Operní panorama Heleny Havlíkové (20)

Týden od 7. do 13. února 2011

° Rigoletto jako telenovela, v níž se naštěstí dobře zpívalo
° Opera jako americké televizní noviny
° Další „transformační“ mlhy a vyjasnění na pražské operní scéně
° Inspirace na dny příští

***

Rigoletto jako telenovela, v níž se naštěstí dobře zpívalo

Do svých operních přenosů zařadila minulý týden síť kin Palace Cinemas záznam televizního projektu Verdiho Rigoletta, který loni 4. a 5. září vysílala živě Česká televize společně se stovkou dalších televizních společností po celém světě. Italský televizní producent Andrea Andermann Rigolettem navázal na svůj nápad zpracovat příběh pro živý televizní přenos v reálném denním, resp. nočním čase, během kterého se odehrává děj, podobně jako v reálném prostředí Říma Pucciniho Tosku (1992) ve snaze dosáhnout i autenticity doby. Nápad před Rigolettem zopakoval ještě s Traviatou v Paříži (2000). V případě Rigoletta je to ovšem s tou autentičností místa děje zamotanější – děj opery nemá s renesanční Mantovou historicky nic společného. Do Mantovy 16. století Verdi a jeho libretista Francesco Maria Piave předlohu Victora Huga Král se baví přemístili z renesančního dvora francouzského krále Františka I. až pod tlakem rakouské cenzury.

V době, kdy Andermann takto uvedl Tosku a Traviatu, ovšem ještě neexistoval operní fenomén posledních let, tj. přímé přenosy divadelních představení do kin. Rigoletto už je s ním ovšem konfrontován. V těchto souvislostech vyvolává celý projekt spíše otázky. Přenosy z divadel se více či méně úspěšně snaží zprostředkovat divadelní inscenace. Ale lze operního Rigoletta vtěsnat do reality?

Tento televizní koncept využil v Rigolettovi autentické prostory Mantovy s jejím Palazzo del Te, Palazzo Ducale Sparafucilovou pevností, zahradami i úzkými tajemnými uličkami (při záběrech se ovšem při přímém přenosu nepodařilo vyvážit světelné poměry při kombinaci exteriérů a interiérů a bylo zřejmé, že televizní štáb renesanční repliku Mantovy místo loučí elektrifikoval). Celý přímý přenos (4. září hodina od 20:30 1. dějství, 5. září 36 minut od 14:00 2. dějství a tentýž den večer od 23:30 35 minut 3. dějství) musel být nesmírně komplikovaný technologicky – mj. i z hlediska synchronizace zpěvu s orchrestrem, který se objevil vždy na začátku umístěný v Teatro Scientifico. Pod taktovkou Zubina Mehty hrál Národní symfonický orchestr RAI spolehlivě.

Režisér Marco Bellocchio spoléhal na atraktivitu prostředí natolik, že herecké akce vycházely hlavně ze zkušeností sólistů a výsledek připomínal spíše jakousi telenovelu. Všichni ovšem zpívali a hráli natolik skvěle, že vlastně bylo jedno, kde se příběh šaška mocných, kterého dostihnou boží mlýny osudu, odehrává.

Plácida Dominga znají milovníci opery jako Vévodu. Zde se však vrátil ke svému původnímu barytonovému oboru a mistrovství, s nímž ztvárnil psychologicky i morálně nejednoznačnou postavu milujícího otce, bylo ohromující. Hrál a zpíval doslova o život, a kapka potu, která mu v detailním záběru kamer skanula z obličeje do vlasů milované dcery, jakoby v sobě zkoncentrovala to, čím si Domingo po dlouhá desetiletí dokázal získat a udržet přízeň operního publika. Typově dokonalý byl i mantovský vévoda v podání tenoristy Vittoria Grigola, Gilda sopranistky Julie Novikovy nebo nájemný vrah Sparafucile basisty Ruggiera Raimondiho. Ve Slovanském domě bylo nebývale nabito a mnozí diváci do závěrečných titulků spontánně tleskali.

***

Opera jako americké televizní noviny

Na přímý přenos z MET se soudobou americkou operou Johna Adamse Nixon v Číně o návštěvě amerického prezidenta z dob studené války v roce 1972 už tak nabito nebylo. Profesionální marketing, který přenosy z MET podporuje, ovšem v Praze zabral a ve Světozoru bylo téměř plno.

Americký skladatel, šedesátník John Adams (1947), pro české operní diváky není neznámý: pražské Národní divadlo uvedlo – a velice úspěšně – v roce 2003 jeho Smrt Klinghoffera a předloni MET představila celému světu jeho Doktora Atomika. Adams je jedním z představitelů minimalistického kompozičního stylu a jeho díla bývají v Americe označovány za průlomové z hlediska vývoje opery na konci 20. století. Z přímého přenosu bylo z reakcí diváků zřejmé, že Američané Adamse milují – otázkou je, zda mu „rozumějí“ v tom smyslu, jako Pražané rozuměli Mozartovi. Těžko ale předpokládat, že si Adamsovy árie budou pobrukovat.

Adamse přitahují současná politická témata. Vnímá je ale jako blouznivý americký levicový intelektuál, módně „předobamovsky“, mírně protiamericky a protiizraelsky. Zpravodajství CNN už dlouho není objektivním obrazem světa a tak dochází k paradoxům, kdy ve Smrti Klinghoffera Adams nahlíží s pochopením do duší a motivů teroristů, aby pak za svou tryznu On the Transmigrations Souls nad dušemi zemřelých při teroristickém útoku na Dvojčata 11. září dostal v roce 2003 Pulitzerovu cenu. Není náhodou, že režisér opery Peter Sellars připomínal aktuální souvislosti mezi návštěvou Nixona v Čině a pádem Mubáracka v Egyptě – Sellars je čistokrevný pošuk, což navíc věrohodně doložil, když se v interview s Thomasem Hampsonem objevil nejen postrojen jako obecní blázen, ale i tak hovořil.

Pro průměrně vzdělaného Evropana musela být opera o návštěvě amerického prezidenta Richarda Nixona v Číně téměř nesnesitelně hloupou politickou agitkou. Mao Ce-tung jednoznačně stojí v jedné řadě s Hitlerem a Stalinem, má na kontě zločiny s miliony obětí, pro které jsou podobné intelektuální šarády jen výsměchem. Z tohoto pohledu je libreto americké básnířky Alice Goodman až třeskutě hloupé a vlastně se nelze divit, že v této atmosféře se objevují popírači holocaustu a o teroristech politicky korektní novináři píší jako o „bojovnících“.

Nelze ovšem zpochybnit, že Adams je obratný hudební skladatel, který dovedně smíchal odvar z odkazu klasické opery. Určitě není tolik očekávaným světlem na konci tunelu, v němž se soudobá opera stále hledá.

Barytonista James Maddalena, typově výstižný „dvorní“ představitel Nixona už od houstonské premiéry, nebyl zrovna ve vrcholné pěvecké kondici. Ostatní sólisté podali v pěvecky velice náročných rolí suverénní výkony, herecky opřené o podrobné studium svých reálných předobrazů: tenorista Robert Brubaker v roli stařeckého Mao Ce-tunga, který musel zvládnout heroický projev velkého vůdce i slastný výraz, když se nechával ukájet rukou oddané sekretářky, ušlechtile působící Russell Braun v roli čínského premiéra Čou En-laje nebo ctižádostivá Maova manželka Ťiang Čching v podání koloraturní sopranistky Kathleen Kim vedle korektní první dámy v podání Janis Kelly.

Bezchybný byl ovšem orchestr pod taktovkou samotného Johna Adamse, který jej v rozhovoru o přestávce právě přirovnal k značce Rolls-Royce mezi auty. Rafinovaně instrumentovanou Adamsovu hudbu jistě snadněji zvládnou syntezátory – orchestr Metropolitní opery však dokázal i Adamsovy do sebe zacyklené hudební plochy interpretovat s dokonalostí, budící úžas.

Z hlediska světové politiky byla jistě Nixonova návštěva v Číně v roce 1972 významná – Adamsova opera však rozhodně takovým přelomovým dílem v historii opery není. Abychom politické konsekvence odlehčili – Adams by možná mohl chystat novou operu o letošní „reciproční“ návštěvě čínského prezidenta Chu Ťing-tchaa u amerického prezidenta Baracka Obamy.

***

Další „transformační“ mlhy i vyjasnění na pražské operní scéně

Když se pokusím rozhrnout další nánosy protikladných vyjádření ministerstva kultury, začíná být zřejmé, že ministerstvo už má úmysl Národní divadlo a Státní operu sloučit – především aby ušetřilo. Teprve dodatečně bude ministerstvo tento cíl zaštiťovat komisemi či analýzami. Ostatně někde je třeba vzít peníze na Bělohlávkovi slíbené navýšení platů v České filharmonii. (Podle tiskových vyjádření 21. září loňského roku předal Jiří Bělohlávek při setkání s ministrem Jiřímu Besserovi „manuál“ svých požadavků a přání a ministr pak před podpisem smlouvy v prosinci uvedl, že převzal za úřad a za současnou vládu závazek pro vytvoření podmínek pro ČF. A mluvčí ministerstva doplnil, že po vyřešení personálního obsazení v ČF vyčlení ministerstvo pro ČF tolik peněz, kolik bude potřeba.)

Také dosavadní dohady, že se Stavovské divadlo má stát útočištěm pro Bělohlávkovu Pražskou komorní filharmonii, náměstek Radek Zdráhal minulý týden ve svém vyjádření pro Českou televizi potvrdil. Zastupitelská demokracie je už taková, že může do rozhodovacích pozic díky politickým jednáním vynést lidi, kteří pro svěřené resorty nemají kvalifikaci. Těžko lze předpokládat, že ministr kultury Jiří Besser a jeho náměstek Zdráhal se během těch několika měsíců stihli orientovat v problematice pražských operních scén. Jejich autorita se neodvíjí od jejich operního renomé a znalosti problematiky operních divadel, ale od politické mocenské pozice.

Ministerstvo odbornost svého rozhodování zaštiťuje pracovní skupinou, jejíž složení minulý týden zveřejnilo. Složení pracovní skupiny z pěti ministerských úředníků budí u odborné veřejnosti hodně trpký úsměv. Transformaci, z ministerských vyjádření zredukovanou na sloučení, bude koordinovat Daniela Gadasová, která do poslední chvíle setrvávala v dozorčí radě PKF. Mezi čtyřmi přizvanými konzultanty zastupuje umělce – praktika pouze dirigent Leoš Svárovský, jehož zkušenosti s operou Národního divadla ovšem spadají do jeho asistentského období před rokem 1989. To, že je pravděpodobně již rozhodnuto, napovídá i zadání Ministerstva současným ředitelům Národního divadla a Státní opery Praha, aby v nesmyslně krátké lhůtě zpracovali Operační plán majetkového spojení obou oper k 1. lednu 2012. A podporuje to i páteční schválení režiséra Rocca coby nového šéfa opery k tomuto datu Radou ND. Třicátník Rocc po několik málo operních režiích a roce šéfování Janáčkově opeře suverénně prohlásil, že si na takový úkol sloučení oper troufá. Je teď na obou ředitelích – Ondřeji Černém a Radimu Dolanském – aby se k situaci jednoznačně vyjádřili, pokud nechtějí být jen loutkami, které splní apriorní ministerské zadání. Zítra mají ministerstvu předložit svá řešení, jak sloučení realizovat. Bylo by žádoucí, aby se svými názory seznámili své soubory i veřejnost.

Když vyjdeme z holých faktů – dnes je zřejmé, že MK má skutečně záměr sloučit Národní divadlo se Státní operou. Důvody pro toto sloučení nejsou jasné – na jedné straně ministerstvo argumentovalo havarijním stavem budovy Státní opery (na kterou ovšem náhle nalezlo finanční prostředky), na druhé straně potřebou zvýšit kvalitu operní produkce a současně ušetřit. Orientovat se v protikladných výrocích ministerstva kultury je stále obtížnější a vše budí pochybnosti nejen o schopnosti ministerstva své záměry komunikovat, ale i o kompetenci resort řídit.

***

Inspirace na dny příští

Magdalena Kožená na závěr svého turné ke svému novému CD Lettere Amorose s komorními díly méně známých skladatelů italského raného baroka po Náměšti nad Oslavou, Litomyšli, Edinburgu, Londýně, Paříži, Kolíně n. Rýnem, Varšavě, Brně, Vídni zavítá 16. února i do pražského Rudolfina.

Síť kin Cinema City v Praze, Plzni a Pardubicích zařadila do svého programu CineMaestro promítání záznamu inscenace Rameauovy opery Castor a Pollux z Nizozemské opery v Amsterdamu v provedení Les Talens Lyrique pod taktovkou Christophea Rousseta.

Na středu 16. února je plánována tisková konference, na které Herecká asociace oznámí nominace na ceny Thálie za rok 2010. Ceny se udělují interpretovi a interpretce za mimořádné umělecké výkony ve čtyřech oborech: v činohře, v opeře, muzikálu či jiném hudebně dramatickém žánru a v baletu, pantomimě či jiném tanečně dramatickém žánru. Vedle výročních cen se udělují ceny za celoživotní mistrovství v oboru činoherním, operním, baletním a cena mladému činoherci (do 33 let) za mimořádný jevištní výkon.

Dětská opera Praha připravuje na neděli 20. února od 16 hodin v Divadle Kolowrat premiéru opery pro nejmenší děti Pohádková květina, na které se autorsky podílí umělecká šéfka opery Jiřina Marková-Krystlíková a skladatelsky Bedřich Gregorini. Děti zažijí dobrodružství s mravenci, kedlubnami, květáky, ředkvičkami, slimákem Slintou, psem Medem i kouzelnou květinou, která je naučí rozumět květinám i zvířátkům.

Giuseppe Verdi:
Rigoletto
Dirigent: Zubin Mehta
Režie: Marco Bellocchio
Producent: Andrea Andermann
Opera in Cinema – 8.února 2011 Palace Cinemas Slovanský dům Praha

Rigoletto – Placido Domingo
Gilda – Julia Novikova
Duca di Mantova – Vittorio Grigolo
Sparafucile – Ruggero Raimondi
Conte di Monterone – Gianfranco Montresor
Marullo – Giorgio Caoduro
Borsa – Matteo Leonardo Cortellazzi
Conte di Ceprano – Giorgio Gatti
Maddalena – Nino Surguladze

www.palacecinemas.cz

***

John Adams:
Nixon in China
Dirigent: John Adams
Režie: Peter Sellars
Scéna: Adrianne Lobel
Kostýmy: Dunya Ramicova
Světla: James F.Ingalls
Choreografie: Mark Morris
The Metropolitan Opera Orchestra and Chorus
Premiéra 2.února 2011 The Metropolitan Opera New York
(Produkce Ehglish National Opera Londýn)
Met in HD live 12.2.2011

Richard Nixon – James Maddalena
Pat Nixon – Janis Kelly
Henry Kissinger – Richard Paul Fink
Chou En-lai – Russell Braun
Mao Tse-tung – Robert Brubaker
Chiang Ch’ing – Kathleen Kim
Nancy T’ang – Ginger Costa Jackson
Second Secretary to Mao – Teresa S. Herold
Third Secretary to Mao – Tamara Mumford
Dancers – Haruno Yamazaki, Kanji Segawa

Připravujeme ve spolupráci s Českým rozhlasem 3 – Vltava
Zvukovou podobu Panoramatu Heleny Havlíkové najdete zde