Operní panorama Heleny Havlíkové (250)
Říjnová barokní sklizeň
Po letním prázdninovém (hlavně) barokním operním hodování díky souborům Ensemble Damian v Olomouci, Musica Florea v Praze, Capella Regia v Českém Krumlově, Czech Ensemble Baroque ve Znojmě nebo Barocco Sempre Giovane a Concerto Aventino v rámci Smetanovy Litomyšle v Nových Hradech nepřišel půst. Říjnový program v Praze nabídl celou sérii koncertů, která svědčí o tom, jak se uvádění tzv. staré hudby u nás etablovalo a jak dramaturgicky pestrá, umělecky zajímavá a různorodá je nabídka souborů, které se věnují historicky poučené interpretaci této hudby. Prvními koncerty otevřely své letošní cykly dva soubory – Collegium 1704 svoji 8. pražskou sezonu v Rudolfinu zahájilo raným oratoriem Georga Friedricha Händela La resurrezione (Vzkříšení) a Collegium Marianum své už 19. barokní podvečery (ze kterých se staly večery) uvedlo obrazy melancholie s díly alžbětinských skladatelů, Lullyho, Händela a Thomase Augustina Arnea. Ensemble Inégal na říjen nasměroval svůj 6. ročník mezinárodního hudebního festivalu zaměřeného na Jana Dismase Zelenku. A Musica Florea Marka Štryncla ve spolupráci s vokálním souborem Victoria Ensemble představila výběrem z duchovních kompozic českého barokního skladatele Antonína Reichenauera.
Reichenauer, aneb kolik krásné hudby ještě ukrývají archivy?
Vokální soubor Victoria Ensemble umělecké vedoucí Viktorie Dugranpere a orchestr Musica Florea pod vedením Marka Štryncla představil v refektáři Dominikánského kláštera u sv. Jiljí v Praze duchovní kompozice Antonína Reichenauera (nar. před rokem 1700–1730). Tento skladatel a varhaník se teprve postupně dostává do širšího povědomí. Byl pravděpodobně ředitelem kůru v kostele svaté Máří Magdaleny při dominikánském klášteře na Malé Straně (dnešní České muzeum hudby), v letech 1723–1729 zastával místo domácího skladatele ve službách hraběte Václava Morzina, který si zřídil kapelu, o níž se s uznáním vyjadřoval například i Antonio Vivaldi. Podle Vojtěcha Semráda, který se právě Reichenauerem zabývá dlouhodobě, lze předpokládat, že v té době působil i jako regenschori v některém z pražských kostelů. Poslední rok svého života přesídlil jako varhaník do Jindřichova Hradce.
Vzhledem k tomu, že se Reichenauerovy skladby dochovaly v hudebních sbírkách nejen v Čechách, ale například i v Drážďanech nebo ve Varšavě a na notových materiálech jsou dochovány přípisy o jejich provozování na pražských hudebních kůrech ještě ve druhé polovině 18. století, Vojtěch Semrád se domnívá, že patřil ve své době k uznávaným skladatelům. Nicméně z rozsáhlého díla, které Reichenauer za svůj krátký život vytvořil v oblasti hudby duchovní i světské, byly u nás nahrány zatím jen jeho koncerty vivaldiovského typu pro různé dechové a smyčcové nástroje. V novodobých premiérách je pro záslužnou supraphonskou ediční řadu Hudba Prahy 18. století zprostředkovaly Collegium 1704 a Musica Florea, součástí CD s adventními a vánočními barokními díly v provedení souboru Collegium Marianum jsou i Reichenauerovy roráty.
Do programu říjnového koncertu Victoria Ensemble a Musica Florea interpreti vybrali Reichenauerova díla ke katolickým liturgickým obřadům z kompozic soustředěných z různých klášterních fondů v Českém muzeu hudby. Z Reichenauerovy sbírky osmi offertorií (RISM. XLVI F 79) koncert zahájila čtyři mariánská offertoria na latinské texty (Zelo zelata sum, Audi filia et vide, Vulnerasti cor neum, In Gloria Jerusalem), která odpovídají tehdy rozšířenému oblíbenému mariánskému kultu. Následovaly Litanie k nejsvětějšímu jménu Ježíšově (Litaniae de Sanctissimo Nomine Jesu), zádušní moteto Ihr Armen Seelen na německý text a koncert vyvrcholil zádušní Mší in F. Program takto soustředěný na chrámovou hudbu byl proložen jednou instrumentální sonátou.
Prezentovaná díla potvrzují závěry dosavadního muzikologického výzkumu, že Reichenauerova duchovní tvorba, uváděná nejen na pražských kůrech, ale i mimo Prahu, mohla být srovnatelná s Drážďanami nebo Vídní. Bylo zřejmé, že Reichenauer byl nejen důkladně obeznámený s kompozičními pravidly kontrapunktu benátského stylu a využíval ho i ve zvukově bohatých kombinacích pěveckých hlasů a nástrojů, ale i s principy afektové teorie, kterou obratně využíval pro hudební vyjádření textu. Ve vokálních kompozicích mohl Reichenauer také uplatnit svůj talent pro nápadité melodie, které byly předností stylu neapolské školy, jak pronikala do chrámové hudby zejména prostřednictvím operních árií upravovaných na latinské texty. Právě offertoria byla do mešního ordinaria doplňována při obětování jako koncertantní skladby se sbory a vokálními sólovými party. Uváděná offertoria se čtyřhlasými sbory, sólovými vokálními party a melodicky samostatným doprovodem, který se uplatňuje samostatně v instrumentálních ritornelech, jsou přes svou stručnost několik málo minut bohatá i harmonicky. V litanii k Nejsvětějšímu jménu Ježíš o pěti částech převažuje radostný charakter prosby o smilování a v rekviem Marek Štryncl zdůraznil dramatický charakter a živá tempa, díky nimž mše za zemřelé dostala i charakter radostné naděje na Boží smilování a posmrtné očištění.
Protože se obsazení měnilo podle aktuálního instrumentáře daného kůru, mají dnešní interpreti velkou volnost. Musica Florea hrála v obsazení pěti houslí, resp. čtyř houslí a jedné violy s continuem, v němž varhanní pozitiv v basové linii podporovaly violoncello, kontrabas a fagot. Na koncertě se ovšem vedle houslistů, z nichž některé známe z jejich působení v jiných uskupeních staré hudby, uplatnili i hornisté Jiří Tarantík a Jana Švadlenková. Jejich výkony ve virtuózních partech, určených dle dobových pramenů ke zdůraznění slavnostního charakteru klarinám, byly hodny obdivu a staly se ozdobou večera.
Vzhledem k akustice refektáře bylo takové komorní obsazení orchestru vhodné a vyrovnané ve vztahu k vokálnímu souboru se třemi zpěváky v každé ze čtyř hlasových skupin S / A / T / B, přičemž součástí sopránové sekce byl také kontratenorista Vojtěch Pelka. Dlouhý dozvuk v refektáři sice zaoblil a stmelil v tutti částech hlasy do kompaktního zvuku, ale v sólech, o něž se v souladu s dobovou praxí podělili titíž pěvci, kteří interpretovali sborové části, aniž vystupovali dopředu, bylo zřejmé, že se vedle sebe sešli sólisté s útlejšími, méně výraznými a občas intonačně nepřesnými hlasy vedle zkušených interpretů, které také známe i z jiných souborů. Jednoznačně jim dominovala Monika Jägerová svým nádherně hlubokým barevným altem s jistou technikou a plasticitou v koloraturách.
Handicapem koncertu byl tištěný program v podobě informačně strohého přeloženého papíru A4, zvláště při deklarované snaze objevovat posluchačům neznámého Antonína Reichenauera, při omezené znalosti katolické liturgie dnešních posluchačů a v barokní hudbě tak důležité provazbě hudby a textu. Vedle soupisu interpretů a názvů uváděných skladeb se na tento list už vešlo jen velmi stručné pojednání o skladateli a medailony souborů. Konkurence v tomto oboru své posluchače „rozmazluje“ nejen texty s českými překlady, ale i zajímavými pojednáními o skladatelích a uváděných dílech. Navíc se v poslední době stávají „hitem“ také besedy, při nichž většinou přímo šéfové souborů vtahují posluchače do uváděných skladeb a jejich kontextů včetně zajímavostí o tehdejší interpretační praxi.
Třebaže v tomto případě ponechala Viktorie Dugranpere i Marek Štryncl posluchače samostudiu, zejména díky muzikantskému zápalu Marka Štryncla koncert připomněl, kolik krásné hudby stojí za to objevovat z příšeří archivů.
Hodnocení autorky recenze 70 %
Reichenauer znovuobjevený
Mariánská offertoria: Zelo zelata sum, Audi filia et vide, Vulnerasti cor neum, In Gloria Jerusalem, Litaniae de Sanctissimo Nomine Jesu, Sonata, Mottetum pro defunctis Ihr Armen Seelen, Missa di Requiem in F.
Victoria Ensemble, umělecká vedoucí Viktorie Dugranpere a Musica Florea, dirigent Marek Štryncl. Refektář dominikánského kláštera u sv. Jiljí, 13. října 2019.
Očišťování Panny Marie v XXI. století
V rámci Zelenka Festivalu Praha–Drážďany 2019 se 18. října v pražském kostele Panny Marie pod řetězem uskutečnilo koncertní provedení dvou kompozic Jana Dismase Zelenky – mše Purificationis Beatae Virginis Mariae D dur ZWV 16 a offertoria Currite ad aras ZWV 166 v podání orchestru Ensemble Inégal, sboru Dresdner Kammerchor a sólistů. Dirigoval Adam Viktora, drážďanský sbor připravil Michael Käppler.
Koncertu předcházela užitečná beseda se zakladatelem festivalu, dirigentem a uměleckým vedoucím souboru Ensemble Inégal Adamem Viktorou – hlavně o okolnostech přípravy novodobé premiéry offertoria Currite ad aras, jehož dobový obtížně čitelný text se podařilo rekonstruovat až díky pomoci specialistky na novolatinskou literaturu Marty Vaculínové.
Offertorium Pospěšte k oltářům s chválou Boha a radostnou vírou na shledání v síni Nebes po skončení pozemského života pochází z raného období Zelenkovy tvorby (1716), kdy studoval ve Vídni u Johanna Josepha Fuxe. Adam Viktora ho v programu koncertu zařadil na příslušné místo mešního ordinaria mezi Credo a Sancuts. Novodobou premiéru tohoto offertoria chápejme spíše jako uvedení třídílné kompozice mešního propria k obětování ani ne tolik pro jeho výjimečné hudební kvality, ale spíše jako další položku současného postupného kompletování úplnosti Zelenkovy tvorby v pozici katolického protipólu Johanna Sebastiana Bacha.
Zajímavé byly okolnosti vzniku mše Očišťování Panny Marie, jak je před koncertem přiblížil Adam Viktora. Zelenka ji složil při svém působení u drážďanského dvora v roce 1733 v krátkém čase necelých dvou týdnů s jasným určením vepsaným i do partitury „u příležitosti z milosti Páně šťastně dokončeného porodu naší nejvznešenější paní kurfiřtky“, tedy pro první bohoslužbu, které se Zelenkova ochránkyně, kurfiřtka Marie Josefa účastnila po porodu svého syna Karla Kristiána, devátého z celkem patnácti dětí z manželství s Friedrichem Augustem – ten se právě v tomto roce stal saským kurfiřtem. Bylo to v srpnu, ač podle liturgického kalendáře připadá svátek očištění panny Marie na 2. února. Podstatné tak bylo použití mariánského motivu jako alegorie pro Zelenkovu panovnici a ochránkyni.
Z provedení obou Zelenkových duchovních kompozic bylo znát, že pro Ensemble Inégal se Zelenka stal „erbovním“ skladatelem, jak ostatně dokládá i řada nahrávek. V případě mše Očišťování Panny Marie podobně jako nahrávce z roku 2007 u vydavatelství Nibiru zvolil Adam Viktora rychlá tempa, aby se „vešel“ do tehdy předepsaného časového limitu čtyřiceti minut. Jenže při živém provedení, neurčeném pro nahrávání, v akustice kostela zejména kontrapunktické části v až příliš chvatných tempech splývaly natolik, že se ztrácelo předivo proplétajících se hlasů a „putování“ témat ve fugách. Nicméně slavnostní charakter mše s „jásavým“ obsazením čtyř trubek a tympánů vyzněl v plném lesku. Byl ale zvučný až příliš v přece jen stísněném prostoru kněžiště kostela Panny Marie pod řetězem při obsazení orchestru po čtyřech prvních a třech druhých houslích, dvou violách a dvou violoncellech s dvojicí fléten a hobojů, čtyř trubek, s tympány a continuem podpořeným fagotem. A pro daný prostor byl naddimenzovaný také drážďanský sbor, který navzdory názvu Kammerchor s obsazením pěti sopránů, čtyř altů, čtyř tenorů a čtyř basů příliš komorně nezněl.
Zatímco Collegium 1704, ale i například společný koncert souborů Victoria Ensemble a Musica Florea s Reichenauerem ve figurálních duchovních kompozicích nechává sólové části zpívat pěvce, kteří jsou také součástí sboru, Adam Viktora obsadil sólové party samostatně. V případě sopranistek Lenky Cafourkové a Gabriely Eibenové s osvojenými principy interpretace barokní duchovní hudby měl jistotu jejich oblých a přitom nosných, barevných a pohyblivých hlasů. Výkony ostatních za nimi přece jen zaostávaly. Altový kontratenorista Martin Ptáček zatím nedosahuje hlavně v rychlých tempech zcela spolehlivé intonační jistoty a hlasy tenoristy Virgila Hartingera a basisty Mikhaila Pashyaeva (který se uplatnil i jako hráč na tympány) zůstaly nepříliš výrazné.
Možná je vhodné připomenout dnešní „samozřejmost“, že chrámové prostory bereme jako jedno z běžných míst pro požádání hudebních produkcí. Uvedení mše je jistě možné prožívat či vnímat dle naturelu a osobního nastavení posluchačů i jako světský kulturní zážitek. V souvislostech hledání „historicky poučené“ interpretace „staré hudby“ je však dobré si připomenout, že prožitek duchovního účastenství na mši svaté je vkořeněn do důvodů jejího vzniku natolik, že bez něj nelze Zelenkovo dílo interpretovat skutečně „autenticky“.
Dnešní vnímání a prožívání „zbožnosti“ je jistě jiné než v Zelenkově době; ostatně ani Zelenka by dnes mši k Očišťování Panny Marie patrně nesložil – po liturgické reformě na druhém vatikánském koncilu (šedesátá léta 20. století) byl název svátku změněn na Uvedení Páně do chrámu (ovšem aniž by tím byl dotčen jeho smysl), snad aby byl zdůrazněn koncept Krista jako světla národů v tom smyslu, jak o Kristovi coby světle hovoří Simeon (… světlo k zjevení pro pohany a k slávě tvému izraelskému lidu, Lukáš 2-32). Dnes, kdy se duchovní rozměr Hromnic smrskl na předpovídání jara svištěm Philem, je připomínka duchovní podstaty svátku Očišťování, jak ho ve své zbožnosti vyjádřil Zelenka, vskutku potřebná a díky za ni.
Hodnocení autorky recenze 70 %
Pohled do Zelenkovy sbírky světských skladeb
Program zelenkovského festivalu uvedl v Rytířském sále Velkopřevorského paláce 16. října 2019 koncert, na němž slovenský soubor Musica Aeterna pod vedením Petera Zajíčka dal nahlédnout do Zelenkovy soukromé sbírky světské vokální hudby. Mezi Zelenkovy povinnosti patřilo pořádání komorních koncertů na saském dvoře a potřeboval také studijní materiál pro italské pěvce angažované v Drážďanech. Koncert byl zajímavý hlavně dramaturgicky, když zazněla díla, která mohla mít vliv na Zelenkův hudební styl – árie z oper Adolfa Hasseho, Geminiana Giacomelliho, Antonia Marii Bononciniho nebo Antonia Vivaldiho. Ze hry souboru Musica Aeterna sice vyzařovala muzikantská radost a sopranistka Gabriela Eibenová uplatnila suverénně virtuozitu svého barevného sopránu v náročných áriích oper seria, jenže tentokrát méně výrazný a intonačně ne zcela přesný alt Markéty Cukrové a nevyrovnaný tenor Virgila Hartingera se zatěžkanými koloraturami přinejmenším v porovnání s ostatními pražskými říjnovými koncerty nevynikal.
Hodnocení autorkou glosy 60 %
Zelenka Festival Praha – Drážďany
Zahajovací koncert ze Zelenkovy sbírky světské vokální hudby – A. Hasse / A. M. Bononcini / N. Porpora / A. Vivaldi.
Musica Aeterna, Peter Zajíček – umělecký vedoucí, Gabriela Eibenová – soprán, Markéta Cukrová – alt, Virgil Hartinger – tenor.
Praha, Velkopřevorský palác, Rytířský sál, 16. října 2019.
Jan Dismas Zelenka: Missa purificationis Beatae Virginis Mariae ZWV 16; Currite ad aras ZWV 166 – světová premiéra
Dresdner Kammerchor a Ensemble Inégal, Adam Viktora – dirigent, Gabriela Eibenová – soprán, Martin Ptáček – alt, Virgil Hartinger – tenor, Mikhail Pashayev – bas.
Praha, kostel Panny Marie pod řetězem, 18. října 2019.
Image of Melancholy s radostným vyzněním
Svou už 19. sezonu barokních podvečerů zahájilo Collegium Marianum podzimní melancholií, natolik krásnou, že proměnilo smutky a nostalgie v radost nad nádherou hudby v interpretaci tohoto souboru a sopranistky Hany Blažíkové.
Těžištěm programu byla díla skladatelů alžbětinské Anglie, kdy právě opětování stavu melancholie, v níž se tak rádi utápěli umělci i učenci, ale i lékaři, patřilo k oblíbeným. V programu se prolínaly instrumentální kompozice s vokálními pro sólový soprán.
Hned úvodní skladba s příznačným názvem The Image of Melancholly Anthonyho Holborna (cca 1545–1602) nastolila před dychtivými posluchači zcela zaplněného Tereziánského sálu Břevnovského kláštera atmosféru večera. Navázala na ni píseň-pavana Flow my tears (Tryskejte slzy), snad nejslavnější skladba Johna Dowlanda, které Hana Blažíková v dialogu pouze s theorbou Jana Krejči vdechla truchlivý smutek, bolest žalosti, až marnost naděje v obrazech sežehlé pouště, temné písně ptáka noci, přízraků skrytých v tmách. Program pokračoval skladbami, jež se vážou k Shakespearově Bouři. Instrumentální úvod před prvním aktem Matthewa Lockea (cca 1621–1677), s kontrasty různých fází mořské bouře a prudkými disonantními střety klidu a prudkých přívalů vln, vystřídala veselejší píseň Dry those eyes (Osuš si oči) od Henryho Purcella (1659–1695), v níž vzdušný duch Ariel radí odhodit přívaly smutku a oddat se lahůdkám a vínu, které nabízí jeho ostrov a jak je v podobě perlivých koloratur báječně vyjádřila Hana Blažíková. Purcell se pak vrátil v druhé části koncertu ještě prostřednictvím instrumentální Chacony g moll.
Proměnlivost nálad vnesla do programu suita z opery Venuše a Adonis Johna Blowa (1659–1695). Pro tragický závěr tohoto příběhu Venuše byl vybrán její nářek nad smrtí Adonise, jak ho podle Ovidiových Metamorfóz zpracoval ve své opeře Jean-Baptiste Lully (1632–1687) s opakovaným mottem kruté nesmrtelnosti: bohyně lásky a krásy své lamento obrací ke svému božství, kvůli němuž se i její zoufalství, slzy a žal stávají věčnými.
Britskou skladatelskou linii zastupoval na koncertě také Georg Friedrich Händel (1685–1759), v jehož Concertu grosso G dur, HWV 319 mohli hráči Collegia Marianum s flétnistkou Janou Semerádovou a koncertní mistryní Lenkou Torgersen v čele předvést svoji virtuozitu a sehranost. A program, který dramaturgicky sestavila koncertní mistryně Collegia Marianum Lenka Torgersen, uzavřela kantáta Thomase Augustinea Arnea (1710–1778) The Morning (Ráno) na text Johna Miltona s útěšným opěvováním pastýřské idyly. Hana Blažíková prozářila svými koloraturami nejen svítání slunce a zpěv skřivánků, ale proměnila i vzdechy nad bolestnou ztrátou milované dívky ve sladkobolné opojení, které posluchačům prohřálo cestu do chladného podzimního večera.
Hodnocení autorkou recenze 90 %
Image of Melancholy
Hana Blažíková – soprán, Collegium Marianum, umělecká vedoucí Jana Semerádová.
Břevnovský klášter, Tereziánský sál, 21. října 2019.
Lezhneva „jen“ v Resurrezione
Zahájení 8. pražské koncertní sezony Collegia 1704 v Rudolfinu bylo vskutku efektní. Na programu bylo oratorium Georga Friedricha Händela (1685–1759) La resurrezione (Vzkříšení) HWV 47. Mladý Händel ho napsal v Římě během svého italského pobytu, kam se vydal, když mu úspěchy v Berlíně i Hamburku od roku 1706 přestávaly stačit. V Římě byl uveden do Akademie Arcadia, literárního, ale i šířeji uměleckého (a nábožensky tolerantního) hnutí, které v duchu tradic pastorálních básníků Arkádie sdružovalo umělce, mecenáše, aristokracii i vatikánský klérus včetně papežů (a zůstalo až do 20. století významnou kulturní institucí). Právě člen Arcadie, markýz Francesco Ruspoli, u Händela zadal nové dílo na vytříbené libreto dalšího prominentního člena Arcadie, básníka Carla Sigismonda Capecea. Ruspoli neobjednal operu, ale oratorium. Tímto hudebně-dramatickým vokálním žánrem si uměnímilovná společnost kompenzovala zrušení operního divadla, protože v té době stále ještě platilo nařízení papeže Klementa XI. z roku 1702, který se snažil učinit přítrž neřestným manýrám Věčného města mimo jiné zákazem provozování opery.
Námětem Vzkříšení jsou novozákonní události od Velkého pátku s Kristovým ukřižováním do nedělního zmrtvýchvstání, jak je popisují a komentují Kristovy oddané průvodkyně Marie Magdalská (Maří Magdaléna) a Marie Kleofášova a sv. Jan: Vydají se ke Kristovu hrobu, najdou ho otevřený a vyslyší zvěstování Anděla, aby všude šířili radostnou zvěst o Ježíšově zmrtvýchvstání. Evangelijní příběh je prokládán spory Anděla a Lucifera s líčením Kristova sestoupení do pekla a otevření bran temnot podle apokryfního Evangelia sv. Nikodéma. Osou oratoria se tak stává téma střetu světla a temnoty, dobra a zla. Katarze díla směřuje k triumfu Božího panování, před nímž se v hrůze třese potupený Lucifer a vrhá se do nejhlubších útrob pekelných propastí.
Duchovní téma oratoria však nijak nebránilo tomu, aby se jeho zpracování blížilo opeře.
Vzkříšení je rozsáhlé, dvouhodinové dílo s dvaceti áriemi da capo a dvěma duety prokládanými recitativy secco i accompagnato, často s melodicky propracovanými liniemi. Stejně jako v opeře i zde recitativy posouvají děj, zatímco hudební čísla jsou básnicko-hudebním zamyšlením. Každou ze dvou částí uzavírá finále všech sólistů, jak bylo obvyklé v opeře seria. (Sbory, tak typické pro Händelova pozdější „britská“ oratoria, v typu římských oratorií nebyly.) Premiérové provedení přímo na Velikonoční neděli roku 1708, při němž velký orchestr od houslí řídil Arcangelo Corelli, nezaznělo koncertně, ale jak bylo u těchto oratorií z doby, kdy nahrazovala zakazovanou operu obvyklé, v Ruspoliho paláci scénicky v kostýmech s gobelínovou dekorací zobrazující anděly a palmy a s nasvícenými postavami oratoria. Mělo úspěch, pro diváky bylo vytištěno na jeden a půl tisíce libret.
Händel i ve Vzkříšení, ostatně tak znělo zadání, sdílel italskou zálibu ve virtuózním zpěvu – zejména party Anděla a Lucifera vyžadují perfektně zvládnutou techniku belcanta s brilantními koloraturami. Ty ovládá ruská sopranistka Julia Lezhneva s mistrovstvím, které až bere dech a klade otázky po hranicích možností lidského hlasu. Lezhnevové ještě není ani třicet. Její kariéra je doslova závratná. Už jako dvanáctiletá začala vyhrávat po celém světě jednu pěveckou soutěž za druhou, její nahrávky získávají ta nejvyšší ocenění. Díky fenomenálním dispozicím svého pružného hlasu se zaměřuje na koloraturní obor, ale nestaví na odiv pouze svou pěveckou „gymnastiku“. Dokáže se ponořit do obsahu textu, jak ho právě barokní afektová teorie úzce propojovala s jeho hudebním vyjádřením. Pokud svou drobnou postavou navozuje dojem „andílka“ (a jeden z jejích obdivovatelů se příhodně ptal „jakého anděla nám to seslalo nebe?“), její pěvecká energie má sílu – zvukovou i výrazovou jako mocného a ve finále vítězného protihráče Lucifera. V dokonalé intonaci zvládá i velké intervalové skoky, perlivá staccata v dlouhých pasážích, fráze na dechu, ve vkusné ornamentice ještě stupňuje své neobyčejné umění. Její výkon byl natolik oslnivý, že čtyři árie Anděla, jakkoli rozsáhlé, zůstaly jen malou ochutnávkou jejích kvalit. Když se Collegiu 1704 podařilo získat takovou sólistku, škoda, že nebyla pozvána jako hvězda samostatného recitálu.
Protihráčem Lezhnevové byl italský basista Luigi de Donato v postavě Lucifera. V Praze se představil poprvé. Jakkoli si barokní hudba zakládá na afektech, k „ďábelským“ áriím, ve kterých vzývá strašné záhrobní síly pekla a vzpírá se moci nebes, přidával v kontextu celkového interpretačního stylu oratoria výraz až přemrštěně exaltovaný, což ještě podpořil blyštivým zlatistým sakem. Nejrozsáhlejší part s pěti áriemi svěřil Händel Marii Magdalské. Tu ztvárnila italská sopranistka Raffaella Milanesi, kterou u nás známe už z inscenace Myslivečkovy Olympiády. Také tentokrát postavila svůj výkon na intenzitě výrazu a hloubce prožitku dojemných bolestných lament nad Kristovou smrtí i sugestivního líčení vrcholného štěstí při setkání se vzkříšeným Kristem. Její pomalá árie „Per me già di morire“, v níž se díky Ježíšovi zbavuje strachu ze smrti, patřila k vrcholům večera. Francesca Ascioti svým hlubokým altem doplňovala Magdalenu jako Marie Kleofášova klidnějším vyprávěním o slzách smutku nad Kristovou bolestí na kříži, krásnými obrazy lodi na vlnách v árii náročné na souhru v rychlém tempu a vizí jasné záře nebes jako paprsku naděje. Part evangelisty Jana vyjádřil finský tenorista Topi Lehtipuu, který se v Praze představil s Collegiem 1704 už před pěti lety v Matoušových pašijích, s ušlechtilostí spolehlivého Ježíšova důvěrníka, který Mariím dává naději na Kristovo zmrtvýchvstání.
Tato pětice jednotlivě vynikajících sólistů však do celku oratoria vstoupila s natolik vyhraněnými zkušenostmi s barokní hudbou, že jejich jednotlivá pojetí nepůsobila až tak docela komplementárně. Celek však stmelovalo svižné nastudování Václava Lukse při hudebním líčení přírodních scenérií východu slunce, vln vzedmutého moře, větru i vánku, luk a květin nebo potůčků, ale i při vyjádření drsných situací hřebů na nohou a trnů ve vlasech Kristových. A v Händelově umění proměnlivé instrumentace, v níž smyčcové nástroje doplňuje flétna, hoboj, klarinet a dvojice trubek i sólisticky uplatněná viola da gamba, Collegium 1704 zprostředkovalo kontrast hrůzného temna záhrobí a divokého syčení příšerných stvůr pekla, bolesti nad Kristovou smrtí s vyústěním do obrazů svitu věčného světla.
Hodnocení autorkou recenze 80 %
Georg Friedrich Händel: La resurrezione
Dirigent Václav Luks.
Osoby a obsazení: Angelo – Julia Lezhneva, Maddalena – Raffaella Milanesi, Cleofe – Francesca Ascioti, San Giovanni – Topi Lehtipuu, Lucifero – Luigi De Donato.
Collegium 1704.
Rudolfinu, Dvořákova síň 24. října 2019.
Inspirace na dny příští
Zásadní Xenakis
Orchestrální díla Iannise Xenakise: Troorkh (1991) – koncert pro trombon a velký orchestr, Ata (1987) pro velký orchestr, Aïs (1980) – dvojkoncert pro baryton, perkuse a velký orchestr.
William Lang, trombon (New York), Holger Falk, baryton (Frankfurt), Tamás Schlanger, perkuse (Budapešť), ONO – Ostrava New Orchestra (mezinárodní), Petr Kotík, dirigent (New York / Ostrava).
DOX – Centrum současného umění, úterý 5. listopadu 2019 v 19:00 hodin.
Kateřina Kněžíková – písňový recitál
Antonín Dvořák, Bohuslav Martinů, Claude Debussy, Gabriel Fauré, Richard Strauss.
Kateřina Kněžíková – soprán, David Švec – klavír.
Kostel sv. Šimona a Judy, úterý 5. listopadu 2019 v 19:30 hodin.
Musikalische Exequien
Heinrich Schütz: Musikalische Exequien, Johann Hermann Schein: Israels Brünnlein.
Collegium Vocale 1704 a Collegium 1704. Dirigent Václav Luks.
V rámci cyklu Collegia Vocale, Italský kulturní institut – barokní kaple, čtvrtek 7. listopadu 2019 v 19:30 hodin, ouvertura ke koncertu s Václavem Luksem v 18:30 hodin.
Giacomo Puccini: Madama Butterfly
Dirigent Pier Giorgio Morandi, režie Anthony Minghella, scéna Michael Levine, kostýmy Chan Feng, světelný design Peter Mumford, choreografie Carolyn Choa.
Osoby a obsazení: Čo-Čo-San – Hui He, Suzuki – Elizabeth DeShong, Pinkerton – Andrea Carè, Sharpless – Paulo Szot ad.
Přímý přenos z Metropolitní opery do kin, sobota 9. listopadu 2019 v 18:45 hodin.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
