Operní panorama Heleny Havlíkové (259)

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Inscenaci Fidelia v režii Very Nemirovy a hudebním nastudování tehdejšího hudebního ředitele Státní opery Andrease Sebastiana Weisera má soubor Státní opery na repertoáru od září 2018, kdy se v době rekonstrukce budovy vmáčkl do Stavovského divadla a připravoval si tak repertoár pro svůj návrat na domovskou scénu.

Jakkoli v kontextu dokončení rekonstrukce Státní opery a analogie s repertoárem Nového německého divadla po jeho otevření před 132 lety získala volba právě tohoto titulu své dramaturgické oprávnění, inscenace klade nepříjemné tázání po aktuálním stavu souboru Státní opery, do kterého se ve svazku s Národním divadlem za posledních osm let, z toho více než tří v provizoriu bez vlastní budovy a zkušebních prostor, dostal. 

Otázky se nerojí proto, že divák při příchodu do divadla 9. ledna mohl váhat, na co vlastně jde, protože na vývěskách zůstaly viset cedule k zahajovacímu koncertu 5. Ledna; že před začátkem nebyly k dispozici programy ani obsazení, které neposkytly ani tolik vychvalované obrazovky před každým sedadlem v hledišti; že absenci uvaděček nahrazovaly laskavě omluvné úsměvy šatnářek; a že červené koberce v jasném nasvícení zlatistých lampiček, ovšem s chybějícími segmenty, jevily známky dokončovacích prací. To jsou v souvislosti s komplexní rekonstrukcí za 1,3 miliardy až puntičkářské postřehy, které divadlo jistě brzy odstraní. A snad také upozorní obsluhu barů, které jsou umístěné hned za dveřmi do hlediště po stranách přízemí, že se uvnitř hraje opera, které hlasitý doprovod řinčení nádobí rozhodně nesvědčí.

L. van Beethoven: Fidelio – Státní opera Praha 2020 (foto Jakub Fulín)

Katastrofální podoba nových webových stránek Národního divadla ale už takovou maličkostí není. Dnes je to základní komunikační nástroj instituce navenek. Na grafickou podobu lze mít dozajista různé názory, ale nepřehlednost takové prezentace Národního divadla bez možnosti efektivního vyhledávání a filtrování hledaných informací vskutku nemá „konkurenci“. Nevíme, jak v ND fungují schvalovací procesy, takže nezbývá než věřit, že záměrem vedení divadla nebylo udělat prostřednictvím webu z Národního divadla instituci krajně nevstřícnou.

Podstatné ale bylo představení Fidelia. Už při premiéře tohoto nastudování v roce 2018 bylo zřejmé, že tato Beethovenova jediná opera, se kterou se navíc hodně natrápil, nepatří pro soubor Státní opery k těm inscenačně snadným – ať už kvůli žánrové rozkolísanosti od komického singspielu po hrdinskou osvobozeneckou operu, tak oblíbenou v napoleonské době, nebo kvůli nárokům na obsazení wagnerovskými hlasy pro titulní dvojici sopránu a tenoru. Ani přenesení inscenace z menšího jeviště do „vzdušnějšího“ prostoru Státní opery, ani nové obsazení většiny rolí, ani dirigování novým hudebním ředitelem Státní opery Karlem-Heinzem Steffensem zatím nepřesvědčilo, že by Fidelio mohl patřit k profilovým inscenacím tohoto souboru.

Beethovenova apoteóza manželské lásky a ideálu svobody může dnes působit až šablonovitě, jakkoli základní fabule vychází ze skutečné události v jakobínské Francii. Leonora se vydává za muže, Fidelia, a vloudí se do služeb žalářníka Rocca, aby vysvobodila svého manžela Florestana vězněného krutým tyranem Pizarrem. To se jí podaří, navíc se jako deus ex machina zjeví ministr a osvobodí vězně všechny, což je důvod k všeobecnému jásotu. Takže se i žalářníkova dcera Marcelina smíří s tím, že Fidelio, do něhož se zamilovala, je ve skutečnosti žena. 

L. van Beethoven: Fidelio – Státní opera Praha 2020 (foto Jakub Fulín)

Asi nepřekvapí, že inscenačních výkladů této opery je dnes spousta, od statického oratoria po thriller, téma svobody dostávalo aktuální významy například ve Furtwänglerově poválečném nastudování nebo v drážďanské Semperově opeře měsíc před pádem berlínské zdi. Je příznačné, že u nás Fidelio zažil doslova boom osmi nastudování na přelomu osmdesátých a devadesátých let jako umělecké vyjádření naděje na změnu totalitního režimu.

Vera Nemirova, původem bulharská režisérka, která působí už šestnáct let především v německých divadlech, si nenechala ujít příležitost přeformátovat operu s tématy manželské lásky a politické svobody na dominantní téma psychické újmy a rozvratu vztahů, které způsobí lidem nespravedlivé věznění a týrání. Přenesla operu do místně neukotvené současnosti – Rocco a Fidelio mají montérky jak nažehlení traktoristé, Florestan ve vězení skejťáckou teplákovou soupravu s kapucí, potetovaný Jacquino sportovní dress. Vše se odehrává v ponurém prostoru vymezeném šedými zdmi a stropem z průsvitného plexiskla. Florestan a Leonora sice jásavě hřímají o nevýslovně sladkém štěstí ze svobody a vysvobození z okovů, nepadnou si však radostně do náruče, ale na piedestalu nad juchajícím davem zůstávají zapouzdřeni ve svých přestálých útrapách. Toto vyznění, které však protikladným popřením obsahu hudby a textu není nijak novátorské, režisérka akcentuje čím dál většími haldami papíru: Florestan mezi nimi hledá ve vězení důkazy o Pizzarově vině, takže temnotu kobky je třeba chápat pouze obrazně. Když s listy papíru mává, stávají se jakýmisi andělskými křídly, na kterých by chtěl vzlétnout, a nakonec ho papíry zajímají mnohem víc než celá Leonora.

L. van Beethoven: Fidelio – Státní opera Praha 2020 (foto Jakub Fulín)

Padouch Pizzaro, který celou zápletku vlastně zosnoval, se vytratí jako pára nad hrncem a deus ex machina Fernando působí jako neživotný panák, jakkoli elegantní ve skvěle střiženém kabátě i účesu. Nechyběla ovšem dnes téměř „povinná“ erotická scéna, když se Jacquino sápe na zemi na Marcelinu. Z Beethovenova poselství tak zůstaly trosky, které ale nic nenahradilo. Lze alespoň uvítat, že po přenesení inscenace do Státní opery trumpetista, který ve Stavovském divadle vyjel v závěru z propadla a vyvolával v této klíčové scéně nepatřičný smích, hrál z balkónu.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
2 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments