Operní panorama Heleny Havlíkové (172)

Týden od 23. do 29. června 2014
NODO – New Opera Days Ostrava – Dny nové opery Ostrava
– Rozšifrované intimní deníky ztrácejí své kouzlo
– Smolkova–Adámkova hudba řeči
– Steinová je Steinová je Steinová
– No no miya
– Opera in statu nascendi
– Hledání témat
– Spřízněni volbou
Inspirace na dny příští
***

NODO – New Opera Days Ostrava – Dny nové opery Ostrava
Málokterému soudobému opernímu skladateli se podařilo navázat na odkaz klasické opery (nebo se proti němu vymezit) natolik přesvědčivě, aby se jeho dílo stalo trvalou součástí repertoáru kamenných operních divadel – podstatným kritériem (vedle zvládnutého řemesla) je totiž divácká obliba nového díla. Je to svým způsobem začarovaný kruh – těžko lze diváky přesvědčovat, že i soudobé opeře lze důvěřovat, když možnosti se s novou operou seznámit jsou minimální. Do uvádění operních novinek soudobých skladatelů se naše „kamenná“ divadla (na rozdíl od těch studiových) zrovna nehrnou – za poslední tři sezony se výsady zařazení opery současného českého skladatele do repertoáru stálých divadel u nás dostalo Ivanovićovu Čarokraji v Národním divadle (2012), Francově Válce s mloky ve Státní opeře Praha (2013), Pololáníkově Noci plné světel v Olomouci (2013), Březinovu Toufarovi (2013) a Alice in bed Ivo Medka a Markéty Dvořákové v Brně (2014). I osvícení operní ředitelé si troufnou zařadit na repertoár soudobou operu jen po důkladném „obložení“ takového titulu diváckými tutovkami s rizikem, že při velké dřině s přípravou takové inscenace nová opera nezaplní hlediště a počet repríz bývá minimální. Soudobé opery se tak uplatňují zpravidla jen na alternativních scénách s vyhraněnou poetikou a skladatelem jako členem tvůrčího týmu. Nebo na festivalech.

Jsou ovšem výjimky – opera Zítra se bude… Aleše Březiny a Jiřího Nekvasila o soudním procesu s Miladou Horákovou dosáhla od premiéry v roce 2008 na scéně Kolowratu pražského Národního divadla osmdesátky repríz doma i v zahraničí. O takovém úspěchu se většině nových oper může jen zdát.

Národní divadlo moravskoslezské se v posledních letech vyprofilovalo nejen kvalitou svých „normálních“ operních inscenací, ale svou dramaturgií naznačuje směry, kterými by se vývoj repertoárového divadla v jednadvacátém století mohl úspěšně ubírat, aniž by ztratilo svou „tradiční“ diváckou obec – a dokonce přitahuje k opeře i mladé diváky. Je to výsledek úsilí Jiřího Nekvasila, který se prosazování soudobých oper věnuje systematicky a dlouhodobě od začátku své kariéry podle pozice, kterou zastává. Nejprve s Danielem Dvořákem rozčeřili stojaté operní vody avantgardní Operou Furore s příznačným podtitulem Opera, která nebrzdí. Pak coby šéf Státní opery a posléze Opery pražského Národního divadla ctil a rozvinul poslání naší první scény o takzvané Bušení do železné opony alespoň s poloscénickým uvedením desítky novinek před železnou oponou Stavovského divadla. A nyní – coby ředitel Národního divadla moravskoslezského – spojil své síly se skladatelem, dirigentem a flétnistou Petrem Kotíkem. Jeho Ostravské centrum nové hudby zviditelňuje severomoravskou metropoli prostřednictvím soudobé tvorby i její interpretace už více než deset let způsobem, který nemá obdoby ani v Praze. Výsledkem Nekvasilovy a Kotíkovy „umanutosti“ a synergie byl již druhý ročník bienále NODO – New Opera Days Ostrava – Dny nové opery Ostrava, se třemi světovými, jednou evropskou a jednou českou premiérou ve čtyřech dnech. Taková tvůrčí laboratoř, která zkoumá možnost dnešní opery, je v dnešní době ojedinělý a mimořádný počin blížící se zázraku.
***

Rozšifrované intimní deníky ztrácejí své kouzlo
Letošní ročník festivalu zahájila v Divadle Jiřího Myrona opera Bernharda Langa (1957) Rej – Re:igen podle stejnojmenné hry Rakušana Arthura Schnitzlera (1862–1931) na libreto Michaela Sturmingera. Opera měla premiéru letos v dubnu na Festivalu SWR ve Schwetzingenu, takže šlo o čerstvou novinku. Schnitzlerova hra z roku 1897 byla ve své době kvůli své explicitně vyjádřené sexualitě provokativně skandální a cenzurou opakovaně zakazovaná. Obsahuje sled deseti dialogů mužů a žen různých společenských vrstev vždy před pohlavním aktem a po něm. Schnitzler, sám vyhlášený sukničkář, zredukoval lásku na pouhý pudový pohlavní akt, svého druhu „zboží“ a záměrně rezignoval na obsahy, které lásce dávají rozměr duchovní.

Svým způsobem se nabízí příměr s dešifrovanými intimními deníky Karla Hynka Máchy, které vedle „vznešeného“ vzepětí lásky v Máji vyjevují banalitu skutečného milostného života básníka. Schnitzler právě tuto triviální povahu sexuálního konání popsal s krutě drsným odstupem jako věčně se opakující koloběh pudového nutkání, který je zcela nezávislý na tom, zda jeho aktéry jsou lidé služební nebo panující, bohatí nebo chudí, muži nebo ženy.

Právě repetitivnost milostného aktu zaujala autory opery Rej (Reigen můžeme přeložit také jako kolo). Opakující se transformace stejného motivu rakouský skladatel Bernhard Lang zhudebnil ve shodě se Schnitzlerovým viděním světa a s hudebními charakteristikami sociálního postavení jednotlivých postav od „polozpívané“ hantýrky po melodicky bohaté „árie“ při schopnosti postihnout podstatu posunů a proměn hudebního výrazu dvacátého a dvacátého prvního století.

Skandálnost prvního provedení Reje byla ilustrována (nadbytečně) krátkou akcí kopulačních pohybů nahého páru na jevišti na začátku inscenace a explicitní nahota už (naštěstí) nepokračovala. Na scéně byla rozestavena asi dvacítka monitorů, na nichž souběžně běžel černobílý film. Z hlediště se nedal identifikovat děj, ale připomínal filmy „pro pamětníky“ a patrně odkazoval na dobu vzniku Schnitzlerova Reje. Na židlích z různých stylových období je rozesazeno sedm herců, kteří postupně (někteří v alternacích) vytvoří páry tak, že nový člen páru po skončení obrazu pokračuje v „repetici“ s dalším partnerem v pořadí Prostitutka + Policista -> Služebná -> Mladý muž -> Mladá žena -> Manžel -> Školačka -> Autor -> Herečka ->Soukromník ->Prostitutka. Vznikla tak nesmlouvavě přehledná struktura AB – BC – CD a tak dále s uzavřením kruhu zpět k A v závěrečném obrazu. Milostné akty se odehrávají na přenosné matraci – jejich „konzumace“ je signalizována ostrým zeleným světlem zářivek, které jsou v půlkruhu zavěšeny nízko nad podlahou jeviště.

Třebaže dnes skandálnost Schnitzlerova textu dávno vyprchala, Robert Lang vystihl banalitu opakování, vyjádřeného až řezavě znějícím clusterem, k němuž desetkrát za sebou dospějí jednotlivé dvojice s postupnými výměnami partnerů. Do jejich dialogů před a po se výrazně prolínalo také téma míjení, což vyvolávalo pocit nemožnosti opravdu komunikovat, marnosti, smutku, osamocenosti.

Ostravskou bandu, mezinárodní orchestr specializovaný na soudobou hudbu, suverénně řídil Rolf Gupta, dirigent s bohatou mezinárodní symfonickou i operní zkušeností. K dispozici měl velmi vyrovnaný tým sólistů (s mikroporty), kteří typově i hlasově přesně odpovídali charakteristikám postav od stydlivé školačky přes žárlivého sobeckého manžela, loudící prostitutku po exaltovanou hysterickou herečku, kterou v erupcích koloratur ztvárnil kontratenorista ve vyzývavě přiléhavých stříbřitých šatech.Hodnocení autorky: 75 %
***

Smolkova–Adámkova hudba řeči
Druhý večer bienále patřil v Divadle Antonína Dvořáka světové premiéře opery, kterou si u Martina Smolky (1959) festival přímo objednal. Její víceznačný název Sezname, otevři se! lehce provokoval svou víceznačností, která se vyjevuje postupně. Kdo čekal návaznost na Nagano, Smolkovu operu o triumfu českých hokejistů na olympijských hrách v roce 1998, kterou uvedlo v roce 2003 s úspěchem Národní divadlo, toho hned první „takty“ vyvedly z omylu. Martina Smolku, který od počátku tíhnul k hudební avantgardě (spoluzakládal soubor Agon), přitahovaly experimentální hudební nástroje, náhodné a nezvyklé zvuky, které vkomponovával do svých skladeb jako svého druhu „zvukové fotografie“.

Na druhém ročníku NODO se stalo dobrým zvykem, že půl hodiny před začátkem představení se diváci, kteří o to mají zájem, mohou setkat s tvůrci a inscenátory. Avšak ani Smolka, ani Jiří Adámek (1977), libretista, režisér a zakladatel divadelní skupiny Boca Loca Lab, toho o povaze společného díla mnoho neprozradili nad rámec toho, že zdrojem inspirace pro ně byly knihy Umberta Eca, zvláště Bludiště seznamů, Jorgeho Luise Borgese a Itala Calvina. Výsledek označili jako „mluvenou ne/operu“, kde se prakticky nezpívá a zpěv je jen výlučnou ozdobou a šperkem.

Ukázalo se, že taková žánrová specifikace vyjadřuje pouze prakticistně vnějškovou podobu díla, ve kterém je „zpěvu“ a „opery“ vrchovatě. Do hlediště vkráčely čtyři postavy – dvě dívky a dva muži skupiny Boca Loca Lab (Vendula Holičková, Bára Mišíková, Daniel Šváb a Pavol Smolarik) – s nabílenými tvářemi a vlasy skrytými pod šátky. Jednotně oděni v obřadním slavnostním černém rouchu s vyztuženými vepředu rozevřenými suknicemi sahajícími jako krovky až po zem se obřadně, úspornými stylizovanými pohyby přesunuli na prázdné jeviště pod čtyři rozsvícené reflektory. Scénu „vykrajovaly“ nejprve pouze efektní světelné změny reflektorů, vystřídané barevnými proměnami horizontu, pomalou projekcí jakési bílé změti a posléze desítkami tyčí různých délek a tloušťky zavěšených z provaziště. Smolka své postavy nazval „mluvci“ a už tento novotvar v sobě absorbuje konotaci ke slovu „zpěváci“. Na způsob voicebandu nebo melodramu si začali pohrávat s rytmem, tempem, melodií, dynamikou i akcenty vět, zvukomalebností a významy slov i jejich útržků a sevření rtů (slyšitelného díky mikroportům) z nejrůznějších vtipně se prostupujících seznamů – řeckou abecedou počínaje přes solmizační slabiky, jména slavných panovníků, oper, po přípony chemického názvosloví, názvy intervalů, středověký seznam andělů, měrné jednotky… Deklamovali nekonečné seznamy slov, předmětů, pocitů, živočichů, rostlin, nerostů, pohádek a her, států a měst – společně působili zvukově jako dokonale sehrané kvarteto toho nejpodmanivějšího nástroje, jakým je lidský hlas. Některé sekvence – útržky jejich seznamů byly až rozpustile veselé (například citace zvukomalebných mnemotechnických pomůcek pro zapamatování morseovky), jiné navozovaly atmosféru modliteb nějakého tajemného obřadu nebo litanie – u každého jistě asociovaly něco odlišného podle osobní zkušenosti podobně jako proud volných asociací, užívaný psychoanalytiky k průniku do podvědomí.

Nad tímto hemžením slov a zvuků se rozklenul hlas kontratenoristy Jana Mikuška, který dnes ve svém oboru patří u nás k těm nejlepším. Zjevil se jako tajemný velekněz snad orientálního řádu, oděný v bílé a zlaté, nehybný, jakoby přibitý s rozpaženýma rukama na bílém kruhovém terči – vskutku působil jako podivuhodný šperk. Později přešoupal jeviště na horizontu v bílém fraku na starých běžkách nebo přešel jeviště pozpátku s potápěčskými brýlemi, šnorchlem a ploutvemi. Hledat pro tyto bizarní výstupy významy se musí pokusit každý sám. Subtilní struktura Smolkou a Adámkem hledané – mapované cesty nepůsobila ale svévolně v dělení do pěti částí, v nichž na Seznamy a Ryby navazovalo Zrcadlení s citacemi z věhlasného Borgesova Alefu, Poutníci – s citacemi Calvinových Neviditelných měst, až po Ecovo Foucaultovo kyvadlo. Opera vyústí v pianissimu do mysteria nehybnosti s jemně humornou tečkou jeho zmizení, vyjádřeného do hloubky se propadávajícím glissandem na citoslovci fí. „Když na to přijde, je možno skrze seznamy zahlédnout hlubinu nekonečna,“ vystihli v programu autoři záměr, který se jim podařilo naplnit. Důležitými prvky významových asociací a proměn emocí jsou v této opeře ticho jako kontrast zvukového chaosu a mikrointervaly, které vyvolávají zvláštní neurčitost.

Převážná většina textů je v češtině – a inscenace je v podání Boca Loca Lab oslavou češtiny a jejího komunikačního, myšlenkového, zkušenostního i emočního potenciálu. Je otázka, nakolik současně přináší i omezení – představit si „překlad“ Seznamu do jiného jazyka sice lze, ale už by to byla „jiná ne/opera“, protože v překladu by se „ztratilo“ příliš mnoho významů a asociací, které pro rodilého mluvčího naskakují automaticky (podle míry jeho vzdělání a zkušenosti). Také humor spojený s rodným jazykem je asi nepřenosný – a Seznam si s humorem, který je dostupný jen „rodákům“, pohrává skvěle. Totéž ovšem platí i „opačně“. Málokdo z nás četl Eca, Borgese nebo Calvina v originále – a „překlad“ je vždy jen pokusem o více či méně zdařilou transkripci jinojazyčné zkušenosti, která se často s originálem nepřekrývá zcela (a někdy ho i přesahuje, protože čeština dokáže vyjádřit i podoby slov, jejichž české významy jsou v jiných jazycích jen obtížně dostupné).

Mediálním partnerem NODO byl Český rozhlas a stanice Vltava premiéru vysílala v přímém přenosu. Bylo zajímavé si tento záznam dodatečně poslechnout a posoudit, nakolik se projeví „ochuzení“ inscenace o její esteticky/výtvarně i režijně a herecky výraznou scénickou podobu. Kupodivu „pouhý“ zvukový záznam Seznam nijak neochudil a přinesl plnohodnotný posluchačský zážitek, srovnatelný s tím z divadla – ba možná z hudebního hlediska ještě intenzivnější, protože více vynikly finesy Smolkovy a Adámkovy partitury a bylo možno se na hudební provedení více soustředit. V tom je kouzlo rozhlasu, že vizualizaci musí obstarat posluchačova fantazie, a právě v případě Smolkovy inscenace teprve intenzivní, vizuálními vjemy „nerušený“ poslech umožnil proniknout do hloubky rafinované hudební struktury.Těžko se dohadovat, kam cesta Smolky a Adámka povede a který „seznam“ bude ten příští – podstatné je, že putují a o svém putování vydávají inspirativní zprávy. Jen je škoda, že takto unikátní inscenace nemá šanci stát se stabilní součástí divadelního repertoáru – už jen proto, že je vázána na jedinečné společenství kumštýřů, které lze jen těžko vpravit do mantinelů repertoárového provozu. V orchestřišti bylo tentokrát nabito – Ostravská banda, vedená skvěle dirigentem Ondřejem Vrabcem, byla výrazně rozšířena a v orchestřišti byl umístěn i smíšený sbor Canticum Ostrava, vedený Jurijem Galatenkem. Výkon členů skupiny Boca Loca Lab, kteří prakticky nepřetržitě po celých sedmdesát minut délky opery mluvili, hovořili, rozmlouvali, vykládali, vemlouvali se, šeptali, šuškali, zpívali i prozpěvovali, skučeli, kvíleli, pokřikovali, huhlali, vrčeli, kničeli…, zaslouží nejvyšší obdiv, už jen z hlediska zapamatování si té přehršle slov – především ale pro způsob, jak s řečí, její melodií a významy jazyka pracovali a s jazykem si pohrávali.

Ukázky ze Smolkovy opery Sezname, otevři se! si můžete poslechnout zde:
[mp3:https://operaplus.cz/wp-content/uploads/2014/07/Smolka_Sezname_1_Prerie.mp3]
[mp3:https://operaplus.cz/wp-content/uploads/2014/07/Smolka_Sezname_2_Zaver_mysterium_nehybnosti.mp3]

Hodnocení autorky: 95 %
***

Steinová je Steinová je Steinová
V pátek 27. června přišla v Divadle Jiřího Myrona na řadu další světová premiéra opery, která vznikla na objednávku festivalu – Mistrovská díla (s podtitulem Téměř přednáška) Čechoameričana Petra Kotíka. Libreto napsal Petr Kotík s Michaelem Rauem (též režisérem ostravské inscenace) podle textu Gertrudy Steinové Co to jsou mistrovská díla a proč je jich tak málo. Hodinová komorní opera byla uvedena bez přestávky v anglickém originále s českými titulky.Skladatel, dirigent a flétnista Petr Kotík (1942) je pozoruhodná postava mezinárodní hudební scény – v roce 1970 odešel do Spojených států, kde se postupně prosadil jako hráč i dirigent (dirigoval například premiéru Atlas Eclipticalis Johna Cage). V roce 2001 zorganizoval první bienále Ostravských dnů, v roce 2005 založil pro potřeby festivalu mezinárodní komorní orchestr pro soudobou hudbu Ostravská banda a v roce 2012 stál spolu s Jiřím Nekvasilem u zrodu NODO. Jeho rozsáhlé aktivity tvůrčí i organizační mu vynesly mezinárodní renomé osobnosti, která přináší soudobé hudbě nové impulzy.

Třebaže má Petr Kotík s lidskými hlasy skladatelskou zkušenost (právě na texty Gertrudy Steinové už zkomponoval až hypnotizující šestihodinové vokální dílo Many Many Women), jde v tomto případě o jeho první operu. Poněkud záhadně znějící podtitul „Téměř přednáška“ odkazuje na přednášku americko-francouzské literátky Gertrudy Steinové (1878–1946), kterou neproslavila ani tolik hloubka jejích filozofujících úvah, ale její pařížský bohémský salón, kam docházeli nejzajímavější umělci počátku dvacátého století – a hlavně lesbický vztah s Alicí B. Toklasovou, který podnítil její milostnou poezii.

Otázky Steinové – zda a nakolik je pro vznik nadčasového mistrovského díla podmínkou, aby tvůrce překonal svou identitu, jsou jistě zajímavé a z různých úhlů nazírání nad nimi uvažovala řada tvůrců – umělců i filozofů. Nakolik je ale dílo spjato s „identitou“ umělce (což Steinová docela vtipně popisuje tak, že „vás pozná váš psík“) je tázání, na které si každý tvůrce asi odpovídá po svém (a jinak). Pes, který byl na horizontu scény voděn na vodítku, se ke Steinové (ve skvělém podání sopranistky Kamaly Sankaram, která sama je mimo jiné i operní skladatelkou) coby své paničce nehlásil, „nepoznal“ ji – to by mohlo znamenat, že Steinová se přiblížila podstatě mistrovského díla (alespoň jak ji chápe ona) – nebo to nebyl její pes.

Jednoduchá scéna je tvořena třemi zdmi pokojíku, kde Steinová přemítá o svém tématu – od mluveného projevu přechází do zpěvu a zase zpět k mluvě v dialogu s houslistkou (vynikající Pauline Kim Harris) nebo hobojistou, které doplňuje sada bubnů a dřev. V pokojíku jsou tři křesla, stolek a knihovnička. V průběhu opery se objeví tři muži (tenorista Marty Coyle, barytonista Jeffrey Gavett a basista Adrian Rosas) v oblecích s kravatami a s klobouky na hlavách – aby se Steinové úvahami souhlasili nebo s ní polemizovali. Některé teze Steinové přednášky jsou promítány anglicky v různých grafických úpravách písma na zadní horizont.

Petr Kotík, který své dílo také sám dirigoval, je bezesporu renomovaný skladatel, ale pro svou první operu si vybral až příliš obtížné téma. Zhudebnění Steinové úvah ve formě opery naráží na problém nedivadelnosti – nedramatičnosti předlohy a i přes pokus režiséra Michaela Raua inscenaci oživit scénou, kdy Steinová je záludnostmi svých úvah přivedena k výbuchu ničivého vzteku z bezmoci dobrat se „řešení“, se „šustění papíru“ předlohy nepodařilo transformovat do plnokrevné opery.

Je řada příkladů, kdy hudební zpracování povýšilo literární předlohu – v tomto případě se tomu tak ale nestalo a „přednáška“ převážila nad divadlem. Dílo i jeho inscenace brala zvolené téma příliš „vážně“, přitom přítomnost psíka naznačovala, že ho šlo pojednat i s humorem a větším nadhledem. Hodnocení autorky: 60 %
***

No no miya
Po Kotíkově opeře ještě ten večer následovala evropská premiéra opery No no miya Rudolfa Komorouse. Zatímco Kotík a Smolka ve svých operách rezignovali na příběh, Komorouse pro operu z roku 1988 (premiéra v kanadském Vancouveru) inspirovala hra japonského divadla Nó. Sám si napsal i libreto volně podle hry japonského divadla Nó Nonomija Zeami Motokija ze čtrnáctého, resp. patnáctého století.Děj vychází z legendy o paní Rokudžó, která se po smrti svého manžela, prince, zamilovala do jeho mnohem mladšího nevlastního bratra, Zářivého prince Genži, a prožila s ním vášnivý milostný vztah, který se jí ale nepodařilo udržet. Zoufalství ze zlomeného srdce pronásleduje paní Rokudžó i po smrti a její duch, který způsobí i zabití Genžiho manželky, se na místo posledního setkání s milencem každoročně vrací. O tři století později se její duch setká s potulným budhistickým mnichem (Jeffrey Gavett), prosí ho, aby se za ni modlil. Vysvobodí ji ve finále opery Tanečník, který dramatickým tancem prolomí prokletí paní Rokudžó a konečně přinese její duši pokoj.

Komorous ve své hudbě necituje japonskou hudební idiomatiku, ale použil evropské kompoziční postupy včetně až líbivých melodií s jednoduchým akordickým doprovodem a orchestrem s celou rodinou příčných fléten od pikoly po basovou, saxofonem, basklarinetem, bicími, klavírem a pouze dvěma smyčcovými nástroji – houslemi a violoncellem. Komorousovo poetické kultivované zhudebnění starodávné tajemné legendy o krásné paní Rokudžó ve skvělém provedení sopranistky Katalin Károlyi se zapojením pětičlenného chóru (Canticum Ostrava pod vedením Jurije Galatenka) a rozsáhlými instrumentálními plochami pro taneční vrstvu opery není prvoplánovým propojením východní tradice a západní operní formy nebo snad (malicherným) svárem, která z nich „je lepší“, ale přiznáním, že tyto dva světy jsou odlišné a přitom vzájemně srozumitelné.

Opera má Preludium, Část I., Mezihru, Část II. a Závěr. Mezihra je použita jako svého druhu „zcizující“ prvek pro souhrnné odvyprávění a objasnění příběhu. Vypravěč (Josef Kaluža), jakýsi estrádní „šantala“, sedí v první řadě hlediště v saku, a když svůj výstup ukončí a povstane, ukáže se, že nemá kalhoty, ale jen pruhované trenky (patrně pro odlehčení jinak pochmurného příběhu).

Účinek křehkého komorního příběhu povýšila režie Jiřího Nekvasila: posadil diváky na jeviště, odkud sledovali labyrint příběhu a úvah jeho protagonistů v „dálavě“ řad hlediště divadla Jiřího Myrona skrze soustředěný taneční výkon Po-Ju Lina v choreografii Lucie Burešové inspirované japonskými pohybovými kánony. Pomalé obřadné pohyby do půl pasu nahého tanečníka v červené skládané suknici, v ruce s vějířem, střídaly prudké pohybové erupce.Hodnocení autorky: 70 %
***

Opera in statu nascendi
V sobotu 28. června bienále uzavřela další, třetí opera, která vznikla na objednávku festivalu – Setkání – Encounter  teprve třiadvacetileté čínské skladatelky Mojiao Wang, provedená v ostravském multižánrovém centru současného umění Cooltour. Světové premiéře předcházelo setkání tvůrců a inscenátorů s publikem, které velmi instruktivně dalo nahlédnout do procesu vzniku opery. Půvabným oživením bylo, že čínština byla tlumočena do angličtiny a ta do češtiny a zase naopak, podle toho, jak který účastník besedy který jazyk ovládal. Mojiao Wang (1982) je studentkou třetího ročníku skladby na Manhattan School of Music a zajímá se o nejrůznější druhy hudby, včetně rocku a jazzu. Účastnila se už Ostravských dnů 2013 svou skladbou Singing about Love pro vokální kvartet a kvartet bicích nástrojů. Vedení festivalu svým talentem zaujala natolik, že jí nabídli kompozici nové opery – téma si mohla vybrat. Mojiao Wang hledala vhodného libretistu, ale nebyla spokojena, nakonec se obrátila na svého otce, básníka a současně podnikatele, zda by jí libreto nenapsal. Na vlastní kompozici pak Mojiao zbývaly tři měsíce. Poslední noty, škrty a úpravy dopisovala ještě v den premiéry. Režie, na kterou zbývalo šibeničních několik dnů, se statečně ujala Xinsin Tang, režisérka čínského Velkého národního divadla (kde nastudovala mnoho klasických evropských oper).

Téměř paradoxně – ač je Moajio Wang ze skladatelů letošního ročníku NODO nejmladší, její opera byla vlastně nejtradičnější. Je to moralita s průhlednou „detektivní“ zápletkou: Mark (Marty Coyle) a Jane (Hyun Yi Kim) se před deseti lety seznámili při turistické návštěvě Tibetu, vášnivě se zamilovali a vzali – postupně však jejich vztah vychladl a nastoupilo odcizení. Nedostatky svého emočního života si Mark kompenzoval internetovými chaty, kde vystupoval jako Divokej pardál – odpověděla mu žena s nickem Karibská kráska a oba se do sebe přes internet zamilovali a rozhodli se sejít v tibetské Lhase. Poměrně brzy divák pochopí, že se ve Lhase po deseti letech opět sejdou dnešní manželé, jen s jinými „identitami“. To se i stane a toto odhalení vzájemné nevěry vyvolá zásadní krizi manželství, kdy partneři si nejsou jisti, zda ještě mohou doufat v další šanci na pokračování vztahu. Katarzi a naději přinese Tibeťan Lobsang Dambar (Adrian Rosas), který jim poví svůj příběh věrné lásky, kdy jeho milovaná žena a dcerka zahynuly při zemětřesení a on se ujal tří děvčátek, které zemětřesení připravilo o rodiče. Síla jeho lásky dá Markovi a Jane „druhou šanci“ – zda ji ale ještě dokážou využít, zůstane (naštěstí) nedořečeno.

Je třeba ocenit práci režisérky Xinxin Tang, že během několika dnů dokázala dát inscenaci sevřenou srozumitelnou podobu, která se neutopila v banalitě telenovel a dokázala dojmout.

Debata před premiérou, vedená v čínštině, angličtině a češtině asi nejpřesněji postihla svou povahou i hudební styly a zkušenosti, které mladá čínská skladatelka s evropským hudebním školením uplatnila. Hodnocení autorky: 50 %
***

Hledání témat
Letošní ročník NODO byl výborným průhledem do stavu, možností a také omezení nové opery. Ukazuje se, že „téma“, které dnešního autora zaujme a pocítí potřebu ho zhudebnit, je stejně významné jako způsob – forma, kterou ho zhudební. Klasická opera zpravidla přinášela „příběh“ – a publikum napříč staletími příběhy miluje. Z toho úhlu pohledu letošní bienále přineslo dva příběhy – Komorousovu No no miya a Setkání Moiiao Wang. Povšimneme si, že libreta těchto oper, vycházející z východní kulturní tradice, sice nekončí „happy endem“ ve stylu třeba evropské barokní opery, ale přinášejí „mravní ponaučení“ s odkazem na vůli bohů nebo přítomnost vyšší instance, osudu, jemuž jsme podřízeni. Ve finále tyto příběhy přinášejí katarzi – a naději, ne sice prvoplánovou idylu, ale rozhodně převažuje pozitivní přitakání možnosti „druhé šance“, smíření a dosažení klidu duše.

Témata „západních“ libret takovou katarzi a naději nepřinášejí – Langův Rej není o lásce, ale pouhé pudovosti, Kotíkova Mistrovská díla se utápějí v sebestředném mudrování o povaze tvorby Gertrudy Steinové. Tematicky se vymyká Smolkova ne/opera Sezname otevři se, která dichotomii „příběhu“ a „artefaktu“ řeší velmi originálním pokusem obojí pohled propojit – z představených projektů asi nejzajímavěji naznačila možnosti směřování nové opery.

Letošní bienále ale také odhalilo limity nové opery – třebaže (nebo právě proto, že) jde o komorní obsazení a krátká, zhruba hodinová trvání, prakticky všechny inscenace jsou nepřenosné do běžného operního repertoáru kamenných divadel. Jistě se výborně uplatní na festivalech, ale všechny jsou natolik výlučné a vázány na unikátní společenství hudebníků – divadelníků, kteří se na festivalu podíleli, že si lze jen obtížně představit, že v této kvalitě (která je podstatnou podmínkou) by je mohla s vlastními soubory provozovat naše kamenná divadla.
***

Spřízněni volbou
Během čtyř dnů festivalu Dny nové opery Ostrava se v pěti produkcích na třech scénách vystřídala snad stovka umělců, převážně mladých lidí z nejrůznějších zemí světa, spřízněných zájmem o hledání možností soudobého výrazu a formy hudebního divadla, zvláště opery. Společným rysem tohoto volného mezinárodního společenství je vysoká profesionální kvalita – ať již inscenátorů, sólistů, sboru nebo muzikantů. Dále pak flexibilita a zápal pro věc – a ochota pracovat i v nestandardních podmínkách (například zkoušet i dvanáct hodin denně) – a oddanost svému „řemeslu“. Z hlediska profesionálních kvalit všechny představené inscenace snesly vysoká měřítka a jistě by obstály na festivalech kdekoli na světě. Právem Petr Kotík ve svém závěrečném projevu na závěr festivalu řekl, že Dny nové opery Ostrava jsou unikátní už tím, že podobný festival nové opery nikde na světě v takovém rozsahu neexistuje, a vyzdvihl skutečnost, kterou si doma (bez znalostí mezinárodního hudebního provozu) málokdo uvědomuje – ve světě zdaleka není běžné, aby město velikosti Ostravy poskytovalo svým obyvatelům tolik a tak kvalitních kulturních akcí a disponovalo vlastním kamenným divadlem a filharmonií.

Druhý ročník ostravského bienále se vydařil. Jen je škoda, že takto jedinečný festival nepřipoutal větší pozornost managementů našich operních divadel, ale i kritiků. Hlediště bývalo obsazeno většinou tak ze dvou třetin, ale v publiku převažovali mladí lidé, což svědčí o schopnosti ostravských divadelníků přitáhnout k opeře mladou generaci – takto postupuje dobrý hospodář, který myslí na budoucí sklizeň. Je třeba vyzvednout tuto roli dobrých hospodářů, kteří nadstandardním osobním nasazením letošní sklizeň připravili – bez spojení entuziasmu Jiřího Nekvasila a Petra Kotíka a podpory zejména města Ostravy a Moravskoslezského kraje by tento unikátní festival nové opery nevznikl.
***

Inspirace na dny příští
Giuseppe Verdi: La Traviata. Dirigent Constantine Orbelian. Dinara Alieva (soprán), Michaela Kapustová (mezzosoprán), Stanislava Jirků (alt), Francesco Demuro (tenor), Václav Lemberk (tenor), Vasily Ladyuk (baryton), Ivo Hrachovec (basbaryton), Aleš Hendrych (bas), František Zahradníček (bas). Český národní symfonický orchestr, Smíšený sbor Českého národního symfonického orchestru. Smetanova síň Obecního domu, čtvrtek 3. července 2014 v 19.00 hodin.

Smetanova Litomyšl:
– Gustav Mahler: Symfonie č. 2 c moll Vzkříšení. Dirigent Ondrej Lenárd. Eva Hornyáková (soprán), Terézia Kružliaková (mezzosoprán). Symfonický orchestr Českého rozhlasu. Český filharmonický sbor Brno, sbormistr Petr Fiala. Litomyšl, II. zámecké nádvoří, pátek 4. července 2014 v 19.30 hodin.

– Georg Friedrich Händel: Mesiáš. Dirigent Vojtěch Spurný. Gabriela Eibenová (soprán), Markéta Cukrová (mezzosoprán), Václav Čížek (tenor), Roman Janál (bas). Český filharmonický sbor Brno, sbormistr Petr Fiala, Čeští komorní sólisté Brno, umělecký vedoucí Ivan Matyáš. Litomyšl, Piaristický chrám Nalezení sv. Kříže, sobota 5. července v 16.00 hodin.

– Galakoncert – návštěva ve „Scale“. Dirigent Alessandro Ferrari. Na programu mimo jiné Giacomo Puccini (Tosca, Madama Butterfly, La boheme, Turandot, Gianni Schicchi), Pietro Mascagni (Cavalleria rusticana), Ruggiero Leoncavallo (Komedianti – Pagliacci), Giuseppe Verdi (La traviata, Il trovatore). Oksana Dyka (soprán), Stefano Secco (tenor), Vincenzo Taormina (baryton), PKF – Prague Philharmonia. Litomyšl, II. zámecké nádvoří, sobota 5. července v 20.30 hodin.
***

2. bienále festivalu NODO 2014 – Dny nové opery Ostrava/New Opera Days Ostrava
Bernhard Lang:
Re:igen
(Rej)
Dirigent: Rolf Gupta
Režie a scéna: Georges Delnon
Kostýmy: Claudia Irro
Video: Yvonne Mohr
Světlo: Wolfgang Philipp
Ostravská banda
(koprodukce NODO 2014 – Dny nové opery Ostrava/New Opera Days Ostrava / Schwetzinger SWR Festspiele)
Premiéra 25. června 2014 Divadlo Jiřího Myrona Ostrava

Prostitutka – Almerija Delic (mezzosoprán)
Policista – Cornel Frey (tenor)
Služebná / Školačka – Lydia Brotherton (soprán)
Mladý muž / Herečka – Alin Deleanu (kontratenor)
Mladá paní – Amélie Saadia (mezzosoprán)
Manžel / Soukromník – Kai-Uwe Fahnert (baryton)
Spisovatel – Lasse Penttinen (tenor)
***

Martin Smolka:
Sezname, otevři se!
Dirigent: Ondřej Vrabec
Režie a spoluautor: Jiří Adámek
Scéna: Ivana Kanhäuserová
Ostravská banda
Canticum Ostrava
Sbormistr: Jurij Galatenko
Boca Loca Lab
Premiéra 26. června 2014 Divadlo Antonína Dvořáka Ostrava

Jan Mikušek (kontratenor)
Mluvci: Vendula Holičková, Bára Mišíková, Pavol Smolárik, Daniel Šváb
***

Petr Kotík:
Mistrovská díla
Dirigent: Petr Kotík
Scénická realizace: Michael Rau
Pauline Kim Harris (housle )
Členové Ostravské bandy
Premiéra 27. června 2014 Divadlo Jiřího Myrona Ostrava

Kamala Sankaram (soprán)
Marty Coyle (tenor)
Jeffrey Gavett (baryton)
Adrian Rosas (bas)
***

Rudolf Komorous:
No No Miya
Scénická realizace: Jiří Nekvasil, David Bazika
Choreografie: Lucie Burešová
Ostravská banda
Canticum Ostrava
Sbormistr: Jurij Galatenko
Premiéra 27. června 2014 Divadlo Jiřího Myrona Ostrava

Katalin Károlyi (mezzosoprán)
Budhistický mnich – Jeffrey Gavett (baryton)
Vypravěč – Josef Kaluža
Tanečník – Po-Ju Lin
***

Mojiao Wang:
Encounter
(Setkání)
Dirigent: Ondřej Vrabec
Scéna: Františka Králíková
Režie: Xinxin Tang
Ostravská banda
Canticum Ostrava
Sbormistr: Jurij Galatenko
Jazykový a hudební poradce: Qin Ding
Ve spolupráci s Multižánrovým centrem současného umění Cooltour
Premiéra 28. června 2014 Cooltour Multižánrové centrum současného umění Ostrava

Jane – Hyun Yi Kim (soprán)
Mark – Marty Coyle (baryton)
Lobsang Dambar – Adrian Rosas (bas)
Drolma, Dawa, Lhamo

www.newmusicostrava.cz

Připravujeme ve spolupráci s Českým rozhlasem-Vltava
Zvukovou podobu zkrácené rozhlasové verze Operního panoramatu Heleny Havlíkové najdete zde

Foto NODO Ostrava 2014