Operní panorama Heleny Havlíkové (257)

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Milostné téma Keprtová vyjádřila v mnoha odstínech, ale i příliš křiklavých barvách. Na jednu stranu ho prodchnula uvěřitelně něžnou rozpačitostí při namlouvání Bystroušky a Zlatohřbítka a hranici vkusu nepřekročilo ani Bystrouščino cudné svlékání za tylovým závěsem, když se v roztoužení chystá na rande. Na rozdíl od příliš výslovně předvedeného Bystrouščina sebeuspokojování při jejím nočním erotickém snu. Z mladých rebelů se pak stanou milující rodiče, kteří se pečlivě starají o své početné, šikovné severáčkovské, potomstvo. Jímavá je scéna, kdy dětem při výstřelu, který usmrtí jejich maminku, vypadnou z rukou talíře, s řinkotem se rozbijí a zástup prcků se svěšenými hlavičkami projde kolem mrtvé, nad níž až do konce opery truchlí Zlatohřbítek. Domyšlení jeho role směřuje k neotřelému závěru, v němž Lišák jako „vdovec“ ve finále sdílí smutek ztráty milované bytosti u jednoho stolu se stejně zasaženým Revírníkem (Pavel Vančura). Do jeho snění i reálného manželského vztahu Bystrouška mihotavě vstupovala jako touha a nedostižný symbol smyslného ženství, který se korpulentní Revírníková (Jaroslava Schillerová) marně snažila napodobovat. Vzplanutí Revírníka k atraktivní Bystroušce, v některých jiných inscenacích až přemrštěně akcentované, je v libereckém pojetí jen naznačeno a končí laskavým manželským usmířením, protože stárnoucí fořt svou vzpomínku na mladou zamilovanost láskyplně adresuje přímo paní Revírníkové. K tomuto páru se ruku v ruce přidají všichni další a vzhlížejí k „nadpozemskému blahu“, jak operu apoteózou přírody uzavírá Revírník. 

Jenže Keprtová k této vrstvě milostného tématu přidávala další. Pokud je zhuštěná zkratka jednodenního života běhu prostřednictvím jepičích párů v choreografii Ladislavy Košíkové výstižná, jakkoli spíše posmutnělá, pak Janáčkem zdrženlivě vkomponovanou erotiku až brutálně rozbíjí doplněný manželský pár revírníkova syna a snachy. Sice mají svou generační logiku rodičů nezbedných výrostků a jejich explicitně vyjádřenou sexuální „rychlovku“ na gauči lze chápat jako kontrast k něžnému namlouvání Bystroušky a Zlatohřbítka, v inscenaci ale působí nevkusně. A nejspíš tato scéna je hlavním důvodem věkového omezení pro diváky a otázky, kdo je cílovou skupinou tohoto nastudování. 

Příhody lišky Bystroušky (foto Karel Kašák)

Velmi vyhraněná je interpretace Rechtora/Komára. Zakřiknutý učitel a jeho nenaplněná touha po Terince jsou v této inscenaci akcentované natolik, že tato postava až upozaďuje Revírníka. Není přitom podstatné, že místo hole, s níž se podle textu libreta snaží Rechtor při návratu nočním lesem z hospody najít „nejpravidelnější stojatost“, vrávorá s bicyklem. Tenorista Dušan Růžička plní zadání, když Rechtora předvádí jako notorického opilce, který se v návalu deprese zběsile polévá kořalkou a chce se zapálit (což příslušníkům Palachovy generace nutně asociuje vzpomínka na něj). Nepodaří se mu ani druhý pokus o sebevraždu a nakonec ho Revírník přiveze jako trosku na invalidním vozíku, aniž je zřejmé, jak o nohy přišel. Hodně plno je také Harašty, který coby aktivista máchá různými vlajkami, i československou (jako na dnešní Letné?) – tou je nakonec přikryto tělo mrtvé Lišky jako při „národním“ pohřbu. A „vizuál“ trojice severáčkovských „muzikantíčků“ by se jistě uplatnil v nějaké verzi Addamsovy rodiny

Pokud jde o hudební nastudování Martina Doubravského, díky sólistům, ale i sboru, včetně dětského Severáčku, se mu podařilo naplnit Janáčkův koncept nápěvků mluvy důrazem na deklamaci textu a vyjádření jeho obsahu. Ale záměr vnést do hudby mladistvou energii až zbrklými tempy mu v případě orchestru nevyšel. Své, nesporně oprávněné finanční požadavky, by hráči orchestru měli při premiéře prezentovat profesionálními standardy, která odůvodní jejich nespokojenost a stávkovou pohotovost řešit jindy a jinak. 

O hledání inscenačního klíče k Janáčkovým Příhodám lišky Bystroušky se v posledních letech pokusilo několik divadel. V Opavě (2018), kde dirigent Marek Šedivý také zápasil se souhrou a intonací, režisérka Jana Andělová Pletichová operu zabydlela veselými zvířátky a inscenaci rozbila nadužíváním igelitu i častými a zcela zbytečnými přestavbami při zatažené oponě. Ke kladům tohoto nastudování ovšem patřily výkony Barbory Řeřichové (Bystrouška), Alžběty Vomáčkové (Zlatohřbítek) a Pavla Klečky, v jeho podání s hlubokou moudrostí zkušeného fořta, nostalgií stáří, ale i jadrným humorem a radostmi nad krásami stále nové a nové obrody života. V Brně, které se i díky velkoryse koncipovanému festivalu hrdě hlásí ke své janáčkovské tradici, se režisér Jiří Heřman (2018) nechal natolik zahltit reáliemi, jež se ale vztahovaly více k Těsnohlídkovi než k opeře, že jim obětoval i Janáčkovo poselství nekonečného znovuvzkříšení vesmírné přírody. Inscenaci opanovala těsnohlídkovská melancholie a pod hudebním vedením Marka Ivanoviće spíše příkrá věcnost bez vyvážení srdečností a emocemi milostných scén. I zde se však podařilo najít typově skvělé obsazení ve Svatopluku Semovi (Revírník), Janě Šrejma Kačírkové (Bystrouška), Václavě Krejčí Houskové (Zlatohřbítek), ale například i Ondřejovi Koplíkovi (Rechtor/Komár).

Apoteóza věčného koloběhu života v přírodě se ovšem kongeniálně hodila na českokrumlovské Otáčivé hlediště (2016), kde „trefou“ bylo obsazení Ivany Rusko jako atraktivní „slečny lišky“ vedle Svatopluka Sema (Revírník), Jiřího Brücklera (Harašta), Ondřeje Koplíka (Rechtor) a Josefa Škarky (Farář/Jezevec). Obsazení Lišáka tenoristou (Peter Račko) místo Janáčkem předepsané mezzosopranistky šlo akceptovat jako alternativu, která zejména v budějovickém „lidském“ pojetí dodávala milostným scénám věrohodnější a žádoucí erotické jiskření. Režijní tandem SKUTR totiž nepojal Janáčkovu operu jako pohádku o zvířátkách, ale jako barvitý kaleidoskop lidských minipříběhů prodchnutých zamilovaností mládí i nostalgií stáří, humorem i smutkem z perspektivy lehce potácivé opilosti. 

Liberecká inscenace Bystroušky v tomto kontextu i svým věkovým varováním klade otázku, komu je určena a pro koho je vhodná, aby nejen Jezevec nemusel být „mravně rozhořčen“. Jistě, Bystrouška rozhodně není dětská pohádka. Jenže záměr prezentovat zavedený titul „jinak“ sám o sobě nestačí. Jakkoli Linda Keprtová už několikrát prokázala, že dokáže díky dobře zvoleným znakům a mnohotvárné práci s nimi inscenaci vystavět a uváděnou operu intenzivně vyložit, k Janáčkově Bystroušce se ještě bude muset „prožít“. 

 

Hodnocení autorkou recenze 70 % 

 

Leoš Janáček: Příhody lišky Bystroušky

Hudební nastudování – Martin Doubravský, režie – Linda Keprtová, scéna – Michal Syrový, kostýmy – Tomáš Kypta, choreografie – Ladislava Košíková, dramaturgie – Vojtěch Babka, sbormistr – Anna Novotná-Pešková.

Osoby a obsazení (u alternací obsazení premiéry tučně): Liška Bystrouška – Lívia Obručník Vénosová / Veronika Kaiserová (studijní úkol), Lišák Zlatohřbítek – Alžběta Vomáčková, Revírník – Pavel Vančura, Rechtor / Komár – Dušan Růžička Farář / Jezevec – Josef Kovačič, Revírníková – Barbora Rajnišová Kmentová / Jaroslava Schillerová, Pásek – Sergey Kostov, Pásková / Datel – Blanka Černá, Lapák – Petra Vondrová, Harašta – Csaba Kotlár, Kohout / Sova – Věra Poláchová, Chocholka – Radka Černíková, Sojka – Radka Černíková / Veronika Kaiserová, Snacha – Anna Novotná-Pešková, Syn – Marián Mičjar.

Dětské role: Frantík – Vendula Povolná / Markéta Fričová, Pepík – Adéla Putíková / Libuše Bořilová, Cvržek – Danielle Julie Šourková, Kobylka – Taťána Marková / Jana Stejskalová, Skokánek – Nina Dědková / Matyáš Mikuláš, Malá Bystrouška – Adéla Palubová / Kateřina Šuríková. 

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat