Annou Netrebko jako potetovanou narkomankou v čele. V přenosech jsme si také mohli užít svrchovaného mistrovství belcanta, jak ho nabídla Met prostřednictvím Donizettiho Marie Stuartovny a Královská opera v Rossiniho Jezerní paní – v obou případech s mezzosopranistkou Joyce DiDonato, která v titulních rolích obou těchto oper skutečně zazářila jako současná královna tohoto mimořádně náročného stylu. Vedle ní v Rossinim pak Juan Diego Flórez jako tenorový belcantový protějšek. 

A italský repertoár ještě doplnily dvě opery, které nebývají uváděny často – Ponchielliho La Gioconda v nepříliš nápadité pařížské inscenaci a Francesca da Rimini pozdně romantického Riccarda Zandonaie podle Danteho jako poněkud zastaralé kašírované operní peklo v Met.

Další velký operní jubilant ve srovnání s Verdim co do počtu přenosů hodně pokulhává – zatím se do přenosů dostal pouze Lohengrin, kdy tradiční zahájení operní sezony ve Scale, které patří k největším společenským událostem, právě Wagnerem vyvolalo pořádný skandál a dokonce politické šarvátky. Met zařadila Parsifala z jakési abstraktní vyprahlé krajiny v kontrastu s rudou krvavou skladní průrvou snad mysteriózní vaginy dentaty. Podobně jako v případě Joyce DiDonato, v případě Wagnera obě divadla povolala do titulních rolí nejlepšího wagnerovského tenoristu současnosti – Jonase Kaufmanna.

Jediný z ostatních skladatelů, který se prosadil opakovaně, pak už byl pouze Wolfgang Amadeus Mozart s Kouzelnou flétnou ze Salcburku i Baden-Badenu a Titem z Met, který připomněl dobu, kdy v operním světě působil Jean-Pierre Ponnelle jako zjevení. Tento guru novodobého uvádění barokních oper byl velkou osobností a jeho pojetí stojí za to si i po tolika letech připomenout – dnes však už jen jako jedno z mnoha možných. To McVicarovo historické dovádění s Händelovým Juliem Caesarem mělo s použitím principů barokního divadla švih, vtip a vkus.

Soudobé opery jsou v přenosech zaměřené na nejširší publikum. V této sezoně Met vsadila na vyhlášeného britského skladatele Thomas Adèse, kterého povolala i jako dirigenta své Bouře, jehož operní zpracování této Shakespearovy romance působilo při pestrosti stylů a forem ve výsledku vlastně ploše a jednotvárně, a také v režii Roberta Lepage rafinovaná Shakespearova férie, která si pohrává s volnými přechody mezi fantasknem a realitou, sklouzla do příliš vážně pojaté morality.

Všechny prezentované tituly mají společné jmenovatele: Především vynikající hudební nastudování, ať se dirigentské taktovky chápe Riccardo Chailly, Daniel Barenboim, Lorin Maazel, Nicola Luisotti, nebo Phillippe Jordan, Michele Mariotti, Marco Armiliato. Daniele Gatti, Fabio Luisi. Další devízou je vyrovnané obsazení renomovanými špičkovými sólisty těch nejzvučnějších jmen, kteří se ostatně na amerických i evropských scénách potkávají – Anna Netrebko, Mariusz Kwiecień, Simon Keenlyside, Elina Garanća, Kate Lindsey, Sondra Radvanovsky, Dmitri Hvorostovky, Natalie Dessay, stále v obdivuhodné kondici, jak ukázala jako Kleopatra. Dravě ovšem mezi ně pronikají debutanti – v oboru dramatického sopránu k nim určitě patří Ljudmila Monastyrská (Aida, Abigail), Dmitrij Popov (Rodolfo) nebo Daniela Barcellona (Malcolm v Jezerní paní). Z výtvarného řešení je zřejmé, že na scéně a kostýmech se nešetřilo a velká péče je věnována preciznosti při naplňování režijního záměru. Ale je třeba říci, že ani osvědčená jména nejsou vždy zárukou jednoznačného výsledku. To byl případ dirigenta Harryho Bicketa, kdy ani jeho nezpochybnitelná zkušenost s barokními a klasicistickými operami v případě Mozartova Tita a Händelova Julia Caesara nevedla s tak vytrénovaným orchestrem, jaký je v Met, ke stylově vyhraněnějšímu výkonu. Naopak hudební nastudování Kouzelné flétny na Salcburském festivalu díky Nicolausovi Harnoncourtovi a jeho souboru Concentus Musicus Wien bylo skvělou ukázku stylově vytříbeného a svěžího přístupu. Ani Deborah Voigt nepřesvědčila jako Kassandra v Berliozových Trójanech v Met. Nebo Violeta Urmana už neměla pro Giocondu z Paříže odpovídající hlasovou svěžest. Také tenorista Marcelo Álvarez jako král Gustav zápasil v Met s výškami i věrohodnějším vztahem ke své milence.

Z hlediska inscenačních trendů je zřejmé, že vedle sebe koexistují jak tradiční režie, úzce vycházející z partitury včetně scénických poznámek (Verdiho Otello režiséra Elijaha Moshinského v Met nebo Zeffirelliho velkolepá Aida se sólisty, jejichž BMI sice překračuje „povolené“ normy, ale kteří svým zpěvem po právu vyvolávají frenetické nadšení), tak interpretační pojetí, která se posunem děje do jiného časoprostoru pokoušejí o nové výklady. Snahy o nové inscenační výklady v přenosech této sezony sice většinou nedosáhly stupně, na který „vytrénovala“ diváky německá divadla, ale i tak je posun od statického bohatě kostýmovaného „koncertu“ po rozehrané divadlo s herecky vypracovanými rolemi zřejmý i v baštách tradicionalismu, jakými byly donedávna Scala a Met. Když inscenátoři v Pařížské národní opeře s režisérem Dominiquem Pitoisetem přenesli Falstaffa, v němž Verdi moudře přitakává i dionýsovskému životu, z Windsoru přelomu 14. a 15. století kamsi snad do Chicaga na počátek století 20., zdálo se, že hlavním důvodem je uplatnění nablýskaného „automobilového dědečka“. Výsledkem byla těžkopádná hrubozrnná buffa. Také Evžen Oněgin se v pojetí Kaspera Holtena v Covent Garden dostal do rozporu s Čajkovského hudbou, když – patrně vzhledem k věku protagonistky, Krassimiry Stoyanovy – byla inscenace pojata jako Taťánino i Oněginovo „vzpomínání“ na mládí a jejich osudové setkání. Aby nějak vyřešili problém, jak padesátnici uvěřit její první dívčí milostné vzplanutí, vybavili ji mladičkým půvabným tanečním alter egem, které zpívající Taťána s odstupem a nostalgií pozoruje jako zhmotněnou památku své paměti – včetně sepisování onoho pověstného dopisu Oněginovi. Velmi dobře ovšem vyšel v Pařížské národní opeře nápad režisérky Mariame Clément odlehčit wagnerovskou Humperdinckovu Perníkovou chaloupku bohatou divadelní fantazií „dětí a kouzel“.

Pokud jsou přenosy z Met i ty z Evropy po technické stránce zcela srovnatelné, na hony se liší v propagaci. Ta americká je promyšlená a vypracovaná do detailu od způsobu zveřejnění programu sezony přes propagační materiály po využití přestávek. A je to znát i na počtu diváků, kdy na Met bývá vyprodáno a na „Evropu“ je často poloprázdno, ačkoli evropské inscenace se americkým nejen vyrovnají, ale jsou často i zajímavější. Covent Garden přišla alespoň s „šeptandou“, když zveřejňuje tweety, které diváci v průběhu přenosu píší na Twitter.

Českým interpretům se prozatím daří pronikat do tohoto byznysu jen sporadicky – na rozdíl od Slováků, kdy se prosadil tenorista Pavol Breslik a basista Štefan Kocán, jsme mohli zatím vidět pouze Tomáše Netopila, který v Pařížské národní opeře dirigoval Carsenovu inscenaci Hoffmannových povídek, a Magdalenu Koženou jako třetí Dámu v Kouzelné flétně z festivalu v Baden Badenu pod taktovkou Sira Simona Rattla. A třebaže se české opery staly zejména díky Janáčkovi, ale i Dvořákově Rusalce nebo Smetanově Prodané nevěstě pravidelnou součástí repertoáru operních divadel po celém světě, prvního přenosu české opery do kin se dočkáme až v následující sezoně, do které Met zařadila Dvořákovu Rusalku – ovšem bez českých interpretů, s René Fleming v titulní roli a Piotrem Beczalou jako Princem v klasické mnohaleté inscenaci Otto Schenka.

Operní sezona přenosů končí, tečkou se stala Brittenova Gloriana, jejíž přenos se uskutečnil v pražském Biu Oko toto pondělí a nabídl zajímavé porovnání s velice podařenou inscenací pražského Národního divadla v režii Jiřího Heřmana. Ale i tak lze bilancovat. Jakkoli operní inscenace není sportovní klání, kde vítěze určí stopky, centimetry nebo počet gólů, pokud bych měla vybrat tři nejzajímavější inscenace, pak to je Lohengrin ze Scaly s Jonasem Kauffmannem a Annette Dash v inspirativně provokativní režii Klause Gutha. Vedle toho naprosto tradiční velkolepá Traviata s fenomenální Angelou Gheorghiu v titulní roli – a do třetice Jezerní paní se zajímavým režijním posunem, v němž režisér John Fulljames rozehrál dávný příběh jako oživlou historii ze skleněných vitrín pánského klubu s Walterem Scottem. A co se nepovedlo? Pro mě Rigoletto, kdy přesun děje do komunity opileckých hazardních hráčů a exkluzívních prostitutek v neónově blikajícím Las Vegas se Sinatro-Vévodou Piotra Beczaly na hranici jeho tenorových možností a stylizací hraběte Monterona do podoby arabského šejka Verdimu ani Met neprospěl.

***

Inspirace na dny příští

Zdeněk Pololáník: Noc plná světla. Hudební nastudování Petr Šumník, režie Michael Tarant, scéna a kostýmy Tomáš Moravec, pohybová spolupráce Kristýna Kudrnáčová. Otec – Jiří Přibyl, Matka – Zdeňka Mollíková, Violéna – Lea Vítková, Mara – Barbora Polášková, Jakub Hury – Petr Martínek, Petr z Craonu – David Szendiuch, Mužský hlas – Jan Vaculík. Moravské divadlo Olomouc, světová premiéra pátek 28. června 2013 19:00 hod.

Připravujeme ve spolupráci s Českým rozhlasem 3-Vltava 
Zvukovou podobu zkrácené rozhlasové verze Operního panoramatu Heleny Havlíkové najdete zde