Operní panorama Heleny Havlíkové (214)

Týden od 20. do 26. dubna 2015
* 2 x 2 = Sedlák kavalír a Komedianti v Plzni a v Met
* Inspirace na dny příští
***

2 x 2 = Sedlák kavalír + Komedianti x v Plzni + v Met
Srovnávat plzeňské nastudování Sedláka kavalíra a Komediantů s tím v Met se zdá být až troufalé. Tím nejzásadnějším limitem je ale hlavně rozdíl mezi přímým, komplexním divadelním zážitkem – tedy tím plzeňským – a video- a audiotechnikou zprostředkovaným přenosem z Met, jakkoli sdíleným v prostoru vyprodaného kina, v tomto případě pražského Světozoru. Samozřejmě, plzeňská opera si nemůže dovolit a nemá sólisty, jakým je argentinský tenorista Marcelo Álvarez, který je svým pěveckým i představitelským typem ideálním aktérem jak Turidda, tak Cania.Stejně tak výtečný je gruzínský barytonista George Gagnidze, byť  v realistickém pojetí Davida McVicara mu sedí spíše hromotlucký zapšklý Tonio než povozník Alfio, kterému přece jen pro jeho Il cavallo scalpita chybí mladistvěji temperamentní vzletnost. Plzeňské divadlo zatím dozajista nedosáhne ani na Patricii Racette jako excelentní Neddu s její ambivalencí touhy po úniku z prostředí, ve kterém žije, a obavy z takového kroku. Pro sopranistku Evu-Marii Westbroek, s rozsáhlým oborovým diapazonem od lyrických a koloraturních rolí (Julietta Bohuslava Martinů, Mozartova Donna Anna) přes mladodramatickou Mařenku po Pucciniho Tosku i Minnie až po dramatickou Wagnerovu Sieglindu, se zdála být Santuzza ideální rolí; v přenosu však byl postřehnutelný tlak na hlas, který vedl k fortissimu ve vyšších rejstřících a k neklidnému chvění hlasu.

Ale i kdybychom aspoň teoreticky připustili, že by tito sólisté do Plzně dorazili, asi by, obrazně řečeno, zbourali hlediště. Všichni mají objem hlasu požadovaný právě pro veristické opery na velkých scénách a dokážou dát naplno průchod tomu veletoku emocí, typických pro tento styl. V kontextu plzeňského divadla J. K. Tyla sice nebyla repríza, kterou jsem minulý týden viděla, obsazena takto hvězdnými osobnostmi, nicméně v rámci českých možností velmi dobře.

Především italský tenorista Paolo Lardizzone uplatnil svůj zvučný, technicky výborně zvládnutý hlas v široké výrazové škále pro Cania – navenek sebevědomého principála, štvaného však žárlivostí i údělem šaška, kterému lidi zaplatili, aby je rozesmál. Jeho tenorový kolega – Nikolaj Višnjakov, který vytvořil druhou, respektive první hlavní tenorovou roli dvojvečera – Turiddu, který doplatí životem na svou vášeň ke koketní vdané Lole, postavil svůj výkon hlavně na síle hlasu, méně už na věrohodnosti herecké akce.

Obě hlavní barytonové role v Plzni vytvořil Ivan Kusnjer a bylo zřejmé, jak je má zažité a jak je stále tvárný nejen jeho hlas, ale i jeho fyzická mrštnost. Byl jak sebejistým Alfiem, který si nenechá líbit nevěru své ženy, tak Prologem ke Komediantům s jeho manifestem operního verismu, který mu však režie poněkud nelogicky určila zpívat nikoli z jeviště, kam podle svého významu patří, ale z druhé řady hlediště. A vzápětí se dokázal „přehrát“ do role mrzáka Tonia, který se s nemilosrdnou surovostí mstí za to, že jím Canio i Nedda pohrdají. Také Kusnjerův o generaci mladší barytonový kolega Jiří Brückler je v našich podmínkách jedním z optimálních představitelů Silvia, jehož podmanivému hlasu i atraktivnímu zjevu nepodléhá jen Nedda na jevišti.

Pro Ivanu Veberovou, čerstvou nositelku ceny Thálie za Mařenku, je sice Santuzza hodně dramatickou rolí, ale díky znělosti střední sopránové polohy se jí podařilo interpretovat tuto podváděnou, cti zbavenou ženu v plné intenzitě bez forze. To pro křehčí soprán Radky Sehnoutkové se role Neddy zatím zdála být po pěvecké stránce na hraně, kterou ovšem překonávala svým tvořivým herectvím. Ivana Klimentová výborně vystihla vyzývanou Lolu a Jana Piorecká se přes své mládí pokusila dodat matce Lucii těžkomyslnou melancholii stáří.

Dokonalé preciznosti, zvukové plnosti a tvarování frází, kterou pod taktovkou Fabia Luisiho předvedl orchestr Met, pochopitelně plzeňský orchestr nedosahuje. Pod taktovkou Norberta Baxy však podal jeden z nejlepších výkonů, který jsem od něj v poslední době slyšela. Pokud jde o režii – Sir David McVicar, který v Met sršel nápady při aktualizaci Händelova Julia Caesara, stylizoval temný příběh Sedláka kavalíra do jednoduchého, mnohokrát použitého řešení – na plochu dřevěné podlahy rámovanou oválem ze židlí, odkud vypjaté vztahy protagonistů svým slídivým drobnohledem sleduje celá komunita sicilské vesnice. V Komediantech ovšem nijak nevyužil toho, že role Alfia a Tonia zpívají titíž sólisté – a pojal je samostatně, realisticky do posledního detailu s dominantním výtvarným prvkem atraktivního komediantského náklaďáku značky Chevrolet, který dorazí, respektive chcípne mu motor uprostřed italské vesnice v době po konci druhé světové války. Náklaďák pak – po zbytečně zdlouhavé přestavbě – slouží i jako hlediště pro „komedii“, která připomíná spíše amerikanizovanou klaunerii než commedii dell’arte.To Marián Chudovský, jenž pro Plzeň adaptoval svou téměř deset let starou inscenaci, kterou vytvořil v Bratislavě, na sebe navázal obě opery jako dva příběhy, které se odehrají v témže sicilském městečku, jehož obyvatele ovládá drsný gang mafiánů, rozpoznatelných ovšem příliš okatě díky černým baloňákům. Ostatně Lola po smrti Turiddu, kterého nebodne Alfio, ale právě jeden z mafiánských bossů, stejně se svým manželem nezůstane a nakráčí na představení Teatro Stasera vedena jedním z mafiánů. Hlavní předností Chudovského režie je vedení herců tak, že jejich akce vycházejí z logiky příběhu a dodávají mu vnitřní obsah. To ovšem platí i pro sbor, který tak obohatil i výborné pěvecké nastudování sbormistrem Zdeňkem Vimrem. Jistě, plzeňská inscenace by v Met zcela zanikla a ta z Met by se zase vůbec nehodila na plzeňské jeviště. Porovnatelné však byly více, než by se na první pohled zdálo.

Hodnocení autorky:

Metropolitan Opera House New York:
* Sedlák kavalír: 80 %
* Komedianti: 90 %

Divadlo J. K. Tyla Plzeň:
* Sedlák kavalír: 80 %
* Komedianti: 85 %
***

Inspirace na dny příští
Sandrine Piau a Collegium 1704: Na návštěvě u krále Slunce. Dirigent Václav Luks. Na programu skladby Jeana Philippa Rameaua a Jean-Baptisty Lullyho. Praha, Rudolfinum, úterý 28. dubna 2015 v 19.30 hodin

Vittorio Grigòlo – recitál. PKF – Prague Philharmonia, dirigent Alberto Meoli. Praha, Obecní dům, sobota 2. května 2015 v 19.30 hodin

Pietro Mascagni:
Cavalleria rusticana
Ruggero Leoncavallo:
Pagliacci
Hudební nastudování a dirigent: Fabio Luisi
Režie: David McVicar
Scéna: Rae Smith
Kostýmy: Moritz Junge
Světla: Paule Constable
Choreografie: Andrew George
The Metropolitan Opera Orchestra and Chor
Premiéra 14. dubna 2015 Metropolitan Opera House New York
(Live: Met in HD 25. 4. 2015)

Cavalleria rusticana
Santuzza – Eva-Maria Westbroek
Turiddu – Marcelo Álvarez
Lola – Ginger Costa-Jackson
Alfio – George Gagnidze
Mamma Lucia – Jane Bunnell
Peasant – Andrea Coleman

Pagliacci
Nedda – Patricia Racette
Canio – Marcelo Álvarez
Tonio – George Gagnidze
Silvio – Lucas Meachem
Beppe – Andrew Stenson
Villagers – Daniel Paretto, Jeremy Little
Canio’s Troupe – Marty Keiser, Andy Sapora, Joshua Wynter

www.metopera.org
***

Pietro Mascagni:
Sedlák kavalír
Ruggero Leoncavallo:
Komedianti
Hudební nastudování: Ondrej Olos (Sedlák kavalír), Norbert Baxa (Komedianti)
Dirigent: Oliver Dohnányi
Režie: Marián Chudovský
Scéna: Jaroslav Valek
Kostýmy: Peter Čanecký
Světelný design: Antonín Pfleger
Sbormistr: Zdeněk Vimr
Sbormistři Dětského sboru při DJKT: Anna Marie Lahodová, Anastázie Šolcová, Zdeněk Vimr
Dramaturgie: Zbyněk Brabec
Orchestr DJKT Plzeň
Sbor Opery DJKT Plzeň
Dětský sbor při DJKT Plzeň
Premiéry 24. a 25. ledna 2015 Velké divadlo Plzeň
(psáno z reprízy 22. 4. 2015)

Sedlák kavalír
Santuzza – Ivana Veberová
Turiddu – Nikolaj Višnjakov
Lucia – Jana Piorecká
Alfio – Ivan Kusnjer
Lola – Ivana Klimentová

Komedianti
Canio – Paolo Lardizzone
Nedda – Radka Sehnoutková
Tonio – Ivan Kusnjer
Peppe – Tomáš Kořínek
Silvio – Jiří Brückler
1. sedlák – David Cody
2. sedlák – Josef Jordán

www.djkt-plzen.cz

Připravujeme ve spolupráci s Českým rozhlasem-Vltava
Zvukovou podobu kratší rozhlasové verze Operního panoramatu Heleny Havlíkové najdete zde 
Foto Pavel Křivánek, archiv