Operní panorama Heleny Havlíkové (246)

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5
  6. 6

Když v roce 2015 na operní scénu vtrhlo uskupení Run OpeRun, bylo to pro Prahu oživení až výbojně třaskavé (zatímco v Brně se do tradičního operního žánru Opera Diversa nabourává už řadu let). Studentka operní režie Veronika Loulová jeho založením z tvůrčího přetlaku (nad rámec svých školních povinností) toužila adaptovat tak tradiční žánr, jakým je opera, na underground ve stylu současných site specific produkcí: „Opera není jen záležitost pro snoby, přijďte se podívat na vlastní oči a uši přesvědčit se, jak se klasické hudební těleso dělá punkově!“ K takovému konceptu patří i volba míst co nejvzdálenějších zlatu a sametu. Gerilové projekty Run OpeRun se tak objevily u bývalého Stalinova pomníku na Letné (adaptace Mozartovy Kouzelné flétny), na náměstí Republiky (Operní orloj v Kotvě) nebo ve zdevastovaném kulturním sálu (dřívějším kinu Academia) ve stylu art deco v prostoru Venuše ve Švehlovce, kam vedle souborů Depresivní děti nebo Chemické divadlo zapadá jako další z platforem autorského nezávislého divadla (mozartovský Thriller Figarova svatba). Na festivalu Povaleč 2018 soubor uvedl Dvořákovu Rusalku jako psychologický horor.

Na rozdíl od předchozích inscenací Run OpeRun však byla letošní volba titulu, ale i režie vlastně velmi krotká. Namísto dřívějších razantních adaptací klasických oper byl v operním monodramatu Francise Poulenca Lidský hlas jen orchestr zredukovaný na klavír.

„Cool“ poetika souboru se promítla spíše jen do volby místa a celkového zarámování. Inscenace se uskutečnila v „hygienicky“ vykachlíkovaném, dnes však ponurém zázemí kuchyně bývalé menzy Švehlovy koleje, kde přístup zdevastovanými chodbami nenasvědčuje, že jde o chráněnou památku domu architekta Jana Chládka se sochařskou výzdobou Františka Úprky. Inscenátoři propojili Poulencovo monodrama a zvolený prostor s představou blázince. Hned při příchodu Václav Benedit Loula coby poslední pracovník psychiatrické léčebny František Piřík diváky informuje, že se ústav specializoval na cyklickou časovou poruchu, kdy pacienti prožívají zbytek svého života v nějakém mezičasu. A s poněkud křečovitými narážkami dodává, že se ústavu ani za padesát let kvůli evropským regulacím nepodařilo pacienty ze zacyklení vysvobodit, čímž byl výzkum zhacen, bývalý ředitel utekl a je prý někde na Bahamách, kde si užívá nečestně nabytých milionů. V ústavu zůstala poslední pacientka Elle. A diváky zve „na prohlídku“ do pokoje pacientky, která si podle jeho slov ostatních lidí nevšímá. Tento nápad ale už předem limitoval výkladové možnosti příběhu, který zažil asi každý, co je svět světem: krizi milostného vztahu a jednostranný rozchod, kdy jeden partner toho druhého opustí. Zatímco Cocteaův text emoční stav Ženy nijak nediagnostikuje a možné vyústění jejího telefonického hovoru jen pootevírá, přičemž právě tento náznak je zdrojem napětí, inscenátoři si k jinému východisku z ženiny deprese předem uzavřeli cestu tím, že ji rovnou označili za psychiatrickou pacientku a jednoznačnost ještě „dokonali“ sebevražedným polknutím plné hrsti prášků.

F. Poulenc: Lidský hlas – ROR 2019 (foto Apolena Vondrášková)

Výtvarník scény Matěj Kos však v chladném odcizeném prostředí bílých kachlíků namísto „cely“ vymezil modrými deskami útulný pokojíček zařízený postelí, oprýskaným nočním stolkem, pracovním stolem i konferenčním stolkem, křesílkem, skříní, peršanem a vybavený do takových detailů, jako jsou poházené knihy a zmačkané oblečení, kytky, ba i předkrájená bábovka. Závan Paříže vnáší reprodukce té Lautrecovy na zdi.

Režisérka rozdělila telefonát (vhodně v češtině v překladu Evy Bezděkové) do dvou částí – nejprve ho Elle v obnošeném županu přes noční košili prožívá jako šeredná žena (ve stařecké latexové masce a gumových rukavicích s nalakovanými konci na prstech) se značkovým bezdrátovým sluchátkem Apple v uchu a pak se „vidí“ jako mladá v šik kostýmku vybavená klasickým černým telefonem. Diváci v počtu omezeném na dvacet se tak stávají až jakýmisi voyery, když z bezprostřední blízkosti pozorují chování ženy ve vlnách křehké naděje a nervového zhroucení. „Šerednou“ Elle pak následují do druhého, stejně zařízeného pokojíčku „krásné“ Elle. Když spolyká prášky, následují ji do dalšího, tentokrát prázdného prostoru „za stěnou“, kde se Elle v ostrých protisvětlech a při pohledu na plazmovou obrazovku s černobílým obrazem své bezvýchodnosti hroutí na židli.

Sopranistka Tamara Morozová se nijak nenechala vyvést z koncentrace tak nezvyklou bezprostřední blízkostí publika. Poradila si s rozsáhlým, tři čtvrtě hodinovým partem Elle nejen pěvecky v koordinaci s empatickým Ahmadem Hedarem u klavíru za stěnou. S realistickou drobnokresbou situací dle libreta věrohodně „okopírovala“ chování rozchodem traumatizované opuštěné zoufalé ženy ve směsici banálních řečí a emočních výlevů se záblesky energie i vydírání, aby přiměla svého miláčka k návratu. Zapouzdřila se jen do „svého“ světa útržků vzpomínek – dříve šťastných, nyní k nesnesení bolestných.

Nejlepším výsledkem inscenace je ovšem důkaz, že spolek Run OpeRun existuje a hledá méně tradiční způsoby uvádění oper. Lidský hlas, na němž ozkoušeli své možnosti i velké a zkušené osobnosti světové opery a nedávno jej uvedli v Brně v režii Davida Radoka s Janou Šrejma Kačírkovou naopak v rozlehlém prostoru Janáčkova divadla, nezazněl v jejich produkci „obrazoborecky“, ale docela zřetelně, naléhavě a srozumitelně nechal nahlédnout do intimního světa ženské duše.

 

Hodnocení autorky recenze 70 %

 

Francis Poulenc: Lidský hlas
Český překlad Eva Bezděková.
Hudební nastudování a klavír Ahmad Hedar, režie Veronika Loulová, scénografie Matěj Kos, kostýmy Vojtěch Hanyš, light design Judita Mejstříková, make-up Justina Urbanová.
Elle – Tamara Morozová, František Piřík – Václav Benedit Loula.
Praha, Venuše ve Švehlovce, premiéra 26. září 2019.

Z filmu Umírající labuť (zdroj zlatapraha.ceskatelevize.cz)

Operní ohlédnutí za Zlatou Prahou
Mezinárodní televizní festival Zlatá Praha za 56 let své existence vykrystalizoval do unikátní každoroční soutěže a přehlídky televizních pořadů v oblasti hudby, tance a divadla s žánrovým těžištěm v hudbě klasické, současné, jazzové. Zlatá Praha ale není jen akcí pro zasvěcené odborníky, protože se festival otevírá široké veřejnosti projekcemi vybraných snímků za účasti tvůrců, případně osobností, o nichž jsou natočené, na programu jsou také workshopy, zábavné programy. Jedinečnou příležitost, jak se kdykoli v průběhu festivalu hned seznámit – zdarma – se všemi přihlášenými snímky, skýtá videotéka.

Do letošní soutěžní sekce přihlásilo 51 producentů a televizních společností z mnoha evropských zemí, ale i ze Spojených států, Kanady, Brazílie nebo Japonska 89 snímků, které doplnilo v nesoutěžní sekci ještě 13 pořadů.

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5
  6. 6

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na