Operní panorama Heleny Havlíkové (208)

Týden od 9. do 15. března 2015
* Ústecký Rigoletto napůl
* La donna v Met bez jezera
* Inspirace na dny příští
***

Ústecký Rigoletto napůl
Severočeské divadlo pokračuje v uvádění těch divácky nejzaručenějších operních titulů. (Aida, Komedianti, La traviata, Nabucco, Prodaná nevěsta). Nyní místo původně avizovaného Děvčete ze Západu nakonec zůstalo u Verdiho Rigoletta. A přesto nebylo na sobotní premiéře plno. Nosných i nadčasových témat této opery podle dramatu Victora Huga Král se baví může být mnoho, jakkoli Verdi s Piavem kvůli cenzuře museli změnit francouzského krále na mantovského vévodu šestnáctého století. Hrbatý šašek Rigoletto přisluhuje režimu a přitom se svou milovanou dceru Gildu snaží před zvráceným světem, který sám spoluvytváří, ochránit. Je obtížné mít s „prodejným“ šaškem soucit – Verdi ale vystavěl svou operu tak, že ve finále velikost Rigolettova utrpení diváky zasáhne a dojme.

Že se pro slovenskou režisérku Andreu Hlinkovou v týmu s výtvarnicí scény a kostýmů Miriam Struhárovou stalo nosným motivem opery italské slovo vendetta (pomsta) a z něj odvozené písmeno „V“, se však dozvíme spíše z textu v programové brožuře než ze samostatného nastudování. Hrací prostor pro celou inscenaci sice vymezují boční stěny, které se dozadu sbíhají, ale do tvaru písmene „V“ se v hloubi jeviště neprotnou. Mnohem intenzivněji navozují spíše představu perspektivy. Jenže z režie není ani trochu zřejmé, kam směřuje a která z postav v Rigolettovi vůbec nějakou perspektivu má. Sparafucile s Maddalenou, kteří zavražděním Gildy místo Vévody podvedli svého zákazníka Rigoletta a účtovali si přitom plnou cenu, se raději rychle vytratí, Gilda umírá a Rigoletto se stejně jako na začátku okázale svíjí ve své zoufalosti. Takže zbývá už jen Vévoda, jenže ani jeho perspektiva nerušeného pokračování erotických radovánek z ústecké inscenace nijak nevyplývá – a je otázka, nakolik by měla oporu ve Verdiho a Piaveho díle.

Kromě prázdnoty (či nečitelnosti?) výtvarného gesta perspektivy si inscenátorky tímto řešením s ubíhajícími stěnami hodně zúžily a zkomplikovaly také možnosti aranžmá postav. I když se bočními stěnami dá procházet, protože jsou tvořeny žaluziemi, které se dají – hlučně – stahovat, jediný hlavní příchod pro všechny postav na jeviště zůstává ve středu onoho do hlediště rozevřeného, ale vzadu neuzavřeného „véčka“. Jenže brzy přestávají situace dávat smysl, protože se všichni potkávají a společně stojí v jediném prostoru, ve kterém na sebe pohodlně vidí. A protože režisérka vztahy mezi postavami vede zcela realisticky, působí předstírání, že o sobě vzájemně nevědí, nevěrohodně, ba směšně. Z toho všeho by se dalo snad dovodit, že oním hlavním tématem režie ústeckého Rigoletta je nezvládnutý zmatek. Ostatně podporují ho i kostýmy v kombinaci renesančních okruží s neoprenovými plášti (Vévoda má docela vtipně hustě nařasený bílý límec nikoli na krku, ale rozpůlený na ramenou pláště jako epolety). Výrazným prvkem jsou punkové zrzavé a červené paruky dvořanů, Sparafucila a Maddaleny, ta Monteronova ovšem připomíná spíše Lomikara a Gilda je načesaná jako dáma, která se velké večerní rozvaluje v mohutné manželské posteli, takže vypadá spíše jako mondéna velkého světa než nevinná svedená dívka. A Vévoda se v této postelové scéně vrhne na Gildu rovnou odvážně obnažený do půl pasu, v podání Jaroslava Kovacse s podobně odvážnými výškami při celkovém pěveckém zvládnutí této role.

Ani dirigentovi Miloši Formáčkovi se nepodařilo vnést do Verdiho partitury srozumitelný řád. Intonace i souhra orchestru, zejména smyčcové sekce, se co chvíli rozpadaly a v dynamice převažovalo jednotvárné forte, nemilosrdné zejména vůči útlejším výškám sopránu Terezy Mátlové jako Gildy. Její snaha prosadit se nad takto znějícím orchestrem vedla k ostrosti a přepínání hlasu i intonačnímu kolísání, střední polohy jí však zněly plně. Nikolaj Někrasov takový problém neměl, svým zvučným barytonem „trhal kulisy“. Zbytečně. Má pro tento typ rolí nezpochybnitelné charisma a větší variabilita vypracování detailů by přinesla výraznější efekt. Vedle takového Rigoletta Pavel Švingr přes svůj nesporný talent a znělé hloubky vypadal nesměle, což se k profesi nájemného vraha moc nehodí. Jeho sestra Maddalena ovšem v podání Valerije Vaygant „vybalila“ na Vévodu nejen koketní vlnění boků, ale i svůdně podmanivý soprán.

Nová inscenace Verdiho Rigoletta měla v Ústí premiéru v pátek třináctého. Pověrčiví si ho vykládají podobně jako optimisté a pesimisté z poloviny vypitou láhev – pro optimisty je ještě z poloviny plná, pro pesimisty je z poloviny prázdná. V případě ústeckého Rigoletta je umělecký výsledek jen poloviční – a jen diváci rozhodnou, zda si ho budou interpretovat optimisticky, nebo pesimisticky.

Hodnocení autorky: 60 %
***

La donna v Met bez jezera
Opera La donna del lago (Jezerní paní) sice zdaleka nedosahuje popularity komických oper Gioachina Rossiniho, zejména Lazebníka sevillského, ale i obou Italek, z jeho oper seria ale patří k těm, které se vedle Viléma Tella objevují nejčastěji – v posledních pěti letech v Paříži, milánské Scale, londýnské Covent Garden, americkém Santa Fe a nyní i v Metropolitní opeře. Zásluhu na tom dozajista mají i současní mistři belcanta – Juan Diego Flórez a Joyce DiDonato, kteří ve většině těchto produkcí vytvořili dvě ze čtyř hlavních rolí – krále Jakuba V. alias Uberta a Elenu. Metropolitní opera má celkově Rossiniho pro přímé přenosy v oblibě – v těch, které jsme od sezony 2007/2008 mohli sledovat i u nás, se Rossini řadí hned za Verdiho, Pucciniho, Wagnera a Donizettiho. V přímých přenosech se dokonce dvakrát objevili Lazebník a Popelka, ale také Hrabě Ory a Armida, ve které jednu sopranistku obklopuje dokonce šest tenoristů a dva basisté.

Vyhlášený labužník Rossini připravil Jezerní paní pro neapolské Teatro San Carlo v roce 1819 v šibeničním termínu jako další ze svých operních lahůdek a odstartoval tehdy módní italskou zálibu ve Walterovi Scottovi. Dílo tohoto skotského romantika a zakladatele historického románu se během následujícího dvacetiletí stalo předlohou pro dvacet pět oper s Donizettiho Lucií z Lammermooru v čele.

Jezerní paní podle Scottovy epické básně se odehrává ve Skotsku v první polovině šestnáctého století za vlády krále Jakuba V., který prý inkognito chodil mezi lid. Historický základ pak má vzpoura skotských horalů proti katolickému panovníkovi. Literární licencí je ale milostný příběh místní krasavice Eleny, o kterou se ucházejí hned tři vzájemně znepřátelení muži včetně krále Jakuba, což převedeno do Rossiniho operní řeči znamená dva výškami obdařené tenoristy a jednoho určeného svou mezzosopránovou polohou ženě. Italská záliba ve vysokých hlasech a androgynních kastrátech byla nadřazena dramatické věrohodnosti. Jak to tak u italské opery seria přes všechny peripetie v prudké zvraty děje bývalo, pro hlavní hrdinku vše skončí šťastně: král dokáže potlačit svoji erotickou touhu, velkoryse dá vzbouřencům milost, a protože rebel Rodrigo, kterého chtěl Eleně vnutit její otec, v boji zemřel, může se Elena oddat náručí svého mezzosopránového milého. A nad vším se rozklene mír.

Met pod taktovkou Michela Mariottiho Rossiniho „recept“ na mix italského belcanta a historky ze skotských dějin dodržela excelentně. Výsledkem byla tříhodinová erupce belcanta, během které v rozsáhlých áriích i ansámblech plných úžasně dlouhých legatových frází, staccatových běhů, trylků, skoků přes oktávy, efektů mezza voce a dalších dechberoucích fines belcanta i v Met excelovali nejen Juan Diego Flórez (Jakub V.) a Joyce DiDonato (Elena), kteří dnes patří v tomto stylu k absolutní špičce, ale také další suverénní tenorový „výškař“ Johan Osborn, který na rozdíl od souboje na meče odkráčel z toho pěveckého s Flórezem neporažený. Také Daniela Barcellona obohatila toto obsazení nádherně barevným mezzosopránem, v režii Paula Currana však její snaha herecky navodit odhodlanou mužnost a zároveň zamilovanost Elenina milence Malcolma působila ve skotském kiltu s potřísněním kašírovanou krví značně nevěrohodně. A když popošlapoval(a) za zdí Elenina příbytku, než se Elenin otec vybouří z příkazu, aby si vzala Rodriga, vypadá jako by stál(a) na hanbě, kde není toaleta.

Hudebně celá opera ovšem vyzněla tak, že pro tuto sestavu sólistů neexistují žádné technické limity a mimořádně obtížné árie, které vyžadují „potápěčský“ dech, zpívají ne kvůli předvádění hlasové gymnastiky, ale tak, aby zprostředkovali plnou škálu výrazu od vysoce dramatického po jemně lyrický. A jedině díky tomu dostalo v podání Joayce DiDonato smysl i závěrečné Elenino Rondo, které z čistě dramaturgicky divadelního hlediska a zkušenosti diváka dvacátého prvního století neúměrně prodlužuje spád finále. Jenže zamilovaný Rossini zřejmě podlehl přání první představitelky Eleny, Isabelly Colbran, podle dobových svědectví pěvecky fenomenální primadony nepolského Teatro San Carlo, se kterou v té době žil, aby se mohla právě ona v závěru opery patřičně blýsknout, jak se to naplno podařilo Joyce DiDonato, která přes záblesky hlasové únavy během přenosu vygradovala svůj výkon do mistrovské gradace.Stejné představení Rossiniho Jezerní paní z Met v přímém přenosu vysílala v sobotu i stanice Český rozhlas Vltava. Posluchači byli možná tentokrát oproti divákům v kinech ve výhodě. Zůstali totiž ušetřeni prvoplánové popisné statické režie Paula Currana, ve které sólisté i sbor buď stáli, nebo opakovali stereotypní nicneříkající pohyby – například Joayce DiDonato musela vystačit pro celou vstupní kavatinu s trháním kašírovaných kytek zabodnutých do podlahy jeviště, které si dojemně tiskla k hrudi. A navzdory Elenině přezdívce, která dala celé opeře název – Jezerní paní – po jezeře není ve výpravě Kevina Knighta s vyprahlou plání a zadním horizontem tmavého nebe, které občas doplní zářící měsíc, ani vidu. Skotských kiltů byl ovšem dostatek.

Jezerní paní jsme u nás mohli vidět před dvěma lety v přenosu z Královské opery s obdobným obsazením. Základem londýnského režijního konceptu Johna Fulljamese byl – s lehce ironickou nadsázkou – princip divadla na divadle, respektive divadla v pánském klubu. V něm herec, namaskovaný jako Walter Scott, sběratel skotských lidových příběhů, nechává postavy ale i jiné atributy skotské historie šestnáctého století „vyndávat“ ze zasklených vitrín, aby před společností, popíjející spokojeně svou whisky, oživil velký romantický příběh lásky, odbojných horalů a závěrečného míru. Vedle takového režijního přístupu vypadal ten z Metropolitní opery jako kašírované pseudohistorické mauzoleum. Stačilo ovšem zavřít oči.

Hodnocení autorky: 75 %
***

Inspirace na dny příští
Hugo von Hofmannsthal: Kdokoli (Jedermann, Everyman). Frank Martin: Sechs Monologe aus Jedermann, Jean Sibelius: Jokamies, op. 83. Překlad Věra Koubová, režie Jaroslava Šiktancová, dramaturgie Jan Vedral, scéna Pavel Kodeda, kostýmy Romana Rédlová. Ivan Řezáč (Kdokoli), Roman Janál (baryton), Daniela Kolářová (Kohokoli máti), Jaromír Meduna (Kohokoli dobrý duch). Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK. BodyVoiceBand. Dirigent Marko Ivanović. Koprodukční projekt s Divadlem na Vinohradech a Nadací Dagmar a Václava Havlových Vize 97. Pražská křižovatka, kostel sv. Anny, premiéra ve čtvrtek 19. března 2015 v 19 hodin.

Bohuslav Martinů: Slzy nože. Dirigent Marek Klimeš. Jiří Najvar: Zhasnutí. Dirigent Jiří Najvar. Režie Zuzana Fischerová, scéna a kostýmy David Janošek. Tereza Maličkayová / Iryna Shevchuk / Jana Vondrů (Eleonora), Jarmila Balážová / Klára Varmužová (Matka), Tadeáš Hoza / Jiří Ullrich (Satan), David Ostružár (Satan 2). Barbora Čechová / Monika Kaštanová (Tamara I), Jarmila Balážová / Eliška Ouředníčková (Tamara II), Lukáš Hacek / Martin Javorský (Démon I), Tadeáš Hoza / Jiří M. Procházka (Démon II), Ondřej Musil / Jiří Žouželka (Janáčkův duch). JAMU, Divadlo na Orlí, premiéra v sobotu 21. března 2015 v 19 hodin.

Giuseppe Verdi:
Rigoletto
Dirigent: Miloš Formáček
Režie: Andrea Hlinková
Výprava: Miriam Struhárová
Orchestr a sbor Severočeského divadla
Sbormistr: Milan Kaňák
Premiéra 13. března 2015 Severočeské divadlo Ústí nad Labem

Rigoletto – Nikolaj Někrasov (alt. Serguei Nikitine)
Vévoda – Jaroslav Kovacs (alt. Nikolaj Višňakov)
Gilda – Tereza Mátlová (alt. Věra Likérová)
Sparafucile – Pavel Švingr
Maddalena – Valeriya Vaygant (alt. Alžběta Vomáčková)
Hrabě Monterone – Petr Matuszek (Serguei Nikitine)
Borsa – Tomáš Christian Brázda
Marullo – Martin Matoušek
Hrabě Ceprano – Radek Krejčí
Hraběnka Ceprano – Jarmila Baxová
Giovanna – Michaela Katráková (alt. Monika Sommerová)
Strážný – Andrej Styrkul
Páže – Ester Hocke (alt. Monika Sommerová)

www.operabalet.cz
***

Gioacchino Rossini:
La donna del lago
Dirigent: Michele Mariotti
Režie: Paul Curran
Scéna: Kevin Knight
Světla: Duane Schuler
The Metropolitan Opera Orchestra and Chor
(koprodukce Metropolitan Opera / Santa Fe Opera)
Premiéra 16. února 2015 Metropolitan Opera House New York
(Live: Met in HD 14. 3. 2015)

Elena – Joyce DiDonato
Giacomo V (Uberto) – Juan Diego Flórez
Malcolm Groeme – Daniela Barcellona
Rodrigo Di Dhu – John Osborn
Duglas – Oren Gradus
Albina – Olga Makarina
Serano – Eduardo Valdes
Bertram – Gregory Schmidt

www.metopera.org

Připravujeme ve spolupráci s Českým rozhlasem-Vltava
Zvukovou podobu kratší rozhlasové verze Operního panoramatu Heleny Havlíkové najdete zde
Foto Petr Berounský, Ken Howard/Met Opera