Operní panorama Heleny Havlíkové (266)

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5
G. Puccini: Turandot – Marie Fajtová (foto Patrik Borecký)

Turandot na předváděcím molu (festivalu)
Dvousouborové pražské Národní divadlo, které festival 2. března uzavíralo, si pro svou druhou prezentaci po Fideliovi Státní opery vybralo z repertoáru Opery Národního divadla nejnovější inscenaci – Turandot Giacoma Pucciniho v hudebním nastudování Jaroslava Kyzlinka, v režii a na scéně Zuzany Gilhuus. (Hodnocení premiéry najdete na OperaPlus zde.)

Ve srovnání s premiérou 23. ledna a představením 6. února se festivalové vydařilo lépe, hlavně orchestr zněl pod taktovkou Zbyňka Müllera plastičtěji, sehraněji a s větší dynamickou škálou. Sešlo se také velmi dobré a vyrovnané obsazení: Jelena Michajlenko jako Turandot s méně okázalým, ale vyrovnaným hlasem a Sergej Poljakov s hutným tenorem pro Kalafa vedle Jiřího Sulženka jako Timura a Alžběty Poláčkové v roli Liu, jejichž výkony už při premiéře patřily k těm nejlepším. Také kombinace barytonisty Jiřího Brücknera v roli kancléře Pinga, tenoristy Jaroslava Březiny v roli maršála Panga a tenoristy Martina Šrejmy jako správce Ponga byla optimální.

Třebaže festivalové provedení Turandot bylo oproti předchozím představením této inscenace, která jsem viděla, nejlepší, v případě naší „první scény“ bych očekávala, že se na festivalu bude snažit prosadit jednoznačněji svou touhu stát se dokonce evropským operním lídrem, jak ji proklamuje umělecký ředitel Per Boy Hansen. I když v současném repertoáru Národního divadla je těžké hledat z poslední doby titul, který by do této kategorie patřil (snad jedině Acherův Sternenhoch nebo Massenetův Werther), s Turandot se Národní divadlo nestalo ani lídrem českým, třebaže přinejmenším finančně má lepší podmínky než všechny ostatní naše operní soubory.

Hodnocení autorkou recenze 70 %

Giacomo Puccini: Turandot
Hudební nastudování: Jaroslav Kyzlink, dirigent: Zbyněk Müller, režie a scéna: Zuzana Gilhuus, kostýmy: Boris Hanečka, choreografie: Martin Dvořák, sbormistr: Pavel Vaněk, dramaturgie: Ondřej Hučín.

Osoby a obsazení: Turandot – Jelena Michajlenko, Timur – Jiří Sulženko, Kalaf – Sergej Poljakov, Liu – Alžběta Poláčková, Ping – Jiří Brückler, Pang – Jaroslav Březina, Pong – Martin Šrejma, Mandarín – Roman Vocel, Císař Altoum – Václav Lemberk.

Sbor a Orchestr Národního divadla, externí sbor, Kühnův dětský sbor, sbormistr  Jiří Chvála, Balet ND.

Národní divadlo v Praze, premiéra 23. ledna 2020, představení na festivalu OPERA 2020 Národní divadlo 2. března 2020.

Monoopera Love Songs Any Sokolović – Irena Yebuah Tiran (zdroj Opera 2020)

Love Songs – méně je někdy skutečně jen méně
V komorních prostorách horního druhého patra domu U Kamenného zvonu se na festivalu Opera 2020 představilo 24. února alternativní uskupení Opera Povera s monooperou Any Sokolović Love Songs.

Skladatelka a pedagožka Ana Sokolović (1968) se narodila v Bělehradu, v mládí z (tehdejší) Jugoslávie emigrovala do Kanady a dnes žije v Montrealu. Na poli soudobé hudby si vybudovala mezinárodní renomé. Než se začala věnovat plně hudbě a divadlu, studovala klasický balet. Její díla uvádějí kanadské komorní orchestry a opera Svatba se hrála po celém světě. Le Monde ji označil za dílo, které „tvoří vesmír hlasů lidského srdce“. Její skladby zařazuje do svého repertoáru Montrealský symfonický orchestr, ale uvádí je také londýnská Královská opera nebo Kanadská operní společnost.

Monoopera Love songs měla premiéru v roce 2008 v kanadském Torontu (Richard Bradshaw Amphitheatre). Je určena pro ženský hlas a saxofon. Libreto tvoří texty/básně v pěti jazycích autorčiných oblíbených spisovatelů (Vasko Popa, Walt Whitman, Paul Éluard, Miroslav Mika Atić, William Shakespeare, Gaius Valerius Catullus nebo Elizabeth Barrett Browning) a mezihry tvoří slova „miluji tě“ ve sto jazycích. Ve čtyřech částech, strukturovaných saxofonovými mezihrami, chce autorka postihnout lásku čistou, něžnou, dětskou, zralou i ztracenou. Její hudba je eklektickou směsí odkazující tu k romantické nebo veristické opeře, tu k world music, folklorní a etnické hudbě, někdy k chorálu.

Monoopera Love Songs Any Sokolović – Irena Yebuah Tiran (zdroj Opera 2020)

Ženský hlas při festivalovém představení ztvárnila slovinská mezzosopranistka s ghanskými kořeny Irena Yebuah Tiran (1974), partnerem na saxofon jí byl Slovinec Lovro Ravbar (1977). Performance byla aranžována do volného prostoru uprostřed regotizovaného sálu v nejvyšším druhém patře domu U Kamenného zvonu. Scénografickými prvky byla jen židle a notový pult. Diváci seděli na židlích po stranách, ti v prvních řadách byli v bezprostředním kontaktu s aktéry doslova nadosah. Irena Yebuah Tiran, zpěvačka s operně školeným hlasem, půvabná žena tajemně exotického vzhledu s pružnou postavou, uvedla svůj výstup roztomilou češtinou. V jakém jazyce zpívala následně, nebylo podstatné, její projev byl jakási vokalíza s převažujícím lamentem, přecházející od zpěvu do šepotů, trylků, brblání, volání, rytmizovanému parlanda až k výkřikům, které tu a tam doprovázela popleskáváním po stehnech, hlavě, břiše. V bílých šatičkách pobíhala bosá po studených dlaždicích a svůj mnohotvárný hlasový projev provázela výrazovým fyzickým divadlem ženy zasněné, koketní, něžné, smutné, rozpustilé, naříkající. Jeho součástí byla i hra s hvězdicemi namalovanými na listech papíru a vlaštovkami poskládanými jako origami, které vyndávala z krabice a pohazovala po zemi. Na závěr se zhroutí vyčerpáním a druhá, Tiran podobná žena v modrých šatech, která dosud seděla mezi diváky, kolem zhroucené roznáší růže.

V kontextu celého představení pro mě převládalo podivení, jak málo humoru, ženské rozmarnosti, ba nevážné rozpustilosti nese zkušenost Sokolovićové i Tiran s láskou.

Monoopera Love Songs Any Sokolović (zdroj Opera 2020)

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Mohlo by vás zajímat