Operní panorama Heleny Havlíkové (286)

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5
  6. 6
  7. 7

Ana Sokolovič: Svadba
Dirigent Jurij Galatenko, režie Jiří Nekvasil, scéna David Bazika, kostýmy Marta Roszkopfová.
Osoby a obsazení: Milica – Markéta Schaffartzik, soprán, Danica – Patrícia Smoľáková, soprán, Lena – Eva Marie Kořená, soprán, Zora – Ivana Ambrúsová, soprán-mezzosoprán, Nada – Lucie Hubená, mezzosoprán, Ljubica – Tetiana Hryha, mezzosoprán.
NODO, Divadlo Antonína Dvořáka, 28. srpna 2020, česká premiéra.

M. Rataj a K. Schmitt: Nauka o afázii – NODO 2020 (foto Martin Popelář)

Mlčení silnější než zpěv
Druhý den 29. srpna pokračoval festival v prostoru BrickHouse bývalého Dolu Hlubina prvním uvedením hudebně-divadelní inscenace Kathariny Schmitt (text a režie) a Michala Rataje (kompozice a hudební vedení) nazvané Nauka o afázii. Rozhlasovou verzi díla nahraného na principu binaurálního zvuku vzápětí odvysílala v premiéře 1. září stanice Český rozhlas Vltava.

Katharina Schmitt (nar. 1979) se na NODO podílela už v roce 2016, kdy jako režisérka s dirigentem Petrem Kotíkem uvedla hudebně-dramatickou akci György Ligetiho Aventures & Nouvelles Aventures jako velmi vtipný „afektový voiceband“ na fonetické písmo bez sémantického smyslu a také Kotíkovu „taneční operu“ William William, u níž se podílela i na libretu. V oblasti hudebního divadla je Katharina Schmitt také spoluautorkou libreta opery Jiřího Kadeřábka Žádný člověk o osudu sochaře Otakara Švece, jejíž první uvedení na Nové scéně v roce 2017 také režírovala. Spolupracovala též jako libretistka a režisérka s Ondřejem Adámkem na kompozici Alles klappt, která vznikla na objednávku Mnichovského bienále v roce 2018.

Michal Rataj (nar. 1975) se ve své skladatelské tvorbě zaměřuje především na elektroakustickou hudbu se spektrálními transformacemi a prostorovými modifikacemi zvuků, kterou také kombinuje s akustickými nástroji a texty. Jako autor hudby často spolupracoval na filmech a seriálech Roberta Sedláčka (mimo jiné České století). Vedle svého pedagogického působení na HAMU vystupuje také jako zvukový performer. V pozici hudebního režiséra a producenta Českého rozhlasu je u nás vůdčí osobností radioartu.

M. Rataj a K. Schmitt: Nauka o afázii – NODO 2020 (foto Martin Popelář)

Pro Nauku o afázii tvůrce inspiroval film Ingmara Bergmana Persona (z roku 1966), kde herečka odmítá dál hrát umělé role na jevišti a na protest se rozhodne mlčet – na rozdíl od své ošetřovatelky, která naopak mluví hodně a ráda. Bergman rozvíjí na vztahu těchto dvou žen otázku pravdivosti umění a identity umělce. Dalším zdrojem inspirace byla kniha Dětská řeč a afázie Emila Fröschelse, jednoho ze zakladatelů logopedie, zaměřená na vývoj, poruchy a ztráty řeči.

Ve svém zkoumání afázie se Michal Rataj a Katharina Schmitt zaměřili na téma „síly“ mlčení na straně jedné a „slabosti“ řeči na druhé. A odvážně ve vztahu k žánru hudebního divadla (a rozhlasové inscenaci) učinili hlavní postavou němou roli – operní zpěvačku, která na začátku zazpívá sice část árie, ale pak kromě několika skřeků mlčí. Sólistka (mezzosopranistka Katalin Károlyi) v hlavní roli Straussovy Elektry dostane během představení při vypjatém monologu z 2. scény „Allein! Weh, ganz allein“ záchvat smíchu a ztratí hlas. Je převezena do nemocnice, kde má právě noční službu zdravotní sestra (herečka Ivana Uhlířová). Ukáže se, že sólistka byla postižena ztrátou řeči, afázií, a její psychické pocity vyjadřuje hudební složka formou elektronické hudby, violoncella a bicích a v závěru ještě ženského pěveckého kvarteta.

M. Rataj a K. Schmitt: Nauka o afázii – NODO 2020 (foto Martin Popelář)

V centru pozornosti autorů je vztah sólistky/pacientky a ošetřovatelky, která má podobu její dvojnice v blond mikádu. Ošetřovatelka nechápe, proč se pacientka odmítá vyjadřovat řečí, když je obdivovaná zpěvačka, jejíž slávu jí závidí. Nutí oněmělou sólistku, aby promluvila, protože má přece povinnost, aby její hlas byl slyšet. Ošetřovatelčino naléhání je stále agresivnější, až v naprostém zoufalství zvolá: „Vaše mlčení je hlasité!“ Do tohoto podivného „dialogu“ hlasitého mlčení a přívalu slov vstupuje zpěv, Sprechgesang, šepot, řev, hrdelní zvuky, hlas doktorky z rozhlasového přijímače, hlasatel se zpravodajstvím nebo úryvky z rozhlasové nahrávky Elektry Sofoklovy. Hudbu umocňovalo rozmístění reproduktoru po celém prostoru.

Scénické provedení Nauky o afázii umocnily skvělé výkony především obou protagonistek (v rozhlasové verzi zpívá Pacientku Petra Alvarez Šimková), volba prostoru i scénografické „gesto“ hromady písku. Inscenace se odehrávala ve strohé průmyslové hale BrickHouse bývalého Dolu Hlubina, kam inscenátoři (scéna Pavel Svoboda) nechali navézt obrovskou hromadu písku (prý 60 tun), jehož přesýpání obohacovalo inscenaci dalšími významy a tvořilo i další zvukovou vrstvu inscenace. Diváci seděli na židlích po stranách tohoto obřího „pískoviště“. Na tomto kolbišti se odehrává „souboj“ dvou žen o hledání vlastní identity, kde odpovědi na to, proč a zda mluvit nebo nemluvit jsou možná ukryty někde pod tunami písku – jen je třeba se k nim prohrabat (jako se Elektra prohrabala k vraždící sekyře). Psychologický souboj dvou žen, kdy ošetřovatelka asociovala sestru z psychiatrické léčebny z Formanova oscarového Přeletu nad kukaččím hnízdem (1975), přechází až do „fyzického“ divadla a opravdové „rvačky“, kdy až k hysterii zoufalá sestra nedokáže přinutit „pacientku“, aby byla zase „zdravá“, než ji, snad, vysvobodí lahodné souzvuky kvarteta ženských hlasů se stylizací dětských písniček a ona v botách ošetřovatelky odtančí pryč a hlasitě za sebou zabouchne dveře.

M. Rataj a K. Schmitt: Nauka o afázii – NODO 2020 (foto Martin Popelář)

Emočně vyhrocený „souboj“ doprovází stejně vypjatá hudba Michala Rataje, který během představení ovládal elektroniku na okraji pískoviště spolu s violoncellistou a hráčem na perkuse Andrejem Gálem – oba v bílých lékařských pláštích. Náznak úlevy, katarze přineslo ve finále vokální kvarteto Tiburtina Ensemble – také v bílých šatech a se stejnými blond parukami jako ošetřovatelka a sólistka. Touto další multiplikací ukázaly jiné podoby alter-ega.

Antičtí skeptikové jako afázii označovali stav mlčení, k němuž se uchyloval člověk, když se chtěl zdržet hodnocení. Nauka o afázii je zajímavý experiment, otevírající velmi naléhavě kladené otázky hledání vlastní identity a smyslu „hraní rolí“. Bylo dobře, že je Michal Rataj a Katharina Schmitt ponechali bez konkrétní odpovědí.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5
  6. 6
  7. 7

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments