Operní panorama Heleny Havlíkové (145)

Helena Havlíková, 17.12.2013 0:00

Týden od 9. do 15. prosince 2013
– Loutkando Grando
– Nový Falstaff z Met
– Inspirace na dny příští
***

Loutkando Grando

Znovu a znovu se můžeme radovat a užívat si, kolik nejrůznějších podob může mít hudební divadlo. Jedním takovým milým životadárným oživením je i Loutkando Grando aneb Kouzelné hraní s barokní hudbou, které do svého VII. festivalového cyklu zařadil Ensemble Inégal.Tento hudební soubor se od roku 2000 pod vedením Adama Viktory specializuje na autentickou interpretaci hudby od renesance po současnost a vydobyl si mezinárodní renomé zejména při znovuobjevování hudby Jana Dismase Zelenky, ale zaskvěl se i Dvořákovou Lužanskou mší přímo v autentickém prostoru kaple Hlávkovy lužanské rezidence v předvečer zahájení letošního dvořákovského festivalu.

Pro tento dětský program se Ensemble Inégal spojil s Divadlem pod Šťastnou Hvězdou, což je divadelní soubor loutkoherců působících střídavě v Česku, Rusku, Estonsku a Švýcarsku, pod vedením čerkeského režiséra Jevgenye Ibragimova.

Premiéra Loutkanda se konala v rámci Strun podzimu v říjnu 2013 v divadle Minor, repríza se uskutečnila minulý týden ve vršovickém divadle Mana. Prostor s kapacitou odhadem pro tři stovky diváků byl plný dětí – školkových i odrostlejších, veselých i brečících, zaražených i odvážných – ale hlavně zvědavých a zvídavých, když se na konci nahrnuly na jeviště a opravdu chtěly vidět, jaké že to píšťaly ukrývají varhany a jakými labutími brky trsá klávesa cembala na strunu.

V režii Jevgenye Ibragimova a „moderování“ Adama Viktory, který stihl hrát i na varhany, hráči Ensemblu Inégal dětem představili prostřednictvím hudby Bassaniho, Bibera, Petrova, Pachelbela, Bacha, Gastoldiho nebo Zelenky hudební nástroje a jejich různé zvukové možnosti – a také způsob, jak „hudební řeč“ zaznamenat do notové osnovy. Bylo to skutečně půvabné „hraní s barokní hudbou“ a bezprostřední reakce dětského publika svědčily o tom, že inscenátoři se do „cílové skupiny“ trefili. Tato „lekce hudební výchovy“ byla podána na vysoké profesionální úrovni – nic nebylo „ošizeno“ a na své si přišli i dospělí.Je zřejmé, že se z uvádění nejrůznějších hudebně-divadelních nebo naopak divadelně-hudebních produkcí nebo dílen (či jak se dnes módně říká workshopů) pro děti, kdy nejsou jen pasivními konzumenty, ale mohou se i přímo zapojovat, se v poslední době stává trend. Můžeme ho vysledovat u více našich významných souborů nebo festivalů s umělci vysokých profesionálních kvalit včetně České filharmonie, FOK, PKF; dětský program má také festival Struny podzimu, jehož management letos převzal i vedení festivalu Dvořákova Praha, který také obohatil o dětský hudební a výtvarný den. I část programu festivalu Jarmily Novotné v Lítni byla určena dětem. Přímo dětské opeře se speciálně u nás už řadu let věnuje Jiřina Marková se svou Dětskou operou Praha a troufne si i na upravené klasické opery vedle skladeb, které pro tento soubor píší současní skladatelé, včetně například Zdeňka Svěráka a Jaroslava Uhlíře nebo Lukáše Hurníka. A k hudebnímu divadlu zabrousí ve svých divadelních produkcích občas i Dismanův dětský rozhlasový soubor. Určitě je takových aktivit u nás mnohem více a všichni by si zasloužili, aby byli za tyto aktivity pochváleni. Jisté je, že takové programy pro děti, jakým je Loutkando Grando, mají smysl a dík za ně.

Hodnocení autorky: 90 %
***

Falstaff z Met

Newyorská Metropolitní opera odvysílala na konci výročního roku Giuseppe Verdiho do kin celého světa nové nastudování jeho Falstaffa v nastudování Roberta Carsena. Tento režisér dnes bezesporu patří k těm, kteří posouvají inscenační podobu operního žánru, když umí pod zdánlivě nepravděpodobnými a schematickými příběhy, včetně barokních oper seria, odrývat životy a emoce v jejich košatosti a sdělnosti a najít originální uchopení témat – při úctyhodném respektu k partituře. Tentokrát však místo, aby Verdimu sloužil, skoro ho ignoroval a dal přednost povrchu před obsahem.

Opera, kterou Verdi impozantně završil své dílo, když ho ke zpracování Shakespearovy komedie v anglickém Windsoru z doby vlády Jindřicha IV. vyprovokoval libretista Arrigo Boito, zúročuje jeho skladatelské mistrovství i životní moudrost. Příběh obtloustlého poživačného milovníka a také „příživníka“ života, rytíře jakkoli již obstarožního, končí smířlivě a ponechává Falstaffovi přes všechny poklesky a zesměšnění rytířskou čest a lidskou důstojnost. Carsen přenesením děje o několik století blíže „dnešku“ – do padesátých let století minulého – snad jen poukázal na to, že kodex rytířské morálky je dnes stejně obstarožní a vlastně už bezobsažný. Verdiho lyrickou komedii namísto laskavého posmutnělého humoru převedl v chladně působící frašku –grotesku.

Inscenaci nepomohla ani (jistě velmi nákladná) scéna Paula Steinberga, která podobně jako Lepageho „stroj“ z nevydařeného Ringu poutala spíše technologickou náročností než divadelním účelem, když zahradu Fordova domu nahrazuje restaurace a salón ve Fordově domě veliká kuchyňská linka, na které mezi spoustou krabic a krabiček stojí i tranzistorák, ze kterého Alice pustí loutnový doprovod k Falstaffově galantnímu vyznání. Až přeplácané byly kostýmy ve stylu padesátých let Brigitte Reiffenstuel, kdy „kovbojský“ převlek pana Forda byl už za hranicí únosnosti, podobně jako se až za hranicí vkusu ocitly odporně špinavé a roztrhané Falstaffovy podvlékačky. Sotva uvěřit, že by tento vychloubačný, v jiných situacích tak vyšňořený Sir zůstával navlečený do takové „smrduté“ houmlesácké veteše.Smysl nového nastudování tak obhajovali sólisté a hlavně dirigent James Levine, kterému snad jeho invalidní křeslo, z něhož dirigoval, dodalo nejen novou tvůrčí energii, ale i z plátna kina bylo možno vycítit, jak se láskyplný vztah orchestru (i publika) k dirigentovi promítl pozitivně do atmosféry v hledišti i na jevišti.

Italský barytonista Ambrogio Maestri, kterého jsme mohli vidět již loni v březnu v přenosu Falstaffa z pařížské Opéra Bastille, se pro tuto roli snad narodil a nebýt režijních výstřelků (a doslova výstřelů, když po Pistolovi a Bardolfovi nesmyslně pálí z dvouhlavňovky) srostl by s Falstaffem dokonale. Je ošidné snažit se rozklíčovat práci zvukařů, ale v kině Aero zněly „reverenza“ paní Quickly (Stephanie Blythe) báječně temně – ale všechny notně kypré dámy (Alice Angely Meade, Meg Page Jennifer Johnson Cano) byly výborné „štěbetalky“ v náročných ansámblech a také jiskřivý soprán i„anorektická“ šíthlost Lisette Oropesy se hodily pro roli Nanette.. Přesvědčivěji než debutující Paolo Fanale, který jako její milý Fenton místo lehkého lyrického tenoru nutil až do příliš dramatické forze. Vcelku to ale bylo vyrovnané obsazení, které – nesené bezchybnou hrou dokonale sehraného orchestru – na rozdíl od místy až hloupé a nelogické režie, která šla Verdimu „proti srsti“, ospravedlnilo nové nastudování této poslední opery italského génia.

Hodnocení autorky: 70 %
***

Inspirace na dny příští

Georg Friedrich Händel: Mesiáš HWV 56. Roberta Mameli – soprán, Franziska Gottwald – alt, Eric Stoklossa – tenor, Tobias Berndt – bas. Collegium 1704 & Collegium Vocale 1704, dirigent Václav Luks. V rámci cyklu Hvězdy barokní opery. Rudolfinum, Dvořákova síň, úterý 17. prosince 19:30 hod.

Ensemble Inégal 2013
Loutkando Grando
aneb Kouzelné hraní s barokní hudbou
Gabriela Eibenová (zpěv)
Adam Viktora (varhany)
Lenka Torgersen, Adéla Štajnochrová (barokní housle)
Andreas Torgersen (barokní viola)
Helena Matyášová (barokní violoncello)
Jan Krejča (teorba)
Filip Dvořák (cembalo)
Dana Chroustová, Budlana Baldanova, Slava Zubkov (herci)
Režie: Evgeny Ibragimov
Světla: Johanna Mai
Zvuk: Nikolaj Jakimov
Scénografie a výroba loutek – Slava Zubkov
Divadlo pod Šťastnou Hvězdou
Ensemble Inégal
Premiéra 20. října 2013 Divadlo Minor Praha (v rámci festivalu Struny podzimu)
(psáno z koncertu 13. 12. 2013 Divadlo MANA Praha)

www.inegal.cz

***

Giuseppe Verdi:
Falstaff
Dirigent: James Levine
Režie: Robert Carsen
Scéna: Paul Steinberg
Kostýmy: Brigitte Reiffenstuel
Light design: Robert Carsen, Peter Van Praet
(koprodukce The Metropolitan Opera New York / Royal Opera House London / Teatro Alla Scala Miláno / The Canadian Opera Company Toronto / De Nederlandse Opera Amsterdam)
The Metropolitan Opera Orchestra and Chorus
Premiéra 6. prosince 2013 Metropolitan Opera House New York
(Met: Live in HD 14. 12. 2013)

Sir John Falstaff – Ambrogio Maestri
Alice Ford – Angela Meade
Ford – Franco Vassallo
Dame Quickly – Stephanie Blythe
Nannetta – Lisette Oropesa
Fenton – Paolo Fanale
Meg Page – Jennifer Johnson Cano
Dr. Cajus – Carlo Bosi
Bardolfo – Keith Jameson
Pistola – Christian Van Horn