Operní panorama Heleny Havlíkové (164)

Týden od 28. dubna do 4. května 2014
– Hoffmannovy povídky v Plzni jako příliš pestrý kabaret
– Absolventský koncert Jiřího Brücklera
– Inspirace na dny příští
***

Hoffmannovy povídky v Plzni jako příliš pestrý kabaret
Hoffmannovy povídky: v klasickém světovém operní repertoáru asi není bizarnější opera. Tímto – nedokončeným – dílem, které se dnes hraje v mnoha verzích, vybudoval geniální autor operet Jacques Offenbach konečně také operní pomník: sobě i Ernstu Theodoru Wilhelmu Hoffmannovi, v libretu značně stylizovanému německému romantikovi mnoha uměleckých talentů, průkopníkovi fantasy literatury s tématy ztráty identity, rozštěpení osobnosti, který inspiroval svým podivně mihotavým a matoucím třpytem řadu umělců.

Operní režisér Dominik Beneš, nedávný absolvent DAMU, který má ovšem zejména s plzeňským operním souborem mnohaleté zkušenosti jako asistent režie, tak dostal v Plzni po Smetanově Tajemství (premiéra 2012) další příležitost k samostatné práci. Hoffmannovy povídky se sledem tří vzpomínkových epizod o třech Hoffmannových podivných – a neúspěšných – láskách, rámovaný prologem a epilogem, respektive prvním a posledním pátým dějstvím Hoffmannova čekaní na zpěvačku Stellu, otevírají volný prostor pro divadelní vyjádření, ve kterém je zdánlivě dovoleno cokoli. Dominik Beneš s výtvarníkem scény Martinem Černým vsadil na princip kabaretu, revue s pestrým – a v kostýmech Zuzany Přidalové pestrobarevným – sledem čísel. Dosáhl tak sice barvité podívané, ale v tom neustálém hemžení, hopsání a natřásání se Hoffmannovy příběhy ztrácely bez propojení a pointy. Jakýmsi průvodcem Hoffmannovým životem je konferenciér ve fraku s hůlkou a cylindrem, který se v průběhu večera „ďábelsky“ převtěluje do Lindorfa, Coppélia, Miracla a Dapertuta, čtyřjediného muže, který vždy znovu a znovu zhatí Hoffmannova milostná vzplanutí. Basbarytonista David Szendiuch pěvecky i herecky přesně vystihl zlověstně tajemnou děsivost tohoto posla pekel a zároveň úlisnost vemlouvavého seladona.

Inscenace je zasazena do jediného základního prostoru – rozsáhlé Hoffmannovy knihovny, jejíž zadní stěna se otevírá pro historky s loutkou Olympií, nemocnou zpěvačkou Antonií a benátskou kurtizánou Guliettou – v Plzni zvolili nejčastěji uváděný sled dějství.

Rozervaný básník Hoffmann – v baretu a brýlích – připomínal spíše nesmělého věčného studenta než rozervaného básníka a blábolivého opilce s jeho nadějemi i úzkostmi, fantaziemi sráženými drsnou realitou. Valentin Prolat má dostatek zkušeností, aby si rozvrhl pěvecké síly pro tuto mimořádně rozsáhlou a náročnou roli, nenechal se silnou hrou orchestru vyprovokovat k forzi a vytěžil maximum ze svého měkčího útlejšího tenoru, ovšem s výrazným handicapem výšek.

Reprízu, kterou jsem viděla, neřídil autor hudebního nastudování Tomáš Brauner, ale druhý dirigent Jakub Zicha. Z hudebního tvaru sice sršela energie, ale často na úkor souhry a především větší plasticity a nuancí – i z tohoto důvodu by plzeňská verze Hoffmannových povídek, rozšířená oproti nejčastěji uváděné podobě, snesla seškrtání. Kontrasty jednotlivých částí navíc oslabila i jednotvárná dynamika mezi mezzoforte a forte. Na to nejvíce doplatilo prostřední dějství s Antonií, které i díky obsazení Ivanou Veberovou s pevným sopránem velkého objemu vyznělo dramatičtěji, než bývá u lyričtěji pojímané Antonie obvyklejší. A nasládlý sentiment její melodie v takovém podání postrádal kontrast k tercetu, ve kterém se Hoffmann, Miracle za asistence Antoniina otce Crespela v podání Jevhena Šokala „přetahují“ o život Antonie. Jana Sibera perlila koloratury i parodii mechanické loutky Olympie i poté, kdy ji režisér instaloval do proskleného boxu spuštěním z výšky. Těžko říci, nakolik odvážný korzetový kostým s odhalenými rameny, minisukní, síťovanými černými punčochami a koketním blyštivým minicylindříkem inspiroval Ivanu Šakovou k pojetí Giulietty jako opravdu ordinérní kypré kurtizány s vemlouvavě lísavým sopránem; i ona se na jevišti zjeví spuštěna jako akrobatka, která sedí v kruhu lemovaném stovkami barevných žárovek.

Pro mezzosopranistku Václavu Krejčí Houskovou byla role Múzy s andělskými křídly, která vrátí obří kyvadlo času a převtělí se do Hoffmannova průvodce Nicklausse, další velkou příležitostí, v níž uplatnila svůj velký talent, zvládnutou techniku barevného hlasu a umění přesvědčivě odstínit různé podoby Múzy, která dovedla „svého“ básníka ke slávě – ale i ke smrti. A z mladých talentů na sebe upozornil Josef Moravec, jehož zvučnému tenoru začínají být druhooborové role, zde Nathanael a vynálezce Spalanzani, „malé“ (a je v Plzni obsazen v následující operní premiéře v Prodané nevěstě do Jeníka). A protože i sbor zvládl při tom všem trdlování i svůj pěvecký part, je celkově pěvecké obsazení největší předností plzeňských Hoffmannových povídek.

Hodnocení autorky: 75 %

***

Absolventský koncert Jiřího Brücklera
Ačkoli byl pěvecký recitál barytonisty Jiřího Brücklera oficiálně jeho absolventským koncertem, kterým završuje svá studia na Hudební a taneční fakultě akademie múzických umění u Romana Janála, před zaplněnou Galerií HAMU se prezentoval jako sólista, který má už za sebou rozsáhlé divadelní zkušenosti. Jeho pěvecký talent se projevil již během studia na Pražské konzervatoři u Jiřího Kotouče, kdy hostoval ve Státní opeře. Své vlohy a schopnosti rozvíjel jako sólista v opeře v Liberci, v Brně, v Budějovicích, respektive na českokrumlovském Otáčivém hledišti tak, že je nyní jako třicetiletý už třetí sezonu sólistou Opery Národního divadla. A má už široký repertoár včetně takových rolí, jakými jsou Silvio v Leoncavallových Komediantech, Hrabě Almaviva nebo Papageno v Mozartových operách Figarova svatba a Kouzelná flétna nebo markýz z Posy ve Verdiho Donu Carlosovi. Právě tato role mu vynesla nominaci na cenu Thálie za rok 2013. Pro svůj absolventský koncert si Jiří Brückler zvolil ambiciózní repertoár, ve kterém zkombinoval písně s operními áriemi a hudbu různých stylů od basového sóla z Dettingenského Te Deum Georga Friedricha Händela přes Mozartovu koncertní árii Mentre ti lascio, o figlia po romantická díla, která na koncertě zastupoval v písních Petr Iljič Čajkovskij a v áriích Giuseppe Verdi: Brückler zařadil nejen smrt Rodriga, kterého má nazpívaného právě z uvedení ve Státní opeře a z něhož zařadil i slavný duet s Donem Carlosem È lui desso l’infante se svým tenorovým kolegou Martinem Šrejmou, ale i Monforta ze Sicilských nešpor. Českou tvorbu zastupoval komplet Dvořákových Biblických písní a vladařská árie Vladislava Krásný to cíl z Dalibora. To vše za empatického doprovodu Kataríny Bachmannové.

Hlavní předností Brücklerova pěveckého umění je objemný znělý barevný baryton, jehož kantabilitu se suverénní dechovou oporou dokáže rozvíjet v dlouhých obloucích frází. Může se přitom opřít o přesnou intonaci a srozumitelnou deklamaci. Jeho hlas se nese s takovou razancí, až se chvílemi zdálo, že mu je menší prostor galerie Lichtenštejnského paláce příliš těsný. Zatímco řada mladých adeptů zpěvu pracuje na zvýšení objemu svého hlasu a posílení dramatického výrazu, Jiří Brückler zatím ještě hledá způsob, jak svému projevu dodat komornější, lyričtější podobu, propracovanější dynamiku a prohloubení výrazu, což se týkalo zejména Biblických písní. Lze očekávat, že se Brückler s využitím své muzikality také zaměří na zřetelnější stylové odlišení – zejména Mozartova árie vyzněla na koncertě zatížena příliš velkooperně. Již nyní je však zřejmé, že v Jiřím Brücklerovi roste další z výrazných pěveckých talentů.

Hodnocení autorky: 85 %
***

Inspirace na dny příští
Ivo Medek, Markéta Dvořáková: Alice in bed. Hudební nastudování Ondrej Olos, režie a scéna Rocc, kostýmy Rocc a Miroslav Sabo, videoprojekce Lukáš Medek, dramaturg Tomáš Pilař a Pavel Petráněk. Tereza Merklová Kyzlinková (Alice 1), Gabriela Vermelho (Alice 2), Hana Škarková (soprán), Jan Mikušek (kontratenor), Marek Olbrzymek (tenor), David Nykl (bas), Otakar Blaha (Králíček). Premiéra 7. května 2014 v 19.00 hodin Divadlo Reduta Brno

Gioacchino Rossini: La cenerentola. Dirigent Fabio Luisi, režie Cesare Lievi. Joyce DiDonato (Angelina), Juan Diego Flórez (Don Ramiro), Pietro Spagnoli (Dandini), Alessandro Corbelli (Don Magnifico), Luca Pisaroni (Alidoro). Přímý přenos z Metropolitní opery do kin v České republice – sobota 10. května 2014 v 18.45 hodin
***

Jacques Offenbach:
Hoffmannovy povídky
Hudební nastudování: Tomáš Brauner
Dirigent: Jakub Zicha
Režie: Dominik Beneš
Scéna: Martin Černý
Kostýmy: Zuzana Přidalová
Světelný design: Martin Špetlík
Sbormistr: Zdeněk Vimr
Choreografie: Petra Parvoničová
Dramaturgie: Zbyněk Brabec
Orchestr, sbor opery a balet DJKT Plzeň
Premiéra 5. dubna 2014 Velké divadlo Plzeň
(psáno z reprízy 23. 4. 2014)

Hoffmann – Valentin Prolat
Olympia – Jana Sibera
Antonia – Ivana Veberová
Guilietta – Ivana Šaková
Múza / Nicklausse – Václava Krejčí Housková
Lindorf / Coppélius / Miracle / Dapertutto – David Szendiuch
Andrés / Cochenille / Franz / Pitichinaccio – Tomáš Kořínek
Matka – Jana Foff Tetourová
Nathanael / Spalanzani – Josef Moravec
Hermann / Schlémil – Josef Škarka
Luther / Crespel – Jevhen Šokalo

www.djkt-plzen.cz

***

Jiří Brückler – absolventský koncert HAMU.
Katarína Bachmannová (klavír)
27. dubna 2014 Galerie HAMU Praha

program:
Georg Friedrich Händel: Dettingen Te Deum HWV 283 – Dignare, o Domine
Antonín Dvořák: Biblické písně op. 99
Petr Iljič Čajkovskij – Písně – výběr (Salavěj op. 60 č. 4, Serenáda Dona Juana op. 38 č. 1 a Nět, toľko, kto znal op. 6 č. 6)
Wolfgang Amadeus Mozart: Menre ti lascio, o filia. Koncertní árie K 513
Bedřich Smetana: árie Vladislava V tak pozdní dobu…Krásný to cíl z opery Dalibor
Giuseppe Verdi:
– Árie Monforta In braccio alle dovizie z opery Sicilské nešpory
– Scéna a duet Dona Carlose a Rodriga È lui desso l’infante z opery Don Carlos
– Závěrečná scéna, smrt Rodriga Per me giuno… O, Carlo, ascolta

www.hamu.cz

Připravujeme ve spolupráci s Českým rozhlasem-Vltava
Zvukovou podobu zkrácené rozhlasové verze Operního panoramatu Heleny Havlíkové najdete zde

Foto Pavel Skřivánek, archiv