Operní panorama Heleny Havlíkové (246)

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5
  6. 6

Hlavní cenu si tentokrát odnesl pořad Umírající labuť s portrétem bývalé primabaleríny Královského baletu Zenaidy Yanowsky ve snímku režiséra Glena Milnera. Ve třech hlavních soutěžních kategoriích získal Český křišťál mezi dokumenty o hudbě, tanci a divadle německý pořad o americkém skladateli Charlesi Ivesovi. Ze zachycení hudebních koncertů mezinárodní porota (v níž zasedal i ředitel Národního divadla moravskoslezského Jiří Nekvasil) ocenila nejvýše rakouský záznam z Letního nočního koncertu Vídeňské filharmonie s dirigentem Valerijem Gergijevem a sopranistkou Annou Netrebko v zahradách Schönbrunnského paláce ve Vídni za to, jak dokázal přiblížit klasickou hudbu co nejširšímu publiku. A mezi záznamy inscenačního umění (opera, balet, divadlo, tanec) zabodoval švédský pořad Představení v Garnier s taneční inscenací choreografa Alexandra Ekmana. Z českých pořadů, kterých letos Česká televize přihlásila čtrnáct, získal dokument Romana Vávry Když já tak rád diriguju…, zachycující dirigenta Jiřího Bělohlávka, ocenění Nadace Dagmar a Václava Havlových Vize 97.

Pro operní fanoušky skýtá Zlatá Praha díky videotéce příležitost seznámit se nejen se záznamy řady inscenací, ale v nabídce bývají i dokumenty s tímto žánrem spjaté. Organizace videotéky má navíc tu výhodu, že kdykoli v průběhu festivalu je možné zajít do některého z čtyř desítek videoboxů a pouštět si pořady podle vlastní libosti. Vybírat lze podle výpravného katalogu, který Česká televize k festivalu poskytuje. Je pochopitelné, že se v něm informace soustřeďují na televizní stránku přihlášených pořadů s uvedením producentů, režisérů a kameramanů snímků. Je však velká škoda, že ani v základní charakteristice snímků nebývá zejména u záznamů inscenací uvedeno, v jakém divadle byl pořízen a kdo je dirigentem a divadelním režisérem – údaje pro zájemce o operu podstatné.

Milovníci opery mohli během čtyř festivalových dnů vybírat ze záznamů Stravinského Života prostopášníka, při němž jako dirigentka debutovala Barbara Hannigan, Straussovy Salome z loňského Salcburského festivalu s Asmik Grigorian v titulní roli, z Korngoldova Zázraku Heliany v Německé opeře v Berlíně a odtud také Zemlinského Trpaslíka.

G. Verdi: Otello – Jonas Kaufmann, Royal Opera (foto Catherine Ashmore)

Na festivalu se objevila i řada záznamů, které diváci už znají díky přenosům do kin – Verdiho Otello z londýnské Královské opery s Jonasem Kaufmannem v titulní roli, z produkcí Metropolitní opery se tu objevila Marnie a v nesoutěžní sekci Adriana Lecouvreur, La traviata a Děvče ze západu. České operní inscenace zastupovaly záznamy Janáčkových Příhod lišky Bystroušky z Brna a Smetanovy Libuše z pražského Národního divadla.

Necítím se dostatečně kompetentní k hodnocení způsobu zaznamenávání inscenace, takže jsem sledovala spíše divadelní podobu inscenace a výkony. Z tohoto pohledu mě v kategorii záznamů nejvíc zaujala Verdiho La traviata francouzského režiséra a herce Benjamina Lazara (prosadil se hlavně svými inscenacemi barokních oper). Pro Théâtre des Bouffes du Nord (které v sedmdesátých letech po dlouhé době chátrání oživil britský režisér Peter Brook a vedl zde Mezinárodní centrum pro divadelní výzkum / CIRT), v záměrně nerekonstruovaném, vybydleném prostoru tohoto divadla adaptoval slavnou Verdiho předlohu pro „šraml“ houslí, violoncella, kontrabasu, flétny, klarinetu, lesního rohu, pozounu a harmoniky. Hráči se zapojují do inscenace pěvecky i herecky a sólisté, či spíše zpívající herci, přecházejí od útržků árií (v italštině) do mluvy (ve francouzštině). Společně „malují“ i díky sofistikovanému svícení v pološeru měkce rozostřený, obrovským kusem průsvitné látky obestřený „obraz“ života Paříže ve víru zábav i přízraků smrti s nemocničně bledou Violettou.

Kategorie dokumentů, které často otevírají zajímavé vhledy do zákulisí, byla v oblasti opery letos velmi skrovná. Vedle vhledu do příprav první opery amerického skladatele Mikaela Karlssona (Operní beaty) a desetidílného cyklu Mýtus a realita – Národ sobě, který mapuje historii Národního divadla od jeho založení do současnosti a bude možné ho hodnotit až po odvysílání všech částí, se objevily jen dva portréty sólistů – fenomenální koloraturní mezzosopranistky Cecilie Bartoli a českého basbarytonisty Adama Plachetky. Jejich tvůrci k nim přistoupili z podobného východiska různě.

Režisér Fabio De Luca během 54 minut zachytil Cecilii Bartoli nejen prostřednictvím záběrů z inscenací a zkoušek, cenných tím, že nechal diváky nahlédnout do průběhu spolupráce a cizelování interpretace. Plasticitu portrétu povznesl výstižnými a poutavými komentáři osobností, které s ní spolupracovaly – dirigentů Daniela Barenboima, Antonia Pappana, Gustavo Dudamela, režijní dvojice Moshe Leisera a Patrice Cauriera, kontratenoristy Philippa Jarousskyho nebo klavíristky Marthy Argerich. Dokument tak postihl Bartoli u příležitosti jejích padesátin z mnoha úhlů pohledu jako živel s vášní pro hudbu, instinktem pro divadlo, ale i jako perfekcionistku a ženu se smyslem pro humor.

Natáčení dokumentu o Adamu Plachetkovi. New York, USA. Prosinec 2017 (zdroj ND)

Režisér dokumentu o Adamu Plachetkovi Martin Kubala sice také použil záběry z inscenací a jen letmo ze zkoušek, ale hlavní prostor dal přímo Adamu Plachetkovi, který se „zpovídá“ chvíli z toho, jak bojuje se svou životosprávou, chvíli jak je důležité najít dobrou agenturu, jak je šťastný se svou rodinou a vodí svou první dceru Adélku do školky (dokument zachycuje i narození druhé dcery Barunky), jaký je jeho vztah k médiím. Plachetka také vypráví o svých začátcích, odhaluje stinné stránky života umělce mezi Vídní, Salcburkem, Prahou, New Yorkem a Chicagem a zamýšlí se nad svým pěveckým oborem, repertoárem a budoucností. I když „cesta na vrchol“, jak zní podtitul, byla v letech 2015 až 2018, které dokument chronologicky zachycuje, skutečně „během“ či spíš sprintem mezi divadly včetně prestižní Metropolitní opery nebo Salcburských slavností, „repetice“ záběrů na běhajícího Adama Plachetku po newyorském Central Parku a dalších místech, při nichž mluví do kamery, brzy sklouznou do stereotypu. A to i přes upřímnou otevřenost, s jakou je Adam Plachetka ochotný nechat nahlédnout i do svého soukromí. Nic to ale nemění na Kubalově zásluze, že po Štefanu Margitovi a dalších českých hudebních nebo tanečních osobnostech a institucích zachytil právě tuto tříletou éru tak úspěšného českého sólisty.

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5
  6. 6

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na