Čtvrtá repríza společného projektu souborů opery a baletu v Plzni
Divadlo J. K. Tyla v Plzni sáhlo k netypickému projektu. Namísto operního titulu volí kooperaci souborů baletu a opery v rámci jednoho večera. V prvé části se jedná o baletní produkci děl francouzského skladatele Maurice Ravela (1875–1937). V oné druhé jde o koncertní provedení u nás již známé kantáty Carla Orffa (1895–1982) Carmina Burana.
Přiznám se bez mučení, že nejprve jsem byl z dramaturgického počinu v Plzni trochu v rozpacích. Říkal jsem si, proč se opera vzdává dobrovolně operního titulu? Třeba právě z dvacátého století, z něhož jsou oba zvolení skladatelé neoperního večera. Hned člověka napadá celá řada titulů operního světa, právě dvacátého století, které dnes leží ladem. Nehrají se a volba naopak padá většinově na populární tituly devatenáctého století, bez nichž by patrně žánr opery dnes dosti znejistěl. Ale rád potvrzuji, že tyto úvahy setřela mnou viděná čtvrtá repríza dne 21. června. S divadelními prázdninami již doslova na dosah ruky. Mladý a umělecky ambiciózní baletní soubor v Plzni dostal slovo v interpretaci děl mistra francouzské impresionistické hudby po Claudu Debussym, tolik originálním Maurici Ravelovi. Jeho velmi populární díla La valse (1919) a Bolero (1928) charakterizují duch francouzské kultury, citlivý, vyjemnělý, s nenapodobitelným espritem. A samozřejmě, že právě svět impresionismu, tedy svět smyslových rozkoší, symbolistního snění, kouzel barev a zvuků, je přece pohybovému výrazu tolik blízký! V tomto stylovém světě, kde taneční výraz obsáhne více než sebevětší nuance slova, je snad až jeho parketa! Navíc ve velmi zajímavém, inspiračně bohatém choreografickém ztvárnění a režii Zdeňka Prokeše, na nápaditě projektované scéně Vladimíra Soukenky. Soubor baletu Divadla J. K. Tyla v Plzni je zřetelně schopný mladý ansámbl. To lze pozorovat i při jeho výrazných výstupech v operách. V La valse vynikli neobyčejně tvární umělci Jarmila Dycková a Petr Hos. Ale s nimi i Colombe Hays s Richardem Ševčíkem, či Nikola Pažoutová s Milanem Maláčem. V Boleru stáli v popředí choreografického ztvárnění Nela Mrázová s Milanem Maláčem. Ale opět, spolu s nimi dalších dvanáct baletních umělců, jejichž jména jsou uvedena v programu večera a vždy upřesněna v aktuálním obsazení na vývěskách.
Samozřejmě, že základním hudebním článkem je orchestr Divadla J. K. Tyla v Plzni, který hrál za řízení dirigenta Jiřího Štrunce. Postupnou gradaci u Bolera, tak podstatný a zdánlivě „jednoduchý“ výrazový prvek skladby, vystavěl dirigent na dané ploše od piana do plného forte s imponující jistotou. Druhá polovina večera byla již ryze koncertní produkcí. Carmina Burana tvoří de facto první část rozsáhlého triptychu scénického oratoria Trionfi. Byla provedena v roce 1936 a vykrystalizoval v ní typicky osobitý autorův sloh. V něm je zcela neoddělitelné slovo a tón! Orffem samým je tato symbióza nazývaná trefně prazákladem hudby vůbec. Pevný svazek slova a tónu, který je silný svojí nenucenou prostotou, a tím je i silně antiwagnerovský. Plně v duchu velkých vzorů tehdejší protiwagnerovské atmosféry v dílech Paula Hindemitha a Igora Stravinského. Orffovi doslova tryská rytmický ráz nekompromisně přímo z řeči. Slovo a tón se snaží být zcela podřízeny divadlu, divadelnímu efektu a dopadu na posluchače. V kantátě Carmina Burana je Carl Orff sám sobě textařem. Z hlediska použití rytmu a slova ani nelze jinak. V tom je hlavní význam Carla Orffa jako divadelního průkopníka, jedinečně originálního! Shodou okolností byla právě tato kantáta uvedena před týdnem na velkém festivalu Smetanova Litomyšl brněnskými umělci, o výborném koncertu jsem referoval zde. V Plzni byl tvůrcem interpretace orchestr Divadla J. K. Tyla na jevišti, s dirigentem Jiřím Štruncem. Operní sbor byl posílen smíšeným sborem Nová Česká píseň pod vedením sbormistra docenta Zdeňka Vimra. Vstup dětského sboru v Plzni zajistil Dětský sbor Základní umělecké školy Bedřicha Smetany (nacvičily Lucie Hoffmanová a Alena Tupá). A trio sólistů – Jiří Hájek, Jaroslav Březina a Radka Sehnoutková. Absolutorium červnového večera si vyzpíval výrazně posílený operní sbor, jakožto zjevně nejvýraznější složka interpretace díla. Rozšířený o koncertní sbor Nová Česká píseň a čítající tak úctyhodných osmdesát zpěváků. V prostoru malého auditoria divadla prokazoval sbor vyrovnaný zvuk, v dynamice až překvapivě úderná, plná fortissima. Ani v místech pianových se sbor nikde za hutným zvukem orchestru nevytrácel. Velmi kultivovaně a jednotně působila altová skupina, zejména v místě svého samostatného uplatnění. Sbormistr Zdeněk Vimr za léta své práce vybudoval ansámbl obdivuhodných kvalit mezi českými divadly. V záloze má zmíněný koncertní sbor, který dlouhodobě vede, a umí jím podle potřeby posílit stávající operní sbor. Jen připomenu, že sbor Nová Česká píseň založil a vedl kdysi na počátcích jeho historie přední český skladatel Zdeněk Lukáš!
Divadelní orchestr a celý aparát řídil s přehledem Jiří Štrunc. Snad jen nemusel tolik pouštět orchestr do robustních fortissim okamžitě v první části, kterými byl menší prostor divadla (oproti ideálnímu hradnímu nádvoří ve zmíněné Litomyšli) až předimenzován. Postupnějším vývojem dynamiky by ještě víc vynikla tektonika díla. Pro Orchestr opery Divadla J. K. Tyla, jak zní jeho název, je jistě výtečné, když je alespoň jednou za drahný čas „vytažen“ z operního orchestřiště na pódium. A v ten moment figuruje jako klasický koncertní symfonický orchestr.
Mezi sólisty vynikal tvárný, pružný hlasový projev Jiřího Hájka. Ve velice polohově obtížném barytonovém partu si vedl zejména po výrazové stránce velmi přesvědčivě. Trio sólistů doplnil tenorista Národního divadla v Praze Jaroslav Březina. Pro Plzeň může být zajímavé, že je absolventem pražské konzervatoře u bývalé legendy plzeňské opery, tenoristy Zdeňka Jankovského. Ten měl ale falzetový rejstřík, pokud si ho vybavím, přece jen scelenější v barvě tónů. Srozumitelněji řečeno, zvukově nebyl jeho falzet, zesílený dechem po voix mixte, od zvuku plné rezonance tak snadno rozpoznatelný. Jako jediná v triu reprezentovala soudobé, věru nepočetné kmenové sólisty opery Divadla J. K. Tyla lyrická sopranistka Radka Sehnoutková.
Co bylo zajímavé sledovat, bylo publikum. Operní publikum v Plzni bývá na reprízách oper dosti konzervativní a velmi šetří potleskem, zejména po jednotlivých dějstvích. Zde nikoli. Hned po Ravelových dílech, tedy baletní části, jsem publikum nepoznával. Vřelý potlesk byl znatelně výraznější, než bývám svědkem. Patrně zde byli přítomni nadšenci a fandové baletního souboru . Zřejmou sympatickou zainteresovanost mnoha posluchačů k výkonu baletních umělců jsem nemohl nevnímat! Podstatné ale je, že celý večer nalezl u publika vřelý ohlas. Takže mé úvodní, ryze dramaturgické pochybnosti, v úvodu naznačované, samo publikum vyvrátilo. Bylo zřejmé, že obdobně koncipované koncizní večery plzeňské publikum přijímá kladně. Pro plány dramaturgie divadla per futurum jistě zajímavé zjištění, včetně výborné návštěvnosti glosované čtvrté reprízy.+++
===
Hodnocení autora recenze: 85%
Maurice Ravel:
La valse
Maurice Ravel:
Bolero
Carl Orff:
Carmina Burana
Společný projekt opery (Carmina Burana – koncertní provedení) a baletu (La valse, Bolero) Divadla J. K. Tyla v Plzni
Dirigent: Jiří Štrunc
Režie a choreografie: Zdeněk Prokeš
Scéna: Vladimír Soukenka
Kostýmy: Josef Jelínek
Dramaturgie: Zbyněk Brabec
Sbormistr: Zdeněk Vimr
Balet Divadla J. K. Tyla
Orchestr Divadla J. K. Tyla
Sbor opery Divadla J. K. Tyla (sólo Miroslav Bartoš)
Sbor Nová Česká píseň
Dětský sbor Základní umělecké školy Bedřicha Smetany (sbormistryně Lucie Hofmanová a Alena Tupá)
Premiéra 8. června 2013 Velké divadlo Plzeň
(psáno z reprízy 21. 6. 2013)
La valse:
Tančí Jarmila Dycková – Petr Hos, Colombe Hays – Richard Ševčík, Nikola Pažoutová
Bolero:
Sóla tančí Nela Mrázová – Milan Maláč
Carmina Burana:
Radka Sehnoutková (soprán)
Jaroslav Březina (tenor)
Jiří Hájek (baryton)
Foto Pavel Křivánek
