Operní panorama Heleny Havlíkové (186)

Helena Havlíková, 07.10.2014 0:00

Týden od 29. září do 5. října 2014
– Čím vším žije Soňa Červená
– Zemitá ústecká Prodanka
– Inspirace na dny příští
***

Tím vším žije Soňa Červená
Prostory vstupní části Novoměstské radnice v Praze v říjnu zaplňuje výstava Tím vším jsem žila. Jakkoli ten minulý čas v názvu neodpovídá té obrovské vitalitě, se kterou Soňa Červená stále naplno žije, je to výstižné pojmenování pro mimořádnou šíři aktivit této české operní pěvkyně, herečky, spisovatelky i překladatelky a hlavně pozoruhodné inspirativní osobnosti. Výstava je označená jako multimediální: tvoří ji desítky velkoformátových fotografií, z nichž mnohé jsou uveřejněné vůbec poprvé, zvukové nahrávky, televizní dokumenty 13. komnata Soni Červené v režii Olgy Sommerové a Červená nit v režii Radomíra Urbana, ale i tři kostýmy (Janáčkův Osud v režii Roberta Wilsona, Zítra se bude Aleše Březiny a Jiřího Nekvasila a Emilie Marty z Wilsonovy inscenace Věci Makropulos ve Stavovském divadle). Najdeme zde i četná ocenění, kterých se Soně Červené dostalo, nebo dopisy.

Výstava v chronologické posloupnosti zachycuje alespoň některé okamžiky umělecké kariéry Soni Červené. Těžko však vtěsnat do tří místností všestrannost a nebývalou šíři a rozsah jejího tvůrčího záběru a talentu v tolika uměleckých oborech – od operního zpěvu, který byl po většinu divadelní kariéry její doménou, až po činoherní role, melodramy i nejrůznější žánry slovesného umění.

Životní příběh Soni Červené začal v roce 1925 a odehrával se zasažený bouřlivými společenskými, politickými – ale i uměleckými proměnami dvacátého století a prvních desetiletí toho dvacátého prvního. Když velmi mladá započala svoji divadelní kariéru v muzikálu Divotvorný hrnec s Janem Werichem a Jiřím Voskovcem, jistě netušila, že otázku „Jakpak je dnes u nás doma?“, si bude klást po většinu života v exilu. Po úctyhodné zahraniční kariéře, během níž spolupracovala po celém světě s režiséry, dirigenty a umělci, kteří jsou dnes legendami dvacátého století, se po pádu železné opony vrátila do České republiky. S obdivuhodným temperamentem pokračuje v uměleckých aktivitách nejen v inscenacích Národního divadla (Věc Makropulos a 1914 v režiích Roberta Wilsona, opery Aleše Březiny Zítra se bude a Toufar), ale i ve filmu a v koncertních projektech – vždy s pozoruhodným výsledkem, zúročujícím celoživotní uměleckou zkušenost.

Když kurátor výstavy Jan Králík vyzval návštěvníky, zda najdou na desítkách vystavených fotografií stejný výraz ve tváří Soni Červené, sám coby ochránce dokumentů a archivu Soni Červené dobře věděl, že dal úkol nesplnitelný. Odstínů výrazu je nekonečné množství. Především je ale Soňa Červená fascinující osobností, z níž vyzařuje neuvěřitelná energie, síla a „nakažlivá“ radost. Soňa Červená se směje ráda a často. S nadhledem a vtipně reagovala na přednesená laudatia. Zasloužila si je nejen tím, jak šířila svým uměním povědomost o české kultuře ve světě, ale jak po návratu do vlasti dokázala iniciovat kulturní akce, které se staly v porevolučních poměrech průlomovými událostmi a zejména naše divadlo přiblížily dnes ve světě obvyklým standardům.

Výstava dokládá, že Soňa Červená je výjimečný člověk, umělec a osobnost – fenomén. To řecké slovo původně označovalo přelud, zjevení, něco pouhým rozumem těžko uchopitelného – přitom „skutečného“. Jakkoli se rozum vzpírá tuto skutečnost přijmout, zkušenost ze setkání se Soňou Červenou je natolik silná, že rozum pokorně ustoupí a dá prostor emoci, která je pravdivější. Díky jí za to!***

Zemitá ústecká Prodanka
Severočeské divadlo uvedlo 3. října premiéru nového nastudování Prodané nevěsty Bedřicha Smetany. Oproti předchozí ústecké inscenaci této Smetanovy opery v roce 2009, která neotřele připomněla původní verzi Prodané nevěsty z roku 1866 v podobě „operety“ s mluvenými dialogy, tentokrát se operní soubor se šéfem Milanem Kaňákem vrátili k finální Smetanově verzi s recitativy a doplněnými hudebními čísly, jak se jako opera od roku 1870 běžně provozuje u nás i v zahraničí. Před oněmi pěti lety režisérka Karla Štaubertová záměrně v „urProdance“ zavrhla zavedenou inscenační tradici: naškrobené holubičky čepců ženské části sboru nechala doslova „odletět“ do provaziště a také ostatní pak odhodili molitanové makety krojaček a ramenatých chasníků. Děj navíc umístila do hospody „U Kecalů“ a představila na jevišti i paní Kecalovou, kterou obsadila mimem Jaroslavem Čejkou. Vznikla tak velmi vtipná inscenace, která stojí za zapamatování v kontextu uvádění této naší nejhranější opery.

Současné vedení divadla se po loňských „výbojích“ s obnovenou inscenací Bludného Holanďana v režii Martina Otavy a Toskou v režii Tomáše Pilaře krotce vrátilo ke své tradicionalistické linii. Scénograf a zároveň výtvarník kostýmů Josef Jelínek scénu po obvodu vymezil jednoduchými maketami průčelí stylizovaných jihočeských domů s kostelíkem v pozadí. Takto vzniklou „univerzální“ náves doplňují nejprve z tahů spouštěné květy kopretin v lidské velikosti, za kterými se v objetí na zemi uprostřed návsi na začátku „schovávají“ Mařenka s Jeníkem a „překvapeně“ utečou, když kytky kolem nich zmizí. Své Věrné milování „si špitají“ snad u jakéhosi kostelíčka, jehož stěna s křížkem sjede na tazích a za kterou je „objeví“ sbor – ó, jaké překvapení. Při výstupu, ve kterém Mařenka varuje Vaška sama před sebou, se uplatní houpačka. Když mužský sbor opěvuje Pivečko coby boží dar, poněkud polopatisticky se snese z „nebe“ na tahu maketa velkého sudu. A komedianti nastupují při svých číslech zpoza oponky.

Je zřejmé, že o pouti lidé z Prodané nevěsty vůbec nepracují a chodí po jevišti v nažehlených kostýmech, které vycházejí z prvků krojů a mají unifikované, nicméně veselé barvy. Oblečení odlišuje dívky s copy, mašlemi, bílými blůzičkami s balónkovými rukávy, oranžovými vestičkami, žlutými sukněmi do půl lýtek a bílými zástěrami od vdaných žen, k jejichž znakům patří čepce, kabátky a červené punčochy. Pánové jsou oblečeni do modrých sak nebo vest s červenými lemy a šátečky uvázanými kolem krku, do žlutých kalhot ke kolenům a černých holínek. Míchovi jako by přišli z Dvořákova Jakobína, když Háta v krajových rukavičkách drží apartní deštníček a otci Míchovi v dlouhém kabátu dodává důstojnosti šedý cylindr. Mařenka si dokonce vykračuje v městských černých lodičkách. A Vašek dostane na námluvy slamák, na závěr přiběhne v kůži medvěda s růžovoučkou sukýnkou.

Režisér Zbyněk Brabec vyplnil takto předem dané zadání jednoduchou ilustrací, ve které se sbor přemisťuje mezi obvodem jeviště a forbínou, dámy se pohupují pěkně do rytmu v bocích. Vrcholem „akčních“ scén je pohazování jablka, které Jeník dostane od Mařenky, než s ním vztekle praští do zákulisí, Mařenčino „tvrdošíjné“ dupnutí Kecalovi na nohu, příjezd Vaška na koloběžce a Kecalovo nalévání panáků Krušinovým (poté, kdy Ludmilu ostentativně přehlížel) i Jeníkovi. Lahev kořalky i skleničky vyndává z aktovky, kterou si stereotypně přehazuje z ruky do ruky. A močení dvou chlapců v hospodě bylo hodně za hranicí vkusu. Hudební vyvrcholení scény komediantů choreografka Petra Parvoničová promarnila málo výrazným natahováním pružin, o které se snaží Principál; vtipný byl ale jeden z mála podařených gagů, když „vesnický“ kluk zahanbí komedianty sérií suverénních salt. Dost poskrovnu na tříhodinovou inscenaci.

Zatímco v nedávné plzeňské Prodané nevěstě režisérka Jana Kališová hýřila gagy, kterým ale často chyběla pointa, ústecká Prodaná nevěsta se na jevišti posouvá pozvolna kupředu „samospádem“, jak se jednotlivé postavy objevují na scéně. A tak v poslední době nejzajímavější přístup k Prodané nevěstě nabídl student JAMU David Kříž, který z ní v Divadle Na Orlí udělal vtipný komiks Jendy a Marušky ve stylu Foglarovek.

Vedení Severočeského divadla si patrně od takové inscenační „opatrnosti“ slibuje větší návštěvnost – teprve reprízy ukážou, zda byla na místě – při premiéře byl ale balkon zaplněn sotva ze třetiny. Ústeckou premiéru Prodané nevěsty zachraňovalo hudební nastudování Milana Kaňáka. Bylo zřejmé, že Kaňák skutečně nespoléhal na setrvačnost a opakování dosavadních zkušeností, jak poznamenal do programové brožury k inscenaci. V detailním vypracování akcentů, frází, dynamiky, souhry smyčců se zvládnutou artikulací bez slití do „nečitelné“ šmouhy Smetanova partitura doslova prokoukla. Kaňák volil rychlá, nikoli však nehratelná tempa a ve výsledku byla Smetanova hudba prodchnutá zemitou jadrností s plasticky rozvrstvenými nástrojovými skupinami a vyrovnaným zvukovým poměrem orchestru se sólisty i sborem (ale bohužel také intonačně nezvládnutými klarinety).

Také pěvecké obsazení premiéry patří ke kladům ústeckého nastudování. Především Ondřej Socha je nadaný komediantským talentem i jadrným tenorem natolik, že jeho Vašek jako jediný dodal svým scénám švih, uvolnění a vtip. Publikum se úlevně smálo ne proto, že by jeho Vašek byl nějaký hloupoučký trouba, ale naopak Sochově vynalézavosti, s jakou dokázal tuto postavu vytvořit. Anna Klamo byla pěvecky jinou, jadrnější Mařenkou, než milujeme v měkce oblém podání Gabriely Beňačkové. Proč ne, když má tato držitelka ceny Thálie za dramatickou koloraturní roli Lakmé pro takové pojetí zvládnutou pěveckou techniku, deklamaci, i dechovou oporu a velkou rezervu do výšek, které její Mařenku posouvají k říznější energičtější ženské. Mladý Pavel Švingr se v roli Kecala včetně znělých hloubek prezentoval jako talent basového oboru, třebaže herecky neměl pregnantnější charakteristiku. Jan Ondráček si v tenorové roli Jeníka zatím hlídal vyrovnanost rejstříků a kantilénu natolik, že celkový projev působil opatrnicky. Jak zpívá v této ústecké inscenaci i Vaška, bude zřejmé z repríz. A protože Milan Kaňák nepodcenil ani obsazení rolí rodičů, vyzněl při premiéře obávaný sextet Rozmysli se Mařenko vyrovnaně tak, jak už dlouho nebylo z našich jevišť, včetně pražského Národního, ke slyšení. Protože hudba je základem operní inscenace, není takový výsledek vůbec málo!

Hodnocení autorky: 70 %
***

Inspirace na dny příští
Zdeněk Fibich: Pád Arkuna. Národní divadlo v Praze, 1. a 2. premiéra čtvrtek 9. a pátek 10. října 2014 19.00 hodin. Hudební nastudování a dirigent John Fiore, režie Jiří Heřman, scéna Pavel Svoboda, kostýmy Alexandra Grusková, choreografie Jan Kodet, světelný design Daniel Tesař, sbormistr Pavel Vaněk, dramaturgie Ondřej Hučín, Orchestr a Sbor Národního divadla, Český národní sbor, Balet Opery Národního divadla. Gunar – Jiří Sulženko / Jevhen Šokalo, Helga – Dana Burešová / Maria Kobielska, Absalon – Martin Bárta / Roman Janál, Dargun – Ondrej Mráz / David Szendiuch, Jaroměr – Aleš Briscein / Martin Šrejma, Rutan – Valentin Prolat / Tim Ribic, Radana – Szilvia Rálik / Eva Urbanová, Dolen – David Nykl / František Zahradníček, Margit – Alžběta Poláčková / Pavla Vykopalová.

Giuseppe Verdi: Macbeth. Přímý přenos z Met do kin v ČR, sobota 11. října 2014 v 18.45 hodin. Dirigent Fabio Luisi, režie Adrian Noble, Anna Netrebko (Lady Macbeth), Joseph Calleja (Macduff), Željko Lučić (Macbeth), René Pape (Banquo).

Leoš Janáček: Její pastorkyňa. Slezské divadlo Opava, premiéra neděle 12. října 2014 v 19.00 hodin. Dirigent Petr Šumník, režie Jana Pletichová Andělová, scéna Jaroslav Milfajt, kostýmy Tomáš Kypta, choreografie Jiří Kyselák, sbormistr Kremena Pešakova. Jenůfa – Tereza Kavecká / Agneša Vrábľová, Kostelnička Buryjovka – Katarína Jorda Kramolišová / Ilona Kaplová, Laca Klemeň – Michal Pavel Vojta / Jakub Rousek, Števa Burja – Juraj Nociar / Dušan Růžička, Stařenka Buryjovka – Šárka Maršálová, Stárek – Zdeněk Kapl / Alexandr Vovk, Jano – Marie Čížková / Kateřina Juřenová, Barena – Andrea Plachká / Anna Sokolová, Rychtář – Dalibor Hrda / Peter Soós, Rychtářka – Olga Procházková, Karolka – Vendula Černá, Pastuchyňa – Jana Kempová / Zdenka Mervová.

***

Výstava Soňa Červená – Tím vším jsem žila
Autor: František Laudát
Výběr fotografií, koncepce, kurátor: Jan Králík
Grafika: David Boháč
Úpravy fotografií: Martin Wágner, Martin Beck
Od 2. do 31. října 2014 Novoměstská radnice v Praze
***

Bedřich Smetana:
Prodaná nevěsta
Dirigent: Milan Kaňák (alt. Miloš Formáček)
Hudební nastudování: Milan Kaňák
Režie: Zbyněk Brabec
Scéna a kostýmy: Josef Jelínek
Choreografie: Petra Parvoničová
Sbormistr: Milan Kaňák
Orchestr, sbor a balet Severočeského divadla
Premiéra 3. října 2014 Severočeské divadlo Ústí nad Labem

Mařenka – Anna Klamo (alt. Pavlína Senić)
Jeník – Jan Ondráček (alt. Jaroslav Kovacs)
Vašek – Ondřej Socha (alt. Jan Ondráček)
Kecal – Pavel Švingr
Krušina – Serguei Nikitine
Ludmila – Jarmila Baxová (alt. Jitka Soběhartová)
Mícha – Nikolaj Někrasov
Háta – Lenka Jarolímková Schützová
Principál – Tomáš Christian Brázda
Esmeralda – Věra Likérová (alt. Michaela Katráková)
Indián – Martin Matoušek