Operní panorama Heleny Havlíkové (285)

Roztančení lovci i démoni v Liberci
Po Plzni s premiérami Smetanovy Prodané nevěsty i Monteverdiho Korunovace Poppey a Brně s nastudováním Ferdy Mravence Evžena Zámečníka „doháněli“ koronavirové výpadky předchozí sezony i v Liberci a ještě v srpnu připravili premiéru opery Georgese Bizeta Lovci perel.

Zahájení nové sezony 2010/21 po půlročním zavření divadla bylo slavnostnější navíc tím, že koronavirovou pauzu efektivně využili pro rekonstrukci budovy. Diváci poprvé přišli do hlediště, které se odstraněním tmavých látkových tapet nejen krásně prosvětlilo, ale výrazně se zlepšila předchozí suchá tlumivá akustika prostoru, takže například dramatické sborové scény Lovců perel zněly opravdu velkolepě.

Lovci perel byli v libereckém divadle uvedeni poprvé. I když toto Bizetovo rané dílo nikdy nedosáhne popularity jeho Carmen, vlna zájmu o operu z exotického Cejlonu, která se ve světě začala objevovat od druhé poloviny minulého století, zasáhla i naše divadla: po třech představeních prvního českého provedení v pražském Národním divadle v roce 1889 novodobou renesanci Lovců perel u nás „odstartovali“ v roce 1984 v Olomouci, kde je znovu uvedli na konci loňského roku (recenze viz 256. Operní panorama zde), nedávno je hráli také v Ústí (2015) nebo v Opavě (2012), v roce 1996 v Brně.

Opera tehdy pětadvacetiletého Georgese Bizeta měla pařížskou premiéru v roce 1863, a třebaže je jedním z autorů libreta zkušený Michel Carré, častý spolupracovník Gounodův nebo Thomasův a autor textu k Hoffmannovým povídkám Jacquese Offenbacha, a děj je postavený na milostném trojúhelníku a porušení slibu panenské čistoty v atraktivním exotickém prostředí (původně se opera měla odehrávat v Mexiku), velký zájem nevyvolala. Bizet byl spíše kritizován za „holdování rámusu“ a napodobování stylu Wagnera nebo Verdiho i tehdejšího „experta“ na exotickou hudbu Féliciena Davida. Důvěru v Bizetův talent tehdy projevil jen Hector Berlioz. V konkurenci oper Rossiniho, Meyerbeera nebo Gounoda se Lovci perel neudrželi a zapomnělo se na ně. I proto, že se rukopis partitury dostal do soukromých rukou bez přístupu veřejnosti a další generace byly odkázány na Bizetem vypracovaný klavírní výtah a na zredukovaný „dirigentský“ particell. Jednotlivé melodie/árie ovšem využívali sólisté v pěveckých recitálech. Tenoristé nadaní výškami do programů svých koncertů zařazují Nadirovu melancholickou romanci Je crois entendre encore, ve které vzpomíná, jak uslyšel opojně vábivý Leilin hlas. Pro sopranistky je atraktivní modlitba Leily Ô dieu Brahma!, když jako kněžka skládá slib čistoty, a kaskádami koloratur se mohou blýsknout v kavatině Me voilà seule dans la nuit, v níž se Leila na posvátné skále modlí za zdar lovu perel, ale neubrání se vzpomínce na stále milovaného Nadira, a přes hrozbu smrti obou doufá, že za ní přijde. Slavný je i tenorový a barytonový duet Au fond du temple saint, ve kterém Nadir a Zurga, každý po svém, vzpomínají na svůj dávný, pošetilý slib, že zapomenou na kněžku, do které se oba zamilovali.

Martin Doubravský už mnohokrát předvedl, jak právě romantickým operám umí dát bohatou škálu emocí. I tentokrát využil potenciál, který mu poskytla Bizetova sentimentální hudba zasazená do prostředí (nikoli však originální hudební idiomatiky) cejlonských lovců perel v příběhu dvou přátel, Nadira a Zurgy, zamilovaných do stejné ženy, Leily, kněžky hinduistického boha stvoření Brahmy, která kvůli jednomu z nich poruší slib panenské čistoty. A kamarádství mužů se prudce obrací v zuřivé nepřátelství, magické rituály lovců s úpěnlivými prosbami po odehnání démonů hlubokých vod a duchů moře se promění ve výhružné kvílení davu lačnícího po potrestání „hříšníků“, kteří ohrozili porušením svých přísah jejich bezpečnost. Tyto poryvy hudební vášně vedle sladkobolného lyrismu a elegantního espritu s Bizetovou mnohotvárnou instrumentací partitury v nové akustice zrekonstruovaného libereckého divadla občas zněly až předimenzovaně, zbytečně hutně, bez vábivých nuancí zvukových barev. A sbor pod vedením Anny Novotné – Peškové zejména při zpěvu za scénou bez dobré slyšitelnosti orchestru nebyl intonačně přesný a zvukově vyrovnaný. Nicméně je jasné, že si soubor na tuto žádoucí akustickou změnu musí teprve zvykat.

Inscenaci svěřili v Liberci Ladislavě Košíkové, která má zkušenosti hlavně s tanečním divadlem. Uplatnila je i ve své první samostatné operní režii. Spolu s choreografkou Hanou Achilles příběh vedla přehledně a střídmě a nepouštěla se do hledání hlubších významů tématu selhání trojice titulních postav, které jejich emoce vedou v situaci, kdy se dostávají do konfliktu s dodržením jejich příslibů, k tragickým důsledkům: Nadir nedodrží úmluvu mužského přátelství, Leila svůj závazek panenské čistoty, aby ochránila komunitu při tak nebezpečném lovu perel před zlými silami, a Zurga zneužije důvěru, kterou mu jako vůdci domorodí vesničané dali. Snad jedině zahalení Leiliny tváře před všemi ostatními pouhým přehozením tylové kapuce přes hlavu, které je důležité i proto, že ji Zurga nepozná a Nadir ji identifikuje podle hlasu, nepůsobilo v aranžmá Ladislavy Košíkově věrohodně.