Operní panorama Heleny Havlíkové (186)

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Týden od 29. září do 5. října 2014
– Čím vším žije Soňa Červená
– Zemitá ústecká Prodanka
– Inspirace na dny příští
***

Tím vším žije Soňa Červená
Prostory vstupní části Novoměstské radnice v Praze v říjnu zaplňuje výstava Tím vším jsem žila. Jakkoli ten minulý čas v názvu neodpovídá té obrovské vitalitě, se kterou Soňa Červená stále naplno žije, je to výstižné pojmenování pro mimořádnou šíři aktivit této české operní pěvkyně, herečky, spisovatelky i překladatelky a hlavně pozoruhodné inspirativní osobnosti. Výstava je označená jako multimediální: tvoří ji desítky velkoformátových fotografií, z nichž mnohé jsou uveřejněné vůbec poprvé, zvukové nahrávky, televizní dokumenty 13. komnata Soni Červené v režii Olgy Sommerové a Červená nit v režii Radomíra Urbana, ale i tři kostýmy (Janáčkův Osud v režii Roberta Wilsona, Zítra se bude Aleše Březiny a Jiřího Nekvasila a Emilie Marty z Wilsonovy inscenace Věci Makropulos ve Stavovském divadle). Najdeme zde i četná ocenění, kterých se Soně Červené dostalo, nebo dopisy.

Výstava v chronologické posloupnosti zachycuje alespoň některé okamžiky umělecké kariéry Soni Červené. Těžko však vtěsnat do tří místností všestrannost a nebývalou šíři a rozsah jejího tvůrčího záběru a talentu v tolika uměleckých oborech – od operního zpěvu, který byl po většinu divadelní kariéry její doménou, až po činoherní role, melodramy i nejrůznější žánry slovesného umění.

Životní příběh Soni Červené začal v roce 1925 a odehrával se zasažený bouřlivými společenskými, politickými – ale i uměleckými proměnami dvacátého století a prvních desetiletí toho dvacátého prvního. Když velmi mladá započala svoji divadelní kariéru v muzikálu Divotvorný hrnec s Janem Werichem a Jiřím Voskovcem, jistě netušila, že otázku „Jakpak je dnes u nás doma?“, si bude klást po většinu života v exilu. Po úctyhodné zahraniční kariéře, během níž spolupracovala po celém světě s režiséry, dirigenty a umělci, kteří jsou dnes legendami dvacátého století, se po pádu železné opony vrátila do České republiky. S obdivuhodným temperamentem pokračuje v uměleckých aktivitách nejen v inscenacích Národního divadla (Věc Makropulos a 1914 v režiích Roberta Wilsona, opery Aleše Březiny Zítra se bude a Toufar), ale i ve filmu a v koncertních projektech – vždy s pozoruhodným výsledkem, zúročujícím celoživotní uměleckou zkušenost.

Když kurátor výstavy Jan Králík vyzval návštěvníky, zda najdou na desítkách vystavených fotografií stejný výraz ve tváří Soni Červené, sám coby ochránce dokumentů a archivu Soni Červené dobře věděl, že dal úkol nesplnitelný. Odstínů výrazu je nekonečné množství. Především je ale Soňa Červená fascinující osobností, z níž vyzařuje neuvěřitelná energie, síla a „nakažlivá“ radost. Soňa Červená se směje ráda a často. S nadhledem a vtipně reagovala na přednesená laudatia. Zasloužila si je nejen tím, jak šířila svým uměním povědomost o české kultuře ve světě, ale jak po návratu do vlasti dokázala iniciovat kulturní akce, které se staly v porevolučních poměrech průlomovými událostmi a zejména naše divadlo přiblížily dnes ve světě obvyklým standardům.

Výstava dokládá, že Soňa Červená je výjimečný člověk, umělec a osobnost – fenomén. To řecké slovo původně označovalo přelud, zjevení, něco pouhým rozumem těžko uchopitelného – přitom „skutečného“. Jakkoli se rozum vzpírá tuto skutečnost přijmout, zkušenost ze setkání se Soňou Červenou je natolik silná, že rozum pokorně ustoupí a dá prostor emoci, která je pravdivější. Díky jí za to!***

Zemitá ústecká Prodanka
Severočeské divadlo uvedlo 3. října premiéru nového nastudování Prodané nevěsty Bedřicha Smetany. Oproti předchozí ústecké inscenaci této Smetanovy opery v roce 2009, která neotřele připomněla původní verzi Prodané nevěsty z roku 1866 v podobě „operety“ s mluvenými dialogy, tentokrát se operní soubor se šéfem Milanem Kaňákem vrátili k finální Smetanově verzi s recitativy a doplněnými hudebními čísly, jak se jako opera od roku 1870 běžně provozuje u nás i v zahraničí. Před oněmi pěti lety režisérka Karla Štaubertová záměrně v „urProdance“ zavrhla zavedenou inscenační tradici: naškrobené holubičky čepců ženské části sboru nechala doslova „odletět“ do provaziště a také ostatní pak odhodili molitanové makety krojaček a ramenatých chasníků. Děj navíc umístila do hospody „U Kecalů“ a představila na jevišti i paní Kecalovou, kterou obsadila mimem Jaroslavem Čejkou. Vznikla tak velmi vtipná inscenace, která stojí za zapamatování v kontextu uvádění této naší nejhranější opery.

Současné vedení divadla se po loňských „výbojích“ s obnovenou inscenací Bludného Holanďana v režii Martina Otavy a Toskou v režii Tomáše Pilaře krotce vrátilo ke své tradicionalistické linii. Scénograf a zároveň výtvarník kostýmů Josef Jelínek scénu po obvodu vymezil jednoduchými maketami průčelí stylizovaných jihočeských domů s kostelíkem v pozadí. Takto vzniklou „univerzální“ náves doplňují nejprve z tahů spouštěné květy kopretin v lidské velikosti, za kterými se v objetí na zemi uprostřed návsi na začátku „schovávají“ Mařenka s Jeníkem a „překvapeně“ utečou, když kytky kolem nich zmizí. Své Věrné milování „si špitají“ snad u jakéhosi kostelíčka, jehož stěna s křížkem sjede na tazích a za kterou je „objeví“ sbor – ó, jaké překvapení. Při výstupu, ve kterém Mařenka varuje Vaška sama před sebou, se uplatní houpačka. Když mužský sbor opěvuje Pivečko coby boží dar, poněkud polopatisticky se snese z „nebe“ na tahu maketa velkého sudu. A komedianti nastupují při svých číslech zpoza oponky.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Smetana: Prodaná nevěsta (SD Ústí nad Labem)

[yasr_visitor_votes postid="127366" size="small"]

Mohlo by vás zajímat