Operní panorama Heleny Havlíkové (225): Oduševnělý smutek Kateřiny Kněžíkové

Do pražského koncertního života vstoupila PKF – Prague Philharmonia už před dvěma lety formátem donátorské koncertní řady v luxusním prostoru Lobkowiczkého paláce s úchvatnými výhledy na Prahu. Výtěžek z těchto koncertů směřuje na podporu uměleckých aktivit PKF. Na rozdíl od České filharmonie jako příspěvkové organizace Ministerstva kultury ČR nebo Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK, příspěvkové organizace zřizované hlavním městem Prahou, ale i Symfonického orchestru Českého rozhlasu zřizovaného Českým rozhlasem, nestojí za PKF – Prague Philharmonia, která je svou právní formou obecně prospěšnou společností, žádný stálý zřizovatel. Orchestr se tedy musí pořádně ohánět, aby získal peníze na svou činnost, jíž přitom vstupuje do přímé konkurence s ostatními orchestry, které přitom mají za sebou stabilní finanční zázemí, aniž jsou nějak limitovány při získávání dalších zdrojů formou sponzorských nebo donátorských příspěvků.

Emmanuel Villaume, hudební ředitel a šéfdirigent PKF, který je na koncertní cyklus PKF – Lobkowicz abonmá patřičně hrdý, ho vystihl jako jedinečnou příležitost navázat úzký kontakt mezi posluchači a světově uznávanými umělci i orchestrem PKF a v úvodu k celé sérii děkuje donátorům, podporovatelům a příznivcům.

Třebaže v dramaturgii večera dominovalo téma smutku a smrti, ve výsledném dojmu převážila čirá radost ze skvostné interpretace. Komorní prostor Císařského sálu rozezněla sopranistka Kateřina Kněžíková neokázalou, ale o to niternější intimní zpovědí zdrcené Ariadny opuštěné Théseem, jak ji v lamentech vyjádřil na začátku vývoje opery v roce 1608 Claudio Monteverdi, stejně jako 350 let později ve své předposlední opeře Bohuslav Martinů na libreto Georgese Neveuxe v surrealistické verzi antického mýtu, inspirovaný právě monteverdiovskými počátky opery. Dramaturgicky skvělý nápad takto bezprostředně porovnat oba nářky byl ovšem pro sopranistku interpretačně velmi náročný. Nejen kvůli délce obou árií (každá trvá zhruba deset minut) s požadavky na brilantní techniku koloratur, na messa di voce s jemně plynulými proměnami dynamiky na drženém tónu vedle něžně klenutých linií zklidněných legátových ploch. Kněžíková nad těmito spolehlivě zvládnutými základy svým oblým barevným sopránem rozvinula především bohatou paletu výrazu. Odstínila ho pro Ariadnino bolestné rozhodnutí zemřít, pro dramatické výčitky vůči Théseovi, který ji tak zrádně opustil, až po odevzdané smíření s osudem – jako údělem člověka, který příliš miluje a příliš věří, jak lamento zakončuje Monteverdi, nebo, jak svou operu uzavírá Bohuslav Martinů, zklidněným Ariadniným loučením se životem, šťastným, protože jí bylo dáno milovat krále.

Po těchto dvou působivých lamentech nebylo snadné navázat dalším programem, takže dvě písně Gabriela Faurého byly spíše dovětkem, který v Kolébkách pokračoval náladou smutku, aby se posléze rozjasnil do vesele roztančeného valčíku v písní Motýl a květina.

Koncert v Císařském sále, kde se sólistka pár metrů od první řady diváků nemá skutečně za co ani za koho „schovat“, znovu potvrdil, jak se hlas i výraz Kateřiny Kněžíkové obohacují a rozvíjejí. Ke své dřívější doméně mozartovských a belcantových rolí s jiskřivými koloraturami přidává nejen Gounodovu Julii nebo Markétku, ale suverénně i hostinskou Mirandolinu a nejnověji v Ostravě Juliettu Bohuslava Martinů. A míří do romantického repertoáru (Svatá Ludmila Antonína Dvořáka na festivalu Dvořákova Praha) způsobem, díky němuž Kateřina Kněžíková patří mezi naše špičkové sopranistky.

PKF – Prague Philharmonia v komorním obsazení se pod vedením svého koncertního mistra Jana Fišera předvedla nejen jako citlivý partner sólistky, ale také samostatně v Sibeliově slavném Valse triste, ve Faurého Romanci beze slov a v orchestrální verzi suity Náhrobek Couperinův Maurice Ravela. V plné instrumentaci PKF respektovala akustiku Císařského sálu krásně vyrovnaným souzvukem pléna, vycizelovaného frázování a zejména v Ravelovi se v orchestrálních sólech uplatnili brilantně i jednotliví hráči především na dřevěné dechové nástroje s tklivým anglickým rohem nebo jasně znějící flétnou.

Součástí PKF – Lobkowicz abonmá 2019 je také setkávání s příběhy umění. Tentokrát Petr Slouka, kurátor Lobkowiczkého hudebního archivu, zasvětil pozorné posluchače do vývoje tisku hudebnin od vynálezu knihtisku v polovině 15. století do 60. let minulého století, kdy se začala používat fotosazba.  Na ukázkách představil aplikaci Gutenbergova tisku z výšky na tisk notových linek v liturgických knihách, do kterých se noty vpisovaly ručně podle zvyklostí daného teritoria nebo dodatečně přitiskávaly speciálními ručními razítky. Ukázal typografický nototisk seskládaný ze slitků jednotlivých not, pomlk a dalších hudebních značek s výsečemi notové osnovy, tedy bez nutnosti soutisku. Posluchači si také mohli prohlédnout partitury vytištěné na principu dřevorytu, mědirytu, ocelorytu nebo litografie. Byl to poutavý, poučný a diváky pozorně sledovaný náhled do technologií, které zásadním způsobem ovlivnily možnosti šíření hudby.

Na dalších třech koncertech cyklu PKF – Lobkowicz abonmá vystoupí violoncellista Daniel Müller-Schott, hornista Radek Baborák a teheránský cembalista Mahan Esfahani, jeden z posledních žáků Zuzany Růžičkové.

Hodnocení autorky 99 %

Kateřina Kněžíková a PKF – Monteverdi, Martinů, Sibelius, Fauré a Ravel
Kateřina Kněžíková – soprán, PKF – Prague Philharmonia, umělecký vedoucí Jan Fišer. Program: Claudio Monteverdi: Nářek Ariadny „Lasciatemi morire“, Bohuslav Martinů: Nářek Ariadny z opery Ariadna H. 370, Jean Sibelius: Valse triste op. 44 (z cyklu Kuolema), Gabriel Fauré: Romance beze slov op. 17 č. 3 a výběr z písní pro soprán a orchestr, Maurice Ravel: Náhrobek Couperinův, orchestrální suita.
Koncert v rámci donátorské řady PKF – Lobkowicz abonmá 2019, Lobkowiczký palác, středa 24. dubna 2019