Operní panorama Heleny Havlíkové (24)

Týden od 7. do 13. března 2011

° Festival Opera 2011 stále graduje
° Ministerstvo kultury si do týmu expertů najalo i Chytrou horákyni – Státní operu a Národní divadlo sloučí i nesloučí
– Co na to Ondřej Černý
– Co na to představitel Institutu umění/Divadelního ústavu Bohumil Nekolný
– Co na to v úterý na veřejné schůzi poslanci?
° Inspirace na dny příští

***

Festival Opera 2011 stále graduje

Do finále směřuje festival Opera 2011 – minulý týden v Praze vystoupily další dva soubory, opavský a liberecký. Bienále, pořádané v Praze tentokrát již podesáté, je skutečně unikátní příležitostí zhlédnout operní inscenace všech deseti stálých českých divadel – a to podle výběru jejich ředitelů a operních šéfů. Zájem diváků je nadále velký a reakce stále nadšenější. Festival po počáteční smršti pěti produkcí předminulý týden sice počtem představení zvolnil na tempu, nikoli však na gradaci. Celkovému hodnocení festivalu se budu věnovat v dalším Operním panoramatu, ale již teď jsem přesvědčena, že Saint-Saënsův Samson a Dalila v opavském nastudování i Pucciniho raný Edgar v provedení liberecké opery jsou horkými adepty na některou z festivalových cen – Libušek. O jedné mohou svým hlasováním rozhodnout i diváci prostřednictvím hlasovacích lístků.

Minule jsem vyzdvihla dirigenta Petra Šumníka za olomouckou Carmen, Miriam Němcovou v ústeckých Hoffmannových povídkách i Roberta Jindru za ostravského Werthera. Tento výčet dirigentů, kteří s přehledem a velkou muzikantskou energií zvládli i velmi obtížné partitury, mohu teď rozšířit o Damiana Binettiho, dirigenta Samsona a Dalily a zároveň šéfa opavského souboru, a také o libereckého dirigenta (a šéfa opery) Martina Doubravského. Ten u nás poprvé – a velmi přesvědčivě – nastudoval operu Pucciniho skladatelských počátků, Edgara na libreto podle Alfreda Musseta. Premiéra byla v Miláně roku 1889 a příliš nezaujala. Doubravský ale dal plně vyznít hudbě plné vášní natolik, že překryla slabiny poněkud chatrného libreta, kdy Edgar vybírá mezi dvěma ženami – sám přitom pochybného charakteru se snaží objevit, která z žen ho miluje „čistě“. Taková mužská ambice pochopitelně nemůže skončit jinak, než smrtí obou jeho milenek.

Obdiv si zaslouží, že oběma souborům, které rozpočtem u nás patří k těm nejmenším, se podařilo obsadit na vysoké úrovni velké a náročné hlavní role; některým přitom zněl hlas v prostoru Stavovského divadla dokonce plněji a zvučněji, než na domácím jevišti. Opavská mezzosopranistka Ilona Kaplová byla jako Dalila skutku svůdná a hlasem i zjevem si podmanila nejen Samsona, ale i diváky. Tenorista Kisun Kim se nenechal coby silák Samson vyprovokovat k herkulovsky silovému zpívání, ale dokázal „dávkovat“ dynamiku tak, že gradace vyzněly naprosto přesvědčivě (pravda, v závěru za pomoci nazvučení). Také pro Nikolaje Někrasova byla role Velekněze příležitostí, jak uplatnit svůj hutný baryton vytříbeněji, než v až přehnaně „dábelských“ rolích Hoffmannových povídek ústeckého nastudování, kde byla zřetelnější především sólistova tendence k nadměrnému vibratu.

Ze sestavy libereckých sólistů excelovala další talentovaná mezzosopranistka naší mladé pěvecké generace – Kateřina Jalovcová v roli provokativně „nepřizpůsobivé“ vášnivé Tigrany (stylizované do jakési „jiné“ Carmen). V působivém kontrastu tak vedle ní vyzněla její „spořádaná“ sokyně Fidelia, kterou sopranistka Lívia Obručnik-Vénossová dokázala prodchnout oddaností a laskavostí. Edgarovu fatální rozervanost i jeho krutý žert nad svou fiktivní rakví uzpíval věrohodně, byť místy na hranici svých pěveckých možností, i Rafael Alvarez.

Haydnovým Lékárníkem Traviatou Státní opery Praha tento týden festival skončí. Jeho celkovému hodnocení se budu věnovat v příštím Panoramatu.

***

Ministerstvo kultury si do týmu expertů najalo i Chytrou horákyni – Státní operu a Národní divadlo sloučí i nesloučí

Po dlouhé sérii protikladných prohlášení, v nichž zástupci ministerstva kultury omílali v nejrůznějších médiích blíže nezdůvodněnou mantru, že pro dvě opery v Praze není místo, se ministr kultury Jiří Besser po dřívějším zavržení studie teatrologa Josefa Hermana v rozhovoru pro Radio Impuls minulou středu veřejně distancoval teď už i o od stanovisek svého náměstka Radka Zdráhala: „Jestliže pan Herman zpracoval pro ministerstvo tuto teorii a ten samý den, kdy se objeví tato teorie na webových stránkách ministerstva kultury, je tam napsáno ano, je to teorie pana teatrologa Hermana, nikoliv stanovisko ministerstva kultury, rovněž tak stanovisko ministerstva kultury nemůže sdělit náměstek Zdráhal. Ten je pověřen, může mít názor, že je potřeba sloučit, že by to bylo nejlepší, nejekonomičtější, ale i on je podřízen ministrovi a ministr bude dbát na to, aby to řešení bylo skutečně nejlepší, aby tyto scény fungovaly tak, jak si zaslouží.“ A dokonce zde ministr tvrdil, že „nikdo u nás neřekl, že ministerstvo kultury slučuje a bude slučovat“!

Co na to prodloužená ruka ministerstva Ondřej Černý
Nejen dřívější výroky, ale hlavně kroky přitom fakticky směřují k realizaci plánu sloučení obou oper. Už 3. března ministr odvolal pověřeného ředitele SOP Radima Dolanského, který podle něj „selhal“, a řízením SOP pověřil ředitele ND Ondřeje Černého. Černému se přitom přinejmenším ekonomicky nedaří uřídit ND bez dodatečných finančních injekcí MK. Ondřej Černý coby prodloužená ruka ministerstva následně 11. března Dolanského odvolal z pozice manažera SOP a prostřednictvím televize Nova důrazně pohrozil zaměstnancům, že „kdyby hrozilo cosi jako stávka, tak jeho postup bude velmi, velmi radikální!“ Zaměstnanci SOP totiž z první „uklidňovací“ schůzky s Černým demonstrativně odešli. Předčasně prý skončila podobná schůzka Černého i se zaměstnanci ND. Nic z toho zřejmě nemůže Černým otřást, jak řekl pro televizi Nova: „Tu situaci vnímám v tuto chvíli ve velkém klidu.“ Zaměstnanci už méně: i přes pohrůžky čtou umělci i další zaměstnanci shromážděni jako jeden muž na jevišti před každým představením své prohlášení a také zahájili petiční podpisovou akci za zachování SOP, pod níž přibývají stovky podpisů. A odhodlání hájit svého předchozího ředitele Dolanského vyjádřili i tím, že věnovali obnovenou čtvrteční premiéru Lucie di Lammermoor odvolanému Dolanskému, který usiluje o zachování samostatnosti Státní opery. V lóži s ním seděla Elaine Padmore, ředitelka londýnské Covent Garden, kterou Dolanský získal pro spolupráci s SOP. Oba přihlíželi, jak před oponou ministerstvem násilně dosazený Černý ujišťuje publikum, že jeho prioritou je vyřešit současné problémy Státní opery a zklidnit situaci. Bizarnější scénu si lze těžko vymyslet.

Co na to představitel Institutu umění/Divadelního ústavu Bohumil Nekolný
Ministr kultury také řekl, že dostává další materiály k uspořádání pražských oper. Jaké – to se můžeme jen dohadovat. MK má (a financuje) pro vědeckou a odbornou oporu svého rozhodování Institut umění/Divadelní ústav Zatím jediný veřejnosti známý aktuální výstup komentující současné dění v pražské opeře, byl publikován v Lidových novinách 8.března, kde analytik Institutu umění teatrolog Bohumil Nekolný, který se výzkumu v oblasti kulturní politiky a problematice financování divadel dlouhodobě věnuje, v článku „Bez peněz to s operou nepůjde“ dochází ke závěru, že „… vysoká míra soběstačnosti pražských operních domů je nemravná a neodpovídá statusu veřejné kulturní služby“. Závěr vskutku kuriózní, když podle dostupných údajů ze zveřejněných výročních zpráv obou divadel za rok 2009 víme, že ND má soběstačnost 39 %, SOP 47 %, ale například Vídeňská státní opera přes 50 % a londýnská Královská opera Covent Garden je tou nemravností zřejmě úplně prolezlá: má soběstačnost dokonce 72 %. Je-li toto příklad „vědecké opory“ pro rozhodování MK, nelze se současné situaci zase tolik divit (ale možná si jen zařádil tiskařský šotek).

Co na to v úterý na veřejné schůzi poslanci?
Toto úterý 15. března má ministr kultury Besser své záměry se SOP a Národním divadlem objasnit kulturnímu výboru sněmovny. Slyšení v Poslanecké sněmovně je volně přístupné také veřejnosti. Koná se čtvrt hodiny po skončení pléna, tedy někdy v odpoledních hodinách. Věřím, že konečně začne skutečný racionální a odborný dialog o tom, jak uspořádat pražskou operu a využít odkaz našich předků tak, aby se nemuseli v hrobě obracet. Dialog opřený o relevantní podrobné analýzy, který zabrání zbrklým rozhodnutím, jež mohou využití tří krásných operních budov i operní život v Praze nadlouho rozvrátit.

***

Inspirace na dny příští

Festival Opera 2011 po Haydnově Lékárníkovi v nastudování brněnské opery v Divadle Hybernia završí v úterý Státní opera Praha Traviatou. Porota kritiků (Helena Havlíková, Josef Herman, Radmila Hrdinová, Olga Janáčková a Ivan Žáček) rozhodne o ceně (zvané Libuška) za nejlepší inscenaci a porota emeritních sólistů ND (Antonie Denygrová, Jana Jonášová, Daniela Šounová, Jan Markvart, Miroslav Švejda) o ceně za mimořádnou interpretaci role. Dozvíme se také, která inscenace zvítězí v divácké festivalové anketě. Jednu cenu bez předchozí specifikace uděluje také ředitelka festivalu Lenka Šaldová.

A na sobotní večer se nahromadily hned lákavé čtyři operní nabídky: pražské Národní divadlo uvede premiéru Wagnerova Parsifala, kterého nastudoval John Fiore s režisérem Jiřím Heřmanem. Zároveň Metropolitní opera nabízí přímý přenos Lucie z Lammermooru, v němž po předloňském přenosu s Annou Netrebko budou mít diváci možnost porovnat další koloraturní hvězdu MET – Natalie Dessay po boku Josepha Calleji v roli jejího milence Edgarda. Báječnou atmosféru slibuje ovšem představení Smetanovy Prodané nevěsty v provedení „Sboru Dobrovolných Ochotnických Liboherců“ z Pyšel. Se svou neodolatelnou verzí národní opery klasika české hudby, která měla premiéru v pyšelské sokolovně už v prosinci loňského roku, nyní zavítají od 19 hodin do pražského Salesiánského divadla v Kobylisech. A kdo chce raději zůstat doma u rozhlasového přijímače, tomu od 20 hodin Český rozhlas nabídne záznam Bizetových Lovců perel z Královské opery Covent Garden v Londýně ze 7. října 2010 pod taktovkou Antonia Pappana.

Je to smutné, ale komu se stýská po českém repertoáru a nestačí mu v Praze do konce března a v průběhu dubna jedna Rusalka v Národním a jedna ve Státní opeře a jedno představení Martinů Her o Marii (!!), tak „musí“ třeba do Paříže. Už minulé úterý 8.3. tu Pařížská národní opera v Palais Garnier znovu zařadila do repertoáru Káťu Kabanovou. Tato Janáčkova opera byla v češtině v Opéra Garnier uvedena v roce 1988, tehdy v hudebním nastudování Jiřího Kouta v režii Götze Friedricha s Karan Armstrong (Káťa), Leonie Rysanek (Kabanicha) a Barry McCauleyem (Boris). Inscenace měla velký úspěch, získala dokonce Velkou cenu kritiky, do programu Pařížské národní opery se vracela opakovaně a v titulní roli se vystřídaly také Nancy Gustafson a Gwynne Geyer. V roce 2004 zvolila Pařížská národní opera pro své nové nastudování Káti pod taktovkou Sylvaina Camberlinga proslavenou režii Christopha Marthalera, vytvořenou v roce 1998 pro salcburský festival. Opětovné zařazení této inscenace nyní hudebně povede Tomáš Netopil. Do role Káti je znovu obsazena Angela Denoke a Kabanichy Jane Henschel , Borise bude zpívat Jorma Silvasti. Kromě Tomáše Netopila bude jediným českým umělcem, který se pařížské Kátě podílí, Aleš Briscein jako Kudrjáš. Další termíny jsou v březnu 16., 21., 23. a 29., v dubnu pak 1. a 5.

Na Káťu je možné se také vypravit do Stuttgartu, tam Borise zpívá Pavel Černoch po boku Christiane Iven. Dalšími možnostmi jsou v období do konce března a v dubnu Příhody lišky Bystroušky v Kaiserslauternu a Linci nebo Věc Makropulos v Mnichově, kde v titulní roli alternují Rita Kapfhammer a Elaine Ortiz Arandes, a ve Štrasburku v Carsenově režii s Cheryl Barkerovou jako Emily a Charlesem Workmanem v roli Alberta.

V této souvislosti je zajímavé, že podle statistiky na www.operabase.com (na základě ne zcela vyčerpávajících podkladů) patří Leoš Janáček během pěti sezón 2005/6 – 2009/10 se 199 představeními svých 10 oper k sedmnácti nejčastěji uváděným operním skladatelům na světě. Verdiho, Mozarta, Pucciniho, Wagnera, Rossiniho, Donizettiho, ale i Strausse, Bizeta, Händela nebo Čajkovského ale ani Brittena nedostihuje, nicméně předstihl Gounoda, Masseneta či Leoncavalla. Z hlediska konkrétních oper však vede Rusalka s osmdesáti představeními v tomto období, následovaná Jenůfou (71 představení).

Přehlídka hudebního divadla Opera 2011
www.festival-opera.cz

Připravujeme ve spolupráci s Českým rozhlasem 3 – Vltava
Zvukovou podobu Panoramatu Heleny Havlíkové najdete zde