Operní panorama Heleny Havlíkové (189)

Helena Havlíková, 28.10.2014 0:01

Týden od 19. do 26. října 2014
* Bejun Mehta a Collegium 1704
* Diana Damrau poprvé v Praze
* Temná pražská Salome a Herodes v slipech
* Inspirace na dny příští
***

Bejun Mehta a Collegium 1704
Oslnivé zahájení s Bejunem Mehtou a vyprodané Rudolfinum burácející nadšením. Tak se dá shrnout start třetího ročníku koncertního cyklu Collegia 1704 v Rudolfinu s tímto novým názvem, který příhodně nahradil dramaturgicky přece jen svazující pojmenování Hvězdy barokní opery a zároveň zachoval atraktivitu vystupování významných mezinárodních pěvců. Americký kontratenorista Bejun Mehta dnes patří ke špičkovým sólistům tohoto výlučného pěveckého oboru, v němž muži zpívají v ženských polohách a který je dnes jednou z alternativ, jak nahradit kastráty, klíčové sólisty barokních oper, jejichž popularitu (ale i honoráře) bychom dnes mohli srovnávat s hvězdami pop music. Bejun Mehta představil v Praze repertoár ze své nahrávky Che puro ciel, která vyšla loni v říjnu. V programu s názvem V záři italského slunce dominovaly árie či výstupy z Mozartových oper seria – Ascanio v Albě a Mitridate, král pontský, které doplnily árie z opery Ezio Christopha Willibalda Glucka a Artaserse Johanna Christiana Bacha. Mehta v nich potvrdil své renomé. Svůj zpěv zakládá na zcela přesné intonaci, skvělé deklamaci, dechovém zvládnutí dlouhých frází a náročné techniky belcanta, které opera seria na sólisty klade včetně brilantních koloratur v rychlých tempech nebo skocích přes oktávu. Handicap kontratenoristů daný užíváním hlavového rejstříku či falzetu, tedy menší rozpětí dynamiky, se Mehtovi daří překonávat výraznou deklamací, kterou vyjadřuje vypjaté afekty hrdinů barokních oper na náměty z antické mytologie – milostné touhy, ctnosti, šlechetnosti, kajícnosti, odpuštění, ale i hrůz, trýzně, zavržení, krutého osudu, osamění.

Jak jsme si již – rádi – zvykli, Collegium 1704 pod vedením Václava Lukse je pro sólisty rovnocenným partnerem se vzájemnou inspirací. S Bejunem Mehtou se navíc dobře znají nejen z vystoupení ve Stavovském divadle v roce 2011 s áriemi z Händelových oper, ale především z filmového zpracování Gluckova Orfea a Eurydiky v režii Ondřeje Havelky v prostorách barokního divadla v Českém Krumlově, které letos vyšlo na DVD. Bejun Mehta to v rozhovoru pro Český rozhlas vyjádřil přesně, když při srovnání Collegia 1704 s jinými soubory, které se věnují historicky poučené interpretaci a v nichž často hrají stejní hráči, mluvil o magické alchymii, která vyzařuje z osobnosti dirigenta Václava Lukse. Pod jeho vedením také instrumentální části večera s Mozartovými symfoniemi a Divertimentem F dur měly velkou muzikantskou energii, napětí, ba i vtip.

Je zřejmé, že cyklus Collegia 1704 v Rudolfinu, pořádaný ve spolupráci s Českou filharmonií, významně obohatil pražský koncertní život a udržuje si špičkovou kvalitu. Další koncert letošní sezony, ve které tento soubor spolu s Collegiem Vocale 1704 zároveň oslaví již deset let svého působení, bude vystoupení kanadské sopranistky Kariny Gauvin v programu nazvaném Rivalky v opeře.

Hodnocení autorky: 90 %
***

Diana Damrau poprvé v Praze
Minulý týden se v Praze poprvé představila další hvězda světových operních scén a koncertních pódií – německá sopranistka Diana Damrau. Známe ji z několika přenosů – z Barcelony jako Konstanci v Únosu ze serailu a z Metropolitní opery jako Gildu ve Verdiho Rigolettovi, ale i hraběnku Adèle v brilantním Rossiniho Hraběti Ory po boku Joyce DiDonato a Juana Diega Flóreze. Ve všech těchto rolích se předvedla nejen jako sopranistka s excelentní pěveckou technikou a mimořádně barevným sametovým sopránem, ale i jako znamenitá herečka, když ve svých hrdinkách zprostředkovala mnohovrstevnatou hloubku jejich lidských osudů včetně báječné komiky. Třeba jen na kolik různých způsobů dokázala v Rossinim zazpívat, či spíše „vyjádřit“ zdánlivě jednoduché slůvko Qui, Ano – opatrnicky i se smyslným příslibem, koketně i naštvaně, zvesela i podezřívavě.

Vystoupení Diany Damrau ve Smetanově síni Obecního domu přesvědčilo, že její pěvecké mistrovství není výsledkem „kouzel“ zvukařů, ale že její hlas má skutečně nosnost, objem a zároveň nekonečnou variabilitu barev, dynamiky. Damrau totiž nestaví prvoplánově na odiv svá znělá forte, ale hlavní předností jejího výkonu je modelování frází podle hudby a textu. Toto její umění se zřetelně projevilo při bezprostředním srovnání s jejím pěveckým partnerem, francouzským basbarytonistou Nicolasem Testé. Zatímco Damrau s nejvyšším zaujetím rozvíjela a ukončovala obsahy vět svých árií, Testé jednoduše začal – a přestal zpívat. Jakkoli lze pochopit, že Damrau chce vystupovat právě s Nicolasem Testé, který je jejím nejen pěveckým, ale i životním partnerem, zvolený program působil na jednu stranu dramaturgicky roztříštěně a z druhého úhlu pohledu vlastně jednotvárně, pokud ho porovnáme se šíří repertoáru, který Damrau vrcholově ovládá. Název Bel canto – gala vlastně klamal: vedle Belliniho, Donizettiho a Verdiho oper čtyřicátých a padesátých let totiž Damrau vykročila i do verismu ve slavné árii Neddy z Leoncavallových Komediantů a v přídavku pak v Laurettině O mio babbino caro z Pucciniho opery Gianni Schicchi. V sopránových číslech programu poněkud jednostranně převažovaly smutné árie, kdy se hrdinky ocitají v nešťastném rozpoložení.

Najít dueta sopránu a basbarytonu není ve zvoleném repertoáru tak snadné. Testé zpíval árii Rodolfa z Belliniho Náměsíčné nebo Massimiliana z Loupežníků nebo dokonce vstupní árii Ferranda z Trubadúra z not, což kazilo celkový dojem a působilo až jako neúcta k publiku takového „gala“. A naděje, že zůstaneme ušetřeni „povinných“ orchestrálních meziher, když se na koncertě podíleli dva pěvci, se rozplynula: vystoupení sólistů prokládaly předehry – Belliniho Norma, Verdiho Traviata, Intermezzo ze Sedláka kavalíra (navíc nelogicky vložené mezi dvě árie z Verdiho Loupežníků). Ne, že by PKF – Prague Philharmonia hrála pod taktovkou polského dirigenta Łukascze Borowicze špatně, ale podzimní série dramaturgicky promyšlených koncertů v rámci projektu 20 let stylově k dvacátému výročí tohoto orchestru představila toto těleso reprezentativněji.

Celkově tak bylo první pražské vystoupení Diany Damrau spíše „ochutnávkou“ jejího mistrovství a dělalo dojem „čárky“ za další vystoupení. Škoda.

Hodnocení autorky: 65 %
***

Temná pražská Salome a Herodes v slipech
V letošním roce sto padesátého výročí narození Richarda Strausse je uvedení Salome ve Státní opeře jedinou operou tohoto pozdního německého romantika u nás. Za situace, kdy z patnácti Straussových oper naše divadla za celé poválečné sedmdesátiletí nastudovala pouze šest a Salome patří k nejčastěji hraným, není volba právě této opery nijak dramaturgicky nápaditá – navíc za situace, kdy Národní divadlo nemá – s výjimkou Veroniky Hajnové v roli Herodiady – vlastní obsazení pro hlavní role. Vzpomeňme, jak v roce 2009 při koncertním provedení Salome pod taktovkou Tomáše Netopila excelovala nejen Eva Urbanová jako Salome, ale i Jan Vacík jako Herodes, Aleš Briscein jako Narraboth a Yvona Škvárová v roli Herodiady.

Čtyřicátník Strauss patřil už k uznávaným symfonikům, když po wagnerovských počátcích přišel v opeře s dekadentně pojatými adaptacemi – biblického námětu v Salome a antické mytologie v Elektře. (Pro časovou orientaci připomeňme, že Její pastorkyňa, kterou padesátiletý Janáček začal bojovat o své uznání jako operní dramatik, měla svou brněnskou premiéru v roce 1904, o rok dříve než Salome.) Salome zkomponoval Strauss na zkrácený prozaický text hry Oscara Wilda, jejíž vyhlášenou inscenaci s režií Maxe Reinharda viděl v roce 1903 Berlíně. Příběh smrti proroka Jana Křtitele, kterému galilejský tetrarcha Herodes nechal setnout hlavu a přinést na míse své nevlastní dceři, vychází z Matoušova i Markova evangelia. Inspiroval umělce už od středověku. Ve Wildovi a Straussovi se příběh soustřeďuje na zhýčkanou princeznu Salome, zvyklou na splnění všech přání. Zatouží po vězněném prorokovi, ten však její vábení odmítne. Naopak její nevlastní otec Herodes po Salome chlípně dychtí. Když ji přiměje, aby mu zatančila striptýzový tanec, při kterém postupně odhazuje sedm závojů, vzrušením a touhou vybičovaný potlačí svůj strach ze zavraždění svatého muže a vyhoví zvrácené žádosti Salome o prorokovu hlavu. Když vidí, jak Salome fascinovaně líbá ústa mrtvého proroka, který ji zaživa políbit odmítl, zhnusen nechá Salome zabít. Drážďanská premiéra operní Salome v roce 1905 sice šokovala, ale Strauss zažil svůj první operní triumf. Zasloužil se o něj i český tenorista Karel Burian, první představitel Heroda a v mnoha prestižních německých divadlech proslulý interpret wagnerovských hrdinů. A Salome se stala rolí, v níž excelovala Ema Destinnová.

Inscenace vznikla v koprodukci s polskou Národní operou ve Varšavě a bylo to znát, když polští umělci převažovali nejen v obsazení, ale i v inscenačním týmu Mariusze Trelińského, ředitele varšavské opery, který si zakládá na otevírání operního žánru prostředky dnešních inscenačních postupů včetně těch filmových. Jeho inscenace Pucciniho oper, ale i Čajkovského Oněgina nebo Mozartova Dona Giovanniho, s nimiž se mu v koprodukcích podařilo proniknout do Washingtonu, Los Angeles, Berlína nebo Izraele, vyvolávají kontroverze. Taková je i jeho Salome ve Státní opeře. Treliński na ni aplikoval jednu z psychologických teorií, že děti vystavené sexuálnímu a jinému násilí mají v dospělosti tendenci tyto vzorce chování přebírat. Pro explicitní doložení této hypotézy inscenoval striptýzový tanec sedmi závojů, jak ho u Strausse Salome tančí pro Heroda, jako vzpomínku náctileté školačky, kterou muž v podobě inkarnace Jochanaana do nahého muže a v županu Heroda opakovaně znásilňuje. Aby pak ve finále, kdy (již dospělá) Salome líbá zkrvavenou hlavu mrtvého proroka, Herodes zhnusen obrazem toho, co do duše Salome sám zasel, vydal pokyn „Zabte tu ženu!“ – snad aby se zbavil nepříjemného obrazu sebe sama v takto nastaveném zrcadle. Na scéně slovenského scénografa Borise F. Kudličky, svého stálého spolupracovníka, a v kostýmech Marka Adamského Treliński přenesl biblický příběh do současnosti do domu manželů Herodesových, kteří si mohou dovolit služebnictvo ve smokinzích – do jejich obýváku, ložnice Salome a kuchyně, ve které se octnou i hašteřiví Židé v naddimenzovaných ruských papachách – prý coby Herodovy vidiny. Vše se odehrává v šeru jako v temně zvrácených představách Salome o mužích, ale i pod pokličkou domácího násilí, na kterém se svým mlčícím souhlasem podílí i Herodias, zde anorektická bulimička vyžírající lednici. Ovšem tma na jevišti je až za hranicí viditelnosti. Proměny míst děje zanikají a operu jen rušivě přerývají a třeba významná scéna sebevraždy Narrabotha (Zbigniew Malak) a objevení mrtvoly Herodem zůstaly nepostřehnutelné.

Především však není zřejmý důvod této aktualizace, kterou Treliński polopatě ještě převyprávěl v obsahu opery v programu – že by v nedůvěře k českým divákům, zda jeho koncepci pochopí? Jeho zmínky o „komplexu Salome“, který klade na roveň Freudovým úvahám, berme s humorem – jako cimrmanovské objevování již objeveného. Biblické postavy jsou ale takto zjednodušeně nepřenosné. Když tetrarcha pobíhá po sektorové kuchyni v ponožkách a rozhaleném županu, aby vyniklo, že jinak má na sobě pouze slipy, a Joachanan má coby zhmotnění mužů v představách Salome podobu nahého dubla nebo obřího chlupatého pavouka nebo světelné koule, je to spíše jen úlitba soudobým evropským inscenačním trendům, které nadřazují režijní modifikace nad hudbu a libreto, jak je jejich tvůrci vtělili do svých oper. Pokud chtěli inscenátoři akcentovat problematiku týraných dětí, dozajista závažnou, jistě by našli operu, která právě toto téma zpracovává. Trelińského Salome tak připomíná bibli v šuplících dnešních hotelových pokojů – nikdo ji sice nečte, ale ten pocit, že tam je, přináší jistou úlevu.Hlavním přínosem nového nastudování Salome bylo alespoň hudební nastudování Heiko Mathiase Förstera. Tento čerstvý šéfdirigent Janáčkovy filharmonie Ostrava se nedávno záslužně ujal světové premiéry Dvořákova Alfreda a ve Státní opeře již nastudoval Verdiho Otella (2009), Massenetova Dona Quichotta (2010) a operu Carla Marii von Webera Tři Pintové (2011). Ne, že by vše při premiéře znělo dokonale, ale podařilo se postihnout onu až opojně mnohotvárnou paletu orchestrálních barev Straussovy bohaté partitury. A přitom většinou i ve zrádné akustice Státní opery orchestr nepřekrýval sólisty, pokud zpívali v popředí jeviště.

Gun-Brit Barkmin (kterou známe již jako Janáčkovu Emilii Marty nebo Alžbětu z Brittenovy Gloriany) se z „pasti“, kterou Strauss v roli Salome nastražil sopranistkám, když se s dívčím projevem musí prosadit nad mohutným zvukem orchestru (úspěch s ní slavila například Ema Destinnová), dostala tak, že zpívala naplno i za cenu ostřejších tónů. Pokud bylo možné v šeru jeviště postřehnout, naplňovala ovšem režijní koncepci a nestyděla se používat i explicitně sexuální gesta. Herodes Jacka Laszczkowského hlavně hřímal – snad aby zakryl, že místo panství v Judeji neovládá ani svou kuchyni pod dohledem své ženy, v pěvecky nevýrazném podání Veroniky Hajnové. Polský barytonista Tomasz Konieczny se v Praze již prosadil jako Kurwenal v Tristanovi a Isoldě, Amfortas ve Wagnerově Parsifalovi nebo v ďábelské čtyřroli v Hoffmannových povídkách Jacquese Offenbacha. Jeho hlas sice zněl z orchestřiště s objemem hodným proroka Jochanaana, škoda však, že sólista nevyužil tohoto umístění a přímého kontaktu s dirigentem alespoň k dynamické plasticitě svého projevu.

Nabízí se srovnání s inscenací Salome, v níž tehdy čerstvě samostatná Státní opera Praha v roce 1992 doslova „vytřela zrak“ své konkurenci „u Vltavy“ nejen strhujícím hudebním nastudováním Hilaryho Griffithse a v našich poměrech moderně stylizovanou režií Dominika Neunera, ale i výkony Gail Gilmor v titulní roli, Antonie Denygrové jako Herodiady a Richarda Haana coby Jochanaana. Tentokrát jde jen o import současné operní módy vnucování výkladů režisérů, kteří nedůvěřují inscenovanému opernímu dílu – ale hlavně mu neporozuměli, zplošťují ho a deformují k obrazu svému.

Hodnocení autorky: 65 %
***

Inspirace na dny příští
Bedřich Smetana: Libuše. Dirigent Robert Jindra, režie Petr Novotný, scéna Ivo Žídek ml., kostýmy Irena Greifová, sbormistr Pavel Vaněk. Libuše – Dana Burešová, Přemysl ze Stadic – Martin Bárta, Chrudoš od Otavy – Peter Mikuláš, Krasava – Jitka Svobodová, Šťáhlav na Radbuze – Tomáš Černý, Lutobor z Dobroslavského Chlumce – Jiří Sulženko, Radovan od Kamena Mosta – Roman Janál, Radmila – Yvona Škvárová, První žnec – Barbora Perná, Druhý žnec – Lucie Hájková, Třetí žnec – Eliška Weissová, Čtvrtý žnec – Václav Lemberk. Národní divadlo, úterý 28. října 2014 v 17.00 hodin.

Jitka Novotná: Když vaří múzy. Netradiční kuchařka přináší šestnáct rozhovorů s výraznými osobnostmi klasické hudby: Radek Baborák, Jiří Bělohlávek, Kateřina Englichová, Marie Fajtová, Jitka Hosprová, Simona Houda Šaturová, Jakub Hrůša, Marko Ivanović, Roman Janál, Ondrej Lenárd, Štefan Margita, Dagmar Pecková, Libor Pešek, Leoš Svárovský, Magdalena Švecová, Ivan Ženatý. Křest knihy – Galerie Vinohradská 12, čtvrtek 30. října 2014 v 17.30 hodin.

Struny podzimu: Didgori – gruzínská vokální polyfonie. České muzeum hudby, čtvrtek 30. října v 19.30 hodin.

Viktor Ullmann: Pád Antikrista. Hudební nastudování Miloslav Oswald, režie Jan Antonín Pitínský, sbormistryně Lubomíra Hellová, pohybová spolupráce – eurytmie Nataša Kraus, scéna Tomáš Rusín, kostýmy Zuzana Rusínová. Der Regent / Der Dämon des Regenten – Jakub Rousek / Václav Málek, Der Priester – Petr Martínek / Michal Pavel Vojta, Der Techniker / Das Gespenst des Technikers – Martin Štolba / Jakub Tolaš, Der Künstler – Milan Vlček / Dušan Růžička, Der Wärter – Greis – Jiří Přibyl / Vladislav Zápražný, Der unvollkommene Engel des Priesters – Lucie Janderková / Helena Beránková, Ausrufer – Ondřej Doležal, Eurytmistka – Nataša Kraus, Dav – Vendula Hlubková / Kateřina Pešková / Petra Savaskan / Radek Leszczynski / Jindřich Suk / Jan Vaculík. Moravské divadlo Olomouc, pátek 31. října v 19.00 hodin.

Georges Bizet: Carmen. Dirigent Pablo Heras-Casado, režie Richard Eyre. Carmen – Anita Rachvelishvili, Micaëla – Anita Hartig, Don José – Aleksandrs Antonenko, Escamillo – Ildar Abdrazakov. Přímý přenos z Metropolitní opery do kin v České republice, sobota 1. listopadu v 17.45 hodin.

Simona Houda Šaturová – křest nového CD Decade, Refektář Emauzského kláštera Praha, neděle 2. listopadu 2014 v 19.00 hodin.
***

Collegium 1704 v Rudolfinu 2014
(dříve pod názvem Hvězdy barokní opery)
Mozart v záři slunce
Bejun Mehta (kontratenor)
Dirigent: Václav Luks
Collegium 1704
21. října 2014 Dvořákova síň – Rudolfinum Praha

program:
Wolfgang Amadeus Mozart:
– Symfonie č. 26 Es Dur KV 184, Cara lontano ancora (opera Ascanio in Alba KV 111)
– Sinfonia a árie Già dagli occhi (opera Mitridate il re di Ponto KV 87)
– Ah di si nobil alma (opera Ascanio in Alba KV 111)
– Divertimento F dur KV 138
Christoph Willibald Gluck:
– Pensa a serbarmi a Se il fulmine sospendi (opera Ezio)
Wolfgang Amadeus Mozart: Symfonie č. 23 D dur KV 181
Johann Christian Bach: No que non ha la sorte, Vò solcando un mar crudele (opera Artaserse)

www.collegium1704.com
***

Diana Damrau & Nicolas Testé
Dirigent: Łukasz Borowicz
Diana Damrau (soprán)
Nicolas Testé (basbaryton)
PKF – Prague Philharmonia
19. října 2014 Smetanova síň – Obecní dům Praha

program:
Vincenzo Bellini: I Capuleti e i Montecchi
„O quante volte“ (Giulietta)

Gaetano Donizetti: Lucia di Lammermoor
„Ebben? Di tua speranza … Ah,cedi, cedi… Al ben dei tuoi“
(Scena ed Aria Raimondo con Lucia)

Vincenzo Bellini: I puritani
„O rendetemi la speme…Qui la voce sua save…Vien‘ diletto“ (Elvira)

Vincenzo Bellini: Norma
overture (orchestra)

Vincenzo Bellini: La sonnambula
„Vi ravviso…“ (il Conte)
„Ah, non credea mirarti … Ah, non giunge“ (Amina)

=přestávka=

Giuseppe Verdi: La traviata
Orchester (Traviata Prélude)

Giuseppe Verdi: La traviata
„È strano… Ah, fors’ è lui… Sempre libera“ (Violetta)

Giuseppe Verdi: I masnadieri
„Un ignoto tre lune or sanno“ (Massimiliano)
„Venerabile, o padre… Lo sguardo avea degli angeli“ (Amalia)

Pietro Mascagni: Cavalleria rusticana
„Intermezzo” (orchestra)

Giuseppe Verdi: Il trovatore
„Allerta, allerta! …Di due figli vivea padre beato“ (Ferrando)

Ruggero Leoncavallo: Pagliacci
„Qual fiamma aveva nell guardo! …. Stridono lassù“ (Nedda)

Giuseppe Verdi: Luisa Miller
„Il padre tuo… Tu puniscimi… A brani“ (Scena ed Aria Luisa con Wur)
***

Richard Strauss:
Salome
Hudební nastudování: Heiko Mathias Förster
Dirigenti: Heiko Mathias Förster (alt. Jiří Štrunc)
Režie: Mariusz Treliński
Scéna: Boris Kudlička
Kostýmy: Marek Adamski
Světelný design: Felice Ross
Videoprojekce: Bartek Macias
Choreografie:Tomasz Wygoda
Dramaturgie: Piotr Gruszczyński
Orchestr Státní opery
Koncertní mistři: Radovan Šandera / Štěpán Kaniak
(koprodukce Národní divadlo Praha / Teatr Wielki – Opera Narodowa Varšava)
Premiéra 23. října 2014 Státní opera Praha

Salome – Gun-Brit Barkmin
Herodes – Jacek Laszczkowski
Herodias – Veronika Hajnová
Jochanaan – Tomasz Konieczny (alt. Miguelangelo Cavalcanti)
Narraboth – Zbigniew Malak
Páže Herodiady – Štěpánka Pučálková
První žid – Josef Moravec
Druhý žid – Aleš Voráček
Třetí žid / Druhý Nazaretský – Václav Sibera
Čtvrtý žid – Václav Barth
Pátý žid / První Nazaretský – Ivo Hrachovec
První voják – Miloš Horák
Druhý voják / Kapadočan – Paweł Kołodziej
Otrokyně – Lenka Pavlovič