Operní panorama Heleny Havlíkové (215)

Týden od 26. dubna do 3. května 2015
* Výroční sezonu Collegia 1704 v Rudolfinu korunovala návštěva u Krále Slunce
* Exploze italského temperamentu Vittoria Grigòla
* Čtvrtá repríza Godunova v pražském Národním divadle
* Inspirace na dny příští
***

Výroční sezonu Collegia 1704 v Rudolfinu korunovala návštěva u Krále Slunce
Třetí ročník svého koncertního cyklu Collegium 1704 v Rudolfinu (respektive Hvězdy barokní opery, jak se jmenoval první ročník) završil tento soubor excelentně. Program s názvem Na návštěvě u Krále Slunce byl sestaven z vokálních i instrumentálních částí oper dvou největších skladatelů francouzského hudebního baroka a rokoka – Jeana-Baptisty Lullyho a suity z jeho Armidy a Jeana-Philippa Rameaua a jeho oper Galantní Indky, Zaïde, Castor a Pollux, Paladinové a Platée. Doplnil je výběr z instrumentálního „pasticcia“, které ze suit svých kolegů uspořádal Francois Francoeur pro svatební oslavy hraběte Charlese-Phillippa z Artois v roce 1773. S výjimkou Platée uvedené v zámeckém divadle ve Versailles všechny ostatní opery, jejichž části na koncertě zazněly, měly své premiéry v Théâtre du Palais-Royal, v Divadle Královského paláce (nynějším sídle Comédie-Française) ve zlatém věku Francie jako hlavního kulturního centra Evropy v rozmezí let 1686–1760 v panovnických érách dvou Ludvíků – XIV. a XV. Oproti typické italské produkci opery seria, reprezentované v téže době Alessandrem Scarlattim, Pergolesim, Händelem, Vivaldim nebo Myslivečkem a postavené na kultu pěveckých hvězd s prominentními kastráty, je Lullyho a Rameauova tragédie en musique. respektive v případě Platée comédie lyrique rafinovanější nejen využíváním baletu i sboru nebo melodicky propracovanějšího recitativu, ale i v hudební charakteristice postav a dramatických situací. Collegium 1704 tak tímto francouzským programem doplnilo svou stylovou flexibilitu, která se v cyklu letošní sezony klenula od skladeb založených na polyfonii s důmyslným proplétáním samostatných hlasů, jak je reprezentovala díla Jana Dismase Zelenky nebo Johanna Sebastiana Bacha, přes vokální virtuózní kompozice italské opery seria po Glucka a Mozarta. Program Collegia v této sezoně na takto rozkročeném stylovém vymezení zahrnoval monumentální díla, jakými jsou Bachova Mše h moll nebo Mozartova Mše c moll, vedle drobnějších útvarů typu motet a árií.

Collegium si také tentokrát uchovalo své výchozí kvality, na kterých staví toto stylové i výrazové rozpětí. Základní atributy se projevily především v perfektní souhře smyčcové sekce, která se ani v prestissimech „nerozmazala“ do zvukového rozpitého akvarelu, ale vyzněla brilantně tak, že například hned předehra k Rameauově opeře Zaïs otevřela koncert s efektním leskem. A cit pro dokonalou souhru se pak ještě mnohokrát osvědčil v choulostivých nástupech na lehkou dobu. Příslovečná elegance francouzské hudby dostala v interpretaci Collegia patřičnou ušlechtilost a vytříbenost, ovšem nikoli suchopárnou, ale muzikantsky půvabnou.

Sólistka večera, francouzská sopranistka Sandrine Piau, v takto koncipovaném programu nebyla hvězdou, která na sebe strhává veškerou pozornost, ale partnerkou ve vzájemně empatickém vztahu s orchestrem a dirigentem Václavem Luksem. Vládne hlasem koncentrovaným do kultivované vyrovnanosti, stmelené znělosti a jásavé barvy – a zároveň z ní vyzařuje noblesní šarm a decentní smysl pro humor. Její soprán s bohatými alikvóty se v prostoru Rudolfina krásně nesl, aniž ztratil lahodnost zvukového propojení s měkce znějícími historickými nástroji. Z tohoto základu pak v úzkém propojení hudby a textu vyrůstaly triumfy veselé radosti i smutkem zatěžkané chmury v temnotě podsvětí, rozjásaný let na křídlech lásky v dialogu s flétnou i vtipné koloratury alegorické postavy Bláznovství. Výsledkem byly osvěžující dvě hodiny čiré radosti z hudební krásy.Po třech sezonách je nepochybné, že Václav Luks se svými soubory dokázal přenést a rozšířit muzikantskou energii takzvané staré hudby z míst, kde se předklasická hudba v oné takzvaně historicky poučené interpretaci uplatňovala zpočátku a svým způsobem nejautentičtěji – z kostelů, paláců, klášterů, do standardních koncertních sálů, jakým je v Praze právě Rudolfinum. Cyklus Collegium 1704 v Rudolfinu si získal okruh pravidelných posluchačů – zájem je takový, že jeden koncert často nestačil a program byl opakován. I závěrečný koncert této programové řady potvrdil, že se Václav Luks se svým Collegiem po deseti letech vypracoval na tak nepřehlédnutelnou úroveň kvality, že je pozván na letošní salcburský festival.

Hodnocení autorky: 95 %
***

Exploze italského temperamentu Vittoria Grigòla
Samostatným recitálem se v Praze představil další z hvězdných sólistů, které jsme u nás znali dosud pouze z operních přenosů do kin, v tomto případě loňské Bohémy a letošních Hoffmannových povídek, a televizního zpracování Rigoletta producenta Andrey Andermanna v reálném čase a prostředí paláců a zahrad italské Mantovy. Rudolfem a Hoffmannem v těchto představeních z Met nebo Vévodou v mantovském zpracování byl italský tenorista Vittorio Grigòlo. Porovnání jeho koncertu ve Smetanově síni Obecního domu s přenosy odkrylo další možná zkreslení, která s sebou nese satelitní zprostředkování zvuku při využití sebedokonalejších zvukových technologií. Zatímco u řady sólistů zvukoví mistři často pomáhají zvětšit jejich celkový hlasový objem, aby nezanikal nad plně rozehraným orchestrem, v případě Vittoria Grigòla nemá současná technika šanci zprostředkovat plnost a všechny nuance dynamiky a výrazu, kterými Grigòlo hýří s bouřlivým impulzivním italským temperamentem. Ten příval emocí se hrne, překypuje i v celkovém projevu – Grigòlo zpívá doslova celým tělem, a zatímco jiným stačí při koncertě jen úzce vymezený prostor mezi dirigentem a prvním houslistou, Grigòlo běhal z jedné strany pódia na druhou a v přídavcích mu nestačilo ani to, a při O sole mio dokonce vyzval jednu z dam v hledišti k tanci. Pokud posluchači už od začátku koncertu bouřili nadšením (a tleskali i tam, kde to po orchestrálním úvodu před árií nebylo namístě), na konci propadli tomuto extrovertnímu sangvinikovi definitivně.

Tak spontánní bouřlivý ohlas ovšem do značné míry založila už dramaturgie koncertu. Pro své první pražské vystoupení vsadil Grigòlo na jistotu těch nejznámějších operních hitů. Obě árie Vévody z Rigoletta provokovaly svou vyzývavostí, zatímco Nemorinova radost z kradmé slzy jeho milované a zpočátku nedostupné Adiny se v Donizettiho Nápoji lásky rozvinula z cituplného pianissima. A proud milostné vášně se zvířil ve chvíli, když Grigòlo jako Cavaradossi „psal“ ve vězení své milostné vyznání Tosce. A po Rudolfově opěvování chladné ručky při nesmělém seznámení se švadlenkou Mimi pak jako Calaf v Nessun dorma ukázal, že pro tuto Pucciniho roli z Turandot má i temnější dramatičtější potenciál. Přitom když si povídal s publikem jako s přáteli o tom, že dnešní digitální vymoženosti mobilů a tabletů nemohou nahradit bezprostřední kontakt mezi lidmi a sílu dojmu z živě provozované hudby, sám poukázal na to, že když mluví, je jeho hlas útlý a malý. Jak jsme se ale během večera opakovaně mohli přesvědčit, při zpěvu jeho hlas dostává mocná křídla.

Ale i jako Verdiho Korzár nebo odbojný povstalec Marcello z Donizettiho Vévody z Alby nebo Federico z Cileovy Arlézanky byl Grigòlo mužem, který – ať už miluje, nenávidí, naříká nebo vyhrožuje – dělá to vždy naplno. Žádná nota, žádná fráze není v jeho podání „obyčejná“. Nijak neochudil tyto emocionální exploze ani v až zběsilých tempech, ve kterých se mu však vždy tak docela podařilo dotáhnout intonaci. City také rozbouřil do návalů mocných poryvů prostřednictvím tempových změn s ritardandy, accelerandy, korunami „neposlušnými“ tak, že pro dirigenta Alberta Meoliho nebylo vždy snadné vystihnout zcela přesně souhru s orchestrem. PKF – Prague Philharmonia se ovšem pružně a soustředěně přizpůsobovala a suverénně stíhala i prestissima, která Meoli nasazoval v předehře k Donizettiho Donu Pasqualovi nebo Rossiniho Strace zlodějce. A v předehře k Verdiho Nabuccovi přes drobné zakolísání žesťové sekce na začátku rozehrála plný orchestrální zvuk.Vittorio Grigòlo je vedle Rolanda Villazóna, Juana Diega Flóreze nebo Jonase Kaufmanna dalším tenoristou, který definitivně rozbíjí představu statického korpulentního tenorového milovníka. Štíhlý, mladistvý fešák obdařený i hereckým talentem tak svrchovaně naplňuje i současné požadavky, které jsou na operní divadlo kladené i po této představitelské stránce.

Hodnocení autorky: 90 %
***

Čtvrtá repríza Godunova v pražském Národním divadle
Stojí za to se vrátit k inscenaci Borise Godunova v pražském Národním divadle (recenze premiéry zde). Čtvrtá repríza s odlišným obsazením řady rolí od premiéry byla výmluvným příkladem toho, nakolik v performativním uměleckém oboru, jakým je divadlo, se mohou lišit, proměňovat, dotvářet (ale i upadat) jednotlivá představení na bázi nastudované inscenace. Samozřejmě, i při čtvrté repríze zůstala zachována zvolená hudební podoba, která kombinuje obě Musorgského verze (a vypouští polské obrazy) a režijní koncepce Lindy Keprtové, která uzavřela Musorgského fresku z ruských dějin do industriálního prostoru a tématu relativizace moci a svědomí cara a božího blázna Jurodivého.

Jenže zatímco při premiéře Michail Kazakov pojal Godunova jako vládce, z jehož vnitřní nejistoty bylo hned od začátku jasné, jak ho přes všechnu moc paralyzují výčitky svědomí, Vitalij Jefanov vnesl do této postavy rozměr „normálního“ člověka.Dokáže se radovat ze svého syna a zpočátku se upíná k naději, že jeho vláda přinese ruské zemi blaho, než jeho Boris podlehne chorobné podezřívavosti a vnitřním nejistotám. Hlubší význam takto dostalo propojení úvodní scény, ve které Godunov hledá útěchu u Jurodivého, se závěrečnými, v nichž Godunov ponechá rezignovaně a unaveně svůj carský kožich na pospas lůze a opustí „historii“ ve stejných vytahaných špinavých podvlíkačkách jako boží bloud Jurodivý, který s nevědomostí usedne na carský trůn. A vedle takto lidštějšího Godunova se ještě zřetelněji v podání Tomáše Černého projevil rozdíl charakteru Grišky Otrepěva, který bez skrupulí chamtivě využije situace jako Lžidimitrij. Z dalších sólistů, kteří nevystoupili na první premiéře, se s rolí Borisova syna Fjodora velmi dobře po klukovsku sžila Kateřina Jalovcová a Andrea Tögel Kalivodová obdařila šenkýřku ženskou smyslností, která prozářila bezvýchodnost bídy na rusko-litevských hranicích. Nejen sólisté, ale i orchestr a sbor pod taktovkou Petra Kofroně se zasloužili o to, že čtvrtá repríza měla po hudební stránce napětí, tah, kdy se uvolnění střídalo s gradacemi, ze kterých doslova mrazilo. Bylo to velice povedené představení.
Hodnocení autorky: 80 %
***

Inspirace na dny příští
Novoměstský letní festival / Novofest 2015 – Soňa Červená neopakovatelná. U příležitosti sedmdesátého výročí konce druhé světové války. Viktor Ullmann: Píseň o lásce a smrti korneta Kryštofa Rilka, Rodion Ščedrin: Basso ostinato, Erik Satie: Sport et divertissements. Soňa Červená (umělecký přednes), Karel Košárek (klavír). Novoměstská radnice Praha, úterý 5. května 2015 ve 20.00 hod.

Jan Kučera: Rudá Marie. Hudební nastudování a dirigent Jan Kučera, režie Viktorie Čermáková, scéna Jan Štěpánek, kostýmy Zuzana Bambušek Krejzková, světelný design Jan Štěpánek, pohybová spolupráce Zdeněk Prokeš. Rudá Marie / Božena Tlučhořová – Jitka Svobodová, Páťa Tlučhoř – Josef Škarka, Mirko Hýl / Vedoucí Staněk – Daniel Klánský, Klíčník – Michal Kubečka, Staliňák – Matěj Ruppert a další. Členové Orchestru Národního divadla. Nová scéna Praha, premiéra ve čtvrtek 7. května 2015 ve 20.00 hod.

Giuseppe Verdi: Aida. Hudební nastudování a dirigent Mario De Rose, režie Michal Lang, scéna Milan David, kostýmy Tomáš Kypta, sbormistr Martin Veselý a choreografie Béla Kéri Nagy. Král egyptský – František Brantalík / Miloš Horák, Amneris – Šárka Hrbáčková / Alžběta Vomáčková, Aida – Jana Šrejma Kačírková / Gabriela Kopperová, Radames – Paolo Lardizzone / WeiLong Tao, Ramfis – Miloš Horák / Roman Vocel, Amonasro – Alexandr Beň / Pavel Klečka, Kněžka – Iva Hošpesová / Vladimíra Malá, Posel – Josef Falta / Aleš Voráček, Fatum – Světlana Mládková. Orchestr, sbor a balet opery Jihočeského divadla. Jihočeské divadlo České Budějovice, DK Metropol, premiéra čtvrtek 7. května 2015 v 19.00 hod.

Bedřich Smetana: Libuše. Hudební nastudování a dirigent Oliver Dohnányi, režie Martin Otava a Tomáš Pilař, scéna Daniel Dvořák, kostýmy Tomáš Pilař, scénické projekce Petr Hloušek, dramaturgie Zbyněk Brabec, sbormistr – Tvrtko Karlović. Libuše – Eva Urbanová / Ivana Veberová, Přemysl ze Stadic – Martin Bárta / Vratislav Kříž, Chrudoš od Otavy – Jiří Přibyl / František Zahradníček, Šťáhlav na Radbuze – Tomáš Černý / Valentin Prolat, Lutobor z Dobroslavského Chlumce – Jevhen Šokalo / Pavel Vančura, Radovan od Kamena Mosta – Jiří Hájek / Jiří Kubík, Krasava – Livia Obručník Vénosová / Ivana Šaková, Radmila – Eliška Weissová / Jana Foff Tetourová a další. Orchestr, sbor opery a balet DJKT, externí sbor. Divadlo J. K. Tyla v Plzni, Nové divadlo, 1. premiéra a přímý přenos na ČT art sobota 9. května ve 20.00 hod, 2. premiéra neděle 10. května v 18.00 hod.

Collegium 1704 v Rudolfinu
Collegium 1704
Sandrine Piau (soprán)
Dirigent: Václav Luks
28. dubna 2015 Dvořákova síň, Rudolfinum Praha

program:
Jean Philippe Rameau:
– Ouverture
Zaïs
– Air pur les Sauvages & Chaconne
Les Indes Galantes
– Air de l’Amour „L’Amour est le dieu de la paix“
Anacréon

Jean-Baptiste Lully:
– Suite d’orchestre d’Armide

Jean-Philippe Rameau:
– Tristes apprêts, pâles flambeaux
Castor et Pollux
– Air d’une constellation „Brillez, astres nouveaux“
Castor et Pollux

= přestávka =

Jean-Philippe Rameau:
– Je vole, amour
Les Paladins

Francois Francoeur:
– Symphonies pour le festin royal du Compte d’Artois

Jean-Philippe Rameau:
– Récitatif et air de la Folie „Formons les plus brillants concerts… Aux langueurs d’Apollon“
Platée

www.collegium1704.com
***

Vittorio Grigòlo (tenor)
PKF – Prague Philharmonia
Dirigent: Alberto Meoli
2. 5. 2015 Smetanova síň Obecního domu Praha

Gaetano Donizetti:
– Angelo casto e bel (Marcello)
Vévoda z Alby (4. dějství)

Giuseppe Verdi:
– Questa o quella (Vévoda)
Rigoletto (1. dějství)

Gaetano Donizetti:
– Předehra k opeře Don Pasquale
– Una furtiva lagrima (Nemorino)
Nápoj lásky (2. dějství)

Giuseppe Verdi:
– La donna è mobile (Vévoda)
Rigoletto (3. dějství)

Gioacchino Rossini:
– Předehra k opeře Straka zlodějka

Giuseppe Verdi:
– Tutto parea sorridere – Sì: de’ corsari il fulmine (Corrado)
Korsár (1. dějství)

= přestávka =

Giacomo Puccini:
– Che gelida manina (Rodolfo)
Bohéma (1. dějství)

Giuseppe Verdi:
– Předehra k opeře Nabucco

Francesco Cilea:
– E’ la solita storia del pastore (Federico)
Arlézanka (2. dějství)

Giacomo Puccini:
– E lucevan le stelle (Cavaradossi)
Tosca (3. dějství)
– Manon Lescaut – Intermezzo
– Nessun dorma (Calaf)
Turandot (3. dějství)
***

Modest Petrovič Musorgskij:
Boris Godunov
Hudební nastudování: Petr Kofroň
Dirigenti: Petr Kofroň
Režie: Linda Keprtová
Scéna: Jan Štěpánek
Kostýmy: Eva Jiřikovská
Sbormistři: Pavel Vaněk, Lukáš Vasilek, Jiří Chvála
Pohybová spolupráce: Marcela Benoni
Dramaturgie: Ondřej Hučín
Orchestr Národního divadla
Sbor Národního divadla
Pražský filharmonický sbor
Kühnův dětský sbor
Premiéry 26. a 29. března 2015 Národní divadlo Praha
(psáno z reprízy 26. 4. 2015)

Boris Godunov – Vitalij Jefanov
Fjodor – Kateřina Jalovcová
Xenie – Michaela Kušteková
Lžidimitrij – Tomáš Černý
Pimen – Oleg Korotkov
Kníže Šujskij – Valentin Prolat
Varlam – Jevhen Šokalo
Misail – Ondřej Koplík
Andrej Ščelkalov – Roman Janál
Chůva – Lucie Hilscherová
Jurodivý – Josef Moravec
Šenkýřka – Andrea Tögel Kalivodová
Strážník – Pavel Švingr
Miťucha – Stanislav Krejčiřík
Bojar Chruščov – Petr Kosina
Vyšší bojar – Jan Markvart

www.narodni-divadlo.cz

Připravujeme ve spolupráci s Českým rozhlasem-Vltava
Zvukovou podobu kratší rozhlasové verze Operního panoramatu Heleny Havlíkové najdete zde
Foto Collegium 1704/Petra Hajská, Petr Dyrc, Hana Smejakalová