Operní panorama Heleny Havlíkové (144)

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Týden od 2. do 8. prosince 2013
– Čím se provinil Giovanni brněnské JAMU?
– Pocta slavným Čechům jako nabubřelá blamáž
– Tomáš Král a Jan Krejča jako balzám na duši i uši
– Puškinův Oněgin překvapivě jako Prokofjevův melodram
– Inspirace na dny příští
***

Čím se provinil Giovanni brněnské JAMU?

Zatímco pražská Hudební fakulta Akademie múzických umění a její katedra zpěvu a operní režie přes velkorysost svého sídla v Lichtenštejnském paláci strádá absencí divadelního prostoru pro tuto – podstatnou – část výuky, JAMU získala od podzimu roku 2012 novou divadelní scénu – moderní Divadlo na Orlí. Dle základních informací o divadle na webových stránkách jde o „hudebně-dramatickou laboratoř… špičkově vybavené pracoviště v oblasti jevištních technologií, to je především zvukových a světelných, které umožňují studentům připravovat se na profesionální kariéru v prostředí odpovídajícím současným světovým trendům. Slouží především studentskému hudebnímu divadlu, tedy opeře a muzikálu. Kulturnímu Brnu nabízí variabilní scénu mladého umění a k současné architektonické podobě města přispívá zástavbou proluky ještě z doby 2. světové války moderní budovou z ateliérů brněnských architektů Pavla Rady a Milana Raka.“ Nové divadlo je skutečně moderním multifunkčním prostorem nejen pro potřeby výuky, ale je pro Brno dalším obohacením kulturního života.

Po pozoruhodném nastudování Evropské turistiky Josefa Berga a alespoň režijně neotřelé Prodané nevěstě nejnovější premiéra JAMU se zkrácenou verzí Mozartova Dona Giovanniho ale nebyla ani laboratoří, ani moderní, ani vizitkou mladého umění a výsledků práce umělecké školy, které jsou vzdálené nejen současným „světovým“ uměleckým trendům, ale hlavně poctivému „tradičnímu“ uměleckému řemeslu. Premiéře chyběl solidní hudební základ: přes zkušenosti Pavla Šnajdra v brněnském Národním divadle a dirigováním operních a baletních inscenací v Plzni nebo ve Státní opeře a jeho působení v oblasti soudobé hudby, hudební nastudování „opery oper“ působilo při premiéře spíše jako jedna z prvních zkoušek, na které se hráči teprve učí zahrát správné noty, orientují se v intonaci, rytmu, technice, nedaří se jim souhra ani tempo a už vůbec ne dynamika nebo styl. Jsou-li toto výsledky výuky v předmětu orchestrální hra, který by měl patřit k těm stěžejním, protože většina studentů velmi pravděpodobně profesně zakotví jako hráči orchestru, pak je třeba se ptát, kde je chyba. Tím spíše, že podobně dopadl výkon orchestru posluchačů Hudební fakulty JAMU i minule u Smetanovy Prodané nevěsty. Kvalitní příprava umělců na profesní dráhu je bezesporu hlavním závazkem uměleckého školství – a je na pedagozích, aby studenty odpovědně připravili a ve finále rozhodli, zda takového Giovanniho „pustí“ na veřejnou (jakkoli „experimentální“) scénu – a že hudební nastudování je na úrovni, kterou JAMU může prezentovat výsledky své práce.

Marek Mokoš, pro kterého byla režie Dona Giovanniho jeho absolventskou prací, s výtvarnicí scény a kostýmů Ivanou Mikloškovou nastrojili sólisty do neslušivých soudobých kostýmů, jenže to k vyjádření současného pohledu na Giovanniho nestačí. Strohou tmavou scénu rámovanou dvoustupňovou arénou uprostřed doplnil kruh se zapuštěnou „skleněnou“ spirálou – režisér ovšem možnou asociaci se zákruty lidských osudů nijak nerozvíjel a spokojil se s barevným podsvěcováním kruhu. Podobně nápověď, že na začátku spuštěná veliká stříbřitá ruka „shůry“ s ukazováčkem napřaženým do středu kruhu by mohla být oním „nástrojem“, který řídí osudy Giovanniho a ostatních, vzala za své – ruka se opět zjevila až v samém závěru, beze změny.

Inscenátoři si vlastně nejsou příliš jisti, čím se tento „potrestaný prostopášník“ provinil a o čem je Mozartovo dramma giocoso. Hraje se po celou dobu ukrutně vážně a bez závěrečné „morality“ – Giovanni po té, kdy povečeřel z tácu umístěného na hrudi mrtvého komtura a popíjel z lahve, kterou si odkládal do komturova podpaží, se v závěru triumfálně vzpíná uprostřed kruhu – a v předsmrtných křečích se kupodivu zmítají všechny ostatní postavy. Včetně Leporella, který zde v červeném kostkovaném saku a buřinkou připomíná spíše nepovedeného dohazovače – bylo zřejmé, že si s takto pojatou rolí neví rady ani tak zkušený sólista, jakým je David Szendiuch, který přitom právě za Leporella získal v roce 2002 od olomouckého divadla v tamější inscenace vyznamenání za mimořádný umělecký výkon a který si absolutoriem JAMU po dvaceti letech úspěšného profesionálního působení dodatečně doplňuje vysokoškolský diplom. Uznání ovšem zaslouží i sólisté nejen ve svých absolventských výkonech – Roman Hoza jako seladon Don Giovanni, Jana Jelínková jako společenskými konvencemi svázaná Donna Anna oscilující mezi láskou a závistí vůči Giovannimu nebo Eva Štěrbová v roli koketní Zerliny, která nemá se vztahem k Giovannimu žádný větší problém a vrhá se i do eroticky choulostivých scén. I ostatní – Romana Jedličková jako fúrie Donna Elvíra, Kolja Černyšov v roli civilního Komtura, nebo Lukáš Hacek jako váhavý Don Ottavio – ti všichni předvedli profesionální kázeň při naplňování často svéhlavých hereckých nápadů režiséra, které zvládali zároveň se svými pěveckými party.

Hodnocení autorky: 55 %
***

Pocta slavným Čechům jako nabubřelá blamáž

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Mozart: Don Giovanni (JAMU Brno)

[Total: 28    Average: 3.1/5]

Vaše hodnocení - Pocta slavným Čechům (Art & Management Praha)

[Total: 8    Average: 1.4/5]

Vaše hodnocení - Dolcissimi sospiri (Barokní podvečery 2013)

[Total: 6    Average: 3.3/5]

Vaše hodnocení - Prokofjev: Oněgin (Mezinárodní festival koncertního melodramu 2013)

[Total: 7    Average: 3/5]

Související články


Napsat komentář