Operní panorama Heleny Havlíkové (236)

Barokní europoslanec Karl Dittersdorf. - Jubilate Letní slavnosti! – už podvacáté. - Budu si ji pamatovat jinak... - Pavarotti – stále „jen“ legenda. - Inspirace na dny příští.

Barokní europoslanec Karl Dittersdorf
Sedmý ročník Olomouckých barokních slavností v akusticky skvělé dvoraně jezuitského konviktu otevřelo první novodobé nastudování serenaty Karla Ditterse von Dittersdorf Il tribunale di Giove (Jupiterův tribunál). Bylo to skvělé zahájení nejen díky vysoké úrovni hudebního provedení a vtipné režii Tomáše Hanzlíka a jeho Ensemblu Damian, ale i díky vtipně a nápaditě zvolenému dílu.

Mozartův současník Karl Dittersdorf (1739–1799) byl zručný a plodný skladatel více než stovky symfonií, mnoha koncertů, oper nebo oratorií. Téměř polovinu svého života, mezi roky 1769–1794, působil ve službách hraběte Schaffgotsche na zámku Jánský Vrch u Javorníka. Jupiterův tribunál zkomponoval k narozeninám pruského krále Fridricha II. a proveden byl poprvé v Berlíně v roce 1775. Dittersdorf by se ale určitě hodně divil, jak je jeho příležitostná serenata aktuální i dnes, kdy se po volbách do Parlamentu Evropské unie státy přetahují o vedoucí evropské posty a vedou se spory o další směřování EU.

Serenata na libreto pruského dvorního básníka Antonia Landiho totiž pojednává o tom, jak vést Evropu k prosperitě a životě v míru bez válek. Ochranný Génius Evropy (sopranistka Kristýna Vylíčilová v barokním kostýmu s bohatým chocholem, doplněným vestou v designu vlajky EU) přichází do věštírny za Osudem (kontratenorista Leandro Lafont zahalený černým závojem). Domáhá se, aby mu vyjevil, kdo se má stát novým vládcem Evropy, jenž mu pomůže zbavit tuto část světa ekonomických i politických krizí a dovede tento kontinent k nové prosperitě: „Dnes dělí závist jednu říši od druhé a vzápětí je třetí k jejich škodě spojuje,“ stěžuje si Génius. Svou misi nemá snadnou, protože nejdřív ho svou smrtící kosou zdržuje alegorická postava Času (sopranistka Lucie Kaňková s hodinami v helmici), podle něhož sebevětší úsilí nejde uspěchat. Když Čas dostatečně projeví svou důležitost, konečně vyvolá Osud, který odkryje budoucnost Evropy jako nejkultivovanějšího kontinentu světa, jenž má kladně ovlivňovat i nehostinné světadíly.

Ona vůdčí osobnost je v případě narozeninové serenaty zřejmá – oslavenec, pruský král Fridrich II. Nejasné ale zůstává, co má Génius Evropy u svého královského pomocníka rozvíjet, protože v tom ho Osud odkázal na Čas. Jenže ten už spěchá za svými povinnostmi a pošle Génia na Olymp za vládcem bohů Jupiterem (altistka Monika Jägerová). V božském „ringu“ se ovšem strhne o to, jaké hodnoty jsou pro vládce Evropy nejdůležitější, pořádná hádka. I když se všichni bohové zaštiťují péčí o blaho lidstva, každý z nich tvrdě prosazuje „svůj“ resort: Apollón (Leandro Lafont) pléduje za umění, vzdělání a vědu. Minerva (Kristýna Vylíčilová) sice souhlasí, ale obává se, že umění příliš zatěžuje státní rozpočet, vede k marnivosti a špatným vlastnostem – pýše, žárlivosti. Takže ctnostná bohyně při řízení Evropy prosazuje dodržování moudře uvážlivých zákonů, etiku a morálku – cílem je podle ní poslušný a pracovitý občan. Do toho se vytasí bůh války Mars (tenorista Jakub Rousek) s preferencí síly a odvahy, než se sebestředně za nejdůležitější řídící princip prohlásí Štěstěna (Lucie Kaňková). Ostatní se do ní pustí a vyčítají jí rozmarnou nestálost a vše podkopávající nahodilost, když často osvobodí od trestu i zločince, nevyhodnocuje spravedlivě, co je správné a co špatné a její přízni se těší i lidé bez zásluh.

Jak to v serenatách ani nemůže být jinak, Jupiter dá moudře za pravdu všem. A mnohé z jejich rad by byly vskutku užitečné i dnes: „Potřebuje tedy Evropa krále, který moudrý je a filosof, válečník ctnostný, jenž se těší přízni osudu, aby konal dobro pro svůj lid.“

V „souboji“ virtuózních koloraturních árií ovšem v olomoucké inscenaci Dittersdorfovy serenaty Jupiterův tribunál vyhráli také interpreti – v náročných koloraturních partech i smyslem pro humor se blýskly Kristýna Vylíčilová, Lucie Kaňková i Monika Jägerová. Rok od roku se zlepšuje kontratenorista Leandro Lafont a získává intonační jistotu. Tenorista Jakub Rousek, bez systematického pěveckého, ale i hereckého tréninku v oboru staré hudby, se sice z této sestavy vymykal, ale k postavě boha Marta se to vlastně docela hodilo. A Ensemble Damian, s obsazením obohaceným o dva přirozené lesní rohy a dvě klariny, hrál pod vedením Tomáše Hanzlíka brilantně.

Olomoucké barokní slavnosti pokračují každý večer do 28. července dalšími inscenacemi. V novodobých premiérách to bude scénické oratorium Františka Antonína Míči, opera Pietra Andrei Zianiho L’Elice nebo serenaty Johanna Heinricha Schmelzera. A zajímavá je i výstava Hořící dramata s grafickými listy ohňostrůjných představení, jak byla hrána a odpalována v 17. století na habsburských středoevropských dvorech.

Hodnocení autorky 95 %

Olomoucké barokní slavnosti
Karl Ditters von Dittersdorf: Il tribunale di Giove (Berlin 1775)
Novodobá premiéra serenaty.
Hudební nastudování, režie, scéna a kostýmy Tomáš Hanzlík.
Osoby a obsazení: Génius Evropy a Minerva – Kristýna Vylíčilová, Osud a Apollón – Leandro Lafont, Čas a Štěstěna – Lucie Kaňková, Jupiter – Monika Jägerová, Mars – Jakub Rousek. Ensemble Damian.
Umělecké centrum Univerzity Palackého v Olomouci – Jezuitský konvikt, 8. července 2019

Jubilate Letní slavnosti! – už podvacáté
Letní slavnosti staré hudby zahájil v kostele sv. Šimona a Judy v Praze koncert vícehlasých motet na texty žalmů či jiných forem vokální hudby a instrumentálních skladeb benátského vícesborového stylu, jak ho v druhé polovině 16. a na počátku 17. století reprezentovali Giovanni a Andrea Gabrieli, Claudio Merulo nebo Heinrich Schütz. A volba desetihlasého moteta Jubilate Deo Ascania Trombettiho na úvod koncertu byla nejen rozjásanou oslavou Hospodina, ale i výstižnou oslavou zahájení jubilejního 20. ročníku.

Interpretace těchto vícehlasých, až čtrnáctihlasých kompozic je ovšem mimořádně náročná. Vyžaduje jak sezpívanost, tak plasticitu „sólového“ vedení hlasů. Protože na soubor Cappella Mariana pod vedením Vojtěcha Semeráda můžeme klást ty nejvyšší nároky, troufnu si shrnout, že v porovnání s dřívějšími koncerty tohoto uskupení tentokrát všechny nuance tak docela nevyzněly. A v konkurenci našich špičkových souborů staré hudby se německý soubor Instrumenta Musica, v jehož obsazení pod vedením Ercole Nisiniho dominovaly cinky a trombóny a basový dulcian, přesvědčivěji neprosadil. A to i přes to, že se ve změnách rozestavění interpretů v prostoru sv. Šimona a Judy uplatnila i zvuková „choreografie“ a při závěrečném, čtrnáctihlasém motetu In ecclesiis Giovanniho Gabrieliho z jeho kolekce motet Symphonie sacrace… liber secundus (1615) se část sólistů a instrumentalistů přemístila i mimo pódium na obě strany ochozu kostela. Do sopránů ne úplně zapadal hlas Veroniky Vojířové a bas Václava Jeřábka neměl onu zvučnou profonditu, kterou ovšem uplatnil jeho kolega Jaromír Nosek. Právě díky jeho podání s doprovodem hlubokých pozounů program večera ožil v Davidově žalozpěvu nad synem Absolonem Fili mi Absalon, jak ho zhudebnil Heinrich Schütz ve své sbírce Symphonie sacrae (1629).

Letní slavnosti staré hudby trvají do 6. srpna a na programu mají ještě šest koncertů. Do dvou z nich se zapojí i tanec – bude součástí Baletu o kávě s Bachovou vtipnou kantátou o záludnostech popíjení kafíčka a při Večeru pro krále na motivy osudových lásek ve francouzských barokních operách navodí atmosféru okázalých zábav na zámku Versailles v 17. století.

Letní slavnosti staré hudby

Jubilate Deo
Vícesborové skladby z benátských a saských chrámů – Ascanio Trombetti, Orlando di Lasso, Claudio Merulo, Andrea Gabrieli, Michael Praetorius, Giovanni Gabrieli, Allesandro Grandi, Heinrich Schütz, Samuel Scheidt.
Instrumenta Musica, umělecký vedoucí Ercole Nisini, Cappella Mariana, umělecký vedoucí Vojtěch Semerád.
Kostel sv. Šimona a Judy v Praze, čtvrtek 11. července v 19:30 hodin.

Budu si ji pamatovat jinak…
Prologem oslav výročí sametové revoluce měl být podle pořádajícího FOK koncert Renée Fleming, americké sopranistky s českými kořeny, která si velmi vážila Václava Havla, s nímž se i osobně znala.

Vzpomínám, když Renée Fleming při přenosu Straussova Růžového kavalíra z Metropolitní opery v roce 2017 ztvárnila Maršálku. Byl to výkon hvězdy toho nejvyššího jasu. V melancholicky dekadentním krasosmutnění o stárnutí propojovala ženskou rafinovanost ve směsici koketerie, záhadnosti, šarmu, noblesy i sentimentality s vyústěním do zármutku marně překrývaného velkorysostí. Renée Fleming se tehdy při tomto přenosu loučila nejen jako Maršálka se svým mladým milencem, ale se svou divadelní kariérou – jako osmapadesátiletá sólistka po pětadvaceti letech svého působení, během něhož naplňovala nároky prvooborových rolí svým lahodným lyrickým sopránem tak bohatým na alikvóty.

Renée Fleming, která se narodila do rodiny hudebních pedagogů a jako sopranistka se uvedla v roce 1988, u nás dobře známe. Příležitost vychutnat si mistrovství této sólistky jsme měli několikrát na koncertech – v roce 2003 svůj recitál v Obecním domě věnovala Václavu Havlovi, v roce 2009 se stala tváří mezinárodního festivalu v Českém Krumlově. Zejména díky přenosům jsme mohli vidět její zasněnou Taťánu v Čajkovského Evženu Oněginovi, Massenetovu Thaïs s pikantní a dráždivou směsicí svatosti a živočišné smyslnosti nebo Straussovu Maršálku v melancholicky dekadentním krasosmutnění o stárnutí ve věcech života zkušené choti polního maršála (Růžový kavalír). Zazářila také jako primadona mezi pěti tenory v enormně obtížné dramatické koloraturní roli kouzelnice Armidy, u níž rozptýlila mýtus neproveditelnosti této Rossiniho opery. Ženskou rafinovanost pak vystihla i v sofistikované operní hříčce Richarda Strausse Capriccio. Umění koncentrovat svůj hlas do svébytných nároků na vyjádření afektů barokních partů včetně vkusně zvládnuté ornamentiky předvedla jako Händelova Rodelinda. A byla také jemnou, žárlivým Othellem trýzněnou Desdemonou. A k jejím „startovacím“ a stěžejním rolím patří Dvořákova Rusalka. Ze svého vztahu k této zrazené vodní víle se vyznala v rozhovoru pro Lidové noviny: „Trvalo mi delší dobu, než jsem příběhu Rusalky porozuměla; navíc učit se roli v češtině pro mě bylo obtížné, protože tímto jazykem nehovořím – hlavně naučit se správně vyslovovat ,ř‘ mi trvalo, ale čeština je velice krásný jazyk. Pro mě je Rusalka příběhem o lásce, kdy Rusalka se vzdá všeho, aby svou vytouženou lásku prožila. To je velice lidské a v tomto smyslu této opeře rozumím a chápu ji.“

Navždy si uchovám okouzlení nejen z její Maršálky, ale i z dalších rolí. Když při open-air gala koncertě na Mezinárodním festivalu Český Krumlov v roce 2009 srdnatě prohlásila, že bude zpívat za každého počasí, aby pak s nadhledem v modelové dekoltované róbě okomentovala rozdíl mezi „chilly“ počasím a „warm“ atmosférou, kterou cítila z publika, byl její výkon i v tehdejším chladu fascinující. A nezapomenutelné jsou také báječné dva rozhovory, které jsem měla tu čest s Renée Fleming vést. Právě proto, že umění i osobnost Renée Fleming tolik obdivuji, nebudu její nynější pražský recitál hodnotit.

Nelze však pominout, jak doslova hanebně hrál Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK pod taktovkou Elli Jaffeho – v samostatných číslech i jako doprovazeč. Lépe rychle zapomenout.

Renée Fleming
Na programu písně a árie nebo instrumentální části z oper Wolfganga Amadea Mozarta, Siegfrieda Ochse, Georga Friedricha Händela, Franze Schuberta, Gioacchina Rossiniho, Licinia Refice, Francesca Paola Tostiho, Giacoma Pucciniho, Antonína Dvořáka, Friedricha von Flotowa, Leonarda Bernsteina a Richarda Rodgerse – Oscara Hammersteina II.
Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK, dirigent Elli Jaffe.
Obecní dům Praha, Smetanova síň, úterý 9. července 2019.

Pavarotti – stále „jen“ legenda
Záhy po červnové premiéře a uvedení na karlovarském filmovém festivalu se i do naší kinodistribuce dostal nový britsko-americký životopisný dokumentární film režiséra Rona Howarda (střih Paul Crowder) o Lucianu Pavarottim. Po úvodní a závěrečné stručné charakteristice Pavarottiho osobnosti sleduje chronologickou linii života chudého venkovského chlapce po světovou megastar. Nejsem odborník na kinematografii, abych byla kompetentní hodnotit z filmařského hlediska snímek režiséra, který získal za film Čistá duše o geniálním matematikovi Johnu Nashem Oscara a jehož snímky The Beatles: Eight Days a Week – The Touring Years, Oheň, Noviny, Apollo 13 nebo Šifra mistra Leonarda patří k oceňovaným.

Z mého pohledu je film o „králi vysokých c“, který dostal operu až na fotbalové stadiony a před miliony diváků, zajímavý hlavně autentickými video-nahrávkami z privátního domácího prostředí. Skýtá také možnost porovnat, byť jen v ukázkách, vývoj Pavarottiho hlasu a techniky od jeho debutového Rudolfa v Pucciniho Bohémě v roce 1961 a dechových „lekcí“ Joan Sutherlandové přímo během jejich společného vystupování přes vrcholnou éru po období, kdy jeho tenor, který tak štědře rozdával i v rockové hudbě a při charitativních projektech, už jevil známky opotřebení.

Dobrat se více vrstevnatého pohledu na Pavarottiho nejen jako umělce, ale i člověka se Ron Howard snaží také prostřednictvím aktuálních a mnohdy i bolestných osobních komentářů první i druhé manželky, dcer milovaných i zanedbávaných, milenek, asistentek, kolegů sólistů Plácida Dominga, Josého Carrerase nebo Angely Gheorghiu, ale i dirigenta Zubina Mehty nebo rockera Bono Voxe. Poučná jsou až drsně pragmatická vyjádření Pavarottiho agentů, kteří na něm vydělávali miliony.

Film nese podtitul Hlas, muž, drama, legenda. I když prý měl Howard neomezený přístup do rodinného archivu a film zlehka poodkrývá i odvrácené strany Pavarottiho slávy (porušování exkluzivní nahrávací smlouvy), některá kontroverzní témata – daňové kličkování, hvězdné manýry, kdy odříkal vystoupení, hypochondrii, spory o dědictví nebo napjaté vztahy tří tenorů – zůstala tabu. Howard tak spíše než drama podpořil obraz legendy. Jeho manželka ve filmu vystihuje: „Luciano nikdy nic neplánoval. Věci se děly.“ Škoda. Když už se podařilo shromáždit tolik dokumentů, vypořádat tolik autorských práv a přimět Pavarottiho dcery poprvé po zpěvákově smrti k rozhovoru, osobnosti takového formátu, jakou byl Pavarotti, by takové zlidštění neuškodilo. Ba právě naopak.

Pavarotti
Filmový dokument. Režie Ron Howard, scénář Mark Monroe, střih Paul Crowder.
Kino Mat, středa 10. července 2019 ve 20:30 hodin.

Inspirace na dny příští

Olomoucké barokní slavnosti
František Antonín Míča: Zpívané rozjímání (Jaroměřice na Rokytnou 1727)
Scénické oratorium a dobové kázání v barokní češtině
Hudební nastudování a režie Tomáš Hanzlík.
Účinkují Zuzana Kopřivová, Zuzana Petrasová, Vladimír Šlepec, Michal Marhold.
Umělecké centrum Univerzity Palackého v Olomouci – Jezuitský konvikt, 13. až 16. července v 19.00 hodin.

Johann Heinrich Schmelzer: Le Veglie ossequiose (Laxenburg 1679) & Die sieben Alter stimben zu samben (Praha 1680)
Novodobá světová premiéra dvou barokních serenat.
Hudební nastudování Veronika Manová, režie Rocc.
Účinkují: Megan Koch, Josefina Maldonado, Bree Nichols, Jason Nichols, T. Hastings Reevs.
Umělecké centrum Univerzity Palackého v Olomouci – Jezuitský konvikt, 17. až 20. července 21.00 hodin.

Pietro Andrea Ziani: L’Elice (Vídeň 1666)
Novodobá premiéra opery
Hudební nastudování a režie Tomáš Hanzlík.
Účinkují Hana Holodňáková, Helena Kalambová, Martin Ptáček, Jiří Poláček, Vincenc Ignác Novotný, Isabella Shaw, Rostislav Baláž.
Umělecké centrum Univerzity Palackého v Olomouci – Jezuitský konvikt, 21. až 24. července 19.00 hodin.

Tomáš Hanzlík: Lacrimae Alexandri magni (Lipník nad Bečvou 1764, Praha 2007)
Neobarokní opera
Hudební nastudování a režie Tomáš Hanzlík.
Účinkují Jiří Kukal, Filip Dámec, Bedřich Lévi, Raman Hasymau, Vincenc Ignác Novotný, Aleš Procházka, Jan Vaculík, Sergej Sanža, Michal Bumbálek, Pavel Doucek (divadlo Facka). V roli Historica se představí jako host Jan Přeučil.
Umělecké centrum Univerzity Palackého v Olomouci – Jezuitský konvikt, 25. až 28. července 19.00 hodin.

Actus tragicus
Johann Sebastian Bach: kantáta Gottes Zeit ist die allerbeste Zeit (známá také jako Actus tragicus)
Concerto Aventino, dirigent Jakub Kydlíček.
V rámci festivalu Bach for All.
Zrcadlová kaple Klementina v Praze, úterý 16. července 2019 v 19:30 hodin.

Letní slavnosti staré hudby
Balet o kávě
Taneční představení ve třech obrazech: Veselí před kavárnou, V kavárně, Boj o kávu.
Johan Sebastian Bach (1685–1750) – výběr árií a recitativů z Schweigt stille, plaudert nicht (Caffee Kantate / Kávová kantáta), BWV 211, výběr tanců z orchestrálních suit BWV 1066, 1067, 1068 a 1069.
Cracovia Danza Ballet, umělecká vedoucí a choreografie Romana Agnel, choreografie Dariusz Brojek, Monika Polak-Luścińska – stage design, kostýmy, Grzegorz Marczak – světelný design.
Patricia Janečková – soprán, Jaromír Nosek – bas. Collegium Marianum, umělecká vedoucí a hudební nastudování Jana Semerádová.
Městská divadla pražská – Divadlo ABC, středa 17. července 2019 v 19:00 hodin + doprovodný program Povídání o kávě, Malá scéna Divadla ABC od 17:30 hodin.

Španělský hudební temperament napříč staletími
Anna Reinhold – mezzosoprán, Quito Gato – barokní a raně romantická kytara, aranže, hudební nastudování, Exclamatio String Quartet, Oleguer Aymamí – violoncello a umělecký vedoucí.
Zámek Trója v Praze, pondělí 22. července 2019 ve 20:00 hodin.

Mariánské nešpory mistrů renesanční polyfonie
Utopia, vokální ansámbl: Victoria Cassano – soprán, Bart Uvyn – kontratenor, Adriaan De Koster – tenor, Lieven Termont – baryton, Bart Vandewege – bas.
Klášter sv. Anežky České v Praze, čtvrtek 25. července 2019 ve 20:00 hodin.

V zahradách múz – hudba pařížských salónů 18. století
Chantal Santon-Jeffery – soprán, Jana Semerádová – flauto traverso, Stéphanie Pfister – housle, Béatrice Martin – cembalo, Bruno Cocset – violoncello.
Zámek Trója v Praze, pondělí 29. července 2019 ve 20:00 hodin.

Večer pro krále
Hudebně-taneční představení. Příběh osudové lásky na motivy francouzských barokních oper (Jean-Philippe Rameau, Jean-Marie Leclair, Michel Pignolet de Montéclair, Jean-Joseph C. de Mondonville).
Katherine Watson – soprán, Reinoud Van Mechelen – tenor, Anna Chirescu a Artur Zakirov – barokní tanec, Natalie van Parys – choreografie, umělecká vedoucí Les Cavatines, Collegium Marianum, umělecká vedoucí a hudební nastudování Jana Semerádová. Alain Blanchot – taneční kostýmy, Vladimír Malý – světelný design.
Dvořákova síň Rudolfina v Praze, úterý 6. srpna 2019 v 19:30 hodin.

 

Antonio Vivaldi, Antonio Denzi a Eduardo García Salas: Praga nascente da Libussa e Primislao / O založení Prahy Libuší a PřemyslemHudební nastudování a dirigent Marek Štryncl, režie Andrea Miltnerová, příprava hudebních materiálů Eduardo García Salas a Marek Štryncl.
Osoby a obsazení: Libussa – Sylva Čmugrová, Primislao – Michaela Šrůmová, Vlasta – Marta Infante, Stirado – Hasan El Dunia, Clodomiro – Manuel Gómez Ruiz, Gustavo, Dievira – Lucia Knoteková, Sarca – Eva Bennet, Lesbino – Filip Dámec. Musica Florea.
Praha, Letní scéna HAMU, pátek 19. července 2019 ve 21:00 hodin.

 

Operalia
Světová operní soutěž Plácida Dominga, Národní divadlo v Praze.
Čtvrtfinále s doprovodem klavíru: neděle 21. od 17:00 hodin a pondělí 22. července 2019 od 15.00 hodin (trvání cca 6 hodin).
Semifinále s doprovodem klavíru: úterý 23. července 2019 od 16:00 hodin (trvání cca 4 hodiny).
Finále za doprovodu Orchestru Národního divadla: pátek 26. července 2019 od 18:00 hodin.