Operní panorama Heleny Havlíkové (130)

– Operní premiéry našich divadel v sezoně 2013/14
– Kniha ke 100. výročí Divadla v Šárce 
– Inspirace na dny příští 
*** 

Operní premiéry našich divadel v sezoně 2013/14 

Základ našeho operního života stále tvoří z celosvětového hlediska mimořádně hustá síť deseti operních souborů. Je ovšem třeba si uvědomit, že operní dění v širším slova smyslu je u nás ještě mnohem bohatší a různorodější. Naší operní krajině dodávají pestrosti alternativní operní uskupení (Opera Diversa, Ensemble Damian), inscenace uměleckých škol, festivalové produkce (ať už s kompletními operami, nebo jinými vokálními žánry), přenosy opery do kin (v této sezoně bohužel pouze z Metropolitní opery a doufejme, že se najde kino, které po Biu Oko převezme evropské operní přenosy), ale i koncerty, včetně stále četnějších recitálů světových operních hvězd, nebo špičková provedení „staré“ hudby v druhém ročníku cyklu Hvězdy barokní opery.

Z dramaturgických plánů našich divadel na sezonu 2013/14 je zřejmé, že pokračuje a prohlubuje se diktát úspor, který ukládají divadlům zřizovatelé. Kultura je první na ráně – a jen ti skutečně osvícení si uvědomují negativní dopad takového šetření z dlouhodobého hlediska. K tomu Národními divadly v Praze, ale i v Brně otřásá zřizovateli nezvládnutá personální politika. Jakkoli se operní soubory nadále snaží snižujícím se dotacím čelit (aniž však uplatňují ve větší míře ve světě osvědčený systém koprodukcí nebo přebírání inscenace), počet premiér plánovaných na tuto sezonu oproti předchozím obdobím výrazně poklesl: zatímco v předchozích sezonách se pohyboval nad třicítkou, nyní klesl na dvacet šest.Paradoxně se na tomto poklesu nejvýrazněji podílí naše nejštědřeji subvencované divadlo – pražské Národní, jemuž zřizovatel, Ministerstvo kultury, dokonce státní dotace dále navyšuje. Redukce dramaturgického plánu novým vedením Národního divadla zrušením Veselé vdovy a Zouharovy Coronide v kombinaci s Purcellovou Didonou a Eneem bez náhrady je katastrofální výsledek marasmu, ve kterém se nyní potácí moloch naší první scény. Nová nastudování se scvrkla na pouhé dvě „velké“ premiéry souboru opery Národního divadla, jednu Státní opery, komorní inscenaci další novinky Aleše Březiny pro Soňu Červenou Toufar v Kolowratu, bez nového titulu pro Stavovské divadlo. Obsazení je známé pouze u Toufara s premiérou 18. září a u říjnového Boccanegry.

Jan Burian byl přitom jmenován ministryní kultury Alenou Hanákovou už na konci ledna 2013 a jeho vliv na dění Národního divadla ještě před srpnovým nástupem do funkce dokládá i to, že šéfa opery Rocca nechal odvolat v dubnu. Jedinou novou premiéru kromě Státní opery má u nás už pouze ústecké divadlo, jehož ředitel Miloš Formáček se programově hlásí k tradicionalismu.

Absence zveřejněného obsazení, v některých případech dokonce i inscenátorů, je chronický neduh našich operních divadel ve srovnání s běžnými standardy jinde. Že to jde, pokud má divadlo stabilní vedení s jasnou koncepcí, ukazuje Národní divadlo moravskoslezské s ředitelem Jiřím Nekvasilem – na jejich webových stránkách je sezona 2013/14 komplet.

Základní osu repertoáru u nás stále tvoří italské opery v této sezoně v čele s Puccinim, jehož Tosca bude nově uvedena v Ústí a v Budějovicích, kde převezmou loňské plzeňské nastudování Jana Buriana, Madamu Butterfly připravují v Opavě a Turandot v Olomouci. Podobně setrvale vévodí dramaturgickým plánům Verdi. Z jeho operní plejády se kromě Traviaty v Plzni, kde lze od režisérky Lindy Keprtové očekávat méně konvenční přístup, objeví i řidčeji uváděné tituly – Simone Boccanegra v pražském Národním divadle v režii Davida Pountneyho, Ernani v Ostravě (režie Marián Chudovský) a Falstaff v Olomouci. Další stálici operního repertoáru – Mascagniho Sedláka kavalíra v Budějovicích ozvláštní scénickou kantátou svého hudebního ředitele Maria de Rose s názvem Nyní a navždy. A po neznámém Donizettim sáhlo Brno, které pro české diváky „objeví“ jeho historické operní drama Maria di Rohan s tragickým milostným příběhem v době vlády Ludvíka XIII.Zatímco Verdi si i bez vazby na letošní výročí udržuje dlouhodobě čelné postavení mezi u nás frekventovanými operními skladateli, ani Wagnerovo jubileum nepodnítilo výrazněji zájem našich divadel o jeho opery. Po Lohengrinovi v loňské sezoně v Ostravě připravuje brněnská opera Bludného Holanďana v režii Romana Poláka a nastudování tohoto titulu v režii Martina Otavy obnoví také v Ústí. A z hlediska výročí ex post v lednu už bude jen ona jediná premiéra ve Státní opeře – Tannhäuser. Jiného německého romantika – Roberta Schumanna, který na rozdíl od Wagnera stihl dokončit pouze jedinou operu – Jenovéfu – uvedou v novodobé české premiéře v Ostravě.

I v návaznosti na loňskou sezonu se zdá, že se naše operní soubory začínají ve větší míře vracet k českému repertoáru. Zastoupeni budou nejen Smetana Prodanou nevěstou v Plzni a Čertovou stěnou v Ostravě, Antonín Dvořák Rusalkou v Liberci a Leoš Janáček Bystrouškou v Praze v režii Ondřeje Havelky, ale dokonce hned dvakrát Bohuslav Martinů: Vojáka a tanečnici uvedou v Plzni, Mirandolinu v Ostravě. A soudobou produkci budou reprezentovat alespoň dvě komorní novinky – v divadle Kolowrat už zmíněný Toufar Aleše Březiny o tak zvaném čihošťském zázraku a brněnská Reduta bude prostorem pro vokálně-instrumentální skladbu Alice in Bed mezinárodního týmu čtyř autorů Anny Daschkey (D), Markéty Dvořákové (CZ), Ivo Medka (CZ) a Sjarona Minailo (IZR, NL) s jakousi novodobou parafrází Alenky v říši divů.

Sezonu 2013/14 kompletuje z francouzského repertoáru Carmen (České Budějovice) a Hoffmannovy povídky, na jejichž náročné pěvecké party si chtějí troufnout v Plzni a v Liberci. Ruská opera je zastoupena pouze Čajkovského Oněginem (Opava). Překvapí malý podíl předromantických oper, z nichž se objeví pouze Mozartovy Così fan tutte v Opavě.
***

Kniha ke 100. výročí Divadla v Šárce

O prvním zářijovém nedělním odpoledni už po deváté, jak se stalo po skončení prázdnin už tradicí, putovaly do Šáreckého údolí tisíce diváků za operou, protože se zde uprostřed lesa hrála Prodaná nevěsta v provedení sólistů, orchestru a sboru opery Národního divadla v Praze – s Janou Šrejmou Kačírkovou jako Mařenkou, Alešem Brisceinem v roli Jeníka, Luďkem Vele jako Kecalem a Václavem Lemberkem coby Vaškem – to vše pod taktovkou Jana Chalupeckého.Letos se – opět s finančním přispěním Městské části Praha 6 – navíc dokonce podařilo vydat výpravnou knihu o tomto zajímavém divadelním „úkazu“. Autorky, Jana Divišová, Renée Nachtigallová a Taťána Součková, které stojí za nápadem i realizací obnovy tradice tohoto divadla, uceleně zachytily a se spoustou objevených obrazových i písemných dokumentů poutavě přiblížily historii přírodního Divadla v Šárce s jeho slávou, úpadkem i znovuzrozením od založení právě před sto lety. Tehdy při svých potulkách bizarní romantickou šáreckou krajinou basista Národního divadla Emil Pollert a muž mnoha talentů podnikatel Antonín Fencl objevili místo ke zbudování přírodního amfiteátru. Jejich podnikatelský záměr, v němž byly zastoupeny opery, činohry nebo opereta, byl i na dnešní poměry velkorysý – hlediště mohlo pojmout neuvěřitelných téměř deset tisíc sedících diváků a osm tisíc míst na stání. První světová válka úspěšný nástup přírodního divadla přerušila a plně obnovit se ho již nepodařilo; poslední představení se uskutečnilo v roce 1922.Mezi letními divadelními podniky pod širým nebem mají dnes operní představení v Šárce výlučné postavení: ke zpočátku až bláznivému nápadu Jany Divišové a Renée Nachtigallové za spolupráce Taťány Součkové – oživit zdejší původní přírodní divadlo, se přidala Městská části Prahy 6. Od roku 2005 tak byla na dávno zarostlé parcele nad Čertovým mlýnem obnovena tradice onoho obrovského amfiteátru. Během těch osmi zářijových víkendů posledních let sem za operou putovalo na devadesát tisíc lidí (což je více než 100x vyprodané Národní divadlo) – dozajista sen každého divadelního ředitele. Rekord až do letoška držel Dvořákův Jakobín v roce 2009 se čtrnácti tisícovkami diváků, u letošní Prodané nevěsty hovoří odhady o šestnáctitisícovém publiku.Těžko říci, nakolik bývá zájem publika o Prodanou nevěstu, Rusalku, Jakobína, Libuši, Dalibora či Hubičku podnícen tím, že vstup je zdarma, což je další výlučný rys tohoto podniku, nebo i velmi příhodně zvoleným termínem. Je až dojemné sledovat davy lidí, s kočárky, dětmi a psy, od těch nejmenších po ty věkovité o holích (pro méně pohyblivé je zajištěna doprava až na místo), jak si od zastávek veřejné dopravy vykračují natěšeně za operou, ti zasvěcenější půlhodinovou cestu zpestřují historkami z těchto operních „dobrodružství“ minulých let. Ostatně poznáte je neomylně podle výbavy, zahrnující deky a karimatky, protože vědí, že budou sedět zemi na strmém svahu mezi stromy. Překvapivý bývá zájem mladých, kteří na opeře v kamenných divadlech k vidění nebývají. A jistě by přijali i Janáčka, jehož Bystrouška se zdá být pro toto údolí jak stvořená. Taková produkce skýtá zážitky jiné a možná i komplexnější: účinek divadla je umocněn pobytem v přírodě a to, že výhledu na louku, která je v tu chvíli scénou, brání třeba vzrostlý smrk, že vás tlačí pod zadkem kořeny nebo že vedle vás pláče nebo se směje dítě, právě když Libuše věští budoucnost českého národa – to všechno dává opeře nový smysl, který je v „kamenném“ divadle nedosažitelný. 

***

Inspirace na dny příští

Antonín Dvořák: Mše D dur, op. 86 „Lužanská“. Gabriela Eibenová – soprán, Markéta Cukrová – alt, Václav Čížek – tenor, Roman Hoza – bas, Vladimír Roubal – varhany. Ensemble Inégal a dvanáctičlenný vokální ansámbl. Dirigent Adam Viktora. Provedení v rámci festivalu Dvořákova Praha, kaple zámku Lužany, neděle 8. září 2013 v 19.30 hodin.

Připravujeme ve spolupráci s Českým rozhlasem-Vltava
Zvukovou podobu zkrácené rozhlasové verze Operního panoramatu Heleny Havlíkové najdete zde

Foto Pavel Horník (Prodaná nevěsta v Šárce-2013), archiv