Operní panorama Heleny Havlíkové (166)

Týden od 12. do 18. května 2014
– Vlaštovka, která jaro nepřinesla
– Mladistvá ústecká Tosca
– Inspirace na dny příští
***

Vlaštovka, která jaro nepřinesla
Nové vedení Národního divadla v kompetenční hierarchii Jan Burian – ředitel Národního divadla, Silvie Hroncová – ředitelka Opery Národního divadla a Státní opery, Petr Kofroň – umělecký ředitel Opery Národního divadla a Státní opery a Martin Leginus – hudební ředitel Státní opery rozhodlo bezprostředně po svém nástupu v srpnu loňského roku zrušit původně plánovanou inscenaci Veselé vdovy Franze Lehára (dirigent Enrico Dovico, režie Martin Otava, scéna Ján Zavarský, kostýmy Dana Svobodová, choreografie Petr Jirsa). Přitom Státní opeře chybí rozsáhlejší kmenový repertoár, protože byly z předchozího období s Roccem v čele nově rozšířeného operního konglomerátu staženy inscenace Sedlák kavalír – Komedianti a Don Carlos, které za normálních okolností k divácky atraktivním patří. Úroveň jejich nastudování však byla natolik špatná, že lze takový krok nového vedení plně chápat – na rozdíl od velkorysé povznesenosti, kterou nové vedení projevilo nad obchodními aspekty svého působení. Ani slovutná Metropolitní opera neohrnuje nad operetou nos a pro příští sezonu přímých přenosů zařadila právě Veselou vdovu u vědomí toho, že právě tento repertoárový tahák už více než stovku let spolehlivě plní divadelní kasy po celém světě.

Aby měl soubor Státní opery po jediné inscenaci letošní sezony – lednovém Tannhäuserovi – alespoň nějakou další práci, bylo zařazeno koncertní uvedení Vlaštovky Giacoma Pucciniho.Srovnání s dobou, než ministerstvo kultury za Jana Bessera a Radka Zdráhala i Aleny Hanákové začalo na Národním divadle a Státní opeře páchat své nekompetentní pokusnictví s vlastními politickými cíli, na hony vzdálenými těm uměleckým, je redukce počtu nových nastudování více než povážlivá – z dřívějších pěti inscenací v Národním divadle a tří ve Státní opeře Praha klesla na pouhé dvě v Národním divadle (Simon Boccanegra a Příhody lišky Bystroušky), jednu ve Státní opeře (Tannhäuser) a jednu, nízkonákladovou, v Kolowratu (Toufar). Sloučený rozpočet obou dříve samostatných divadel ovšem takové snížení nevykázal.

Proč byla vybrána pro právě Vlaštovka, zdůvodnil Martin Leginus tím, že tato Pucciniho opera, podle jeho názoru nádherný operní klenot, v Praze ještě nezazněla a jemu se podařilo sestavit výborné obsazení. Motivy koncertního uvedení shrnul poněkud kontroverzně – Vlaštovka sice není natolik divácky atraktivní, nicméně má takovou nosnost, že obstojí i bez scénického uvedení, které by bylo pro repertoárové divadlo technicky náročné – a naše první scéna musí šetřit. Nastudování svěřil tento hudební ředitel, který z operního repertoáru ovšem dosud samostatně nastudoval pouze Gluckova Orfea se souborem Musica Aeterna, sobě.

Okolnosti tohoto rozhodnutí komentoval v září při představení sezony 2013/2014 umělecký ředitel Petr Kofroň: „Zrušených premiér je samozřejmě velká škoda, jednalo se o nesmírně zajímavé projekty, ale musíme si uvědomit, že většina z nich by byla filigránskou ozdobou na repertoáru perfektně fungujícího souboru. Naneštěstí Opera Národního divadla v současnosti tento parametr podle mého názoru nesplňuje a musíme tedy síly zaměřit jiným směrem.“

Operní ředitelka Silvie Hroncová argumentovala tím, že inscenace byla ze strany předchozího vedení zcela nepřipravená.

Podrobnější důvody zrušení Veselé vdovy viděné ze strany vedení Národního divadla i Martina Otavy, plánovaného režiséra této inscenace, nabízejí odpovědi na otázky Operního panoramatu v jeho další části.Pro koncertní uvádění oper bývají vybírána díla, která jsou v daném kontextu dramaturgicky výlučná a nemají repertoárový potenciál. Ale za situace, kdy má pražská opera dlouhodobé manko nejen české tvorby, ale i stěžejních děl zejména dvacátého století, není dramaturgická volba Vlaštovky ani průbojná, natož objevná. Je pravda, že Vlaštovka se u nás objevovala zřídka: v roce 1929 v Brně, v roce 1989 v Opavě a v roce 2008 v Ostravě; a připomenout je třeba i přenos Vlaštovky z Metropolitní opery do českých kin o rok později. Celkově však i u nás uvádění Pucciniho oper kopíruje fakt, že právě tento skladatel patří celosvětově k nejčastěji hraným. A pucciniovské prvenství u nás už dokázal objevitelsky využít Martin Otava, když v české premiéře uvedl v Divadle F. X. Šaldy scénicky jeho prvotinu Edgar, a to s úspěchem nejen v Liberci. Představení v Praze v rámci Opery 2011 mělo nejvyšší návštěvnost ze všech festivalových produkcí a získalo hned dvě ceny – kritiků i diváků.

Uvedení (navíc jen koncertní) Vlaštovky by snad dávalo smysl, pokud by je oprávnilo hudební nastudování a výkony sólistů – to se ale bohužel nestalo. Pucciniho opera o krásné kurtizáně, vydržované bohatým bankéřem, která dá na chvíli přednost lásce před bohatstvím, a o venkovském mladíkovi, který se do ženy v jeho společenském postavení nepřijatelné vášnivě zamiluje, nepostrádá Pucciniho mistrovskou hudební charakteristiku blýskavého frivolního světa Paříže Druhého císařství se spoustou operetně vylehčených, lehce sentimentálních árií a sofistikovaných ansámblů. Hudba elegantní i odlehčeně komická s mnoha rafinovanými a vtipnými citacemi a vzletnými tanečními čísly však v hudebním nastudování Martina Leginuse vyzněla těžkopádně, jakoby všechny noty měly stejný význam – bez ohledu na to, zda nesou melodii nebo jsou součástí doprovodu, jaké je jejich postavení a akcenty v rámci frází, v rámci sdělovaného obsahu, stavby celku i rozvrhu dynamiky. Šarm, grácii, nadýchanost i citové chvění Pucciniho hudby definitivně ubila stereotypní hřmotnost. Proti takové zvukové mase neměli ani sólisté ani sbor šanci se prosadit – ani kdyby měli objemné, plné, nosné a barevné hlasy, nutnou podmínku pro Pucciniho operní styl. To ale nebyl případ nikoho z obsazení. Slovenská sopranistka Eva Hornyáková má zatím útlejší „mozartovský“ hlas, než titulní role vyžaduje, a ve snaze přidat ve výškách na síle se její hlas naopak zužoval do ostrosti. Rozsáhlý part Magdy de Civry s nároky na znělost hlasu ve všech polohách zvládala s obtížemi a slyšitelnou únavou v závěru. Tenorista Luciano Mastro má sice italský pěvecký styl v krvi, ale dobu, kdy dokázal part vášnivě zamilovaného Ruggera Lastouca rozvinout s pravou intenzitou veristického sentimentu, využili v Ostravě a naše první scéna po šesti letech už jen paběrkovala. Třebaže Jana Sibera a Jaroslav Březina mají komediální talent, se kterým se jim podařilo alespoň okořenit role Lisette a Pruniera, subretní zvonivost sopránu Sibery a Březinova muzikalita na brilantnější pěvecké postižení těchto partů nestačily. Ostatní sólisté se nevymykali provoznímu průměru. Orchestr Státní opery osvědčil, že dokáže za všech okolností ctít dirigenta a spolehlivě reagovat na jeho gesta. Poloscénické uvedení na způsob aranžovací zkoušky v dekoracích z fundusu, při kterém sólisté a sbor mají v rukou své party, vlastně už jen podtrhlo zbytečnost celé akce. Provedení ve Státní opeře zůstalo jakousi elementární informativní přehrávkou méně známé Pucciniho opery a na rozdíl od inscenací v Ostravě i v Met příliš pádným důvodem, proč tento názor na Vlaštovku neměnit.

Věřme, že není cílem naší první scény, aby se Státní opera stala školícím ústavem pro dirigenta, který teprve sbírá první zkušenosti se samostatným hudebním nastudování.

Hodnocení autorky: 40 %

A na závěr této části ještě slibované odpovědi na otázky týkající se zrušení plánované inscenace Veselá vdova.

Jaký byl důvod zrušení původně plánované nové inscenace Veselé vdovy ve Státní opeře a kdy došlo k tomuto rozhodnutí?

Národní divadlo prostřednictvím vedoucího marketingu a PR Opery Národního divadla a Státní opery Juraje Gerberyho: Nové umělecké vedení Opery Národního divadla a Státní opery v srpnu 2013 rozhodlo, že nebude pokračovat v přípravě inscenace operety Franze Lehára Veselá vdova a plně se soustředí na premiéru opery Richarda Wagnera Tannhäuser, přípravu operní sezony 2014/2015 a především na koncepční změny v rámci přípravy a realizace již předložené Koncepce transformace Národního divadla. S operetním žánrem prezentovaném ve vysoké umělecké kvalitě se každopádně do budoucna ve Státní opeře počítá. V sezoně 2014/2015 nabídne Státní opera čtyři premiéry – Salome, Mefistofeles, Perníková chaloupka a Macbeth.

V jaké fázi příprav byla inscenace ve chvíli zrušení (režijní koncepce, návrhy scény a kostýmů, výroba dekorací a kostýmů, obsazení, inscenační verze, překlad apod.)?

Režisér Martin Otava: Dne 22. května 2013 od 10 hodin v budově byla předinscenační porada za účasti šéfa opery, dramaturga, marketingového oddělení a pracovníků výroby dekorací a kostýmů. Na této přediscenační poradě jsme jako tým (Otava, Zavarský, Svobodová) předali návrhy kostýmů a scény. Před tím jsem přednesl režijní koncepci, prošel veškeré přestavby a konkrétní řešení scén, včetně požadavků na nábytek. Rovněž jsem sdělil, jaké jsou škrty, a také dirigentem Dovicem odsouhlasenou změnu ve finále operety, kam jsem vložil po číslu “ritan-turi” opakování čísla “ženy, ženy”. Byl učiněn zápis, že inscenace je ve stavu, kdy není třeba dalších inscenačních porad ani explikace, že je třeba v srpnu udělat už jen jedinou předávačku, na níž budou dořešeny některé technické detaily. Já předal rovněž panu Roccovi CD s přeloženou a upravenou prózou, protože pan ředitel Burian po nástupu na místo ředitele byl názoru, že je lepší Vdovu hrát česky a ne v originále. Proto jsem udělal překlad a úpravu z německého originálu speciálně pro inscenaci ve Státní opeře.

Jaké smlouvy k Veselé vdově mělo Národní divadlo uzavřené před zrušením titulu a jak se s nasmlouvanými závazky vypořádalo?

Juraj Gerbery: V souvislosti s přípravou inscenace operety Franze Lehára Veselá vdova vynaložilo Národní divadlo náklady ve výši osmdesát dva tisíc korun, které zahrnují zálohy členům inscenačního týmu a hodnotu opce v případě realizace projektu do sezony 2015/2016. Celkový rozpočet na realizaci premiéry (bez nákladů na reprízy) předpokládal náklady ve výši 3,484 milionů korun.

Martin Otava: Vím jen, že oba výtvarníci smlouvu neměli, ale nové vedení, paní Silvie Hroncová, se s nimi finančně vyrovnala. Se mnou byla řádně uzavřena smlouva, podepsaná 21. února 2013. Nedílnou přílohu tvoří i přesný rozpis zkoušek. Na základě podepsané smlouvy jsem odřekl nabídku režie Viléma Tella v Grand opeře Wichita ve Spojených státech, kde jsem již v minulosti inscenoval Netopýra, Maškarní ples s Christinou Vasilevou a Fausta a Markétku s Samuelem Rameym), protože obě premiéry se křížily. Rozhodl jsem se upřednostnit Státní operu. Plán zkoušek je v příloze stejně tak jako návrh obsazení. Byl kladen důraz na to, aby bylo využito co nejvíce vlastních sólistů z obou divadel, což jsem s Jaroslavem Kyzlinkem, který obsazení připravoval spolu se mnou, naprosto respektoval. Na počátku festivalu Smetanova Litomyšl 2013 mi zavolal pan ředitel Jan Burian s tím, že Petr Kofroň nemá rád operety a že Vdovu definitivně ruší. Když jsem mu sdělil, že je vše hotovo a moje práce z šedesáti procent také, řekl, že mi v září zavolá a že se domluvíme na nějak reciprocitě. Nikdo se neozval. V polovině ledna 2014 jsem se tedy zeptal pana Petra Kofroně, kdy a jak se se mnou Národní divadlo vypořádá. Zeptal se mě: „Kdy umřeš?“ Na to jsem odpověděl, že nežertuju a že Národní divadlo mělo dostatek času, aby mne samo kontaktovalo a věc napravilo. Slíbil, že si to rozmyslí. Po dalších třech měsících jsem se tedy zeptal v polovině dubna pana ředitele osobně. Řekl, že to zváží a dá vědět. Je konec května a nikdo se opět neozval.

Jaký byl rozpočet Veselé vdovy ve srovnání s jinými inscenacemi Národního divadla, resp. Státní opery v posledních letech – Boccanegra, Tannhäuser, Bystrouška, Orfeus, Dvě vdovy, Olimpiade, Jakobín, Čarokraj, Gloriana, Komedianti – Sedlák kavalír, Don Giovanni a byla by bývala Veselá vdova finančně náročná provozně (hosté)?

Juraj Gerbery: Náklady na vznik operních inscenací představují v období posledních dvou let výše jeden a půl až pět a půl milionu korun. Tyto náklady zahrnují honoráře realizačního týmu, výrobu dekorací a kostýmů, cestovné a ubytování hostů, náklady výkonných umělců spojené s nastudováním, pronájem zkušebních prostor mimo zázemí Národního divadla, překlady, pronájem notového materiálu, výrobu programů či propagaci. Náklady na koncerty v posledních dvou letech dosahovaly sto padesát až pět set tisíc korun.

Martin Otava: V mé smlouvě je napsáno, že na scénu, kostýmy, rekvizity a masky je celkem jeden milion čtyři sta tisíc korun včetně DPH. K tomu sedm a půl tisíce hodin na šití kostýmů a dva tisíce sedm set hodin na výrobu scény. Po prohlédnutí návrhů konstatoval šéf výroby Národního divadla, že bychom se měli do zadání vejít a že když na podlahu použijeme dle mého návrhu pozinkované desky z fundusu (z inscenace Státní opery Bohéma), bude to bez problémů.

Děkuji oběma stranám za vyjádření.
***

Mladistvá ústecká Tosca
Třebaže ústecká opera, která bojuje s návštěvností, vyšla svému publiku vstříc Toskou, jedním z nejhranějších titulů světového operního repertoáru, na páteční premiéře 16. května 2014 plno nebylo. Škoda, protože se podařilo vytvořit inscenaci, která přesáhla obvyklý standard ve dvou aspektech – režijním přístupem a obsazením titulní představitelky. Tomáš Pilař, který se u nás začíná prosazovat koncepčně promyšlenými a výtvarně neotřelými režiemi při respektu k partituře (Verdiho Síla osudu v Liberci, Martinů Voják a tanečnice v Plzni nebo Ištvánova Kráska a zvíře v brněnském Divadle na Orlí), si našel klíč i k titulu, který se takovému „zacházení“ vzpírá: do prostoru a času ale i hudebního určení a timingu situací je velmi přesně a realisticky ukotven. Pilař tuto realistickou vrstvu respektoval prostřednictvím kostýmů, když věrně zachoval časovou i společenskou danost příběhu, který Victorien Sardou a podle něj i Pucciniho a jeho libretisté Luigi Illica a Giuseppe Giacosa zasadili do Říma a roku 1800, ba dokonce datovali přesně odpolednem, večerem a brzkým ránem 17. a 18. června v době, kdy po bitvě u Marenga napoleonská vojska a italské osvobozenecké hnutí získávaly znovu moc nad papežským státem, který mezi tím ovládl neapolský král Ferdinand IV. a nastolil policejní teror pod vedením barona Scarpii. Právě to je správná dimenze pro zkušeného výtvarníka Josefa Jelínka, který navrhl kostýmy ve stylu druhého roka v robách slavné zpěvačky Florie Tosky se zvýšeným pasem, vlečkou i diadémem a ve zdobném bohatě vyšívaném fraku i vestě a fiží na náprsence včetně paruky pro barona Scarpiu a jeho suitu v kontrastu s jednoduchým oblečením volnomyšlenkářského umělce Cavarodossiho. A tento styl se odrazil i v reliéfu, který ozvláštnil stěny i podlahu jeviště. Scénu tvoří prázdný prostor sevřený pouze třemi stěnami s otvory pro dveře, rudě polstrované pro druhé dějství a bíle pro popravu, který doplnily pouze pro druhé dějství u Scarpii v paláci Farnese stůl a křeslo. Zadní stěnu horizontálně „prořezávala“ dramaticky klikatá linie, která pro třetí dějství v Andělském hradu po vyzdvižení horní části stěny tvořila ostré hrany hradeb, odkud Toska skokem ukončí svůj život. Na živosti dodali inscenaci také tanečníci, kteří nahradili v kostele Sant’Andrea obraz, který maluje Cavaradossi, sochu Madony i anděla.

Na tomto základu pak mohl Pilař pomocí různobarevných a různorodě tvarovaných světel, dýmu a hereckých akcí rozehrát střety prudkých vášní – lásky i žárlivosti, přátelství i nenávisti. Až do karikatury vyhrotil role Scarpiových nohsledů jako shrbených patolízalů svého chlebodárce, kteří ale vůči ostatním s přičinlivou horlivostí uplatňují svoji moc. V Pilařově přístupu je čitelná inspirace poetikou Roberta Wilsona, kterou ale přímočařeji váže na příběh. A zatím také nemá ani respekt a bohužel v současných ústeckých podmínkách ani možnosti, které si jeho americký vzor svým renomé a až pedantsky důsledným lpěním na detailech do nejvyšší preciznosti vybudoval. Pilařovy záměry tak bylo třeba mnohdy spíše odhadovat, protože koordinace osvětlovačů a rozmístění sólistů na scéně fungovala jen přibližně. Přesto se mu podařilo vytvořit Tosku jako velké hudební drama, na kterém se svým nastudováním podílel i dirigent Miloš Formáček, pod jehož taktovkou hrál orchestr s plným nasazením.

Je s podivem, že sopranistka Luisa Albertová zatím u nás nedostala více příležitostí. Tato absolventka studijních programů zpěv pod vedením Rotrauda Hansmanna a hudebně dramatické herectví Didiera von Orlowsky a Uweho Theimera na vídeňské Universität für Musik und darstellende Kunst může stavět na barevném objemném sopránu, muzikalitě i umění rozvrhnout si pěvecké síly, aby tak dramatickou roli jako Tosca, která je při jejím mládí zatím na hranici jejího oboru, obsáhla. Rozumně ji nepojala jako exaltovanou hysterickou divu, ale spíše jako mladou ženu, která touží si i v tak hraničních podmínkách, do kterých se dostala, uchovat svou lásku. Nikolaj Višňakov takové „lidštější“ pojetí nesdílel a založil stejně jako své jiné role i Cavaradossiho na síle svého zvučného tenoru s jistými výškami, ale bez plastičtějšího odstínění. A Nikolaj Někrasov na premiéře postrádal charisma, kterým jindy dokáže s plnou intenzitou obdařit role ďábelských zloduchů typu Scarpii. Hodnocení autorky: 75 %
***

Inspirace na dny příští
Pražské jaro – Collegium Marianum, Jana Semerádová – umělecký vedoucí, Damien Guillon – kontratenor, Daniel Johannsen – tenor, Tomáš Král – baryton. Jan Dismas Zelenka: Lamentationes Jeremiæ prophetæ, ZWV 53. Emauzské opatství, úterý 20. května 2014 ve 20:00 hodin.

Pražské jaro – Les Arts Florissants. Claudio Monteverdi: Concerto: Settimo libro dei madrigali. Dvořákova síň Rudolfina, neděle 25. května 2014 ve 20:00 hodin.

***
Giacomo Puccini:
La rondine (Vlaštovka)
(koncertní provedení)
Dirigent: Martin Leginus
Sbormistr: Adolf Melichar
Dramaturgie: Jitka Slavíková
Asistent režie, scéna, choreografie: Petr Jirsa
Světelný design: Hynek Dörner
Orchestr Státní opery
Koncertní mistr: Štěpán Kaniak
Šárka Knížetová (klavír)
Světlana Janová (celesta)
Sbor Státní opery
Premiéra 14. května 2014 Státní opera Praha

Magda de Civry – Eva Hornyáková
Ruggero Lastouc – Luciano Mastro 
Lisette – Jana Sibera
Prunier – Jaroslav Březina
Rambaldo Fernandez – Zdeněk Plech
Yvette / Georgette – Gabrijela Ubavić
Bianca / Gabrielle – Yukiko Šrejmová Kinjo
Suzy / Lolette – Jana Horáková Levicová
Gobin / Mladík / Adolfo – Jan Ondráček
Périchaud / Rabonnier / Majordomus / Crébillon – Ivo Hrachovec

www.narodni-divadlo.cz
***

Giacomo Puccini:
Tosca
Dirigent: Miloš Formáček
Režie: Tomáš Pilař
Scéna a kostýmy: Josef Jelínek
Sbor, balet a orchestr Severočeského divadla
Premiéra 16. května 2014 Severočeské divadlo Ústí nad Labem

Floria Tosca – Luisa Albrecht (alt. Valeriya Vaygant)
Mario Cavaradossi – Nikolaj Višňakov (alt. Miroslav Dvorský)
Baron Scarpia – Nikolaj Někrasov
Cesare Angelotti – Serguei Nikitine (alt. Pavel Švingr)
Spoletta – Tomáš Christian Brázda
Kostelník – Petr Matuszek (alt. Serguei Nikitine)
Sciarrone – Martin Matoušek (alt. Radek Krejčí)
Pasáček – Anna Klamo
Žalářník – Andrey Styrkul

www.operabalet.cz

Připravujeme ve spolupráci s Českým rozhlasem-Vltava
Zvukovou podobu zkrácené rozhlasové verze Operního panoramatu Heleny Havlíkové najdete zde

Foto Hana Smejkalová, SD Ústí nad Labem