Operní panorama Heleny Havlíkové (253)

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Je obdivuhodné, jakou koncentraci při „nekonečném“ opakování motivků udržel pod vedením dirigentky Karen Kamensek Orchestr i Sbor Metropolitní opery a sólisté, typově velmi přesně vybraní. Především americký kontratenorista Anthony Roth Costanzo jakoby byl pro postavu Achnatona předurčen i svým útlým tělesným habitem, kdy vyjádřil intenzitu „neosobní“ autority vládce a jeho duchovního vytržení i osamocenosti údělu panovníka. Napětí a étos milostného duetu Achnatona a Nefertity pak podpořila svým sametovým mezzosopránem v MET v této roli debutující J’Nai Dridges. Pozornost poutal v roli Ducha Achnatonova otce a jakéhosi průvodce/komentátora americký basista a herec Zachary James – nejen svou obrovitou postavou, ale i přesným způsobem, jak „hudebně“ zvládl roli sice mluvenou, ale na způsob voicebandu rytmicky i melodicky v partituře určenou.

Ph. Glass: Achnaton – The Metropolitan Opera 2019 (zdroj MET)

Hlavní pozornost však na sebe strhávala podmanivá jevištní podoba, do jaké Glassovu partituru Achnatona převedl podobně jako v případě Satyagrahy se svým týmem anglický herec a režisér Phelim McDermott. S inspirací ve staroegyptském výtvarném umění, ale i v poetice Roberta Wilsona kongeniálně zkombinoval obřadně pomalé pohyby s žonglováním, synchronizovaným přesně na hudbu v choreografii Seana Gandiniho a jeho žonglérské skupiny nového cirkusu. Hypnotizující účin Glassových hudebních repetitivních vzorců pak ještě završil světelný design Bruna Poeta do inscenace, vystavěné jako mystérium ponořené do rituální pomalosti. Výtvarné účinky svícení a zlatistých zdobných kostýmů činily z jednotlivých sekvencí zářivé artefakty nebo monstrance dávného kultu – připomínající, jak oploštěná a vyprázdněná je naše dnešní kulturnost oproti odkazu dávných staletí lidstva.

Je ovšem třeba přiznat, že pro někoho může být Glassovo opakování patternů nudně nekonečné, zatímco jiné uvrhnou až do meditativního transu. Ať už je osobní nastavení každého jakékoli, způsob a úroveň, s jakou Metropolitní opera Glassovu operu nastudovala, zaslouží obdiv.

Hodnocení autorky recenze 80 %

Philip Glass: Achnaton
Dirigentka Karen Kamensek, režie Phelim McDermott, scéna Tom Pye, kostýmy Kevin Pollard, světelný design Bruno Poet, choreografie Sean Gandini.
Osoby a obsazení: Královna Teje – Dísella Lárusdóttir, Nefertiti – J’Nai Bridges, Achnaton – Anthony Roth Costanzo, Nejvyšší kněz Amonu – Aaron Blake, Haremheb – Will Liverman, Aj – Richard Bernstein, Amenhotep – Zachary James.
Přímý přenos z Metropolitní opery v New Yorku do kin, sobota 23. listopadu 2019.

Pretty Yende – Smetanova síň Obecního domu – Praha 20. 11. 2019 (zdroj Nachtigall Artists / foto Petr Dyrc)

Pretty Yende jinak
Jihoafrická sopranistka Pretty Yende vystoupila v Praze už potřetí. Tentokrát překvapivě nikoli ve své doméně, koloraturním oboru, pro který je doslova předurčená díky svému oblému, nádherně vyrovnanému virtuóznímu sopránu, jak ho známe třeba z její Marie v přenosu Donizettiho Dcery pluku z Metropolitní opery. Hlavní linii svého až příliš různorodě sestaveného programu, který obsahoval i tři písně z Donizettiho cyklu Nuits d’été à Pausillippe a trojici písní Paola Tostiho (Aprile, Ideale a Malià), postavila na písních takových velikánů tohoto žánrů, jakým byl Robert Schumann (Der Nussbaum, op. 25/3, Mein Schöner Stern, op. 101/4, Widmung, op. 25/1, Schmetterling, op. 79/1, Aufträge, op. 77/5, Waldesgespräch, op. 39/3) a Richard Strauss (Zueignung, op. 10/1, Kling!, op. 48/3, Allerseelen, op. 10/8, Ständchen, op. 17/2, Ich schwebe, op. 48/2 a Cäcilie, op. 27/2). Richarda Strausse pak Pretty Yende doplnila Johannem Straussem II s jeho slavným čardášem Rosalindy „Klänge der Heimat“ z druhého dějství Netopýra.

Díky své muzikalitě a díky empatickému klavíristovi Michelovi D’Elia takový nesourodý program Pretty Yende sice zvládla (z not) technicky suverénně, zejména se nádherně prolétla prestem švitořivě laškovného Motýlka. Ale až v kavatině Lucie z Lammermooru, kterou Donizetti vytvořil pro francouzskou verzi, a hlavně teprve na konci v přídavcích s Rosinou z Lazebníka sevillského naplno ukázala (už bez opory not na pultě), v čem spočívá její mistrovství perlivého rozjásaného sopránu a hereckého šarmu včetně smyslu pro humor. V německém písňovém repertoáru ještě tolik zabydlená není.

Hodnocení autorky recenze 75 %

Pretty Yende
Recitál americké sopranistky s písněmi a áriemi Roberta Schumanna, Gaetana Donizettiho, Paola Tostiho, Richarda Strausse a Johanna Strausse II. Klavír Michele D’Elia.
Praha, Smetanova síň Obecního domu, středa 20. listopadu 2019.


Inspirace na dny příští

Selva morale e spirituale
Collegium Vocale 1704 & Collegium 1704, dirigent Václav Luks.

Na programu vokální duchovní skladby Claudia Monteverdiho ze sbírky Selva morale e spirituale a kompozice Tarquinia Meruly.
Praha, Italský kulturní institut – barokní kaple, úterý 3. prosince 2019 v 19:30 hodin, ouvertura ke koncertu s Václavem Luksem od 18:30 hodin.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]
  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat