Operní panorama Heleny Havlíkové (285)

Roztančení lovci i démoni v Liberci
Po Plzni s premiérami Smetanovy Prodané nevěsty i Monteverdiho Korunovace Poppey a Brně s nastudováním Ferdy Mravence Evžena Zámečníka „doháněli“ koronavirové výpadky předchozí sezony i v Liberci a ještě v srpnu připravili premiéru opery Georgese Bizeta Lovci perel.

Zahájení nové sezony 2010/21 po půlročním zavření divadla bylo slavnostnější navíc tím, že koronavirovou pauzu efektivně využili pro rekonstrukci budovy. Diváci poprvé přišli do hlediště, které se odstraněním tmavých látkových tapet nejen krásně prosvětlilo, ale výrazně se zlepšila předchozí suchá tlumivá akustika prostoru, takže například dramatické sborové scény Lovců perel zněly opravdu velkolepě.

Lovci perel byli v libereckém divadle uvedeni poprvé. I když toto Bizetovo rané dílo nikdy nedosáhne popularity jeho Carmen, vlna zájmu o operu z exotického Cejlonu, která se ve světě začala objevovat od druhé poloviny minulého století, zasáhla i naše divadla: po třech představeních prvního českého provedení v pražském Národním divadle v roce 1889 novodobou renesanci Lovců perel u nás „odstartovali“ v roce 1984 v Olomouci, kde je znovu uvedli na konci loňského roku (recenze viz 256. Operní panorama zde), nedávno je hráli také v Ústí (2015) nebo v Opavě (2012), v roce 1996 v Brně.

Opera tehdy pětadvacetiletého Georgese Bizeta měla pařížskou premiéru v roce 1863, a třebaže je jedním z autorů libreta zkušený Michel Carré, častý spolupracovník Gounodův nebo Thomasův a autor textu k Hoffmannovým povídkám Jacquese Offenbacha, a děj je postavený na milostném trojúhelníku a porušení slibu panenské čistoty v atraktivním exotickém prostředí (původně se opera měla odehrávat v Mexiku), velký zájem nevyvolala. Bizet byl spíše kritizován za „holdování rámusu“ a napodobování stylu Wagnera nebo Verdiho i tehdejšího „experta“ na exotickou hudbu Féliciena Davida. Důvěru v Bizetův talent tehdy projevil jen Hector Berlioz. V konkurenci oper Rossiniho, Meyerbeera nebo Gounoda se Lovci perel neudrželi a zapomnělo se na ně. I proto, že se rukopis partitury dostal do soukromých rukou bez přístupu veřejnosti a další generace byly odkázány na Bizetem vypracovaný klavírní výtah a na zredukovaný „dirigentský“ particell. Jednotlivé melodie/árie ovšem využívali sólisté v pěveckých recitálech. Tenoristé nadaní výškami do programů svých koncertů zařazují Nadirovu melancholickou romanci Je crois entendre encore, ve které vzpomíná, jak uslyšel opojně vábivý Leilin hlas. Pro sopranistky je atraktivní modlitba Leily Ô dieu Brahma!, když jako kněžka skládá slib čistoty, a kaskádami koloratur se mohou blýsknout v kavatině Me voilà seule dans la nuit, v níž se Leila na posvátné skále modlí za zdar lovu perel, ale neubrání se vzpomínce na stále milovaného Nadira, a přes hrozbu smrti obou doufá, že za ní přijde. Slavný je i tenorový a barytonový duet Au fond du temple saint, ve kterém Nadir a Zurga, každý po svém, vzpomínají na svůj dávný, pošetilý slib, že zapomenou na kněžku, do které se oba zamilovali.

Martin Doubravský už mnohokrát předvedl, jak právě romantickým operám umí dát bohatou škálu emocí. I tentokrát využil potenciál, který mu poskytla Bizetova sentimentální hudba zasazená do prostředí (nikoli však originální hudební idiomatiky) cejlonských lovců perel v příběhu dvou přátel, Nadira a Zurgy, zamilovaných do stejné ženy, Leily, kněžky hinduistického boha stvoření Brahmy, která kvůli jednomu z nich poruší slib panenské čistoty. A kamarádství mužů se prudce obrací v zuřivé nepřátelství, magické rituály lovců s úpěnlivými prosbami po odehnání démonů hlubokých vod a duchů moře se promění ve výhružné kvílení davu lačnícího po potrestání „hříšníků“, kteří ohrozili porušením svých přísah jejich bezpečnost. Tyto poryvy hudební vášně vedle sladkobolného lyrismu a elegantního espritu s Bizetovou mnohotvárnou instrumentací partitury v nové akustice zrekonstruovaného libereckého divadla občas zněly až předimenzovaně, zbytečně hutně, bez vábivých nuancí zvukových barev. A sbor pod vedením Anny Novotné – Peškové zejména při zpěvu za scénou bez dobré slyšitelnosti orchestru nebyl intonačně přesný a zvukově vyrovnaný. Nicméně je jasné, že si soubor na tuto žádoucí akustickou změnu musí teprve zvykat.

Inscenaci svěřili v Liberci Ladislavě Košíkové, která má zkušenosti hlavně s tanečním divadlem. Uplatnila je i ve své první samostatné operní režii. Spolu s choreografkou Hanou Achilles příběh vedla přehledně a střídmě a nepouštěla se do hledání hlubších významů tématu selhání trojice titulních postav, které jejich emoce vedou v situaci, kdy se dostávají do konfliktu s dodržením jejich příslibů, k tragickým důsledkům: Nadir nedodrží úmluvu mužského přátelství, Leila svůj závazek panenské čistoty, aby ochránila komunitu při tak nebezpečném lovu perel před zlými silami, a Zurga zneužije důvěru, kterou mu jako vůdci domorodí vesničané dali. Snad jedině zahalení Leiliny tváře před všemi ostatními pouhým přehozením tylové kapuce přes hlavu, které je důležité i proto, že ji Zurga nepozná a Nadir ji identifikuje podle hlasu, nepůsobilo v aranžmá Ladislavy Košíkově věrohodně.

Inscenátorky příběh podpořily tanečními kreacemi všudypřítomných tří párů v obličejových maskách coby představitelů „bělostného“ božského světa, ale v závěru i děsivých trestajících démonů. V gestice zalomených paží a rukou v zápěstí choreografie citovala výraznou ikonografii hinduismu a jeho symbolika se promítla do použitých rekvizit lotosového květu, růžových okvětních lístků, závoje, lastury a hlavně perly. Z ní vycházela i jednoduchá scéna s centrálním „kruhem“ obří perly nebo Měsíce, který můžeme vnímat také jako symbol ničivého disku boha Višnu. Z tohoto konceptu se ale vymykalo ztvárnění posvátné skály, na které se má za zdar lovu modlit kněžka Leila: skála nad mořem měla podobu pojízdné patrové konstrukce z tyčí potažené bílým tylem. Spíše to vypadalo, že v Liberci museli hodně šetřit a scéna ani při měkkém různobarevném svícení a třech lodních plachtách nenavozovala atmosféru rozpáleného mořského břehu nebo provoněné noci, podobně jako v této opeře klíčový motiv moře. A to i přes to, že se Markéta Sládečková v pastelově barevných kostýmech sboru inspirovala pandžábím s baňatými kalhotami, tunikou a závoji, nejprve černými, když evokovaly bouřku při odhalení Leiliny zrady, pak rudými v situaci výhružného odsouzení Nadira a Leily k smrti upálením. Postavení Zurgy jako vůdce definovala kostýmní výtvarnice černou kášájou buddhistických mnichů se zlatě vyšívanou šerpou, lovce Nadira brokátovým kabátcem. Bílá sutana Nourabada s vysokou čtyřhrannou pokrývkou hlavy a holí však akcentovala spíše jeho roli Velekněze, než aby publiku se středoevropskou kulturní tradicí navozovala hinduistické prostředí. Kostým Leily s průsvitnými tylovými šaty a květinovými aplikacemi zdůraznil krásu této kněžky.

Ladislava Košíková směřovala vyústění opery do divadelně efektního závěru, kdy Zurga překoná svoji žárlivost, umožní milencům útěk, prorazí závoj jako symbol Leilina tajemství a posílen tímto prozřením odpuštění odchází průrvou v kruhu měsíce do protisvětla vstříc vlastní smrti. Z mnoha konců, se kterými se tato opera hraje (Nadir zahyne ve vlnách rozběsněného moře a Leila skáče za ním), připomenu, že v olomoucké inscenaci na konci velekněz Nourabad podřízl Zurgovi hrdlo.

Zařazení Lovců perel do repertoáru je v našich podmínkách výlučné i tím, že vyžaduje sólistu pro tenorový part ve vysoké tessituře nad tříčárkovaným C, typické pro francouzskou operní tradici. Právě takovým v plné barvě hlasu a svítivosti i ve výškách výborně vládne Sergey Kostov, byť jeho Nadir ve srovnání s francouzskými nahrávkami (z poslední doby například záznam provedení Národního orchestru Lille na CD labelu Pentaton s dirigentem Alexandrem Blochem a Cyrillem Duboisem jako Nadirem) působí víc jako udatný lovec, než něžný sentimentální milenec. Nicméně při obou premiérách jeho výkon korunovaly výšky v měkkém pianissimu, jímž zakončil onu dojemnou romanci Je crois entendre encore, ve které při pomalém tempu uplatnil i dlouhodechou kantilénu.

V roli Zurgy vystihl střet smířlivého přátelství, autoritativní nadřazenosti, rozervanosti šíleným hněvem s výbuchy zlostné nenávistné žárlivosti při první premiéře Pavol Kubáň mnohotvárněji, než při druhé premiéře Andrij Shkurhan, jehož jednostranně dramatický baryton vyznívá vhodněji ve veristických operách. Třebaže se do zpěvu Lívie Obručník Vénosové tu a tam vkrádaly spíše při první premiéře méně znělé tóny a kolory se nevznášely s lehkostí ptáka, jak evokuje text libreta, její soprán měl lahodnost a smyslnost schopnou fatálně okouzlit oba muže a odhánět od vesnice démony hlubokých vod stejně jako dramatický potenciál, kdy čelí výbuchům žárlivosti Zurgy a svou ochotou obětovat svůj život ve prospěch Nadira je ještě víc rozdmychává. I v pěvecky méně rozsáhlé roli velekněze Nourabada přesvědčil Jan Hnyk o svém velkém talentu basisty s hutnými hloubkami.

Liberecká opera tak otevřela sezonu atraktivním titulem s velmi dobrým obsazením, bohatou expresivitou hudebního nastudování a inscenačním pojetím, které u opery v Liberci dosud neznámé dává přednost jednoduché přehlednosti příběhu před razantnějšími výklady a aktualizacemi (s jakými Lovce perel uvedli například v roce 2014 v Theater an der Wien v inscenaci pojaté jako televizní soutěž Big Brother).

Hodnocení autorkou recenze 80 %

Georges Bizet: Lovci perel
Hudební nastudování: Martin Doubravský, režie: Ladislava Košíková, scéna: Svatopluk Sládeček, kostýmy: Markéta Sládečková, choreografie: Hana Achilles, sbormistr: Anna Novotná – Pešková, dramaturgie: Linda Keprtová.

Osoby a obsazení: Nadir – Sergey Kostov, Zurga – Andrij Shkurhan / Pavol Kubáň, Leila – Lívia Obručník Vénosová, Nourabad – Jan Hnyk / Josef Kovačič.

Orchestr, sbor a balet DFXŠ.
Liberec, Šaldovo divadlo, 1. premiéra 21. srpna 2020, 2. premiéra 23. srpna 2020.

Obsazení 1. premiéry v případě alternací vyznačeno tučně.