Operní panorama Heleny Havlíkové (286)

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5
  6. 6
  7. 7

V Keprtově Hibiki, Hibiki, vzhmoť! byla pětice sólistů součástí komorního orchestru a tuto hudební složku na scéně minimalisticky ztvárňovali beze slov dva činoherci a tanečnice. V Nauce o afázii Michala Rataje a Kathariny Schmitt je titulní představitelka, operní sólistka, němá, postižená ztrátou řeči, afázií, a její psychické pocity vyjadřuje hudební složka včetně ženského pěveckého kvarteta. Text ve formě mluveného slova interpretuje herečka coby zdravotní sestra. Téměř beze slov je také performance Muž ve skafandru, kterou Miro Tóth hudebně koncipoval jako tři pásma instrumentální hudby. V Zahradě Richarda Ayrese jeden sólista obsáhne party mnoha dalších, řekněme postav. Svým způsobem nejtradičnější byla kompozice Any Sokolović Svatba, určená ovšem pouze pro šestici sólistek bez orchestru.

A. Sokolović: Svatba – NODO 2020 (foto Martin Popelář)

Performancím dominovala amplifikace, nejen elektronické hudby, ale i hry na nástroje zpěvu. Zvukové spektrum rozšiřovaly i konkrétní zvuky (v Keprtově Hibiki spojené s pitím nebo sekáním dřeva), Ayres používal předtočené soundtracky a nejrůznější hudební citace a zvukomalbu. Dalším typickým prvkem letošních kompozic na NODO, kromě Svatby, byla rezignace na melodii v tradičním pojetí a rezignace na sevřenější strukturu formy – hudba v podobě pásma různě dlouhých ploch se rozeznívala a přestávala způsobem, že kdyby přestala dřív nebo byla nějaká část vypuštěna, je otázka, jestli by to vůbec někdo (včetně autora) poznal.

Nad pěticí uvedených kompozic lze také zobecnit, že se autoři vyhýbali příběhu ve smyslu propracovanější fabule. Propracovanější zápletku kromě Ayresovy Zahrady vlastně neměla žádná z uváděných performancí. Autorům „stačila“ situace, teze. Náměty byly ovšem velmi různorodé a mnohé z nich svým způsobem „atraktivní“: Svatba Any Sokolović je sledem předsvatebních obřadů a rituálů ukotvených v srbské lidové tradici. Keprtovo Hibiki je nad tématem prémiové japonské whisky nesourodou směsicí příkazů a rčení. Tóthův Muž ve skafandru je na hodinu roztažené sci-fi tápání kosmonauta na opuštěné planetě Zemi. Jinou sci-fi vizí, či spíše pohádkou, je Ayresova Zahrada, v níž hledání smyslu života uzavře pradávná bakterie, když v několika větách shrne miliardy let vývoje planety Země a nicotnost člověka na ní. A jiné hledání smyslu, v tomto případě slov a řeči a ticha, nad tématem afázie zpracovali Michal Rataj a Katharina Schmitt.

Celkově však překvapilo, jak námětem, atmosférou, náladou a vyzněním převažovaly vážné, spíše smutné až depresivní látky. Humor, natož legrace, případně satira jako úhel pohledu na zvolená témata chyběly. Autoři i inscenátoři se brali příliš vážně – s výjimkou Ayresovy Zahrady, ve které hlavně díky nejrůznějším citacím dětských písniček, barokní monodie nebo kabaretních songů a zvukomalbě probleskl humor, ba i bizarní groteska.

M. Tóth: Muž ve skafandru – NODO 2020 (foto Martin Popelář)

V dnešní době je hlavně klasická opera poznamenaná nejrůznějšími režisérskými výklady a aktualizacemi. Na NODO roli režiséra často přebíral autor díla nebo se režisér stával integrální součástí týmu. Výjimkou byla opět Svatba, kde režijní koncepce Jiřího Nekvasila a kostýmy Marty Roszkopfové výrazně napomohly pochopení dnešního pohledu na fragmenty rituálů. Scénickou podobu Muže ve skafandru na NODO zásadně určil industriální prostor kompresorovny ostravské šachty, byť za cenu diváckého diskomfortu.

I když po jednom poslechu dosud neuvedených kompozic bez nahlédnutí do partitury v případě soudobé tvorby převažuje spíš pocit než analytičtější zhodnocení, velké uznání zaslouží interpreti. Bylo zřejmé, že si dovedou poradit i se specifickými způsoby zápisu prováděné hudby, často vzdálenému standardní notaci, a že dělají vše pro to, aby diváky o prováděném díle přesvědčili. Vysokou úroveň interpretace, pro NODO typickou, tentokrát ještě umocnil zcela mimořádný výkon šestice zpěvaček ve Svatbě.

Jak vystihl Petr Kotík, festival svou dramaturgii nestaví na základě tzv. kvality vybraných děl a klade správnou otázku – kdo si myslí, že může z partitury dosud neuvedeného díla určit kvalitu? Podle Kotíka se festival pokouší nalézat díla a umělce, kteří zápolí s otázkami dneška a snaží se ve své práci toto úsilí autenticky zrcadlit. A má pravdu v tom, že festivalové performance zanechávají víc otázek než odpovědí. Proto je škoda, že stále chybí prostor pro diskusi i s autory a interprety bezprostředně po zhlédnutí produkcí, jak ho s úspěchem začaly praktikovat různé festivaly, včetně například přehlídky Opera.

R. Ayres: Č. 50 (Zahrada) – NODO 2020 (foto Martin Popelář)

Reakce publika, komunity, kterou NODO na minoritní žánr soudobých operních experimentů postupně nabalilo a ve které převažují mladí, byly většinou vstřícné. Přiznám se, že pro mě těch nezodpovězených otázek bylo tentokrát příliš. A nenašla jsem ony objevy a zážitky, které mě obohatily v předchozích ročnících, ať už mám na mysli kafkovskou operu Salvatora Sciarrina La porta della legge, Ligetiho smršť emocí beze slov v Aventures, Ayresovo vtipné melodrama V Alpách, Xenakisovu Oresteiu, ale především operu Martina Smolky Sezname, otevři se! a první uvedení mikrointervalové opery Aloise Háby Přijď království Tvé.

I tak – díky, že se letošní ročník vůbec podařilo uskutečnit! A těšme se na dalším ročníku NODO na další dobrodružství, ty operní, ale i ty ne-operní.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5
  6. 6
  7. 7

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments