Operní panorama Heleny Havlíkové (268)

Opera v časech koronavirových: Jak nevěstu prodávali na Garsingtonském festivalu. Operně-taneční Rusalka z Antverp. - Inspirace na dny příští.

Opera v časech koronavirových
Koronavirová pandemie sice ochromila i kulturní provoz a jednotlivé země postupně uzavíraly divadla, ale operní fanoušci rozhodně zoufat nemusí. Internet funguje. Třebaže je zážitek v hledišti ve společenství dalších diváků nenahraditelný, ve virtuálním prostoru jsou operní inscenace dostupné prostřednictvím záznamu v bohatém výběru titulů i souborů – a zdarma. Ani se to nedá stíhat.

Když se zaměřím na portály, kde jsou operní produkce volně dostupné i bez ohledu na současnou krizi, tak je k mání web Opera Vision, na kterém je nyní k dispozici 27 záznamů, nebo portál Arte Opera Season, kde se od začátku sezóny 2019/20 nashromáždily do březnového uzavření divadel čtyři operní inscenace. V současné době tyto portály nabízejí například dvě produkce Dona Giovanniho z Římské a Finské národní opery, z dalších Mozartových oper je k vidění Scipionův sen z benátského La Fenice, Figarova svatba z Garsingtonského festivalu, Únos ze serailu z Glyndebourne a opera Lucio Silla z bruselského La Monnaie se sopranistkou Simonou Šaturovou v roli Lucia Cinny. Z pucciniovského repertoáru Polská národní opera poskytuje Toscu, Královská švédská opera Madam Butterfly, barcelonské Gran Teatre del Liceu Turandot. Z Verdiho oper madridské Královské divadlo zařadilo La Traviatu, Hamburská státní opera Falstaffa. Na Opera Vision je dokonce čínská produkce Carmen.

Domácí pojetí zakladatelských národních oper reprezentuje polská Halka Stanisława Moniuszka z Poznaně a Nikola Šubić Zrinski Ivana Zajce z Chorvatské národní opery.

Je tu spousta dalších dramaturgických lahůdek – tak třeba ze Švédské královské opery Schrekerův Vzdálený zvuk, z Turína Korngoldova Violanta, z britské Opery North Brittenovo Utahování šroubu, z Berlínské komické opery Henzeho Bassaridky, z Islandské opery soudobá opera islandského skladatele Daníela Bjarnasona Bratři z prostředí mise do Afganistánu nebo novinka francouzského současného skladatele Gérarda Pessona Tři příběhy z opery v Lille. Není třeba jezdit do benátského La Fenice kvůli Gluckově Alcestě, do Irské národní opery kvůli Rossiniho Popelce nebo do neapolského Teatro di San Carlo kvůli Rossiniho Ermioně nebo dokonce do Santiaga de Chile kvůli Rossiniho Lazebníkovi sevillskému. Stačí si je vpustit na své obrazovky v kvalitě dle domácího vybavení.

Na zákaz představení nejprve zareagovaly dva prestižní operní domy – Vídeňská státní opera a newyorská Metropolitní opera – a rozhodly se poskytovat zdarma záznamy svých starších inscenací. Jen na rozdíl od portálů Opera Vision a Arte Opera Season, kde jsou inscenace k dispozici většinou řadu měsíců, zde je třeba si termíny bedlivě hlídat, protože jsou ke zhlédnutí vždy jen jeden den.

Vídeňská státní opera takto dala k dispozici Falstaffa, postupně celou Wagnerovu tetralogii, Toscu nebo Popelku. V Nápoji lásky nebo Figarově svatbě bylo možné vidět v rolích Dulcamary a Figara Adama Plachetku, Beethovenova Fidelia z Vídeňské státní opery řídil Tomáš Netopil. Nabídka pokračuje zatím do 12. dubna a zahrnuje Elektru, Sen noci svatojanské, Příhody lišky Bystroušky, Ariodanta a Parsifala.

MET poskytla třeba legendární Dceru pluku s Natalie Dessay a Juanem Diegem Flórezem, Trubadúra s Annou Netrebko, La Traviatu s Dianou Damrau, celý týden od 23. března byl wagnerovský včetně kompletního Prstenu Nibelungova, následoval Adamsův Nixon v Číně, Verdiho Don Carlos a Macbeth, Bizetovi Lovci perel a Belliniho Norma. Nabídka pokračuje zatím do 12. dubna. Je v ní Aida, Děvče ze Západu, Falstaff, Parsifal, Romeo a Julie, Don Pasquale a Così fan tutte.

Různé záznamy svých inscenací na jeden den uvolňuje také Mariinské divadlo, přidalo se například také madridské Královské divadlo, ale většina záznamů je u nás nedostupná kvůli geoblokování těchto streamů.

Z produkcí našich divadel je takto dostupná na Opera Vision jen Jenůfa Národního divadla Brno a Acherův Sternenhoch z pražského Národního divadla. (V minulosti zde byl také záznam brněnské Bystroušky a Libuše z Národního divadla.) Na Arte Opera Season k nim měl 13. března přibýt Dalibor z pražského Národního divadla, který ale o dva dny spadl do divadelního zákazu u nás.

Na operních portálech jsou ovšem také k vidění české opery v inscenacích zahraničních divadel – na Opera Vision Smetanova Prodaná nevěsta z Garsingtonského festivalu ve Velké Británii a Dvořákova Rusalka z Vlámského divadla opery a baletu, na 7. dubna naplánovala Vídeňská státní opera Příhody lišky Bystroušky. Je vždy zajímavé, a jak dokládá zejména garsingtonská Prodaná nevěsta, někdy může být i velmi obohacující, jak se na naše operní poklady dívají jinde.

Jak nevěstu prodávali na Garsingtonském festivalu
Záznam inscenace Prodané nevěsty Bedřicha Smetany je z loňského, jubilejního třicátého ročníku festivalu Garsington Opera. Ten byl založen v roce 1989 klasickým filologem, úspěšným finančníkem a také hudebníkem Leonardem Ingramsem na jeho Garsingtonském panství kousek od Oxfordu a během sedmi letních týdnů v červnu a červenci uvádí, nyní přestěhovaný do parku ve Wormsley, půl hodiny od Londýna, čtyři operní produkce. S tradiční dlouhou přestávkou na večeři (podobně jako na festivalu v Glyndebourne). Program kombinuje tradiční tituly s objevováním málo známých oper, z těch českých tu hráli Janáčkovu Šárku a Osud nebo také Martinů Mirandolinu.

Festivalovou produkci „Prodanky“ zde pojali nezatížení naší domácí inscenační tradicí, ale s velkým respektem ke Smetanově partituře. Hudební nastudování se skvěle hrajícím Filharmonickým orchestrem je dílem holandského dirigenta Jaca van Steena. Spolupracuje s mnoha významnými orchestry v Evropě a známe ho i z Prahy, protože od sezóny 2014/15 je hlavním hostujícím dirigentem Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK. Steen se držel osvědčených temp a rozehrál partituru v propracovaných výrazových kontrastech.  Jen doplnění hudby o Ctiradův pochod z Šárky pro přestavbu mezi prvním a druhým dějstvím působí na našince přece jen cizorodě.

Vedle kvalit hudebního nastudování je dalším výrazným vkladem do garsingtonské inscenace Prodané nevěsty režijní koncepce skotského operního režiséra Paula Currana. Od své původní profese tanečníka se po zranění přeorientoval na operní režii – a je v ní jako pokračovatel režijního stylu Davida Pountneyho, s nímž spolupracoval v Anglické národní opeře, úspěšný. V Prodané nevěstě sice přenesl děj z české vesnice 19. století do komunity anglického městečka roku 1957, ale soulad se Smetanovou hudbou i Sabinovým libretem až překvapivě „seděl“. Výsledný tvar inscenace – na rozdíl od většiny našich domácích pokusů o vymanění „Prodanky“ z pastí inscenační tradice návsí a holubiček – dokazuje, že i při takovém posunu lze s vtipem postihnout to, co je v této opeře nadčasové – mezilidské vztahy a úsilí vybojovat si proti nepřízni osudu osobní štěstí.

Zpívalo se česky. Bylo zřejmé, že všichni měli k dispozici hlasového kouče, protože výslovnost byla sice různými přízvuky roztomile zkreslená, ale čeština byla naprosto srozumitelná, zřetelně deklamovaná a někteří krásně zvládali i „ř“. Ovšem podstatné bylo, že všichni přesně znali význam textu, nejen tohoto svého, ale i svých partnerů.

Curran měl k dispozici skvělé, typově přesné sólisty a výborný sbor, který perfektně zvládal i tance (choreografie Darren Royston). Ty, stejně jako vystoupení profesionálního cirkusu, se staly integrální součástí slavnosti, na kterou se komunita onoho anglického maloměsta chystá v místním „kulturáku“, ztvárněném do nejmenších detailů oprýskaných stěn, věšáků a vybavení přilehlé kuchyňky nejen scénograficky, ale i herecky v chování rozmanitých typů lidí odlišných společenských pozic odpozorovaných ze skutečného života. Žijí tam středostavovské maloměstské paničky, které nosí apartní kloboučky, ale i řemeslníci v bekovkách a spořádaní úředníci. Všichni se štítivě odtahují od chlapíka, který patrně přišel rovnou od krav, pohoršují se nad dvojicí mužů, kterým se tak úplně nedaří skrývat svoji homosexuální orientaci, a zajímají se o těhotenské bříško nastávající maminky.

S předehrou vstupujeme do přípravy slavnosti, pro kterou tentokrát vybral místní pastor Prodanou nevěstu. Nahrávkou na desce puštěné na přenosném gramofonu přesvědčí dokonce i zaryté fanoušky Elvise Presleyho, kteří se snaží prosadit s jeho albem. Všichni hned za zpěvu Proč bychom se netěšili začnou secvičovat vystoupení, které pak předvedou při polce Pojď sem holka.

Mařenku zpívala velšská sopranistka s ukrajinskými kořeny Natalya Romaniw se „šťavnatým“, technicky suverénně zvládnutým hlasem. Mohli jsme ji vidět v roce 2019 v brněnské inscenaci Pikové dámy jako Lízu a na repertoáru má vedle těchto rolí také Jenůfu, Rusalku, Čo-Čo-San, Jolantu nebo Taťánu v Evženu Oněginovi, s nimiž se uplatňuje hlavně na britských scénách. Její Mařenka je „ženská krev a mlíko“, paličatá, výbušná, tvrdohlavá, která pro získání „toho svého“ postupuje zcela pragmaticky. Modré bíle puntíkované šaty přesně vystihují módu 50. let a má i „dobovou“ plnoštíhlou postavu. Svou pomstou, pokud ji Jeník zradí, hrozí skutečně svéhlavě, stejně přesvědčivé je její milostné roztoužení (Věrné milování provází sex na kuchyňském stole), ale i vztek a zoufalství z Jeníkovy domnělé zrady.

S Jeníkem, také silnější postavy, podsaditým vousatým blonďákem v bundě, kostkované košili a pracovních kalhotách, tvořili uvěřitelný pár a skutečně to mezi nimi „jiskřilo“. Jeníka pevným tenorem zpíval americký sólista Brenden Gunnell, který má v repertoáru také Petera Grimese, Siegmunda, Jimmyho Mahoneye, Idomenea, Lacu nebo Erika, s nimiž se prosadil na evropských scénách. Sympatické bylo, že tento Jeník si uvědomoval, jak křehká je hranice mezi lstí a podvodem.

Kecala vytvořil Joshua Bloom, australsko-americký basista, který se také jako Figaro, Bottom ve Snu noci svatojánské, Leporello nebo Colline, uplatňuje hlavně v Británii, včetně Královské opery. Jeho Kecal tu je za uhlazeného, mírně obstarožního elegána v jemně pruhovaném obleku, klobouku a meziválečných černobílých polobotkách. Jeho „utkání“ s Jeníkem probíhalo v anglickém pubu s krbem, music boxem a šipkami pod obrazem tehdy mladé, třicetileté královny Alžběty, a s postupující konzumací čím dál hojněji navštěvovanými záchodky. V „banku“ bylo nejen 300 zlatých, ale i společenská prestiž a vrtkavá přízeň místních, kteří si po podpisu na Jeníkovi „zchladí žáhu“ tím, že na něj vylijí obsahy svých sklenic.  Pro Vaška se snad anglický tenorista Stuart Jackson doslova narodil svou obrovitou dvoumetrovou postavou přerostlého děcka. Koktavý mladík v jeho podání nebyl výsměšná koktavá karikatura, ale dobromyslný plachý obr, kterému se zatočí hlava z prvních zkušeností se ženami v probouzející se erotice. Dokonce se velmi rychle naučil od cirkusáků žonglovat se třemi míčky.

Opera gradovala třetím jednáním s výstupem komediantů, opravdových cirkusáckých profíků, artistů, kteří žonglovali, metali kozelce, jezdili na jednokolech, a také Esmeralda Lary Marie Müller vystřihla hvězdy.

Byla to jedna z nejlepších Prodaných nevěst, které jsem zatím viděla.

Hodnocení autorkou recenze 95 %

Bedřich Smetana: Prodaná nevěsta
Dirigent: Jac van Steen, režie: Paul Curran, scéna: Kevin Knight, světelný design: Howard Hudson, choreografie: Darren Royston.

Osoby a obsazení: Mařenka – Natalya Romaniw, Jeník – Brenden Gunnell, Kecal – Joshua Bloom, Vašek – Stuart Jackson, Krušina – Peter Savidge, Ludmila – Heather Shipp, Mícha – Paul Whelan, Háta – Anne-Marie Owens, Principál – Jeffrey Lloyd-Roberts, Esmeralda – Lara Marie Müller, cirkusáci – Daniel Edwards, Joshua Frazer, Ludo Helin, Malik Ibheis, Anesta Mathurin, Jennifer Robinson.

Filharmonický orchestr a sbor Garsington Opera.

Záznam je dostupný na Opera Vision od 29. 11. 2019 do 29. 5. 2020.

Operně-taneční Rusalka z Antverp
Z našich oper je Rusalka Antonína Dvořáka v zahraničí vůbec nejčastěji uváděný titul. Bývá podrobována nejrůznějším, i velmi drsným výkladům včetně incestu, týrání, nebo environmentálních katastrof. Rusalka z Vlámského divadla opery a baletu patří k těm produkcím, které přinášejí inspirativní formu ztvárnění při respektování Dvořákovy a Kvapilovy předlohy.

Inscenační tým a obsazení vlámské Rusalky je globalizovaně multikulturní, jak je dnes zvykem i v opeře. Rusalku zpívala jihoafrická sopranistka černé pleti, Prince korejský tenorista, Vodníka gruzínský basista, Cizí kněžnu belgická sopranistka, Ježibabu švýcarsko-holandská mezzosopranistka. Třetí žínka, jejíž představitelka zpívala i Kuchítka, byla také afroamerická, stejně jako Lovec. Hudebně Rusalku nastudovala litevská dirigentka Giedrė Šlekytė a režii měl norský choreograf Alan Lucien Øyen.

Shodou okolností Česká televize na ČT Art vysílala v předvečer 110. výročí narození Eduarda Hakena (*22. března 1910) záznam studiové inscenace Rusalky v režii Ilji Hylase z roku 1960, která dnes i kvůli nízké kvalitě záznamu hudební reprodukce patří spíš do muzea televizních inscenací oper. V Antverpách sice neměli k dispozici umělce zlaté éry Národního divadla, jako byli Haken, Podvalová, Červinková, Blachut nebo Krásová, ale ve výsledku je jejich Rusalka životnější a zajímavější.

Mladá litevská dirigentka Giedrė Šlekyté s elegantními vláčnými gesty uplatnila žensky emotivní vřelý přístup, občas až tak „rozevlátý“, že selhávala souhra. Orchestr Vlámské opery a baletu sice nezněl s takovou vláčnou měkkostí, jak ji známe z našich nejlepších inscenací, základní charakter Dvořákovy hudby a výrazové kontrasty ovšem zůstaly zachované.

Dnešní režiséři a scénografové často volí namísto výpravných scén jen prázdné jeviště, kterému dominuje jeden výrazný scénografický prvek / znak. Takové pojetí ostatně proniká i do našich divadel, jak jsme mohli vidět nedávno na festivalu Opera 2020. Tak třeba v jihočeské La Traviatě byla takovým znakem luxusní vana, v pražské Turandot lávka / předváděcí molo nebo v ostravském Osudu klaviatura. A protagonisté mívají své taneční alter ego.

Určujícím znakem scénického řešení vlámské Rusalky scénografa a designera Åsmunda Færavaaga jsou dvě obrovské, asi šest metrů vysoké žebrované skulptury. Tvoří je zprohýbané lamely s povrchovou strukturou dřeva. Jsou umístěné na točně, jedna po obvodu vnějšího prstence, druhá po obvodu vnitřního kruhu. Tyto části dvojité točny se mohou otáčet kolem středové osy oběma směry a různě rychle. Vznikají tak nejrůznější sestavy oněch skulptur, které navozují vlny, rozevírající se lasturu, tajemný objekt pod hladinou, ale i úkryt nebo útočiště za mřížovím. Tento sochařský artefakt, variabilní i v průběhu jednotlivých obrazů, otevírá prostor pro fantazii a je působivý zvláště v kombinaci s velmi sofistikovaným a úchvatným svícením. Ale stejně tak dobře si lze představit, že by tvořil scénografický rámec pro celou řadu úplně jiných oper.

Inscenátoři dostáli názvu souboru Opera Balet Vlámsko. Norský režisér Alan Lucien Øyen je také choreograf, takže se dalo očekávat, že na pohybové ztvárnění bude klást důraz. Stalo se, až tak, že inscenace je propojením, prolnutím opery a baletu, tady spíš tanečního divadla. Rusalka, Princ, Vodník a samozřejmě i Žínky měly své taneční dubly, kteří pohybem ve stylu výrazového tance Piny Bausch nejen vizualizují tancem pocity postav, ale často je i nahrazují v jednání, zatímco sólisté často jen staticky stojí opodál. Vznikají nejrůznější kombinace, kdy zpívají sólisté, ale situaci ztvárňují tanečníci, nebo se jednotlivé postavy svěřují se svými emocemi svým dublům, nebo zpívající Rusalka objímá tanečního Prince, případně v různých tanečně-pěveckých sestavách jsou situace vyjádřovány paralelně. Na jevišti je tak neustále spousta pohybu, který na sebe strhává značnou pozornost, až na úkor pěvecké složky.

Nicméně v této operně-taneční integraci zůstala základní pohádková linie příběhu a charakterů postav zachovaná. Jen si bylo třeba zvyknout, že Rusalka, stejně jako jedna z Žínek, Kuchtík a Lovec, jsou Afroameričané a princ je Korejec. Ovšem jak sopranistka Pumeza Matshikiza, tak tenorista Kyungho Kim (ve Státní opeře zpíval Alfréda v La Traviatě a Macduffa v Macbethovi) své party zvládali s technickou jistotou a poctivě nakoučovanou češtinou, hlavně v případě Kima však méně už s prožitkem, jak ho známe od Gabriely Beňačkové nebo Milady Šubrtové a Beno Blachuta nebo Ivo Žídka. Postavu Vodníka máme spojenou s hakenovským pojetím. Oproti tomu gruzínského basistu Goderdziho Janelidze vládnoucího silným volumenem režisér stylizoval spíše jako „bohatýra“ ruských pohádek, zpravidla široce rozkročeného v dlouhé suknici. Ježibaba Marii Riccardy Wesseling ve vyšší poloze s ostřejším hlasem, které režisér nedal taneční dubl, tu je za stárnoucí, nicméně stále ještě elegantní mondénu ve velké večerní, která Rusalčino trápení s jízlivostí komentuje, obklopena nikoliv mourky a ingrediencemi teplého ptačího srdce nebo dračí krve pro lektvar, ale šesticí půvabných tanečníků. Dalo se tušit, že za sarkasmy a jízlivostmi skrývá svůj vlastní příběh čarodějnice, která není plně doma ani v říši kouzel, ani mezi lidmi. Taneční dubl neměla ani Cizí kněžna – Karen Vermeiren sice vládla plným barevným sopránem, ale poškodil ji nevzhledný kostým, v němž rozhodně nepůsobila jako eroticky svůdná pokušitelka z vyšších kruhů. Střihem přípomínal spíše vojenskou uniformu a její panovačnost aroganci kápa v ženském lágru. Navíc byla pro taneční pohyby, jimiž se jí režisér snažil zapojit například do polonézy, ve srovnání s ostatními tanečníky pochopitelně méně obratná.

Jak pohled inscenátorů, nezatížený domácí inscenační tradicí, může být osvěžující, ukázala kromobyčejně vtipná, do detailu promyšlená a typově perfektně obsazená „Prodanka“ z Garsingtonského festivalu. Tento efekt novosti pohledu „odjinud“ se v Rusalce z Antverp už neopakoval. Byl to spíš názorný příklad jedné z linií současných trendů inscenování oper, ve které režiséři unikají z propracování rolí přidáváním dalších postav. Alan Lucien Øyen tak ovšem činil kultivovaně a v souladu s Dvořákovou partiturou.

Hodnocení autorkou recenze 80%

Antonín Dvořák: Rusalka
Hudební nastudování: Giedrė Šlekytė, režie a choreografie: Alan Lucien Øyen, scéna: Åsmund Færavaag, kostýmy: Stine Sjøgren, světelný design: Martin Flack, sbormistr: Jan Schweiger.

Osoby a obsazení: Rusalka – Pumeza Matshikiza, Rusalka (tanečnice) – Shelby Williams, Princ – Kyungho Kim, Princ (tanečník) – Morgan Lugo, Vodník – Goderdzi Janelidze, Vodník (tanečník) – Matt Foley, Ježibaba – Maria Riccarda Wesseling, Cizí kněžna – Karen Vermeiren, Hajný – Daniel Arnaldos, Kuchtík – Raphaële Green, Lovec –      Justin Hopkins, První žínka – Annelies Van Gramberen, Druhá žínka – Zofia Hanna, Třetí žínka – Raphaële Green, Víly (tanečnice) – Morgana Cappellari, Lara Fransen, Laurine Muccioli, Júlia Pagès, (tanečníci) – Joseph Kudra, Robbie Moore, Shane Urton, Lateef Williams.

Opera Ballet Vlaanderen Symphonic Orchestra

Záznam je k dispozici na Opera Vision od 14. února do 14. srpna 2020.

 

Inspirace na dny příští

Dvakrát Don Giovanni na Opera Vision – z Římské a Finské národní opery.