Operní panorama Heleny Havlíkové (246)

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5
  6. 6

Obsazení všech čtyř Hoffmannových lásek jednou sólistkou je sice z hlediska koncepce celé opery lákavé, ale divadla jen výjimečně najdou sopranistku, která by obsáhla koloraturní obor Olympie, lyrický Antonie a mladodramatický Giulietty i operní divu Stellu, která ve většině inscenací řekne (bez zpěvu) jedinou větu. Při minulém brněnském nastudování Hoffmannových povídek v roce 2001 měla takový mimořádný oborový záběr Yvetta Tannenbergerová, tentokrát zde dle zavedené praxe rozdělili role mezi čtyři sólistky.

Je obdivuhodné, jak si Martina Masaryková udržuje svěžest a pohyblivost svého koloraturního sopránu (Olympii vytvořila už v pražské inscenaci v roce 2010). S intonační jistotou ovládla i nejvyšší tóny a virtuozitu svého partu skloubila se šarmem při mechaničnosti trhavých pohybů vynálezu fyzika Spalanzaniho. Navzdory zkušenostem dvou sopránových opor brněnského sólistického ansámblu nevyznělo obsazení Antonie a Giulietty ani přesvědčivě, ani dostatečně kontrastně. Pavla Vykopalová (zpívala Antonii také v pražské inscenaci z roku 2010), kterou režiséři stylizovali do podoby zakřiknuté školačky, svým zralým hlasem už neodpovídá „křehce“ lyrickému typu nemocné a po zpěvu tolik toužící Antonie a ani dirigent Ondrej Olos jí nepomohl snížením dynamické hladiny orchestru, takže její předsmrtná extáze, do níž od něžné touhy vygradovala svou píseň lásky, vyzněla těžkopádně – podobně jako Hlas se záhrobí (Matka) Jitky Zerhauové. Daniela Straková-Šedrlová se sice v posledních letech prozpívala do dramatičtějšího oboru, ale v dané inscenační koncepci se postava Giulietty zploštila do kypré matróny bez dráždivého charismatu protřelé kurtizány jako magnetu Hoffmannovy sebezničující vášně.

Tenorista Petr Levíček vystihl se vkusem komické stylizace poskoků a otloukánků Andrèse, Cochenillea, Frantze a Pitichinaccia ve „vysoké“ hře Lindorfa s Hoffmannem. V menších rolích se uplatnili Igor Lošár, Aleš Voráček, David Szendiuch a Kornel Mikecz. Sbor, tentokrát intenzivně zapojený i do přehršle hereckých akcí, se nevyvaroval nepřesností v souhře s orchestrem.

Režijní duo SKUTR už v opeře dávno není žádným nováčkem. Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský dostali už v roce 2012 příležitost uvést ve Stavovském divadle Dona Giovanniho, jehož bouřliváctví přeznačkovali na pokus o psychologickou analýzu příčin jeho milostných neúspěchů ve vztazích s přísným otcem. V Ostravě (2014) nahlédli Janáčkova měšťáka Broučka až příliš shovívanou optikou pivního půllitru, na českokrumlovském Otáčivém hledišti (2016) jinak vtipně hravou inscenaci Příběhů lišky Bystroušky zahltili růžovým králíčkem a letos opět v Ostravě na cestě za magickým kouzlem prchavého zvukového obrazu Julietty zabloudili v nadbytečně urputném vysvětlování jednoznačnosti a konkrétnosti snu. V ostravské La clemenza di Tito (2016) ovšem vypracovali herecké akce natolik, že postihli nadčasová témata nedůvěry, zrady a osamělosti, která provázejí mocnáře libovolné epochy, a v Budějovicích uplatnili hravou fantazii v Ravelově opeře Dítě a kouzla (2016).

J. Offenbach: Hoffmannovy povídky – Národní divadlo Brno 2019 (zdroj NDB)

V kontextu dosavadního působení tohoto režijního tandemu i naší inscenační praxe při uvádění Hoffmannových povídek nepatří brněnský debut SKUTRu k inscenacím, jež by přinesly koncízní „tradiční“ výklad nebo otevřely potenciál fantaskní Offenbachovy zvláštní opery novým pohledům. S výjimkou Luciana Mastra v titulní roli, Markéty Cukrové jako Nicklausse a Martiny Masarykové coby Olympie, výkony dalších sólistů nepřekročily solidní průměr, což platí i pro hudební nastudování Ondreje Olose. Je přitom až překvapivé, že tak náročná opera, k jaké Hoffmannovy povídky patří, se u nás v posledních letech objevovala v repertoáru divadel docela často – v posledních třiceti letech v Ostravě, Státní opeře Praha, Budějovicích, Liberci, Ústí, pražském Národním divadle, v roce 2001 v Brně, dokonce opakovaně v Plzni, Olomouci. V režiích Ondřeje Havelky, Tomáše Šimerdy, Martina Otavy nebo Johna Dewa v pojetích, které skutečně rozněcovalo fantazii nad bizarními příběhy opileckého básníka. A nešlo nevzpomínat na Hoffmannovy povídky Jozefa Bednárika ve Slovenském národním divadle s hýřivým barokně-revuálním gejzírem nápadů, ovšem stmeleným jeho typickým rukopisem.

 

Hodnocení autorky recenze 70 %

 

Jacques Offenbach: Hoffmannovy povídky
Hudební nastudování Ondrej Olos, režie SKUTR, scéna Jakub Kopecký, kostýmy Simona Rybáková, choreografie Jan Kodet, sbormistryně Klára Složilová Rotočilová.

Osoby a obsazení: Hoffmann – Luciano Mastro j. h., Mickael Spadaccini j. h., Múza / Nicklausse – Markéta Cukrová j. h., Jana Hrochová, Olympia – Martina Masaryková j. h., Antonia – Pavla Vykopalová, Jana Šrejma Kačírková, Giulietta – Daniela Straková-Šedrlová, Lindorf / Coppélius / Miracle / Dapertutto – Jiří Sulženko, Ondrej Mráz j. h., Andrés / Cochenille / Frantz / Pitichinaccio – Petr Levíček, Hermann / Schlemil – Igor Loškár, Spalanzani / Nathanael – Aleš Voráček j. h., Crespel / Luther – David Nykl, David Szendiuch, Hlas se záhrobí (matka) – Jitka Zerhauová, Wilhelm / Student / Wolfram – Kornel Mikecz, Petr Karas, Stella – Andrea Široká. Sbor a orchestr Janáčkovy opery, tanečníci.
Národní divadlo Brno, Janáčkova opera, premiéra 20. září 2019.

F. Poulenc: Lidský hlas – ROR 2019 (foto Apolena Vondrášková)

Nahlížení do (cizího) pokojíčku
Spolek Run OpeRun uvedl ve dnech 25. až 27. září 2019 v budově Švehlovy koleje v Praze svou novou inscenaci operního monodramatu Francise Poulenca Lidský hlas v režii Veroniky LoulovéTerezou Morozovou (v alternaci s Eliškou Gattringerovou) v roli Ženy, zde pojmenované Elle.

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5
  6. 6

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na