Operní panorama Heleny Havlíkové (187)

Týden od 6. do 13. října 2014
* Cena Birgit Nilsson – hudební „Nobelova cena“
* Inspirativní zkušenosti s Maďarskou státní operou – díl první
– Dobře našejkovaný operní elixír pro školy
– Posmutnělé zahrávání si s láskou – všichni jsme stejní
* Inspirace na dny příští
***

Minulý týden byly ve Stockholmu postupně vyhlášeny letošní Nobelovy ceny za lékařství, fyziku, chemii a literaturu. Zároveň zde byla na slavnostním večeru předána jiná cena, která bývá k té Nobelově přirovnávána nejen díky tomu, že je udělována ve Švédsku, ale i díky srovnatelné výšce částky – v přepočtu čtvrt miliardy korun. Jde o nejvýše dotovanou cenu v oblasti vážné hudby, kterou založila věhlasná švédská sopranistka Birgit Nilsson a nese její jméno. Letošními laureáty se stali Vídeňští filharmonikové, jeden z nejprestižnějších světových orchestrů založený v roce 1842.

Birgit Nilsson proslavily nejen wagnerovské heroiny, ale byla pověstná i svými podnikatelskými schopnostmi při vyjednávání honorářů natolik, že patřila k nejlépe placeným sólistkám své doby. Příznačná byla její odpověď na otázku, která role patří k jejím nejoblíbenějším: „Isolda mě učinila slavnou, Turandot bohatou.“ A její portrét je od roku 2011 na švédské pětisetkorunové bankovce.Ke konci své mimořádné čtyřicetileté kariéry založila v osmdesátých letech minulého století nadaci s cílem vyhlašovat každé dva až tři roky cenu v oblasti vážné hudby. Cenu může dostat – a to pouze jednou – aktivně působící pěvec, dirigent nebo instituce, například orchestr, sbor, operní soubor. Cena může být rozdělena mezi dva držitele. Kritéria jsou náročná – musí jít o umělce nebo instituci, kteří dosáhli a nejméně dvě desetiletí udržují nejvyšší standardy uměleckých výkonů, a to ve shodě se záměry skladatele. Podstatné je také mezinárodní uznání v nejvýznamnějších hudebních centrech světa. Porota také bere v potaz dodržování smluv a závazků. Dalším aspektem je aktivní zájem o mladé umělce a jejich motivace k dlouhodobé perspektivě při budování jejich kariéry. Kritéria jsou výhradně umělecká a v žádném případě nesmějí zahrnovat mimohudební aspekty – genderové, národnostní, etnické nebo politické. Užití částky, jak zdůraznil Rutbert Reisch, prezident Nadace Birgit Nilsson a její mnohaletý přítel, je zcela na rozhodnutí laureáta.

Mezinárodní porotu, která o ceně rozhoduje, tvoří odborníci z těch zemí, kde Birgit Nilsson nejčastěji působila – Eva Wagner-Pasquier, spoluředitelka bayreuthského festivalu; Bengt Hall, generální ředitel opery v Malmö a bývalý ředitel Královské švédské opery; Rupert Christiansen, operní kritik Daily Telegraph; Speight Jenkins, generální ředitel opery v Seattlu. Clemens Hellsberg, dřívější prezident Vídeňské filharmonie, se rozhodování o letošní ceně kvůli případnému střetu zájmů vzdal.

Dosavadními držiteli ceny jsou Plácido Domingo, kterého vybrala ještě sama Birgit Nilsson tak, že obálka s tímto jménem mohla být otevřena až čtvrtý rok po její smrti, tedy v roce 2009. Domingo věnoval peníze na svoji mezinárodní soutěž pro mladé zpěváky Operalia, kterou před dvaceti jedna lety založil a vede. Dalším laureátem se stal v roce 2011 dirigent Riccardo Muti, který část peněz jakožto italský daňový rezident odevzdal místním berním úředníkům a ostře se tak vymezil vůči svým kolegům, kteří podle jeho názoru kritizují italskou politiku a přitom přiznávají své příjmy v daňových rájích mimo Itálii.

Letos poprvé došlo na instituci – Vídeňské filharmoniky, se kterými Birgit Nilsson často a ráda spolupracovala. Cenu z rukou švédského krále Karla XVI. Gustava převzal jak současný prezident filharmoniků Andreas Grossbauer, tak předchozí prezident Clemens Hellsberg, který tuto pozici po sedmnácti letech letos v červnu opustil. Rozhodnutí o využití peněz prý bylo jednomyslné – částku věnují na zpracování a digitalizaci svého bohatého archivu tak, aby byl propojený s Muzeem Vídeňských filharmoniků a zároveň snadno přístupný veřejnosti – a to včetně období, která nepatří ve více než stosedmdesátileté historii tohoto prestižního orchestru k těm zářným, období druhé světové války a spolupráce orchestru a jeho členů s národně socialistickou nacistickou stranou. Třebaže se objevily i jiné návrhy, například investice do hudebních nástrojů, nikdo prý nepřišel s tím, aby byla částka rozdělena mezi členy orchestru, který působí jako soukromé sdružení bez státní dotace a platí si pouze dvanáct nehudebních zaměstnanců.Na slavnostním ceremoniálu za účasti švédského královského páru i rakouského prezidenta Heinze Fischera vystoupila přímo Vídeňská filharmonie. Pod taktovkou předchozího laureáta ceny Birgit Nilsson – dirigenta Riccarda Mutiho potvrdila, že patří skutečně k nejlepším světovým orchestrům, a nadchla zcela zaplněnou stockholmskou koncertní síň symfonickou básní Ferenze Liszta Les préludes a orchestrální verzí Isoldiny smrti z lásky Richarda Wagnera. Byl to důstojný večer ve „velké večerní“. Jen se z hlediska protokolu nad ceremoniálem vznášel otazník, proč po švédské hymně sólista nezpíval i tu rakouskou.

***

Inspirativní zkušenosti s maďarskou Státní operou – díl první
Nejen v současných debatách nad budoucnosti opery v Praze je užitečné se podívat, jak se opera dělá jinde a jinak. Maďarská státní opera v Budapešti skýtá vhodná srovnání – a to prostřednictvím hned čtyř inscenací daných termínem jiných okolností mé návštěvy Budapešti, nikoli vybraných cíleně na konkrétní představení. Během dvou dnů 10. a 11. října 2014 hrála tato první maďarská operní scéna dva tituly ze svého staršího repertoáru – Gluckovu Ifigenii v Tauridě v dnes již méně často hrané německé verzi Richarda Strausse a Donizettiho Nápoj lásky. Hrací plán obsahoval také dvě letošní premiéry: osvědčenou dvojici Sedlák kavalír Pietra Mascagniho s Leoncavallovými Komedianty, a přímo premiéru Mozartovy opery Così fan tutte. Moje velmi dobré zkušenosti s Maďarskou státní operou z minulosti zejména z hudebního hlediska se opět potvrdily. Všechny inscenace vynikaly zejména pečlivým hudebním nastudováním s plně koncentrovanou hrou orchestru v dynamicky rozvrstveném vypracování a s jasnou strukturou frází – a to jak v komorním obsazení se zvýšeným orchestřištěm při Così fan tutte, tak v plném zvuku mohutně rozehraného orchestru ve veristických operách. Další devízou všech produkcí byly vyrovnaně sezpívané sbory s oborově dobře obsazenými sólisty. V dnešním globalizovaném operní světě přitom zůstává ojedinělá praxe, kdy většina inscenačních týmů i sólistů jsou maďarští umělci. A z inscenačního hlediska tradiční pojetí prostupují modernější, řekněme provokativnější režijní přístupy.

Budapešť s milionem osm set tisíc obyvatel je asi o půl milionu větší než Praha. Obě města jsou si svou historií a kulturní tradicí přinejmenším posledních dvou století v mnohém podobná – letos slaví Maďarská opera sto třicáté výročí otevření své výstavné honosné operní budovy, tedy rok po pražském Národním divadle. Ve srovnání s operou v Praze je ta maďarská na první pohled čilejší – nejen počtem představení, premiér, rozsahem repertoáru, ale i zájmem veřejnosti o tento žánr, který je navíc cenově dostupný i pro nižší příjmové skupiny.

Maďarská státní opera hraje v Operním divadle s kapacitou tisíc dvě stě míst, kde stojí vstupenky v přepočtu od šestnácti set po tři sta korun, a v moderním Erkelově divadle pojmenovaném podle tohoto zakladatele maďarské národní opery a autora maďarské hymny s kapacitou dva tisíce míst a cenami v přepočtu od tří set korun po osmnáct. A Maďarská státní opera má ještě k tomu speciální cenové programy s názvem Opera pro každého – kdy se dá jít na operu i v přepočtu za šestnáct korun. Obě divadla jsou divácky velmi komfortní. Ale soubor hraje i open-air produkce na Margaretině ostrově, v Hudební akademii nebo v Paláci umění.Všechna čtyři představení, která jsem zhlédla, byla vyprodaná. Maďarské publikum bere návštěvu opery „postaru“ jako svátek a volí i na dopolední představení společenské oblečení. Zajímavý je způsob potlesku – v případě, kdy u nás dochází na standing ovations, Maďaři tleskají skandovaně – zvukový efekt výrazný a povzbudivý. Bučet jsem neslyšela, vskutku nebyl důvod.

Počet operních představení v měsíci a počet premiér výrazně přesahuje dnešní pražské poměry – na letošní sezonu je plánovaná neuvěřitelná dvacítka operních premiér – převládají sice tradiční tituly, ale zazní i Vivaldiho Farnace na straně jedné, na druhé pak opery dvacátého století – Brittenovo Zneuctění Lukrécie, Stravinského Život prostopášníka – i úplné novinky. V širokém repertoáru jasně převládají tradiční operní tituly Pucciniho, Verdiho, Mozarta, Wagnera a maďarské národní tituly. K udržení kvality dozajista přispívá i to, že se zde hraje v blocích, které se prolínají.

Dobře našejkovaný operní elixír pro školy
V korespondenci s managementem divadla jsem byla v případě představení Donizettiho Nápoje lásky v Erkelově divadle „varována“, že dopolední představení je určeno pro školy – pro mě to byl ale jen další důvod na takovou produkci jít. A byla to zkušenost veskrze pozitivní. Hlediště beze zbytku zaplnili středoškoláci i děti kolem dvanácti let a možná i mladší. Maďarsky sice neumím, ale nebylo těžké pochopit, že jde hlavně o „svozy“ z okolních měst, kdy svátečně vystrojené děti se chovaly vzorně. Představení začalo vystoupením moderátora v civilním obleku – nejdříve uvítal jednotlivé skupiny, zřejmě třídy, každá reagovala mocným pokřikováním. Moderátor byl evidentně zkušený, rychle s dětmi navázal kontakt a upoutal jejich pozornost – byl patrně i vtipný, protože propukaly v salvy smíchu. Rozhodně je nenudil. A celé – tradičně pojaté představení pak děti sledovaly naprosto soustředěně a se zájmem.

Základem scény je „předpisové“ náměstíčko italské vesnice z devatenáctého století – v centru s honosným stavením bohaté pachtýřky Adiny, s kašnou a hospůdkou. Prostor je zaplňován vesničany – sborem v dobových kostýmech, tanečními výstupy vesnické mládeže a skotačením dětí, stále se něco děje. Mastičkář Dulcamara se na náměstíčko snese v montgolfiéře, provázen malým fámulem, vystrojeným do fráčku s buřinkou. Seržant Belcore přejede v čele své jednotky na kole, ve špicích je vpletena červeno–bílo–zelená trikolóra. S trikolórou, velmi podobnou té italské, si režisér zažertoval, když Dulcamarův fámulus podporuje prodej zázračného léku demonstrací na řadě pomůcek (plakát s anatomickým zobrazením těla, kde Dulcamara hůlkou jako ukazovátkem ukazuje, pro které orgány je jeho balzám užitečný). Součástí propagační show je i vlajka, kterou ale chlapec na žerď zavěsí obráceně, takže je z ní maďarská. Dulcamara za všeobecného smíchu ovšem omyl napraví. Podobných gagů a šprýmů je v inscenaci celá řada a nevybočují z tradičního režijního pojetí. Když Nemorino žárlí na Belcora a škrábe zeleninu na polévku do taktu hudby a počíná si tak sveřepě, že nakrouhá zelí i do Belcorovy vojenské čepice. Nebo nenápadně svému rivalovi propíchne duši na kole. Bylo zřejmé, že hudebnímu nastudování se dostalo pečlivé pozornosti – jakkoli prý Donizetti operu složil za čtrnáct dní, svižná tempa a prokreslené charakteristiky postav vyžadují dokonalou souhru orchestru a přesné vedení dirigentem, v tomto případě jím byl László Bartal. A sólisté přesně vystihli charaktery svých postav od temperamentní Adiny Ingrid Kertesi přes ostýchavého Nemorina, ze kterého se v podání Jánose Szerekována vyklube díky „zázračnému“ elixíru odhodlaný bojovník za svou lásku, sympatie si získal suverénní šejdíř Dulcamara v podání Antala Cseha v kontrastu s vojácky nabubřelým seržantem Belcorem Róbert Rezsnyáka. Výborně se uplatnil i dětský sbor – také jako vhodný příklad pro dětské publikum.

Jakkoli šlo o dopolední představení pro školy, rozhodně nebylo (oproti večernímu) nijak „ošizeno“. Dramaturgicky byla pro první seznámení s operou tato veselá, odlehčená varianta Tristana a Isoldy ideální a jistě podnítila zájem dětí o tento žánr. Ostatně Maďarská státní opera v průběhu jedenácti říjnových dnů nabízela hned čtrnáct takových představení. Hodnocení autorky: 80 %

Posmutnělé zahrávání si s láskou – Všichni jsme stejní
V historické budově opery měla 10. října premiéru Mozartova buffa Così fan tutte v režii „našeho“ Jiřího Menzela. Hostování zahraničních režisérů ve Státní opeře není běžné. Zpívalo se italsky, k dispozici byly titulky v angličtině a maďarštině.Tato Mozartova opera bývá inscenována jako více či méně veselá buffa s převleky, záměnami identit i partnerů, na níž se protagonisté mohou „vyřádit“. Výsledkem Mozartovy spolupráce se stárnoucím bonvivánem Da Pontem však určitě není prvoplánová buffa, ale přes přítomnost komiky a veselí je „na pozadí“ přítomna i posmutnělá melancholie z vědomí, jak snadno nejen ženy, ale i muži zapomenou na sliby věrnosti.

Jiří Menzel se decentně zaměřil právě na tuto úroveň příběhu. Tuto koncepci posilovala chladná šedobílá scéna scénografa Státní opery Gergelyho Zöldy, sevřená po obou stranách překližkovými „maketami“ rozevřených divadelních opon, které v zužující se perspektivě ubíhají v řadě za sebou, snad aby navodily pocit, že „jeviště světa“ nelze rozekrýt beze zbytku – po zvednutí jedné opony se objeví jen další. V tomto „oponovém“ koridoru je jeviště vertikálně rozčleněno do třech úrovní, propojených šikmými „chodníčky“ nebo schody. Menzel využíval všechny úrovně jeviště a dění doplnil i dalšími nezpívajícími postavami, hlavně eroticky vyzývavými půvabnými dívkami v baletních sukýnkách. A na „vojnu“ napochodovalo čtrnáct vojáků – v našich podmínkách sotva představitelné „plýtvání“ lidskými zdroji.Kostýmy Zimuly Sylvie Hanákové, jedné z našich nejžádanějších kostýmních výtvarnic v divadlech, televizi i filmu, mají historizující prvky, odpovídající italské módě osmnáctého století – převažují jasné barvy, především bílá.

Hybatelem děje je Don Alfonso, kterému Menzel dal až mefistofelskou polohu manipulátora a pokušitele, takže ostřejší bas Pétera Kalmána nevadil. Svojí hůlkou už na začátku popostrkuje mladíky k opačným partnerkám, než které jsou jejich „objektem touhy“, takže ty opěvují lásku zády ke svým miláčkům a netuší, že je Alfonso za jejich zády vyměnil. A chlapci s tím přes počáteční rozpaky nemají problém. Menzel tak pootevřel prostor pro výklad, že nejen „všechny“, ale „všichni“ jsme stejní. Dalším „hybatelem“ je protřelá komorná Despina, která sice Alfonsovu hru neprokoukne, ale za úplatu mu jde ochotně na ruku; v podání Emöke Baráth měla ten správně zvonivý subretní soprán. Převleky mladíků za „Albánce“ byly (záměrně) natolik průhledné, aby bylo zřejmé, že záleží jen na dívkách, aby iluzi uvěřily (a poddaly se dobrodružství). Obě mladé dvojice (Mária Celeng jako poněkud překvapivě velmi koketní Fiordiligi, Gabriella Balga jako usedlejší Dorabella, Dávid Szigetvári v roli štíhlého sebejistého Ferranda a Zsolt Haja jako Guglielmo) působily přirozeně a vesele, po schodech i šikmách poskakovaly s mladistvou pružností. Jejich hlasové kombinace zněly s příjemnou vyrovnaností. Do poslední chvíle nebylo tak docela jasné, jakou variantu finále Jiří Menzel zvolí – a jaká bude závěrečná sestava párů. Jiří Menzel sice během závěrečného svatebního sextetu nechal děvčata pobíhat mezi oběma mladíky, aby je nakonec navrátil k těm, které mají zobrazeny na krku ve svých medailoncích. Svatební smlouva s těmi „opačnými“ byla sice zneplatněna, ale pochybnosti zůstaly. Vyzvednout je třeba výkon orchestru pod vedením dirigenta Pétera Halásze. Těžko očekávat vytříbenou historicky poučenou interpretaci – jakkoli se hrálo na soudobé nástroje, zvuk orchestru byl mozartovsky průzračný s perfektně navazujícími frázemi v předehře ve svižných, nikoli však přehnaně rychlých tempech.Hodnocení autorky: 80 %
***

Inspirace na dny příští
Leoš Janáček: Výlety páně Broučkovy. Hudební nastudování Robert Jindra, režie SKUTR Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský, scéna Jakub Kopecký, kostýmy Simona Rybáková, choreografie Jan Kodet, sbormistr Jurij Galatenko, dramaturgie Daniel Jäger. Matěj Brouček – Arnold Bezuyen / Jorge Garza, Mazal / Blankytný / Petřík – Adam Zdunikowski / Jérôme Billy, Sakristán u sv. Víta / Lunobor / Domšík od Zvonu – Martin Gurbaľ / František Zahradníček, Málinka / Etherea / Kunka – Agnieszka Bochenek-Osiecka / Jana Sibera, Würfl / Čaroskvoucí / Konšel – Alexandr Beň / Peter Mazalán, Číšníček / Zázračné dítě / Žák – Marianna Pillárová / Martina Šnytová, Hospodyně pana Broučka / Kedruta – Yvona Škvárová / Erika Šporerová, Skladatel / Harfoboj / Miroslav Zlatník – Martin Šrejma / Michal Pavel Vojta, Básník / Jiný hlas / Oblačný / Vacek Bradatý – Jiří Brückler / Aleš Jenis / Jiří Hájek, Malíř /Hlas profesorův / Duhoslav / Vojta od Pávů – Josef Moravec / Václav Morys a další. Národní divadlo moravskoslezské, premiéra Divadlo Antonína Dvořáka čtvrtek 16. října 2014 v 18.30 hodin.

Giuseppe Verdi: Aida. Hudební nastudování František Drs, režie Tomáš Pilař, scéna Daniel Dvořák, kostýmy Ivana Miklošková, dramaturgie Zbyněk Brabec, sbormistr Zdeněk Vimr, choreografie Hana Litterová. Egyptský král – Pavel Horáček / Michael Kubečka, Amneris – Jana Foff Tetourová / Eliška Weissová, Aida – Luisa Albrechtová / Ivana Veberová, Radames – Rafael Alvarez / Paolo Lardizzone, Ramfis – Adam Leftwich / Jevhen Šokalo, Amonasro – Richard Haan / Dalibor Tolaš, Posel – Jan Adamec / Plamen Prokopiev, Kněžka Radka Sehnoutková / Vanda Šípová. Divadlo J. K. Tyla v Plzni, premiéra Velké divadlo sobota 18. října 2014 v 19.00 hodin.

Viktor Ullmann: Pád Antikrista. První scénické uvedení originálního znění v České republice. Hudební nastudování Miloslav Oswald, režie Jan Antonín Pitínský, scéna Tomáš Rusín, kostýmy Zuzana Rusínová, sbormistr Lubomíra Hellová, pohybová spolupráce – eurytmie Nataša Kraus. Der Regent / Der Dämon des Regenten (Regent / Démon Regenta) – Jakub Rousek / Václav Málek, Der Priester (Kněz): Petr Martínek / Michal Pavel Vojta, Der Techniker / Das Gespenst des Technikers (Technik / Strašidlo Technikovo) – Martin Štolba / Jakub Tolaš, Der Künstler (Umělec) – Milan Vlček / Dušan Růžička, Der Wärter – Greis (Hlídač – Stařec) – Jiří Přibyl / Vladislav Zápražný, Der unvollkommene Engel des Priesters (Knězův nedokonalý anděl) – Lucie Janderková / Helena Beránková, Ausrufer (Vyvolavač) – Ondřej Doležal, Eurytmistka: Nataša Kraus a další. Moravské divadlo Olomouc, premiéra je slavnostním zahájením festivalu Dny židovské kultury 2014, sobota 18. října 2014 v 19.00 hodin.

Wolfgang Amadeus Mozart: Figarova svatba. Dirigent James Levine, režie Richard Eyre. Countess – Amanda Majeski, Susanna – Marlis Petersen, Cherubino – Isabel Leonard, Count – Peter Mattei, Figaro – ldar Abdrazakov a další. Přímý přenos z Metropolitní opery do kin v České republice, sobota 18. října 2014 v 18.45 hodin.

Diana Damrau (soprán) & Nicolas Testé (basbaryton), PKF – Prague Philharmonia, dirigent Łukasz Borowicz. Praha, Obecní dům – Smetanova síň, neděle 19. října 2014 v 19.30 hodin.
***

Gaetano Donizetti:
Szerelmi bájital
(L’elisir d’amore)
Dirigent: László Bartal
Režie: Sándor Palcsó
Scéna: Attila Csikós
Kostýmy: Judit Beda
Choreografie: Andrea P. Merlo
Překlad: Tamás Blum
Orchestr a sbor Maďarské státní opery
Sbormistr: Kálmán Strausz
Sbormistr dětského sboru: Gyöngyvér Gupcsó
Premiéra 25. ledna 2014 Erkelovo divadlo Budapešť
(psáno z reprízy 10. října 2014)

Adina – Ingrid Kertesi
Nemorino – János Szerekován
Belcore – Róbert Rezsnyák
Dulcamara – Antal Cseh
Gianetta – Ildikó Jakab

***

Wolfgang Mozart:
Così fan tutte
Dirigent: Péter Halász
Režie: Jiří Menzel
Scéna: Gergely Z. Zöldy
Kostýmy: Zimula Sylvia Hanáková
Choreografie: András Nádasdy
Orchestr a sbor Maďarské státní opery
Sbormistr: Kálmán Strausz
Premiéra 10. října 2014 Operaház Budapešť

Fiordiligi – Mária Celeng
Dorabella – Gabriella Balga
Ferrando – Dávid Szigetvári
Guglielmo – Zsolt Haja
Despina – Emőke Baráth
Alfonso – Péter Kálmán

www.opera.hu

Připravujeme ve spolupráci s Českým rozhlasem-Vltava
Foto archiv, Fredrik Sandberg, Shutterstock.com, Dudás Ernő, Rákossy Péter, Nady Attila