Operní panorama Heleny Havlíkové (232)

Souboj, který se nekonal. – Touha a osamění v Brně. – Lamenta milenců života i smrti. – Inspirace na dny příští.

Souboj, který se nekonal

Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě uvedlo ve čtvrtek 13. června 2019 v Divadle Antonína Dvořáka v hudebním nastudování Adama Sedlického a v režii Dominika Beneše premiéru opery Giacoma Meyerbeera Robert ďábel s podtitulem Operně-baletní mystérium o temném rytíři.

Recenze premiéry zde.

 

Touha a osamění v Brně

Národní divadlo Brno uzavřelo operní sezonu kombinací Tří fragmentů z Julietty Bohuslava Martinů a mono-opery Lidský hlas Francise Poulenca na libreto Jeana Cocteaua. Inscenace v hudebním nastudování Marka Ivanoviće a v režii Davida Radoka měla premiéru v Janáčkově divadle 14. června 2019.

Julietta s podtitulem Snář je v Martinů tvorbě nejen stěžejním dílem, ale i uměleckou reflexí osobního života skladatele, jemuž byl motiv hledání nedosažitelného a mizejícího ideálu (ženy i tvorby) důvěrně blízký, zvláště v dráždivě matoucí podobě zachycené Neveauxovou divadelní hrou. Poetika surrealismu a fantazie, vtahující do sítě nepředvídatelných situací a nelogických závěrů, kde paměť nabízí vzpomínky, které „nejsou“ (nebo nejsou „naše“), Martinů silně zasáhla a v Juliettě vystihl pocity matoucího překračování křehké hranice mezi skutečností a fikcí.

Rok po pražské premiéře Martinů z Julietty vybral a jen mírně upravil pro zamýšlené (a neuskutečněné) uvedení ve francouzském rozhlase tři scény. První, nejrozsáhlejší část Fragmentů obsahuje pátou scénu a část šesté z druhého jednání: setkání Michela a Julietty na schůzce v lese s milostným vyznáním přeruší obchodník se vzpomínkami. Julietta si nadšeně prohlíží jeho staré fotografie měst jako vzpomínky na společnou cestu s Michelem, který rozzlobeně „podvodníka“ odežene a líčí Juliettě jejich „skutečnou“ vzpomínku, kdy ji spatřil v okně, jak zpívá, a zamiloval se do ní. Je zajímavé, že Martinů ukončuje zpěv první části Fragmentů právě Michelovým roztouženým „A v této chvíli se zrodila láska mého života!“ a vypouští následnou hádku Michela a Julietty o tuto vzpomínku, Juliettin útěk i Michelův výstřel.

Druhá, nejkratší a jakási „pomalá“ střední část Fragmentů ve vlastní opeře první části předchází: stručná druhá a jímavá třetí scéna opery představuje Stařečka Mládí, jenž uprostřed lesa prodává víno a vypravuje vymyšlené vzpomínky starým manželům, kteří jim věří a jsou šťastní. Třetí část Fragmentů tvoří závěrečná osmá scéna opery ve chvíli, kdy Michel už už odchází z kanceláře snů, když uslyší znovu Juliettin hlas, který ho naléhavě a vábivě volá zpět. Noční hlídač jej suše posílá pryč – kancelář se zavírá. Michel Juliettě slibuje, že ji nikdy neopustí, a znovu se ocitá v městečku, kde zahlédl Juliettu poprvé.

Fragmenty jsou tak pouhou „ochutnávkou“ z celé opery: soustřeďují se na vztah Michela a Julietty, vyznívají idyličtěji ve vyjádření touhy po lásce v ambivalenci bolesti a radosti, vědomí a podvědomí, prchavosti a nezachytitelnosti. Martinů výběrem právě těchto scén potlačil témata úzkosti, odcizení, úniku od skutečnosti, manipulace s lidskou pamětí. Fragmenty u nás zazněly dosud jen koncertně a z provedení v Rudolfinu v roce 2008 pod taktovkou sira Charlese Mackerrase s Magdalenou Koženou a Českou filharmonií vydal Supraphon nahrávku.

Lidský hlas Francise Poulenca a Jeana Cocteaua je reflexí životních zkušeností a traumat z milostných vztahů (oba autoři byli homosexuálové). Monodrama o ženě, kterou opustil její milenec, u nás naposledy scénicky uvedla Státní opera Praha v roce 2007 v kombinaci s Poulencovou ranou operní buffou Prsy Tirésiovy.

Premiéra celé Julietty se uskutečnila v pražském Národním divadle v roce 1938, Poulencův Lidský hlas poprvé zazněl v pařížské Opéra Comique v roce 1959. Ačkoli jsou tyto opery vzdálené dobou vzniku, ale i hudebním stylem, režisér David Radok v nich hledal spojnici skrze téma iluze.

Fragmenty a Lidský hlas vlastně jako volné „pokračování“ navazují na dřívější Radokovu inscenaci, uvedenou v roce 2016 také v Brně, v níž tematicky propojil Modrovousův hrad Bély Bartóka s Očekáváním Arnolda Schönberga. Oproti expresionisticky vypjatému rozkrývání mužského a ženského antagonismu na hranici hysterie v morbidně tajemném Modrovousovi a Očekávání se nyní Radok pokusil kombinaci Julietty a Lidského hlasu zdůvodnit a propojit tématem šalebnosti paměti, která nám o nás (a pro nás) zprostředkovává i iluze. V jemných obrazech a symbolických náznacích Radok rozostřuje hranice skutečnosti, iluze, snu, v čase se rozpíjejících vzpomínek.

Zatímco v předchozí operní premiéře brněnského Národního divadla Don Carlos Martin Glaser naplno „rozehrál“ nové technické možnosti jeviště zrekonstruovaného Janáčkova divadla, David Radok, který je také autorem scény, je nijak nevyužil – dozajista i proto, že inscenace vznikla v koprodukci s operou v Göteborgu, kde měla premiéru už 13. dubna 2019. Až minimalisticky oproštěná scéna teprve postupně odkrývá své významy. V rozlehlé místnosti uzavřené na bocích i shora šedými stěnami s okny, ale „neviditelnými“ dveřmi, Radok „oživil“ melancholický obraz dánského malíře Vilhelma Hammershøie (1864–1916) Vysoká okna s osamocenou ženskou postavou u pootevřeného okna, který mísením světel a stínů navozuje záhadnou atmosféru. Právě pohled z okna s povlávající záclonou se stal svorníkem Radokova pojetí. Scénu doplňuje dlouhý stůl, čtyři židle a projekce ubíhající aleje s holými stromy v měkkých barvách podzimní mlhy. „Surrealisticky“ se v ní náhle objeví holčička, snad malá Julietta s nafukovacím míčem a šálou, předměty, které si Julietta kupuje od Obchodníka se vzpomínkami.

Inscenace je velkým sólem pro Janu Šrejmu Kačírkovou, která prochází oběma operami, když po milostném příběhu s Michelem, pro něhož je iluzí Ženy, se vyrovnává se ztrátou člověka, který pro ni byl iluzí Muže. Se stejnou energií, s jakou v obou partech rozvinula svůj soprán oplývající zářivou jiskrností i dramatickou naléhavostí, energicky vbíhá na jeviště a vrhá se po telefonu. Pak zahlédne muže, Michela, který se u povlávající záclony zadumaně dívá z okna, a s bezstarostnou ženskou koketerií mu rozverně dává najevo svou náklonnost. V Lidském hlasu pak zůstává osamělá a ve fragmentech banálních řečí a vyjádření svých pocitů mluví/zpívá se svým milencem po telefonu, který ale u druhého sluchátka nejspíš vůbec není, stejně jako je prázdná židle, přes niž zůstal přehozený jen (Michelův) plášť. Ve snaze zachránit vztah se zmítá mezi zdrceným zoufalstvím a jiskřičkami naděje, vybuchuje v podrážděném rozčilení, hašteřivě koketuje, zoufale vyčítá, hystericky se směje, odevzdaně propadá bezvýchodnosti, vydírá vyvoláváním vzpomínek. Finále Lidského hlasu však nevyústí do sebevraždy ženy, která nedokáže zvládnout opuštění milencem a uškrtí se telefonním drátem, ale do smířlivé, možná však o to více falešné iluze „Julietty“ v objetí s „Michelem“.

Michel v podání dánského tenoristy Magnuse Vigiliuse (skvělého Borise v brněnském nastudování Carsenovy režie Káti Kabanové), v usedlém obleku, baloňáku a klobouku při setkání s energickou Juliettou váhá, na její milostné výpady reaguje nesměle, zdrženlivě, plaše a teprve v závěrečné části se jeho „árie“ vzepne do oblouku touhy.

Juliettu a Michela ve Třech fragmentech doplňuje Obchodník se vzpomínkami, Stařec Mládí, Noční hlídač a Starý Arab. Všechny tyto postavy v kostýmech evokujících Francii vystihl barytonista Roman Hoza; Eva Novotná s Josefem Škarkou v miniatuře šourajících se stařečků prohloubili dojemnost scény vzpomínek milujícího se páru Dědečka a Babičky.

Dirigent Marko Ivanović se svým bytostným muzikantským temperamentem vyjádřil přesvědčivěji „ataky“ útržků vět a ostré kontrasty v Poulencově nervní, instrumentačně nápadité hudbě, ale i pastelová měkká barevnost odstínů hudebních nálad Julietty vyzněla se vzrušujícím neklidem i křehkostí vedle rozvernějších a laškovnějších momentů.

Martinů zamýšlel Fragmenty pro rozhlasové vysílání a jistě si byl dobře vědom specifik rozhlasového žánru bez scénické složky. Otázky přinášelo i přenesení inscenace z Göteborgu na velké jeviště Janáčkova divadla. Prvotní dráždivost kontrastu rozlehlé scény s komorní intimitou detailů zejména v Lidském hlasu však především pro diváky z posledních řad velkého hlediště Janáčkova divadla mohla působit spíše titěrně. Pěvecké výkony a hudební nastudování však tyto výhrady překonaly.

Hodnocení autorky recenze 80 %

Bohuslav Martinů: Tři fragmenty z Julietty, Francis Poulenc: Lidský hlas
Hudební nastudování Marko Ivanović, režie a scéna David Radok, kostýmy Zuzana Ježková, světelný design Přemysl Janda.
Osoby a obsazení: Juliette / Soprán – Jana Šrejma Kačírková, Michel – Magnus Vigilius, Obchodník se vzpomínkami / Stařec mládí / Noční hlídač / Starý Arab – Roman Hoza, Babička – Eva Novotná, Dědeček – Josef Škarka, Mladý Arab – Lily Velková.
Orchestr Janáčkovy opery.
Národní divadlo Brno v koprodukci s Operou Göteborg.
Janáčkovo divadlo, premiéra v pátek 14. června 2019.

 

Lamenta milenců života i smrti

Soubor Collegium 1704 rozhojnil pro rok 2019 své úspěšné pražské působení o sérii koncertů věnovaných výhradně vokální hudbě, na nichž dostane „sólovou“ příležitost Collegium Vocale 1704. Pro druhý koncert tohoto cyklu v odsvěceném kostele sv. Anny na Pražské křižovatce 11. června 2019 vybral Václav Luks s devíti sólisty madrigaly. Nikoli však ty slavné Claudia Monteverdiho, ale kompozice, ve kterých se k tomuto výsostnému vokálnímu žánru pozdní renesance vracela generace skladatelů pozdního baroka na konci 17. a v první polovině 18. století – Alessandra Stradelly, Alessandra Scarlattiho, Antonia Lottiho a Antonia Caldary. Program nazvali Lamento di tre amanti (Nářek tří zamilovaných) podle jednoho madrigalu Antonia Lottiho.

Koncertu předcházela „ouvertura“, ve které Václav Luks posluchače erudovaně i vtipně zasvětil do historie madrigalu jako formy, s níž skladatelé odvážně experimentovali. A bylo užitečné si uvědomit, že tehdejší společenské elity byly mnohdy natolik hudebně zdatné, že madrigaly nejen „konzumovaly“ jako posluchači této intelektuální zábavy, ale dokázaly se do jejich provozování i aktivně zapojovat.

Václav Luks řídil Collegium Vocale 1704 od cembala a devět sólistů rozděloval podle obsazení dvou až pětihlasých madrigalů. Pěvecké linie se vrhaly do odvážných a překvapivých střetů a extravagantních harmonických kombinací při hudebním vyjádření afektů v obrazově bohatých básnických textech. Madrigaly respektovaly „klasické“ madrigalové náměty milostných útrap i žáru, pomíjivosti krás světa nebo smrti temné i jasné, jak už naznačují jejich názvy – Plačte, oči utrápené, Pohrdání plamen lásky zadusilo, Pomíjivý život, Kárám tu krutost, Z hořkého bolehlavu. Barokní skladatelé však už nahlíželi milostná témata i z odlehčenější humorné perspektivy ženské nestálosti, her s láskou, ba parodie na opěvování ženských půvabů.

Interpretace madrigalů plných rafinovaných detailů vyžaduje propojení sólového pěveckého umění s velkým citem pro vzájemnou vyváženost hlasů. Třebaže akustika kostela sv. Anny byla při umístění pódia u levé delší strany sušší, než bychom v tomto prostoru předpokládali a nepomáhala zaoblovat a více stmelovat hlasy, s tak náročnou výzvou se vyrovnali všichni – sopranistky Helena Hozová, Kamila Zbořilová, Marta Fadljevičová, altistky Kamila Mazalová a Aneta Petrasová, tenoristé Čeněk Svoboda a Ondřej Holub a basisté Martin Vacula s Tadeášem Hozou. Mnozí s Collegiem 1704 teprve začínají a skvělé bylo zjištění, jak Václav Luks dokáže vyhledávat pěvecké talenty v nejmladší generaci našich sólistů. Navíc se ukazuje, jak praxe ze staré hudby může obohacovat jejich interpretační umění i při uplatnění na operních scénách.

Vedle skvělé interpretace vedly k zamyšlení v dnešních souvislostech i italské texty dávných madrigalů, v programu uvedené v kvalitním přebásnění do češtiny. Zaujaly nejen niternou hloubkou postižení zákoutí lidské psychiky, kde touha po životě a jeho krásách je často rovnocenná touze po smrti, ale i elegancí a kultivovaností jazyka.

Vedle Luskova cembala doprovázela zpěv i theorba Jana Krejči – a oba muzikanti předvedli své mistrovské ovládání nástrojů v sólových skladbách, z nichž zejména cembalová toccata o obléhání pevnosti Filippsburgo Alessandra Pogliettiho byla nápaditým zvukomalebným vyjádřením dramatické bitvy, ale i utrpení vojáků.

V závěrečném madrigalu Antonia Caldary Fra loggie nevi e gelo (Za deště, sněhu a mrazu) se uplatnili všichni společně – a toto rozloučení s ponaučením: „Jak vážíme si dobra, když o ně přijdeme!“ bylo i svrchovaným lamentem nad smrtí spisovatele Jiřího Stránského, který patřil do spřízněné „rodiny“ Collegia 1704.

Koncert přesvědčil, že madrigaly rozhodně nejsou jen obdivuhodně vycizelovanou miniaturou s připomínkou „starých časů“. Jejich provozování nese v sobě i dnes stále aktuální apel na nezbytnost usebrání se a hledání zdrojů a pramenů své identity. Tak krásný večer v přátelské atmosféře příznivců staré hudby byl také poděkováním mecenášům Collegií, jejichž podpora díky mistrovství tohoto mezinárodně renomovaného souboru má velký smysl.

Koncert barokních madrigalů tak nasadil vysoké měřítko pro další obohacení pražského hudebního života cyklem, který se na podzim přesouvá do barokní kaple Italského kulturního institutu a slibuje přinášet další dosud ukryté poklady staré hudby.

Hodnocení autorky recenze 90 %

Collegium Vocale 1704: Lamento di tre amanti
Antonio Lotti – Lamento di tre amanti, Antonio Caldara – Dalle amare cicute, Alessandro Scarlatti – Sdegno la fiamma, Alessandro Stradella – Piangete, occhi dolenti
Collegium Vocale 1704 & Collegium 1704, dirigent Václav Luks.Kostel sv. Anny – Pražská křižovatka, úterý 11. června 2019 v 19:30 hodin, ouvertura ke koncertu s Václavem Luksem v 18:30 hodin.

Inspirace na dny příští

Bohuslav Martinů: Hlas lesa

Osoby a obsazení: Nevěsta – Karolína Grebeníčková, Mysliveček – Jan Maria Hájek, Šenkýřka – Eliška Sedláčková, Loupežníci – Václav Buršík, Jakub Dolejš, Jan Krátký, David Malát, Jiří Poláček, Recitátor – Ondřej Král.
Na programu koncertu dále: Wolfgang Amadeus Mozart: Předehra a kvarteto Ah, ah, ah, che ridere! z fragmentu opery Lo sposo deluso, KV 430. Bettina – Karolína Grebeníčková, Don Asdrubale – Jakub Dolejš, Pulcherio – Jan Maria Hájek, Bocconio – Jiří Poláček. Dmitrij Dmitrijevič Šostakovič: Klavírní koncert č. 2, op. 102. Klavír – Ilaybüke Algür. Bohuslav Martinů: Serenáda č. 2, H 216.
Orchestr studentů Pražské konzervatoře a HAMU, dirigent Václav Dlask.
Koncertní sál Pražské konzervatoře v pátek 21. června 2019 v 19:30 hodin.

Opera Nova – festival
Přehlídka současného hudebního divadla na Nové scéně od 23. do 27. června 2019.

Program:

Zahájení festivalu – Ivan Acher: Vévodkyně a kuchařka, ukázka. Soňa Červená a Vanda Šípová.

Petr Wajsar: Tramvestie
Nová scéna, neděle 23. 6. 2019 ve 20:00 hodin.

Steve Reich: Patterns
Nová scéna, pondělí 24. 6. 2019 ve 20:00 hodin.

Tibor Szemző: Poselství – Poslední láska dr. Kafky
Nová scéna, úterý 25. 6. 2019 ve 20:00 hodin.

Marek Piaček: 66 sezón
Pražská křižovatka – kostel sv. Anny, středa 26. 6. 2019 v 18:00 hodin.

Rudolf Komorous: Němý kanár
Nová scéna, středa 26. 6. 2019 ve 20:00 hodin.

Brian Eno: Apollo
Nová scéna, čtvrtek 27. 6. 2019 ve 20:00 hodin.

Doprovodný program:

neděle 23. 6. 2019 v 18:00 hodin, Piazzetta Národního divadla
– Petr Wajsar / Pavel Novotný (showcase)

pondělí 24. 6. 2019 v 18:00 hodin, Piazzetta Národního divadla
– Cluster Ensemble (showcase)

úterý 25. 6. 2019 v 18:00 hodin, Piazzetta Národního divadla
– Tibor Szemző / The Fodderbasis (showcase)

neděle 23. 6. – čtvrtek 27. 6. 2019, Provozní budova Národního divadla (přízemí)
– Pop-up výstava Intermezzo

Vystavující autoři: Jiří David, Michal Cimala, Markéta Hlinovská, Lubomír Typlt, Jan Kaláb, Jan Merta a další. Kurátor: Michal Šeba